KÁNON KNIH NOVÉHO ZÁKONA

Slovo kánon je semitského původu a znamená tyč, měřítko, normu, předpis atd. Od 4. st. se tento termín používá na označení sbírky biblických knih, které církev uznala za inspirované a které jsou pravidlem a normou víry. Neinspirované knihy do kánonu nemohou být zařazeny. Formování kánonu knih NZ není věcí jednorázovou, je to dlouhotrvající proces. Jednak proto, že knihy NZ nevznikaly naráz, jednak proto, že to nebyly jediné knihy, které pojednávaly o Kristu, apoštolech a jejich činnosti. Do 3. století nacházíme rukopisy sv. knih, mezi kterými jsou i takové, které byly později vyřazeny jako nekanonické: Didaché, List Barnabáše atd. Aby nedošlo k nedorozumění zejména s ohledem na snahy kritiků vydávat svá díla jménem autorů novozákonních knih, vznikla potřeba formování kánonu inspirovaných knih a jejich oddělení od ostatní náboženské literatury. Je-li kniha inspirovaná, je to to samé, řekneme-li kniha kanonická. Z toho plyne skutečnost, že kriteriem kanonicity je učitelské poslání církve. Kriteria, která nacházíme v protestantské teologii (Luther atd.) jsou charakteru subjektivního nebo historického, a proto nedostačující.

Dějiny kánonu Nového zákona

Dějiny kánonu NZ můžeme rozdělit na čtyři základní období: doba apoštolská, doba „apoštolských mužů“, doba od poloviny 2. st. do poloviny 4. st. a doba od poloviny 4. st. dodnes.

Doba apoštolská

Jak nám svědčí evangelia, Kristus nenapsal ani jediné písemné dílo a ke své činnosti takovouto formu vyučování nepoužíval. V SZ Mojžíš a proroci používali písemnou formu zvěstování a jejich spisy se staly základem kánonu SZ, tak i v NZ apoštolové sáhli k písemné formě výuky a hlásání slova Božího (praktické důvody). Už v prvních desetiletích po nanebevstoupení Krista se začaly objevovat knihy, ve kterých byl popsán život a činnost Krista nebo i činnost apoštolů a předpovědi budoucích osudů církve. Tak vznikla evangelia, listy apoštolů a kniha zjevení. Byly to knihy příležitostné, napsané podle potřeb jednotlivých místních církví a osob, některé řešily i otázky celé církve (všeobecné listy). Díky své autoritě a poslání byly tyto spisy později shromažďovány do sbírek, a tak vznikl kánon knih NZ. I když jednotlivé listy a knihy byly adresovány některým církvím a osobám, začaly se rozšiřovat vzájemnou výměnou a opisováním. Např. apoštol Pavel v listě Ko. 4, 16 píše, aby věřící tamní církve přečetli jeho list, který adresoval Laodicejským, a výměnou jim poslali ten, který napsal jim. Z toho vyplývá, že v prvotní církvi hned od počátku byly shromažďované knihy, které se v církvi těšily velké autoritě. S ohledem na to, že držitelé autografů jistě nebyli ochotni tyto pustit z rukou a též vyhotovování kopií nebylo jednoduché, je třeba se držet názoru, že formování sbírky knih NZ se dělo postupně. Později si takovéto sbírky opatřovali přestavení (biskupové) jednotlivých církví a současně dbali o jejich pravost a neporušenost. V případě, že některé dílo vyvolalo pochybnosti co do čistoty textu, bylo porovnávano s autografy. Pokud jde o počet knih, byly to v podstatě ty samé knihy, které máme dnes. Za ztracené se považují pouze některé listy apoštola Pavla (3 K, 2 F, 3 Te, Laodicejským)

Kánon v době apoštolských Otců (100 – 150 n. l.)

Apoštolští Otcové jako pokračovatelé v díle apoštolů nám zachovali přímá i nepřímá svědectví o jednotlivých knihách NZ a to především tím, že velmi často citovali ve svých dílech své předchůdce – apoštoly. Studium dokumentů jako Didaché, sv. Klementa Římského atd. nás nejen utvrzují v tom, že jejich učení je ve shodě s učením apoštolů, ale dovolují nám se seznámit i s tradicí a poznat ji. Všechna tato díla svědčí o tom, že i když v tom čase neexistoval žádný oficiální seznam knih NZ, nebyly tu žádné pochybnosti o tom, které z těchto knih jsou inspirované. V jejich dílech jsou citovány téměř všechny novozákonní spisy. Mimo svědectví apoštolských mužů, máme ještě svědectví bludařů: Izidor, Marcion atd.

Kánon od poloviny 2. st. do poloviny 4. st.

