CO JE BIBLE?

Název pochází z latiny a znamená kniha, popřípadě v množném čísle knihy. Bible totiž není jedna kniha psaná od začátku do konce, ale soubor mnoha knih. Bible se někdy nazývá Písmo svaté, slovo Boží, což v přeneseném významu znamená, že se jedná o posvátné knihy. Bible je literatura, ale to neznamená, že se jedná o sbírku pohádek, ani se nejedná o historickou reportáž. Bible rovněž není učebnicí zeměpisu, popřípadě historií evoluce. Podobné paralely příběhů můžeme nalézt i v jiné literatuře okolních starověkých národů. Co činí Bibli jedinečnou v porovnání s ostatními knihami je, že nás seznamuje s Bohem, vypovídá o jeho lásce k člověku a o tom, jak Bohu na nás záleží. Bible nám také dává praktické rady pro celý náš život, odpovídá na množství důležitých otázek např. co nás čeká po smrti, nebo proč je na světě tolik neštěstí. Z toho vyplývá, že Bible není jen literatura, ale je i posvátný text pro židovské náboženství (pouze Starý zákon) a pro všechny křesťany. Bibli přijímají jako autoritu, podle které řídí i svůj život. Bible je současně i „kulturní“ kniha. Bez ohledu na místo jejího vzniku ovlivnila celou evropskou kulturu. Naše kultura totiž vyrostla na křesťanských základech a věci, které dnes považujeme za samozřejmé, jako je pomoc bezbranným, či rovnoprávnost žen nacházíme právě v této knize.

DĚLENÍ BIBLE

Bible se skládá ze dvou základních částí, a to Starého zákona a Nového zákona. Starý zákon je souborem posvátných spisů pro židovské náboženství. Křesťanství vzniklo ze židovského náboženství, Starý zákon převzalo a doplnilo jej o nové spisy – Nový zákon.

a) Starý zákon

Název Starý zákon působí dojmem, že se jedná o něco starého, už překonaného. Tento zažitý termín by se měl spíše nazývat Stará smlouva. Nejedná se totiž o zákon, či nařízení, ale o smlouvu – vztah mezi člověkem a Bohem. Nejedná se tedy o něco starého, co pozbylo platnosti, ale spíše by se dalo říct, že to je první zákon - smlouva, po kterém následuje další zákon – smlouva. Křesťané dělí Starý zákon podle obsahu knih.

- Dějepisné knihy

První skupinu tvoří knihy dějepisné, které z valné části popisují dějiny Izraele. Jedná se o knihy Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium (někdy také nazýváno 5 knih Mojžíšových - Pentateuch), Jozue, Soudců, Rút, 1-2 Samuelova, 1-2 Královská, 1-2 Paralipomenon (1-2 Letopisů), Ezdráš, Nehemjáš, Ester.

- Naučné knihy

Tvoří druhou skupinu a jsou to: Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel a Píseň písní.

- Prorocké knihy

Další skupinou jsou prorocké knihy, které se dělí na dvě podskupiny, a to velké a malé proroky. „Velikost“ je daná rozsahem knihy, nikoliv významem jednotlivých proroků.

- Velcí proroci

Izajáš, Jeremjáš + Pláč, Ezechiel, Daniel

- Malí proroci

Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachjáš.

Těmto knihám se také říká protokanonické (tj. knihy, které jsou všemi shodně uznávány) z toho důvodu, že katolické církve navíc do Starého zákona přijímají některé knihy navíc, které Židé (a podle nich i reformované církve) do svého kánonu nezahrnuli.

- Deuterokanonické

Těmto knihám se říká deuterokanonické (knihy, u nichž byla určitá pochybnost o vnuknutém charakteru, viz. níže). Jedná se o knihy Tóbijáš, Júdit, kniha Moudrosti, Sírachovec, 1-2 Makabejská, Báruk a některé pasáže z knihy Danielovy a knihy Ester.

Křesťanské dělení starozákonních knih obsahuje 46 knih, z nichž je 7 deuterokanonických. Lze se setkat i s počtem 45 knih Starého zákona. To v případě, že jsou knihy Jeremiášova a Baruch (Baruch byl písařem Jeremiášovým) považovány za knihu jednu. Pojetí Starého zákona je chronologické. To znamená minulost, přítomnost a budoucnost, na což navazuje Nový zákon.

b) Nový zákon

Nový zákon lze dělit podle více kritérií, např. podle autora, literárního druhu atd. Nejrozšířenější dělení věcné, to znamená:

- Knihy historické

Evangelium Matouš, Marek, Lukáš, Jan a Skutky apoštolské.

- Poučné knihy

- 14 apoštolských listů Pavla: Římanům, 1-2 Korintským, Galatským, Efezským, Filipským, Koloským, 1-2 Thesalonickým, 1-2 Timoteovi, Titovi, Filemonovi, Židům.

- List apoštola Jakuba

- Dva listy apoštola Petra

- Tři listy apoštola Jana

-List apoštola Jakuba

- Kniha prorocká

Zjevení apoštola Jana – Apokalypsa

Celkem je 27 knih Nového zákona.

JAZYKY ORIGINÁLŮ

Bible je napsána celkem třemi jazyky:hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou. Možná by bylo vhodné vložit před každý jazyk předponu staro. Např. dnešní řečtina se totiž od starořečtiny poměrně dost liší. Aramejština a hebrejština jsou jazyky semitské, řečtina je jazyk indoevropský. Pro biblistiku je důležité studium těchto jazyků, protože nám pomáhá lépe pochopit nejen text Bible, ale i kulturu, myšlení včetně smyslu a významu biblických textů.

MATERIÁL NA PSANÍ RUKOPISŮ

Knihy byly psány na různé materiály, převládaly dva. Jednak se jedná o papyrus, cca od 3. tis. př. Kr a pergamen, cca. od 8 stol. př. Kr. hlavně v Persii. Používal se i kámen, především pro nápisy, popřípadě ostraka. Ostraka jsou střepy z pálené hlíny. Většina biblického textu je psána na pergamenu, nejstarší texty jsou psány na papyru. Delší texty měly podobu svitku, jednalo se většinou o 20 spojených listů papyru. Později se používal tzv. kodex, tj. listy z pergamenu, které byly svázány na hřbetu. Výhodou bylo, že se dalo psát na materiál z obou stran.

NEPORUŠENOST – PRAVOST KNIH

Autografy – prvopisy biblických knih Starého zákona a Nového zákona se nezachovaly. Znění biblických textů známe pouze z opisů. Pojem originál má dva významy. Jednak se jedná o literární originál, tj. podoba spisu, jak vyšla z rukou autora, jednak o text, který věřící přijímají jako autoritativní. Když se podílelo na textu více autorů, a to bylo především u textů Starého zákona běžné, potom bylo originálů několik. Navíc při opisování textů docházelo k chybám. Jednak se jednalo o chyby vzniklé nepozorností a únavou písařů, někdy se jednalo o dobrý úmysl lépe vysvětlit a popsat daný děj. Tím se dostáváme k problematice neporušenosti textu. Tuto částečně neřešitelnou situaci usnadnil nález „Kumránských dokumentů“. V roce 1947 nalezli Beduíni v jedné jeskyni přibližně 1 km jižně od Chirbet Qumrán (Kumrán)několik svitků psaných hebrejštinou. V letech 1951 – 1956 byl proveden systematický průzkum terénu v okolí Chirbet Qumrán. Byla nalezena a odkryta osada, kterou v době rozkvětu tvořilo přibližně 150 – 200 obyvatel. Nálezy vedly k rozšíření systematického průzkumu i na okolní poušt a 11 jeskyní. Průzkum jeskyní přinesl nález řady rukopisů. Svitky do jeskyní ukryli pravděpodobně členové komunity esénů. Asi čtvrtina z nalezených svitků jsou biblické starozákonní rukopisy a usuzuje se, že pocházejí přibližně z období mezi rokem 300 před Kr. a rokem 68 po Kr. Mezi nalezenými biblickými rukopisy jsou zlomky všech protokanonických knih kromě knihy Ester a z deuterokanonických kniha Tobiáš a kniha Sirachovcova. Nejznámějším kumránským rukopisem je zachovalý svitek knihy Izajáš. Ostatní svitky jsou vlastní spisy esénů. Jsou to knihy právně-doktrinální, hymnické, liturgická literatura a biblické komentáře.

Nalezené biblické svitky dokládají, že biblický text Starého zákona ze současnosti je autentický, tedy, že se nám dochoval bez podstatných změn. Změny se týkají pouze gramatické a stylistické stránky, nauková stránka je však neporušená.

DĚJINY KÁNONU

Z výše uvedeného vyplývá, že bylo třeba nastavit nějaké měřítko, které knihy jsou původní – pravé. Slovo „kánon“ pochází z řečtiny a znamená v širším významu „směrnici“, popřípadě „normu“. Pod pojmem kánon rozumíme seznam spisů, které jsou považovány za posvátné a jsou součástí Bible. Tento termín se používá od 4. století. Eusébius z Césareje rozlišoval tři kategorie knih. Knihy přijímané všemi, knihy některými zpochybňované a knihy zjevně nepravé. Po Tridentském koncilu zavedl Sixtus ze Sieny do katolické církve dělení knih na protokanonické a deuterokanonické, které se používá dodnes.

APOKRYFY

Slovo apokryf pochází z řečtiny a význam je: tajím, ukrývám, zahaluji. Apokryfní jsou v křesťanském prostředí nazývány knihy, u nichž byla snaha o zařazení do sbírky Svatých knih, ať už Starého nebo Nového zákona. Mnohé apokryfy se zachovaly v celku, některé ve zlomcích a o některých se ví jen ze zmínek v jiné literatuře.

V protestantském prostředí se pod pojmem apokryfy rozumí deuterokanonické knihy. To, co nazývají katolíci apokryfy, protestanté označují jako pseudoepigrafa (pochází z řeckého pseudos = lež a epigrafeo = píši nápis), znamenající knihy s podvrženým nadpisem. Pod pojmem agrafa se rozumí výroky, které jsou připisovány Ježíši Kristu, ale nejsou uvedené v kanonických evangeliích.

NEJZNÁMĚJŠÍ STAROVĚKÉ PŘEKLADY BIBLE

- Řecké překlady

Septuaginta

Je nejstarším překladem Starého zákona do řečtiny. Často bývá označována pouze římskou číslicí LXX. Byla určena pro židy v diaspoře, především v Alexandrii. Měli totiž už problém porozumět hebrejskému jazyku, který se už běžně nepoužíval. Vznikla v době, kdy ještě nebyl uzavřen kánon SZ, přibližně v 3. – 1. století př. Kr. Obsahuje všechny kanonické knihy Starého zákona i mnoho dalších apokryfních knih. O vzniku LXX nás informuje List Aristeův, který vypráví o tom, jak král Ptolemaios II. Filadelfos dal ve 3. století př. Kr. za úkol 70 židovským mudrcům přeložit Tóru pro potřeby alexandrijské knihovny. Počet těchto překladatelů si našel cestu až do samotného názvu tohoto překladu. Nálezy v Kumránu v polovině XX. století ukázaly, že se jedná o celkem přesný překlad jiné verze hebrejského textu.

Překlad „Tři“

Druhý nejznámější překlad se nazývá Tři podle tří židovských učenců Aquily, Symmachose a Theodotiona. Překlad pochází z 2. století. Septuaginta se začínala stávat křesťanskou verzí SZ a křesťané ji využívali mimo jiné i pro argumentaci proti židovskému učení. Aby mohli Židé lépe oponovat, nechali pořídit právě tento překlad, který více odpovídá židovské teologii.

- Latinské překlady

Vetus latina

Je to nejstarší překlad Bible do latiny a pochází z konce 2. století. Místem vzniku byla pravděpodobně severní Afrika. Vetus latina byla vytvořena z řečtiny, tj. z originálních verzí Nového zákona, v případě Starého zákona se jedná o překlad ze Septuaginty. Tento překlad byl používán do 5. století a později byl nahrazen Vulgátou.

Vulgáta

Je první latinský překlad Písma svatého, v jehož základu stojí překlad většiny biblických knih do latiny od církevního Otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století. Papež Damas I. byl nespokojený se současným latinským překladem Bible, a proto pověřil kněze Jeronýma jeho celkovou revizí. Jeroným provedl překlad z řečtiny a hebrejštiny. Tak vznikla Vulgáta, což doslova znamená „lidové vydání“, protože byla přeložena do běžné latiny, aby jí posluchači rozuměli.

- Aramejské a syrské překlady

Targúmy

Po Babylonském zajetí začali židé používat v běžném životě aramejštinu, hebrejština se stávala čím dál více pouze liturgickým jazykem. Židé rozuměli aramejštině více jak hebrejštině, proto byla Bible překládána do aramejštiny. Nejznámější je Palestinský targúm z 1. století, dále Jeruzalémský targúm a Targúm Onqelos z 2 - 3 století.

Pešita

Je syrský překlad SZ a NZ z 8 - 9 století. Slovo pešita znamená jednoduchý. Tento překlad je dodnes požívaný jako oficiální překlad v syrsky hovořících (východních) církvích.

INSPIRACE A PŮVOD BIBLE

Slovo inspirace pochází z latinského slova inspirare a znamená vdechovat. Pojmem inspirace se většinou označuje nadpřirozený nebo posvátný charakter Bible, inspirace je „vdechnutí“, tj. působení Božího Ducha. Z toho vyplývá, že Bible byla sepsána lidskými autory, ale pod zvláštním vlivem Boha. To znamená, že prvním a hlavním tvůrcem je Bůh a druhým, „vedlejším“, je lidský pisatel.

Lidské autory užíval Bůh jako živé a svobodné nástroje. Právě z toho pochází odlišnost ve způsobu podání jednotlivých knih, což se týká formy vyjadřování, různého stylu, hloubky pohledu na jisté věci apod. Je rozdíl mezi prostým evangeliem Markovým a učenějším a uhlazenějším způsobem podání Matouše a Lukáše, mezi vysoce duchovním chápáním Janovým a učeným, těžkým slohem Pavlovým. Každý list a kniha s sebou nese a zachovává charakteristiku toho, kdo ji psal. Bůh pisatele - svatopisce sice při psaní vedl a pomáhal jim, ale zároveň je vždy vidět v napsaném vlastní individualitu a osobnost s jeho schopnostmi, vzděláním, duchovní výší a vůbec celkovým založením. Proto říkáme všemu, co je v Písmu, Boží slovo, ale zároveň také např. evangelium podle Lukáše, listy Petrovy, kniha Izajášova atd.

Jednotlivé knihy Bible nevznikají tak, že by Bůh používal svatopisce jako písaře na stroji, kterému by diktoval, co má napsat, ani tím způsobem, že by prostě zjevil lidskému autorovi obsah i způsob vyjadřování.

K sepsání Bible si Bůh vyvolil lidi, a to tak, aby užívali svých schopností a sil, a on v nich a skrze ně působil, aby všechno, co on chtěl, a pouze to, písemně zaznamenali jako skuteční autoři. Zjednodušeně řečeno pisatelé knih nejdříve viděli film, ve kterém bylo např. jedoucí auto. Dostali za úkol jej popsat vlastními slovy. Technicky založený člověk popisoval především mechanické součásti, technický antitalent se soustředil na barvu a tvary karoserie. I když bylo auto různě popsáno, je jisté, že to je dopravní prostředek a jede dopředu. Pokud by chtěl pisatel napsat nějaký nesmysl, např. že se auto používá na praní prádla, vstupuje do hry korektor – Bůh, který dohlédne na to, aby byly věci uvedeny na pravou míru.

Když výše uvedené převedeme do strohého popisu, znamená to, že inspirovanou je ta kniha, která vznikla za předcházející a nepřetržité součinnosti Boha tak, že Bůh působil:

• na vůli spisovatele, aby se rozhodl knihu napsat, aby v tomto rozhodnutí vytrval až do ukončení knihy a toto rozhodnutí také uskutečnil
• na schopnost poznání svatopisce působil Bůh při inspiraci tím, že vzbudil v jeho mysli představy, pojmy a myšlenky, které chtěl, aby byly zaznamenány
• po celou dobu, co byla kniha psána, bylo třeba, aby Bůh působil na svatopisce tak, aby jen to, co jim vdechl, ale také všechno to zaznamenali, nic ze svého si nepřidávali, ani nic neopomenuli
• i když měli autoři značnou svobodu ve volbě slov, vliv Boží nepřipustil, aby svatopisec volil slova, která by dávala jiný smysl, než který jim Bůh vnukl.

JAK SE VYZNAT V BIBLI

Původní text jednotlivých knih Bible byl psán vcelku. Z praktických důvodů bylo třeba texty jednotlivých knih rozdělit na menší části. Rozdělení jednotlivých knih na kapitoly provedl pařížský prof. Štefan Langton, pozdější arcibiskup v Cantenbury. Současné dělení knih na kapitoly a verše uspořádal ženevský knihař Robert Estienne (roku 1551 NZ a roku 1555 SZ). Jak již víme, Bible se skládá ze dvou částí, Starého zákona a Nového zákona. Pro ně se běžně užívají zkratky SZ a NZ. Každá jednotlivá kniha SZ i NZ má svoji vlastní zkratku (bude popsáno v rozboru jednotlivých knih). Například První list Janův má zkratku 1J Když uvidíme citaci: 1J 2, 26; znamená to, že se jedná o První list Janův, kapitola druhá, verš 26. Jako první se vždy uvádí zkratka knihy, dále o kolikátou kapitolu se jedná, a následuje odkaz na jednotlivý verš nebo verše v dané kapitole (např. 1J 2, 18-26, kde 18-26 znamená verše od 18. do 26.

KDE ZAČÍT S ČETBOU

Tato kapitola by se měla spíše jmenovat „Jak rychle neskončit s četbou Bible“. Už vidím nadšence, který si řekne: „Tak, dnes si přečtu Bibli, když to patří k tomu kulturnímu dědictví.“. V knihovně si zapůjčí pokud možno nejstarší překlad Kralická bible, nadšeně nalistuje první stránku a čte: „Na Počátku stwořil Bůh nebe a zemi. 2 Země pak byla nesličná a pustá: a tma byla nad propastj: a Duch Božj wznássel se nad wodami. 3 Y řekl Bůh: Buď swětlo: Y bylo swětlo“. Po přečtení první věty nechápavě zakroutí hlavou, Bibli zavře, poklepe si na hlavu a konstatuje, že křesťané jsou nějací divní. Pro tyto nadšence mám několik potěšujících zpráv. Existují překlady do současné češtiny, pro začátek postačí asi nejrozšířenější překlad, který se jmenuje Ekumenická bible. Doporučuji začít číst od nejsrozumitelnějšího, to znamená začít číst Nový zákon, konkrétně Markovo evangelium. Musím upozornit, že Bible není detektivka, za jeden den ji nepřečtete. Bible ani není o náboženství, ale je to spíše návod na život. Zkus Bibli číst jako dopis od starého přítele, popřemýšlej, co Ti vlastně píše. Přeji hodně úspěchů a radost z četby. Závěrem snad poslední rada. I když něčemu zpočátku nebudeš rozumět, čti dál. Když jsi poprvé přečetl učebnici fyziky nebo chemie, také jsi pokračoval dál, i když ne vše bylo na první pohled srozumitelné.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Všeobecný úvod do Písma svatého. Josef Hřebík. [on-line], [Citováno 9. 10. 2012]. Dostupné na: http://ktf.cuni.cz/~hrebik/vseob_uvod.html

Všeobecný úvod do Písma svatého. Adam Mackerle. [on-line], [Citováno 9. 10. 2012]. Dostupné na: http://www.tf.jcu.cz/getfile/2752e60164579794

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Úvod do písma svatého. 1. díl, Úvod do Starého zákona. Litoměřice: CMBF, 1980.

HEJČL, Jan. Bible česká, díl prvý: Knihy starého zákona, Svazek 1. Genesis – Judit, Redigoval Dr. Antonín Podlaha. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1917.

TOBOLA, Jaromír. Otázky z úvodu do Písma svatého starého zákona. Olomouc: CMBF, 1971.