Toto období můžeme nazvat obdobím jistých pochybností a váhání. Byly vyvolány tím, že otázka kánonu nebyla oficiálně řešená, objevovaly se kritické názory na některé knihy NZ a byly kritiky využívány na potvrzení mylných názorů. Tato skutečnost vyvolala větší bohosloveckou aktivitu a diskuse okolo jednotlivých knih NZ. Na adresu některých knih byly vysloveny pochybnosti a přibývají odvolání se na jednotlivé knihy a už se objevují celé seznamy těchto knih. Z tohoto období máme mnoho svědectví od Otců. Dá se říci, že i když někteří otcové jednotlivé knihy NZ vynechali, v celku nám vychází ustálený kánon NZ. Zvláštní pozornost si zaslouží EUSEBIUS CESAREJSKÝ. Ve svých „Církevních dějinách“ uvádí kánon NZ, tak jak byl zaběhlý v jeho době:

• Všeobecně uznávané: 4 evangelia., Sk, 1P, 1J, Zj, listy Pavla
• Knihy sporné: Jk, Ju, 2P a 2 a 3 J. Tyto knihy byly většinou pravé, ale měly i své odpůrce.
• Knihy nepravé: Skutky Pavlovy, Apokalypsa Petrova.
• Knihy heretického zaměření: např. Evangelium Petrovo, Tomášovo atd.

Kánon od poloviny 4. st. – až dodnes

V tomto období nastává postupné oslabování pochybností ohledně některých knih NZ a většina velkých teologů, církevních Otců a církevních sněmů se vyslovuje za autentičnost a pravost všech knih NZ, tak jak je máme v kánonu začleněné dnes (27). V polovině 4. st. dochází ke sblížení Západu a Východu v důsledku nesmiřitelného boje s ariánstvím. Z tohoto období máme mnohá cenná svědectví. Např. sv. Atanáš Alexandrijský, který zanechal katalog knih NZ v listě na Paschu z r. 367. Ze západních otců např. sv. Ambrož, Augustín atd. Mimoto je třeba vzpomenout i rozhodnutí některých sněmů např. Laodicejský 360, v Hippo 390, v Kartágu 393 a 417. Od poloviny 5. st. pochybnosti ohledně kánonu NZ přestávají. V současné době je v této otázce mezi Východem a Západem úplná shoda. Pokud jde o protestantský svět, tu není jednotný názor na kánon, i když ve svých vydáních zařazují všech 27 knih.

Apokryfy

Slovo „apokryf“ je odvozené z řeckého slova skrývat, zatajovat. Samotná idea vzniku apokryfní literatury není původu křesťanského. Již ve 2. st. př. Kr. se začaly v židovském prostředí objevovat spisy, jejichž autoři napodobovali autory inspirované a měly převážně moralizátorský tón.

Slovo apokryf se používá (v tehdejší době) na označení knih s náboženským obsahem, který má být před nepovolanými zatajený. Protože šlo o knihy obsahu biblického a jejich autoři se většinou skrývali za autory knih NZ, hovoříme o apokryfech NZ. Tato skutečnost určuje i povahu těchto spisů, protože autoři spisů se snaží vydávat svoje spisy za inspirované a podle možnosti se snaží o to, aby za ně zaměnili skutečně inspirovaná díla. Ve spojitosti s tím máme apokryfní evangelia, apokryfní Skutky, různé listy, a apokalypsy. Evangelista Jan píše, že Kristus vykonal více skutků, než kolik jich je zapsáno v evangeliu, což nám vysvětluje jednu z možností vzniku apokryfů. Podobně to je i se zprávami o činnosti a životě jednotlivých apoštolů, protože tam bylo ještě více zamlčených skutečností. Negativní postoj k apokryfům sílil podle toho, jak je heretici čím dál více používali na tendenční zobrazování, komentování osoby Krista a překrucování Jeho nauky, která prý měla být dostupná jen zasvěceným. Naše vědomosti o apokryfech čerpáme z nich, z citátů a zpráv církevních Otců atd. Texty apokryfů jsou mnohokrát doplňovány, takže jejich text se nezachoval v původním znění, jako je to u knih NZ. Apokryfy dělíme do čtyř skupin:

1. apokryfy evangelií

Evangelia vznikala ve 2. století. Z prostředí židokřesťanů známe evangelium Nazarejců, Hebreů atd. Evangelium Egypťanů je kritické povahy. Evangelium Petrovo obsahuje zprávy o utrpení, smrti a vzkříšení Krista, vina za utrpení Krista se připisuje Židům. Existuje velký počet evangelií s různým zaměřením.

2. skutky apoštolské

Skutky Petra popisují boj tohoto apoštola se Šimonem Mágem a jeho mučednickou smrt v Římě. Skutky Ondřeje popisují činnost tohoto apoštola mezi lidojedy a jeho smrt v Achaji. Skutky Tomáše popisují jeho činnost v Indii a mučednickou smrt. Mimo tyto existuje celá řada podobných spisů popisující činnost i ostatních apoštolů.

3. listy apoštolské

Kázání Petra – Je to gnostický spis protipavlovského zaměření. Dále Korespondence Pavla se Senekou, List Tita atd.

4. apokalypsy

Zjevení Petra, Křesťanské knihy, Sibilly, Apokalypsa Pavla, Tomáše atd.

Pokud jde o evangelické události, apokryfy nemají žádný význam. Obsahují často velkou dávku fantazie, která na mnohých místech přerůstá do komických scén. To znamená, že naše kanonická evangelia jsou jedinečná a nenahraditelná. Význam apokryfů spočívá v tom, že v sobě odzrcadlují prostředí doby, ve kterém vznikaly, jasnou řečí hovoří o záměrech a tendencích jejich tvůrců, informují o povaze jednotlivých kritických směrů a ozřejmují nám povahu a způsoby apologetiky církevních otců.

Evangelia

Evangelium v evangeliích

„Euangelion“ je řecké slovo a znamená radostnou zvěst, radostné poselství. Poslové přinášeli euangelion o dobytém vítězství, v římském impériu se tak nazývalo údobí míru i zrození Augustovo. V biblickém smyslu znamená, že se Bůh sklonil ke svému lidu. Jádrem kanonických evangelií je radostná zvěst života a nauky Krista, jak byla hlásána apoštoly. Nesmíme však v evangeliích spatřovat němý (až téměř magnetofonový) záznam Ježíšových slov. Dnešní katolická exegeze, jak zdůrazňuje instrukce Papežské biblické komise z r. 1964 a konstituce „ O Božím zjevení“, rozlišuje:

• Ježíše jako pramen evangelijní tradice
• apoštoly a prvokřesťanská kázání
• evangelia jako literární díla

(Teprve ve 2. stol. dostává slovo euangelion význam psané knihy)

Výhody rozdílů v evangeliích

Není ovšem pochyby o tom, že slova sdělovaná v evangeliích, jako výroky Ježíšovy, nebyla vždy od něho doslovně pronesena, protože evangelisté je často uvádějí podle smyslu. Ale to neuvádí v pochybnost otázku inspirace, protože inspirované je myšlenka, kterou jimi Ježíš i evangelisté chtěli vyjádřit. Proto se nemusíme divit některým malým rozdílům, které v evangeliích jsou. Nelze z toho však vyvozovat, jako bychom vůbec nevěděli, co vlastně Ježíš řekl. Např. slova ustanovení Eucharistie se liší u všech evangelistů i u sv. Pavla. Přece však mají prvky společné všem. A tak, i když nevíme přesně (doslovně), jak je pronesl, nemůžeme ovšem říci, že nevíme vůbec, co řekl, protože myšlenka je jasná a ta přednostně spadá pod inspiraci. Církev nám tedy autenticky říká, co slova znamenají a jak jim rozumět.

Svědectví prvních křesťanských století

Apoštolové, a prostřednictvím jejich kázání i mnozí věřící, slova a činy Krista přijali jako pravdivé slovo Boží vyjádřené lidskou řečí. Za své přijala slovo Boží i celá církev, vedená Duchem svatým. Svědectví o evangeliích ze strany teologie, přestavující cenný argument o této autentičnosti. Zpočátku ji popírali pohané a později i někteří z bludařů. V 18. st. deisté a racionalisté, kteří ve své kritice pokračují i dnes neméně energicky. Novými teoriemi popírají nejen původnost čtyř evangelií, ale i historickou osobnost Krista. První svědectví o našich kanonických evangeliích nalézáme v Didaché, která pochází z konce 1. st. a obsahuje texty kanonických evangelií, např. Mt 6, 9, 13, L 6:28 atd. Podobně to je i v listu Klementa Římského, který pochází z konce 1. st. Velké množství novozákonních textů nacházíme v listech sv. Ignáce z Antiochie, především Mt, L a J, kterého nám i jmenuje. Např. Tacián napsal okolo roku 172 své dílo pod názvem Diatessaron, ve kterém používá všechna naše kanonická evangelia. Autentičnost a autoritu kanonických evangelií uznávali i kritici, kteří z nich čerpali důkazy pro svoje učení, v čemž pokračují dnes různé sekty. Nakonec i apokryfní evangelia, která se objevují ve 2. st., svědčí jednoznačně o tom, že existovala kanonická evangelia jako norma víry a zjeveného slova, a proto se autoři falešných evangelií skrývali za autory apoštolských děl. Vedla je k tomu všeobecná autorita a platnost evangelií a jejich kritické záměry. Autorita apoštolů jim nedovolovala, aby vydávali svoje díla pod svým jménem, a tak šířili svoje falešné učení.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Seznam papyrů Nového zákona [on-line], Poslední aktualizace 29. 9. 2012 [Citováno 5. 11. 2012]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_papyrů_Nového_zákona

Všeobecný úvod do Písma svatého. Adam Mackerle. [on-line], [Citováno 9. 10. 2012]. Dostupné na: http://www.tf.jcu.cz/getfile/2752e60164579794

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura