INSPIRACE A PŮVOD NOVÉHO ZÁKONA

Tato kapitola o inspiraci je totožná s kapitolou v článku Úvod do Bible. Inspirace jako taková je shodná jak pro Starý zákon, tak i pro Nový zákon.

Slovo inspirace pochází z latinského slova inspirare a znamená vdechovat. Pojmem inspirace se většinou označuje nadpřirozený nebo posvátný charakter Bible, inspirace je „vdechnutí“, tj. působení Božího Ducha. Z toho vyplývá, že Bible byla sepsána lidskými autory, ale pod zvláštním vlivem Boha. To znamená, že prvním a hlavním tvůrcem je Bůh a druhým, „vedlejším“ je lidský pisatel.

Lidské autory užíval Bůh jako živé a svobodné nástroje. Právě z toho pochází odlišnost ve způsobu podání jednotlivých knih, co se týká formy vyjadřování, různého stylu, hloubky pohledu na jisté věci apod. Je rozdíl mezi prostým evangeliem Markovým a učenějším a uhlazenějším způsobem podání Matouše a Lukáše, mezi vysoce duchovním chápáním Janovým a učeným, těžkým slohem Pavlovým. Každý list a kniha s sebou nese a zachovává charakteristiku toho, kdo ji psal. Bůh spisovatele - svatopisce sice při psaní vedl a pomáhal jim, ale zároveň je vždy vidět v napsaném vlastní individualitu a osobnost s jeho schopnostmi, vzděláním, duchovní výší a vůbec celkovým založením. Proto říkáme všemu, co je v Písmu, Boží slovo, ale zároveň také např. evangelium podle Lukáše, listy Petrovy, kniha Izajášova atd.

Jednotlivé knihy Bible nevznikají tak, že by Bůh používal svatopisce jako písaře na stroji, kterému by diktoval, co má napsat, ani tím způsobem, že by prostě zjevil lidskému autorovi obsah i způsob vyjadřování.

K sepsání Bible si Bůh vyvolil lidi, a to tak, aby užívali svých schopností a sil, a on v nich a skrze ně působil, aby všechno, co on chtěl, a pouze to, písemně zaznamenali jako skuteční autoři. Zjednodušeně řečeno pisatelé knih nejdříve viděli film, ve kterém bylo např. jedoucí auto. Dostali za úkol jej popsat vlastními slovy. Technicky založený člověk popisoval především mechanické součásti, technický antitalent se soustředil na barvu a tvary karoserie. I když bylo auto různě popsáno, je jisté, že to je dopravní prostředek a jede dopředu. Pokud by chtěl spisovatel napsat nějaký nesmysl, např. že se auto používá na praní prádla, vstupuje do hry korektor – Bůh, který dohlédne na to, aby byly věci uvedeny na pravou míru.

Když výše uvedené převedeme do strohého popisu, znamená to, že inspirovanou je ta kniha, která vznikla za předcházející a nepřetržité součinnosti Boha tak, že Bůh působil:

• na vůli spisovatele, aby se rozhodl knihu napsat, aby v tomto rozhodnutí vytrval až do ukončení knihy, a toto rozhodnutí také uskutečnil
• na schopnost poznání svatopisce působil Bůh při inspiraci tím, že vzbudil v jeho mysli představy, pojmy a myšlenky, které chtěl, aby byly zaznamenány
• po celou dobu, co byla kniha psána, bylo třeba, aby Bůh působil na svatopisce tak, aby jen to, co jim vdechl, ale také všechno to, zaznamenali, nic ze svého si nepřidávali, ani nic neopomenuli
• i když měli autoři značnou svobodu ve volbě slov, vliv Boží nepřipustil, aby svatopisec volil slova, která by dávala jiný smysl, než který jim Bůh vnuknul.

KANONICITA

Slovo „kánon“ pochází z řečtiny a znamená v širším významu „směrnici“, popřípadě „normu“. Pod pojmem kánon rozumíme seznam spisů, které jsou považovány za posvátné a jsou součástí Bible. Tento termín se používá od 4. století.

Kánon knih Nového zákona se postupně vyvíjel, i když doba jeho vytváření byla podstatně kratší než starozákonního kánonu. Slova Ježíše byla vždy přijímána jako Boží slovo a také autorita apoštolů byla mnohem větší než kohokoliv jiného. Jejich listy měly tutéž autoritu jako jejich kázání. Četly se při bohoslužbě a apoštolové sami byli považováni za nástroje Ducha svatého a po jejich smrti byla jejich díla ještě ve větší vážnosti. Jejich spisy byly opisovány a vzájemně vyměňovány mezi církevními obcemi, a tak pomalu povstávaly první sbírky posvátných knih. Ale apoštolské spisy nebyly hned posílány celé církvi a nebyly všude známé hned od počátku, a proto také nebyl hned od počátku v prvotní církvi úplný souhlas se všemi knihami. K tomu přistupovaly ještě další vlivy, které neblaze působily na vytváření kánonu knih Nového zákona – apokryfní literatura.(apokryfní literatura ve významu Římskokatolické církve) V dobách prvotní církve bylo totiž mnoho nepravých knih, tzv. apokryfů, připisovaných často některému z apoštolů, aby dělaly dojem, že jde o knihu inspirovanou, a ty právě ztěžovaly práci, protože byly někdy nesnadné k rozpoznání od pravých kanonických knih.

BludařMarcion, který si k potvrzení své nauky vytvořil vlastní kánon a Montanisté kteří se domnívali, že přijali od Ducha svatého nové zjevení a libovolně zacházeli s Písmem svatým, sepsali nejvíce apokryfů.

Na druhé straně však všechny tyto okolnosti nutily církev, aby rozhodla, které knihy tedy jsou nebo nejsou inspirované. Úlohu v tomto rozhodování sehráli apoštolští Otcové, křesťanští apologetové i pozdější církevní spisovatelé, kteří mají ve svých spisech mnoho citací téměř ze všech novozákonních knih. Přesto však jednotlivé církve (např. galská, africká a jiné) z důvodu výše uvedeného neuznávaly úplně všechny novozákonní knihy. Tak pomalu nastalo i v Novém zákoně rozlišení na knihy prvokanonické - uznávané všude od počátku a druhokanonické, o jejichž pravosti se místy pochybovalo. Celkem lze říct, že třídění bylo těžké a trvalo až do čtvrtého století. Ale už ve Fragmentu Muratoriho z konce druhého století jsou jmenovány téměř všechny novozákonní knihy a jako kritérium se udává četba při bohoslužbě se souhlasem všech. Podobné seznamy byly stanoveny na koncilech v severní Africe, Egyptě a Římě. Teprve však v roce 397 byl v Kartágu stanoven seznam, který přijal Tridentský koncil.

Historie a chronologie

V apoštolské katechezi nešlo o historii ani o chronologii, ale o určité myšlenkové celky podle událostí, jak se staly, a hlavně podle potřeby posluchačů. Všechno u nich mělo budit nebo prohlubovat víru a zdokonalovat život podle ní. Do katecheze se však nemohly dostat věci nepravdivé nebo legendární, protože byla ustavičně kontrola mnohých jiných očitých svědků Ježíšova života, skutků i slov.

Pojmenování knih Nového zákona

Pod pojmem „knihy Nového zákona“ se rozumí sbírka posvátných (pro křesťany) knih, které byly napsány od očitých svědků a bezprostředních posluchačů Ježíšových, od apoštolů nebo jejich žáků - a to pod přímým působením Boha - Ducha svatého. Z apoštolů psali evangelisté Matouš a Jan, katolické listy pocházejí od Jakuba, Petra, Jana a Judy. K apoštolským žákům patří další dva evangelisté Marek a Lukáš. Zvláštní místo mezi novozákonními svatopisci zaujímá Pavel se svými čtrnácti listy. Na označení knih Nového zákonu byly od jejich vzniku používány různé názvy: Písmo svaté, Svaté knihy, Bible a Nový zákon.

Počet a názvy, dělení jednotlivých knih Nového zákona

NZ hovoří o Kristu a obsahuje jeho učení. Existují dva základní způsoby dělení:

a)

1. Knihy zákona – 4 evangelia, která sepsali Matouš (Mt), Marek (Mk), Lukáš (L) a Jan (J)

2. Kniha historická – Skutky apoštolské (Sk)

3. Knihy naučné

– listy Pavlovy: Římanům (Ř), První list Korintským (1K), Druhý list Korintským (2K), Galatským (Ga), Efezským (Ef), Filipským (F), Koloským (Ko), První list Tesalonickým (1Te), Druhý list Tesalonickým (2Te), První list Timoteovi (1Tm), Druhý list Timoteovi (2Tm), Titovi (Tt), Filemonovi (Fm), Židům (Žd)

- listy apoštolů (všeobecné apoštolské listy): List Jakubův (Jk), První list Petrův (1P), Druhý list Petrův (2P), První list Janův (1J), Druhý list Janův (2J), Třetí list Janův (3J), List Judův (Ju),

3. Kniha prorocká – Zjevení Janovo (Zj)

Nový zákon obsahuje celkem 27 knih.

b)

1. Knihy historické – evangelia a Skutky apoštolské

2 Poučné knihy – Pavlovy listy, List Jakubův, listy Petrovy, listy Janovy, List Judův

3. Kniha prorocká – Zjevení Janovo

Toto dělení je méně používané a obsahuje také 27 knih.

Řazení knih Nového zákona

Tradice nám zachovala několik systémů uspořádání knih Nového zákona.

Řazení východních církví:

Evangelia, Skutky, všeobecné listy apoštolské, listy Pavlovy, Zjevení Janovo. Tento pořádek zachovává slovanský, ruský a jiné překlady.

Řazení západních církví:

Na západě Tridentský koncil stanovil odlišný pořádek:

Evangelia, Skutky apoštolské, listy Pavla, všeobecné listy apoštolské s tím, že list Jakuba je vždy jako první po Pavlovi, Zjevení sv. Jana.

Existují však i jiná dělení – pořadí, která nemají podstatný vliv. V pozdější době vzniká ještě dělení liturgické (pořádek) a mimoliturgické.

Liturgické - z toho důvodu, že v počáteční církvi byly čteny celé knihy na pokračování. Svědčí o tom početné homílie apoštolských Otců. V 5. století se začíná text dělit na perikopy, které se čtou v určité dny a svátky. Nebyl zde ale žádný závazný předpis, takže jednotlivé církve se řídily místní tradicí a potřebami. Platí zde ale dělení Nového zákona na dvě části a to Evangelia a ostatní knihy.

Mimoliturgické – o dělení mimoliturgickém máme starší svědectví. K nejvýznamnějším patří dělení Eusebia Cesarejského. Ukazuje na slohy a rozdíly ve čtvrtém evangeliu. Eusebius každé evangelium rozdělil na stejné díly – nazval je kapitoly. Uvedené kapitoly rozdělil do tabulek, které nazval kánony. U kapitol prováděl porovnání textů – všechny varianty.

Skutky apoštolské, všeobecné listy apoštolské, listy Pavlovy rozdělil pravděpodobně alexandrijský jáhen Eutalin. Knihu Zjevení rozdělil Andrej ,arcibiskup Cesareje Kappadocké a to na 24 logous, podle počtu starců Zjevení a každý „logos“ na tři kapitoly.

Praktické potřeby pozdější doby (potřeby misijní, studium na univerzitách) si vyžádaly, aby text Nového zákona byl rozdělen na menší části, tj. kapitoly a verše. Rozdělení na kapitoly se přisuzuje pařížskému profesorovi Štěpánovi Langtonovi, pozdějšímu arcibiskupovi v Cantenbury. Jednotlivé kapitoly se dělily na verše (odseky), které kardinál Hugo a Santo Caro rozdělil písmeny abecedy. V případě hebrejského textu existovalo ještě jiné dělení – tříletý cyklus, který používali palestinští Židé, měl 167 částí – sodarim.

Rozdělení textu Starého a Nového zákona na verše provedl také Santos Pagnini, a to v latinském překladu Bible, která byla vydána v Lyonu roku 1528. Nynější dělení knih Nového zákona pochází od pařížského, později ženevského, knihaře Roberta Estiennea z roku 1551. I když toto dělení má určité nedostatky, je tak zakořeněné, že všechny pokusy o nápravu se ukázaly neúčinné.

DĚJINY ÚVODU NOVÉHO ZÁKONA

Úvod do Nového zákona je potřebná biblicko-teologická disciplína, která umožňuje lehčí a hlubší pochopení obsahu textu. Je to potřeba diktovaná samotnou povahou textu – má božskou i lidskou stránku, vznikl v konkrétní, od nás vzdálené historické době, byl psán jazykem své doby (řecky a aramejsky). Úvod se dělí na tzv. „všeobecný úvod“ a „zvláštní úvod“. Všeobecná část řeší otázky jako je biblický text, jeho původ (božský a lidský), zachovalost textu a jeho neporušenost, překlady, písemné prostředky, materiál. Část zvláštní řeší problémy otázky obsahové, literární formu knih, autorství, autentičnost.

Úvod do Písma Nového zákona není novou vědou. Na potřebu studia upozornil už apoštol Petr, když povídal, že na těchto textech „jsou některé věci těžko pochopitelné“, proto „neučení a nestálí lidé je překrucují k vlastní záhubě“ a zapomínají, že text Písma „nepřipouští samovolný výklad“. Středověcí autoři, především na Západě, nepřispěli k většímu vývoji v tomto směru biblistiky a věnovali větší pozornost otázkám dogmatickým a morálním. Pro neznalost východních jazyků se opírali o autoritu Otců a Jeronýma – a Vulgátu.

Na konci 13. století dochází ke zvýšenému zájmu o studium východních jazyků pro misijní cíle na univerzitách. Tomu napomáhá i skutečnost, že po pádu Cařihradu r. 1453 značná část vzdělanců odchází na Západ a odnáší s sebou byzantské kulturní dědictví.

Zájem o studium Písma svatého na Západě podpořil i Tridentský koncil. Mimo to je třeba mít na zřeteli nebývalý rozvoj přírodních a historických věd, znalost originálních jazyků, prudký rozmach protestantizmu a racionalizmu. To vše vedlo k přehodnocování učení o smyslu Písma a k teologickému prohloubení a odůvodňování církevního učení. Díky I. vatikánskému koncilu v encyklice LVA XIII. došlo k rozpracování učení o biblické inspiraci. Nový obrat v katolické biblistice představuje encyklika PIA XII. z 30. 9. 1943, kterou historicko-kritická metoda byla oficiálně uznaná jako nevyhnutelná k studiu Písma. Tento kritický přístup byl doposud dovolený u Římskokatolické církve pouze ke Starému zákonu.

Od vzniku knih Nového zákona při jejich studiu bylo třeba objasňovat určité problémy, které vyplývaly buď z jejich obsahu a poslání nebo z jejich praktického používání, popřípadě byly určovány teologickými spory. Postupem času bylo třeba řešit otázky textu, zejména pro záměrné překrucování některých míst a záměrné zasahování do čistoty textu, otázku kánonu, výkladu atd.

Ve středověku se stává aktuální otázkou forma výkladu, otázka inspirace, neomylnosti textu. Znovu se oživuje textová kritika, jejíž základy byly položeny už ve 3. a 4. století především zásluhou Origena.

V nynější době to je otázka historicko-kritického studia Nového zákona po stránce textové, otázka vzniku, historičnosti, autentičnosti atd. Toto všechno se nazývá předmětem úvodu do Nového zákona.

Cílem úvodu do Nového zákona je pomoci člověku, který hledá zjevenou pravdu. Z toho vyplývá, že cílem je vycházet z věroučně správných zásad, ale jeho forma má být spíše exegetická. Metoda má být teologická a historicko-kritická. Plyne to ze samé podstaty povahy pramenů, které zkoumá a o které se současně opírá. Metoda neklade hlas minulého na místo hlasu přítomného, minulé v ní neodstraňuje přítomné, ale dává mu plnou sílu.

TEXT NOVÉHO ZÁKONA

Od vzniku prvních rukopisů uplynulo už cca 20 století. To znamená, že tyto biblické texty byly napsány v konkrétní a od nás značně vzdálené době, byly napsány na jiném materiálu, jinými psacími nástroji, jiným způsobem a v jiných jazycích než jaké známe nyní. Proto je pro nás důležité vědět, jestli se tento text zachoval neporušený až do dnešní doby, jestli se text nepodrobil v průběhu dějin nějakým změnám, popřípadě kterým, a jaký je současný stav textu knih Nového zákona.

Materiál na psaní rukopisů

Na zhotovování rukopisů ve starověku byly používány různorodé materiály, např. kámen, kov, dřevěné, hliněné a voskové tabulky, ostaraka a především papyrus a pergamen. Kamenné tabulky byly popsány v Písmu svatém Starého zákona (Ex 24, 12…), když Mojžíš donesl z hory dvě kamenné tabule svědectví. U proroka Izajáše (Iz 30, 8) a Abakuka (Abk 2,2) je řeč o dřevěných deskách potáhnutých voskem. Avšak nejvhodnějším materiálem byl papyrus, kůže ze zvířat a pergamen.

Papyrus

Papyrus byl používaný už ve 4. tisíciletí pře Kristem v Egyptě a přetrval až do příchodu Arabů do této krajiny, tj. do 7. století. Zhotovoval se z třtinové rostliny „Cyperus papyrus“ (šáchoru), která rostla v močálech délty Nilu. Z lodyhy této rostliny se řezaly tenké vrstvy, které se ukládaly příčně na sebe a lepily. Potom se lisovaly, vyhladily a okraje se ořezaly. Tak vznikl materiál, na který bylo možno psát. Papyrus byl prodávaný do celého tehdejšího kulturního světa, též do Palestiny a Sýrie. Nejstarší známý egyptský papyrus pochází z doby páté dynastie (2570-2625 př. Kr.). Pro praktické používání se papyrusové listy ořezávaly 50 cm na výšku a 20 cm na délku. Potom se slepovaly na požadovanou délku cca 10 až 40 metrů. I když byl tento materiál velmi dobrý, používáním se brzy opotřeboval. Velmi mu škodí vlhkost a vzduch, takže za normálních podmínek nevydrží déle než 2 století. Na papyru byly napsány i originály knih Nového zákona, proto se jejich autografy nezachovaly. Když se však papyrus dostane do vhodných klimatických podmínek, jaké se nacházejí např. v Egyptě, v jeho suché a písčité zemi se může zachovat po celá tisíciletí.

Kůže zvířat

V Egyptě a na Blízkém východě se používala i kůže zvířat. Židé požadovali, aby pocházela ze zvířat rituálně čistých (ovce, kozy a telata). Později židovská tradice na liturgické texty dovolovala jako materiál pouze kůži. Kůže byla zbavena srsti a nerovností, vyhlazena a potřena nějakou minerální látkou nebo bílkem z vajíčka, aby měla výraznější barvu. Takto vyrobené kusy byly sešívány do dlouhého pásu – svitku, se dvěmi dřevěnými tyčkami na koncích. Svitky knihy proroka Izaiáše objevené roku 1947, je sešitý ze 17 kusů kůže.

Pergamen

Pergamen se objevuje ve 2. nebo 3. století před Kristem. Je to tenká kůže dobře vypracovaná (vydělaná). Podle svědectví Plinia tento způsob zpracování kůže vynalezl Eumenes, král Pergamonu (197-158 př. Kr.), když Egypťané zastavili dodávky papyru. Všeobecně se začal používat až ve 4. století. Byl trvanlivý, hladký, dalo se na něm psát z obou stran. Starý text se mohl odstranit a mohlo se psát znovu. Židé ho používají dodnes na zhotovování liturgických svitků Písma Starého zákona. V 9. století byl pergamen nahrazen papírem.

Nástroje na psaní

Odpovídaly používanému materiálu. Při psaní na kamenné tabulky se používalo ostré železné rydlo s diamantovým nebo magnetovým koncem. Při psaní na voskové tabulky se používalo pisátko, často z kovu (stilus), které mělo jednu část rozšířenou a používalo se na hlazení, nebo odstraňování starého písma. K psaní na dřevěné desky a papyrus se používalo pero zhotovené z třtiny nebo šikmo ořezané ptačí pero (camalus). Ke psaní sloužil černý inkoust připravovaný z prachu uhlí s přidáním živice. Byl známý i červený inkoust (rubica). Některé svitky byly psány zlatem.

Forma rukopisů

Hebrejský biblický text hovoří o „megillah“ tj. o svitku knihy. Proto je třeba se domnívat, že v prvotním křesťanství byly používány především svitky. Běžně používaný svitek měl 10 m, i když se setkáváme i se svitky dlouhými 40 až 44 metrů. Autografy novozákonních knih byly napsány především nebo i výlučně na papyrusových svitcích.

Asi od první poloviny 2. století po Kristu se začíná používat jiná forma knihy – kodex. V malém měřítku a s malým počtem listů byla tato forma používaná i spíše. Spojovaly se voskové destičky, papyrusové i pergamenové listy. To byl původ dnešní knihy. Nejprve byl spojený menší počet dvojlistů (3-4) do sešitu a potom se tyto sešity spojovaly do větších celků – kodexů. Všeobecně se kodex začíná používat ve 4. století a jde o pergamenové kodexy. K používání kodexu křesťany vedla chudoba a liturgické účely.

Jazyk a písmo rukopisů

Všechny knihy Nového zákona byly napsány v řečtině. Není to nějaký osobitý biblický jazyk, ale naopak reprezentuje typ jazyka, který byl používaný v celém helenistickém světě, a to od 4 st. př. Kr. do 5 st. po Kristu. Za Alexandra Velikého se tento jazyk rozšířil po celém východu a v Egyptě. A právě při střetávání s jinými východními jazyky získal některé zvláštnosti. Především je to značný vliv jazyka hebrejského a aramejského. V případě knih Nového zákona je to charakteristické u Lukáše, Jana, Marka, Pavla, Matouše – oni obohacují tento jazyk semitismy. Rozdíly jsou tak značné, že umožňují identifikovat autora textu.

V biblickém písemnictví byly používány tři formy písma:

• monumentální – používané při psaní na kámen. Text se skládal z velkých písmen podle rozměru materiálu.
• unciální – nebo též majuskulové. Byla to velká písmena, a to čtvercová (např. E, N) nebo okrouhlá (C, O). Písmena se spojovala.
• minuskulová – písmena abecedy byla malá. Při rychlém psaní se písmena spojovala – to se nazývalo kurzívou. Doklady denního života byly psány kurzívou, literární texty unciálním písmem. Od 9. století se začíná všeobecně požívat písmo minuskulové.

Způsob psaní

Podle zvyklostí starověku v písmu unciálním a v kurzívě se jednotlivá slova od sebe neoddělovala, psalo se souvisle. Je to současně jeden z pramenů variant biblického textu. K rozdělování slov dochází až v 8. století. Dále to jsou přízvuky, které se začaly pravidelně používat až v 7. století. Interpunkce se začíná používat až s písmem minuskulovým.

Stichometrie – počet slabik v jednou řádku. Platila norma (obchodní): 16 slabik, 36 písmen, psalo se bez ohledu na smysl slov.

Při psaní na pergamen byly dva sloupce na stránce kodexu. Každý sloupec měl určitý počet řádků: od 42 do 49, každý řádek určitý počet písmen: 16 - 23.

V 6. – 9. století bylo ve zvyku odstranit písmo z pergamenu, který se dochoval a napsat na něj nový text. Protože v mnohých případech šlo o velmi vzácné rukopisy respekt. texty, podařilo se původní text obnovit, vyvolat jej chemickou cestou nebo číst pod speciálními lampami. Tyto texty se nazývají palymsesty.

Určování doby a místa vzniku rukopisů

Ve starověku nebyla díla tak podrobně označována údaji o jejich autorech, místu a času vzniku. Čím je rukopis starší, tím je těchto označení méně nebo nejsou vůbec. Proto se doba a místo vzniku určuje na základě paleografie.

Na základě nejrozličnějších detailů se dá určit století, desetiletí, vlast rukopisu, místo vzniku (kláštery)… Do úvahy se bere látka, na které je rukopis napsaný, forma rukopisu, dělení textů, druh písma, zkratky, barva…

Osudy autografů

Autografy knih NZ se nezachovaly – zanikly za krátký čas po svém vzniku. To proto, že byly napsány na papyrusových svitcích, tedy na materiálu, který lehko podléhá stáří vlivem klimatických podmínek i praktickým užíváním. Mnoho v tomto směru zapříčinilo kruté pronásledování, kdy pohané velmi často vyhledávali křesťanské knihy a ničili je. Vznikala tedy nutnost jejich náhrady novými opisy. I když o opisování autografů se velmi dbalo, přece jen mohlo dojít k některým nedostatkům – omylům - i když jen formálním, gramatickým. Avšak i při mnohých formálních omylech, ke kterým došlo při opisování původního textu, církev dokázala uchovat text Písma v takovém stavu, že je na něj úplné spolehnutí. Doba vzniku autografů se datuje od roku 50 až do roku 100.

ZPŮSOB ZACHOVÁVÁNÍ BIBLICKÉHO TEXTU

Každý inspirovaný text překonal od svého vzniku až dodnes složitou historickou cestu. Abychom mohli lépe pochopit, a prozkoumat tyto texty, je třeba určit několik základních etap: redakce textu, opisy, jednotlivé recenze a současné vydávání textu.

Redakce

Pod tímto pojmem se rozumí autorské zpracování materiálu na základě ústních a písemných pramenů, a to jedním nebo více autory. Je však možné, že toto dílo je podrobené novému zpracování, čímž vzniká druhá redakce. Na takový přístup k psaní díla ukazuje evangelista Lukáš v úvodních verších: 1, 1-4. Pokud jde o samostatnou povahu díla, tato může být předurčená – zformovaná už v ústní tradici, v našem případě v ústních apoštolských kázáních, která mají svůj počátek v Jeruzalému. Vznikla tedy jakási „zvěstovatelská norma“, která se stala směrodatnou pro všechny apoštoly, i když každý z nich byl nucen respektovat různá prostředí. Jiné bylo palestinské, židovské, jiné zase u pohanských národů.

Úlohou dnešní textové kritiky je přiblížit se co nejvíc k této prvotní redakci posvátného textu. Spojení mezi původní redakcí a dnešním textem tvoří opisy.

Opisy

Opisy knih NZ vznikly v důsledku opotřebování materiálů, na který byly originály psány pro potřeby jednotlivých církví i jednotlivců, tj. pro liturgickou a osobní potřebu. Někdy se i sám autor postaral o to, aby jeho dílo vyšlo naráz v několika exemplářích. Podle Eusebia Origenes diktoval svoje díla sedmi rychlopiscům. Ve starověku spisy do svého zveřejnění procházely trojíma rukama: autor diktoval své dílo rychlopiscovi (tachygrafikoi), který zaznamenával text určitými znaky (notis) – odtud pochází název notář. Jejich záznamy přepisovali knihaři (bibliografoi) pěkným písmem. Poslední slovo měli korektoři (diorthotai). Práce na podchycení biblického textu vypadala podobně, svědectví o tom máme v knihách SZ i NZ: Jr 36, Řím 16, 22 atd.

Řecké kopie Nového zákona

Novozákonní církev měla ve velké úctě písemné podání slova Božího. Díky tomu se žádná kniha nezachovala v tolika opisech jako Nový zákon. Dnes má novozákonní biblistika k dispozici 4969 rukopisů NZ. Z toho je 76 papyrů, unciálních rukopisů 250, kurzívních rukopisů 2646, lekcionářů 1997.

Papyrusy

Tímto slovem se zde rozumí řecké písemné dokumenty, které pocházejí z doby helenistické kultury. Jejich počet přesahuje 10 000, z nichž 5 000 je prozkoumaných. Byly to nepotřebné odpadky z kanceláří a domácností, které se vyvážely za město. Zachránily se pouze náhodou, díky suché půdě v Egyptě. Biblických papyrusů je přes 200, z toho 150 SZ a ostatní NZ. Význam těchto dokumentů, i když je to někdy pouze jen několik veršů, je pro textovou kritiku velmi velký, protože jsou starší než nejcennější kodexy. Nejstarší papyrusy pocházejí z počátku 2. století.

Nejstarším svědkem textu NZ je papyrus RYLANDSA P52. Našel jej v Egyptě v r. 1920 anglický papyrolog Greenfeld, pochází z roku asi 125 a obsahuje malý fragment z evangelia Jana 17, 31-38. Má mimořádný význam pro řešení otázky vzniku evangelií. Tento objev nás vede přímo do apoštolské doby, protože rozšíření evangelia v Egyptě není otázkou krátké doby. Jan zemřel okolo roku 100 (104?), proto má tento dokument mimořádnou cenu. Podobnou hodnotu má papyrus BODMER II z r. 200. Obsahuje fragment evangelia Janova 1, 1-4; 26 a další fragmenty, celkem 14 kapitol a 108 stran textu. V porovnání s dnešním textem najdeme jedinou vyjímku, v textu chybí perikopa o smilnici (8, 1-11) a řeč o andělovi (5, 4). Do tohoto období patří papyrus BODMER XIV-XV pocházející z r. 175 – 225. Tyto papyrusy mají pro nás velký význam, protože předcházejí kodexy o celých 150 roků.

Kodexy

Od 4. století se přestává psát na kožené svitky a nastupuje kodex především pergamenový. Umožnilo to lepší využití materiálu, protože se dalo psát na obě strany listu a zároveň se lépe manipulovalo s textem. V současné době novozákonní nauka disponuje následujícími kodexy:

• Kodexy unciální – majuskulové

KODEX SINAJSKÝ 501

Byl objeven v létech 1844, 1853 a 1859 K. Tischendorfem v monastýru Sv. Kateřiny na Sinaji. Pochází z druhé poloviny 4. století a byl napsán v Egyptě nebo Cesareji Palestinské. Pravděpodobně to je jeden z 50 kodexů, které Eusebius připomínal na rozkaz Konstantina Velikého. Kodex má 345 a 1/2 listu 43 x 37,8 cm. Text NZ je kompletní.

KODEX ALEXANDRIJSKÝ A 02

Rukopis vznikl v 5. století v Egyptě, má 773 listů, obsahuje Starý a Nový zákon. Kodex má 143 listů velikosti 32 x 26,3 cm. V textu NZ chybějí některé části: Mt 1, 1-25, Mt 6; J 6, 50; 8,52; 2 Kor 4, 13; 12, 6

KODEX VATIKÁNSKÝ B 03

Obsahuje celý SZ a NZ. Byl napsán ve 4. století v Egyptě a má 734 listů formátu 27,5 x 27,5 cm. (NZ je 142 listů) Z knih NZ chybí: Žd 9, 15; 13, 25; 1 a 2 Tm, Tt, Fm a Zj.

KODEX EFREMŮV C 04

Tento rukopis je palimpsest. Pochází z Egypta a byl napsán v 5. stol. Z původního textu se zachovalo 64 listů SZ a 145 listů NZ, ve kterém chybějí některé části textu.

KODEX BEZŮV čili CANTABRIGIENSIS Devět 05

Je to dvojjazyčný kodex (řecký a latinský text) ze 6 století, nejstarší svého druhu. Obsahuje evangelia a Skutky apoštolské. Místo vzniku zatím určeno není. Kodex má 406 listů velikostí 26 x 21,5 cm.

• Kodexy minuskulové

Tyto kodexy jsou mladší a je jich velmi mnoho: 2646. Nejstarší pochází z roku 835, ostatní pocházejí z 10. až 15. století. Pouze 50 z nich obsahuje celý NZ. Mnohé z kodexů však obsahují velmi cenný text, neboť se zjistilo, že i když jsou pozdějšího původu a jsou mladší než unciály (majuskula), mají kvalitní text, protože byly zhotoveny na základě staršího a lepšího rukopisu.

Lekcionáře

Pro ustálení původního textu NZ velmi pomáhají lekcionáře. V nejstarších dobách byly knihy NZ čteny po pořádku celé. Později dochází k tomu, že se v jednotlivých dnech a svátcích četl určitý text. Tento výběr textů byl v jednotlivých církvích různý podle místních podmínek a tradice. Na konci 4. století se pořádek čtení Písma ustaluje. V západní církvi se lekcionáře začali používat v 5. století, ve východní církvi v 8. století za Jana Damašského. V současné době máme k dispozici 1997 lekcionářů. Nejstarší se datují do 4. až 6. století.

Ostaraka

Jsou to zejména úlomky z keramiky, na kterých nacházíme text. Jedná se zatím o 25 exemplářů.

RECENZE TEXTU NZ DLE TYPU

Pod pojmem recenze nebo typ textu rozumíme takový text, který se v minulosti podrobil jisté kritické prověrce a představuje společný základ pro celou skupinu rukopisů. Nazýváme jej archetyp. Zkoumáním docházíme k původnímu textu, ze kterého byly dělány další opisy. První, kdo se pokusil o ustálení recenzí, byl J. A. Bengel, který určil 2 základní recenze, a to cezarejskou a alexandrijskou. J. J. Griesbach v případě evangelií určil ještě recenzi byzantskou. Nejrozšířenější recenzí byla antiochijská – byzantská, kterou reprezentují unciální kodexy A, E, K, Ω.

Poslední etapu dějin řeckého textu Písma NZ představují vydání tohoto textu tiskem. První vytisknuté vydání NZ je tzv. POLYGOTTA COMPLUTENSIS z roku 1514. Toto vydání obsahuje text antiochijské – byzantské recenze, který byl používaný do konce středověku. V r. 1516 Erazmus Rotterdamský vydal řecký text NZ který se opíral o mladší rukopisy, které pocházejí z 12. a 13. století.

Na základě kritických vydání textu NZ se dá udělat úsudek o neporušenosti a autoritě textu. Na 150 000 slov NZ a 5 000 rukopisů a fragmentů připadá 250 000 variant. Na první pohled je to zastrašující číslo, ale skutečnost je jiná. Matematický přepočet vypadá tak, že 7/8 textu je bez odchylek, pouze 1/8 má v různých kodexech odlišné znění. Jde o přehozená slova, gramatické a stylistické odchylky. Pouze 200 variant je vážnějšího charakteru, z toho 15, které vyžadují pozornost. Ani jedna však nemá dogmatický ráz. V NZ je vždy jistý počet paralelních textů, kde je možno smysl správně objasnit. Žádná z jiných knih se nezachovala v tak velkém počtu rukopisů a tak neporušeném stavu jako text NZ. Potvrdily to i nálezy v Kumránu.

PŘEKLADY KNIH NOVÉHO ZÁKONA

Pro dějiny a kritiku textu knih NZ mají velký význam i staré překlady. Jejich důležitost je daná tím, že mnohé z nich jsou téměř doslovné, pocházejí z 2. a počátku 3. století. Jde zejména o překlady syrské, koptské a starolatinské.

Překlady syrské

Je to skupina překladů, především pěti, které pocházejí z různých dob, ale jsou na sobě vzájemně závislé. První čtyři překlady patří do východní skupiny aramejských jazyků, pátý tzv. syrsko-palestinský patří do západní skupiny jazyků.

- Diatessaron Taciánův

Je to harmonizace čtyř kanonických evangelií, které Tacián napsal okolo r. 172. Text tohoto překladu se nezachoval, proto je těžké hovořit o jeho struktuře a jazyku. Do jisté míry se to dělá na základě citátů u syrských autorů, neúplného komentáře Efréma, který se zachoval v arménském překladu atd. Po objevení řeckého fragmentu Diatessaronu v Dura Európos (z r. 225) se někteří odborníci kloní k názoru, že Tacián napsal toto dílo v jazyku řeckém a potom ho přeložil do syrského. Tato domněnka není dokázaná.

- Evangelia oddělená

Tento překlad evangelií vznikl před r. 200 a zachoval se ve 2 recenzích.

1. recenze napsaná na pergamenu (5. st.) byla objevena v Egyptě. Nazývá se kodex Syrus curetonianus.

2. recenze (verze) napsaná na palympsestu byla nalezena v monastýru sv. Kateřiny na Sinaji. Nazývá se lod. Syrus sinaiticus. Pochází ze 4. stol.

- Pešita (jednoduchá, prostá)

Když Tacián vystoupil z církve a stal se heretikem, snažili se biskupové Teodoret Cyrský a Robulas Edesský nahradit jeho Diatessaron novým překladem. Nový překlad je dílem biskupa Robulasa a obsahuje SZ a NZ. Pro své všeobecné používání se nazývá „syrskou Vulgátou“. V tomto překladu však nenalézáme: 2P, 2 a 3J, Ju, Zj a některé texty Sk, a 1J 5, 7 - 8. Překlad Pešity se zachoval v 250 kodexech a její text nebyl porušený.

- Překlad Phyloxeniano – Harclensis

Pochází z počátku 6. století a byl zhotovený z iniciativy Filoxena, biskupa v Mabbuk (Hierapolis), jistým Polykarpem pro potřeby „monofyzitů“ tak, aby se text překladu ničím neodlišoval od řeckého originálu. Od Pešity se liší tím, že obsahuje navíc: 2P, 2 a 3J a Ju.

- Překlad syrsko – palestinský

Byl utvořen pro potřeby křesťanů v Palestině, kteří neznali řecký jazyk. Překlad pochází z 5. století a zachoval se ve třech lekcionářích z 12. až 13. st. Překlad je nezávislý na jiných překladech do syrského jazyka.

Překlady koptské

I tyto překlady patří k nejstarším a vznikly okolo r. 200. I když se v Egyptě hovořilo řecky, národ v mnohých oblastech si ponechal svůj vlastní jazyk. Je to staroegyptský jazyk, který od r. 200 začal používat řeckou abecedu s některými doplňky ( 7 písmen). Tento jazyk egyptští křesťané používají v liturgii dodnes, i když jinak hovoří arabsky. Koptský jazyk měl několik dialektů: Sahidický (Hor. Egypt), Bohairický (Dol. Egypt), Fayumský a Achminský (Stř. Egypt). V každém z těchto dialektů se zachovaly fragmenty biblických překladů. První dva jsou nejdůležitější.

- Překlad Sahidický

Od slova „said“ – výše položený terén, čili Horní Egypt. Užívalo se ho v oblasti Théb (Luxor). Překlad vznikl ve 2. stol. Je známo přes 100 kodexů tohoto překladu.

- Překlad Bohairický

Od slova „bohaire“ – pobřeží, čili Dolní Egypt. Pochází z 5. až 6. století a zachoval se ve 121 kodexech. Toto vydání používá koptská církev při liturgii. Z nejnovějších objevů v Nag – Hammadi zasluhuje pozornost „Evangelium pravdy“, které je nejspíše dílem Valentina (gnostika). Pochází z r. 150 a uvádí všechny knihy novozákonního kánonu.

Mimo uvedené překlady máme ještě překlady arménské z počátku 5. st., dosud neprobádané překlady gruzínské a gótský překlad ze 4. století.

Překlady latinské

- Překlady starolatinské

V římském křesťanství se v 1. až 3. století používal řecký jazyk. Avšak v Itálii i v Africe celé oblasti používaly v denním životě jazyk latinský. Proto vznikla potřeba překladu do latiny. V Africe se překlad předpokládá už v polovině 2. století. Je možné připustit 3 starolatinské překlady, a to Vetus Romana (a z něho odvozené) Afra a Itala. Pojmenování Itala pochází od Augustina, který tímto názvem označil jeden ze starolatinských překladů, který se používal na jihu Itálie a v Miláně. V těchto překladech byl SZ přeložený ze LXX, NZ z řeckého originálu. Jeho překlad je dost otrocký a na mnoha místech jsou ponechány i řecké výrazy.

- Překlad Jeronýmův – Vulgáta

Velká různorodost latinských překladů a jejich postupné zhoršování vedlo k rozhodnutí sjednotit latinský překlad. Papež Damas I. svěřil tento úkol Jeronýmovi. Ten odešel na Východ a započal s revizí a překlady textu Písma. V r. 383 opravil text NZ a zavedl východní pořádek evangelií: Mt, Mk, L, J. Nevíme jistě, jestli opravil i ostatní knihy NZ, i když se to dá do jisté míry předpokládat. Latinský text těchto knih se připisuje Pelagiovi.

Jeronýmův opravný text NZ byl v západní církvi přijatý a zavedený do používání. Rukopisy Vulgáty sahají až do 6. st. K nejstarším recenzím Vulgáty patří recenze Viktora biskupa v Kapui napsaná r. 541 – 546.

- Vulgata Sixto – Clementina

Mezníkem v dějinách Vulgáty je Tridentský koncil, kde byl text Vulgáty neoprávněně vyhlášen za autentický a bylo rozhodnuto o nové revizi. Práce zabrala 40 roků. Papež Sixtus V. nařídil vydat opravený text v r. 1590, avšak ani tento text neuspokojil. Byla provedena nová revize schválena papežem Klementem VII.

- Neo - Vulgáta

Papež Pius X. svěřil práci na Vulgátě benediktýnům. Práce započala r. 1933. Do roku 1972 vyšlo 14 svazků. Ani tato práce nebyla poslední. Pavel VI. vytvořil novou komisi r. 1972, která se zabývala vydáním tzv. Neo – vulgáty.

ZÁSADY A METODY VĚDECKÉ ANALÝZY BIBL. TEXTŮ, VARIANTY TEXTU A JEHO PŮVOD

Text NZ je dosvědčený tolika dokumenty a tak dokonalý jako žádný jiný text starověku, ba ani text SZ. Byť měli autoři inspiraci Ducha sv., uchovali si též všechny svoje lidské vlastnosti druhotného autora a svůj vlastní lidský sloh. Tato skutečnost způsobila, že se do textu dostaly chyby a omyly (druhořadého významu). Dokud byly k dispozici autografy, otázka čistoty textu nebyla tak důležitá, mimo to v prvotní době byl předmětem zájmu především obsah knih. Později, zejména po ztrátě autografů se stala důležitou otázka čistoty textu (i po stránce formální). Z toho vyplývá, že příčiny určitých omylů a porušení čistoty biblického textu spočívají v člověkovi, tj. v jeho lidských slabostech, nestálosti materiálu a nedokonalosti psacího nářadí atd. Za dokonalý pramen poznání omylů v jednotlivých formách zachovávání orig. textu a za prostředek nejlépe napsané verze biblického textu se považuje tzv. Stemma codicum. Je to svého druhu genealogický strom všech doposud zachovaných kodexů a ostatních opisů textu, který poukazuje na jejich vzájemnou závislost, příbuznost a původ.

Neúmyslné změny textu

Vyplývají z přirozených slabostí lidských orgánů: oka, ucha, paměti.

• omyly oka

Vznikají z důvodů slabého zraku, únavy, špatné viditelnosti, malé soustředěnosti atd., kdy opisovatel přečte něco jiného, než je v textu napsané.

• omyly sluchu

Vyplývají z toho, že při vyhotovování kopií se často chybovalo. Opisovatel často zle zachytil některé slovo, koncovku, písmeno, na čemž měl zásluhu i ten, který diktoval.

• omyly paměti

Zde přichází do úvahy zejména souzvučnost jednotlivých textů z různých knih NZ. Příčinou variant je i používání písmen ve funkci čísla.

Úmyslné změny textu

Sem patří ty, které byly dělány bona fide (v dobré víře) s domněnkou, že touto korekturou se dosahuje původního znění textu. Také se jedná o opravy jazyka, stylu, odůvodněných nebo neodůvodněných chyb, nebo opravy z exegetických a dogmatických důvodů. Avšak v některých případech máme také rozdíly v textech, které nelze objasnit jinak než přílišnou svobodou při objasňování textu: větší důraz se klade na obsah než na zachovávání slov (doslovné znění). Mimo to se stávalo, že někdo nalezl v textu omyl a opravil ho na margo rukopisu. Jiný přepisovatel vnesl tuto opravu do textu, avšak ne vždy na patřičné místo, čímž vznikla širší verze textu. Byly i takové případy, že z exegetických důvodů byl nějaký text nebo slovo odstraněné. Ani tzv. recenze a starověké překlady nejsou bez nedostatků, i když jejich úkolem a záměrem byla oprava textu do jeho původního stavu a znění. Oprava textu dle mladších recenzí není možná a znemožňuje odhalování původního znění originálu.

Způsoby obnovy biblického textu

Z výše uvedeného vidíme, že text NZ se k nám nedostal neporušený. Všechny opisy, které známe (i překlady), mají v sobě jisté nedostatky, a proto je nutný zásah, který by se opíral o nejnovější vědecké poznatky, díky čemuž by bylo možné vytvořit takové znění textu, které by se nejvíce přibližovalo originálu. Splnění této úlohy tvoří náplň tzv. kritiky, kterou můžeme definovat jako souhrn teoretických a technických norem pro vytvoření takové verze, která se z vědeckého hlediska může považovat za nejbližší k autografu.

Úkol kritiky textu a metoda kritické práce

Úkolem kritiky textu je ustálení původního textu na základě zachovaných dokumentů (opisů a překladů). Východiskem jsou texty, písemná svědectví, dokumenty a dějiny těchto textů. Postupným zkoumáním kritik dochází k nejpravděpodobnější verzi textu, která se maximálně přibližuje k původnímu znění autografů jak po stránce doktrinální, tak po stránce formální (slovní). Rozeznáváme kritiku:

• vnější

V jejím případě se postupuje cestou porovnávání s velkým množstvím existujících rukopisů paralelních textů atd. Na jejich základě se stanoví nejvhodnější znění textu.

• vnitřní

Zde se jedná o kriteria, která se opírají o výzkum textu, tj. jeho smyslu, stupeň pravděpodobnosti jeho variant, kontext gramatický, logický, psychologický atd. Po důkladné analýze se stanoví konečná verze zkoumaného textu ve vztahu k jeho prvotní autentické formě.

Zásady opravy textu

Po stanovení genealogie zachovaných dokumentů, jejich vzájemné závislosti a původu přichází na řadu stanovení jednotlivých recenzí a skupin těchto textů. Vnější kritika určí v tomto případě s velkou přesností příčiny různých omylů, verzí textů a hodnotu jednotlivých variant. Při hodnocení těchto částí textů je třeba brát do úvahy skutečnou hodnotu kodexů, rukopisů. To znamená, že rukopis z 5. st. může mít lepší text než rukopis ze 4. st. Dát přednost krátkému znění textu, což se odůvodňuje tím, že opisovatel spíše dodává, než ubírá, a za původní znění považovat takové, které je těžší atd.

Jazyk biblických autorů

Jazyk se vyznačuje jistou zásadou ustálených pojmů, prostřednictvím kterých člověk zpřístupňuje své myšlenky, jeho dobrá znalost ulehčuje pochopení a poznání smyslu biblického textu. Pod znalostí biblického jazyka chápeme nejen zapamatování si určitého počtu pojmů a gramatických pravidel, ale i znalost dějin těchto jazyků, příbuzných dialektů a vůbec jazyků prostředí, kde ve starověku vznikala inspirovaná díla.

Mentalita inspirovaných autorů

Jednou z překážek osvojení si obsahu biblického textu je osobitý způsob myšlení těchto autorů. Římské myšlení, stejně jako dnes naše, se opíralo o přesné a logické formulace, kdežto u Izraelitů na prvním místě vystupoval moment psychologický. Tak např. autor namísto slova „myslet“ použije slovní obrat „hovořit v srdci“. Autor často ponechává bokem fyzické nutnosti uskutečnění se nějaké události, ale o to dokonaleji popisuje náboženský obraz a smysl této skutečnosti.

Smysl biblických výpovědí

Správné porozumění biblickému textu je ve velké míře závislé na terminologii. Jednotlivé slovo může mít několik významů, avšak ve spojení s jinými slovy ( koruna – platidlo, královská, stromu). Z toho plyne zásada, aby při zkoumání smyslu biblické výpovědi byl jednotlivým slovům (pojmům) ponechaný takový smysl, jaký jim dal autor.

Historická kritika biblického textu

Na to, abychom mohli dobře pochopit dílo autora, je třeba se přenést do prostředí, v kterém autor žil a hovořil, což má velký význam při studiu daného díla z hlediska historického. Protože jde o konkrétní historické osobnosti a události týkající se jak autora, tak i adresáta, je i otázka času a místa vzniku velice důležitá. Objasněním této otázky se dají pochopit mnohé skutečnosti z obsahu těchto knih. Musíme si uvědomit, že obsah Písma je podaný s ohledem na potřeby člověka – adresáta. Tato skutečnost si vyžaduje, abychom zjevené slovo tlumočili v takovém duchu, jak nám bylo oznámeno autory, kteří všechny skutečnosti objasňují především z hlediska teologického.

Problém inspirace biblického textu (viz. kap. Inspirace a původ Nového zákona)

Problém inspirace biblického textu spadá do oblasti naší víry v jednoho pravého Boha v Trojici, který stvořil člověka ke svému obrazu a trvale zjevoval člověku svoji vůli. Výrazným dokumentem Božího zjevení je i Písmo. Je to pravda, kterou vyznává církev starozákonní a vyznává ji i církev novozákonní. Z toho vyplývá, že knihy byly napsány lidmi víry pro lidi víry za účelem soustavného prohlubování této jejich víry. Proto je třeba číst tuto knihu v duchu víry. Druhou a neméně důležitou pravdou je, že tato kniha byla napsána vyvolenými lidmi pod přímým vedením Božím, avšak za plné a svobodné účasti těchto lidí. Tento fakt nazýváme inspirací. Tímto se Písmo SZ a NZ liší od všech jiných knih různých náboženství, tak jako se od nich svou povahou odlišuje křesťanské náboženství.

Svědectví Ježíše a apoštolů

Podle svědectví evangelistů Kristus mnohokrát zdůrazňoval božský původ svatých knih a jejich nespornou autoritu v oblasti víry. Nejvýrazněji se toto Jeho svědectví projevilo v těch případech, kdy se Kristus odvolával na Písmo SZ jako svědectví o něm samém. Židé věřili, že všechno, co bylo Bohem zjeveno skrze Mojžíše a proroky, obsahuje zjevené pravdy a žili nadějí na mesiášské časy. Proto se mohl Kristus odvolávat na svědectví Písma jako na zjevené slovo Boží, čímž znovu potvrdil platnost a pravdivost knih SZ. Např. dle Mt 5,18 „ Skutečně, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, až se to všecko stane.“ Tento text mimo jiné hovoří i o formálním zachování obsahu zákona, což je úkolem církve. Nemohl by se přece Kristus odvolávat na zkomolená znění Zákona. Tuto skutečnost musí brát do úvahy i textová kritika a nedělat nad textem Písma takové závěry, které by s touto skutečností byly v rozporu. Další výrazné svědectví o této věci nalézáme u apoštola Pavla, který v 2 Tm 3, 16 píše: „všechno co je v nich napsáno, Bohem je vdechnuto a hodí se k poučování…“ Všimli jsme si však, že tato svědectví se většinou týkala SZ. Máme tu však svědectví i o novozákonním zjevení a o jeho povaze. Jedno ve svědectví nalézáme v knize Zjevení Janovo, kde se říká: „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se má zanedlouho stát. A on poslal anděla a od něho to dal vědět svému služebníkovi Janovi, …aby napsal všecko, co viděl“. (volný překlad) atd.

Svědectví církevních Otců

Svědectví církevních otců o inspiraci Písma jsou velmi početná a nacházíme je v každé době. Otcové zdůrazňují, že Písmo obsahuje zjevené slovo Boží. Mezi nejstarší svědectví patří svědectví např. sv. Ireneje Lyonského, který říká, že byť bychom nerozuměli všemu, co je v Písmu, máme to přijmout za pravdivé, protože to je slovo Boží. Sv. Justin Filozof říká, že bibličtí autoři byli od Boha poučeni. Teofil Antiochijský vidí shodu biblických autorů v tom, že byli inspirovaní Bohem a od Boha poučeni. Z výše uvedeného vyplývá, že Písmo je kniha, jejíhož napsání se zúčastnil člověk i Bůh. Je to jakási spolupráce, výsledkem které jsou lidským jazykem tlumočené Boží úmysly se světem a člověkem.

INSPIRACE PÍSMA V SOUČASNÉ TEOLOGII

S rozdělením křesťanství a se vznikem reformace došlo v této oblasti k mnoha diskusím, které pokračují do dnešního dne.

Stanovisko Východní církve

Východní církev a teologie vyznává, že „ Písmo je vnuknuté od Boha skrze lidi, kteří byli obdařeni mnohými charismaty Ducha svatého“. Východní teologie zdůrazňuje, že v případě inspirace nejde o žádné mechanické zapisování diktátu tak, aby se tím bibličtí autoři měnili na nějaký pasivní nástroj. Sv. Basil hovoří, že Duch Boží nezbavuje rozumu toho, koho inspiruje, podobný efekt by byl démonický.

Stanovisko Západní církve

Na prvním místě je třeba vzpomenout předního teologa Tomáše Akvinského. Podle jeho názoru je inspirace nadpřirozené světlo Boží, díky kterému autor jako vědomý nástroj v rukách Boha odevzdává v písemné formě proudy způsobem, kterému je cizí jakýkoliv omyl. Jeho učení je považované za základ dalšího zkoumání této otázky. Dle západních teologů Tomáš Akvinský ukázal cestu k jejímu řešení.

V 16. st., zejména po vzniku reformace, pozorujeme dva směry: buď zdůrazňování nadpřirozeného charakteru biblických knih, nebo naopak zdůrazňování lidského charakteru svatých knih.

V 19. st. je další hypotéza kardinála Franzelina, která nebyla přijata. Jedná se o hypotézu o nezávislém účinkování Boha a člověka. Biblickým autorům připisoval pouze vnější formu knihy.

Ve 20. st. je další nepřijatá hypotéza, a to J. Langrangea. Podle jeho názoru biblické knihy vznikly pod přímým působením Ducha svatého. Všichni autoři byli inspirovaní, ale ne všechno, co napsali, bylo zjevené. Mnohé pravdy jsou čistě lidského původu. To znamená, že vznik těchto knih má dvě příčiny: božskou a lidskou. Teolog K. Rahner uznává dva autory Písma: Boha a člověka. Činnost Boha umožňuje tvořivost člověka, které se neupírají lidské vlastnosti. Bůh dohlíží pouze na to, aby se člověk vyhnul omylu, tj. respektuje osobní a historickou podmíněnost díla. Rahner připomíná, že v Kristu, kterého nám zvěstují apoštolská kázání, nastalo konečné a absolutní zjevení Boha a končí se smrtí apoštolů. Teolog N. Lohfink uznává vnitřní jednotu sv. knih díky inspiraci. Přiznává více autorů některých knih a učí o spolupráci Boha a jednotlivých autorů biblických knih, kteří byli nástroji Boha.

Inspirace jako taková začala v SZ a trvala do vzniku posledního díla NZ. Největší podíl na formování biblických knih se připisuje posledním autorům, posledním redaktorům biblických knih, avšak inspirace provázela i předcházející autory, kteří na tvoření jednotlivých knih spolupracovali. II. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Dei Verbum ze dne 18. 11. 1965 spojil učení o inspiraci s učením o zjevení. Inspirace se považuje za dar, který se uděluje jednotlivci pro dobro všeho lidu. Je to vnitřní a nadpřirozený vliv, díky kterému se biblický autor stává nástrojem Ducha svatého.

KÁNON KNIH NOVÉHO ZÁKONA

Slovo kánon je semitského původu a znamená tyč, měřítko, normu, předpis atd. Od 4. st. se tento termín používá na označení sbírky biblických knih, které církev uznala za inspirované a které jsou pravidlem a normou víry. Neinspirované knihy do kánonu nemohou být zařazeny. Formování kánonu knih NZ není věcí jednorázovou, je to dlouhotrvající proces. Jednak proto, že knihy NZ nevznikaly naráz, jednak proto, že to nebyly jediné knihy, které pojednávaly o Kristu, apoštolech a jejich činnosti. Do 3. století nacházíme rukopisy sv. knih, mezi kterými jsou i takové, které byly později vyřazeny jako nekanonické: Didaché, List Barnabáše atd. Aby nedošlo k nedorozumění zejména s ohledem na snahy kritiků vydávat svá díla jménem autorů novozákonních knih, vznikla potřeba formování kánonu inspirovaných knih a jejich oddělení od ostatní náboženské literatury. Je-li kniha inspirovaná, je to to samé, řekneme-li kniha kanonická. Z toho plyne skutečnost, že kriteriem kanonicity je učitelské poslání církve. Kriteria, která nacházíme v protestantské teologii (Luther atd.) jsou charakteru subjektivního nebo historického, a proto nedostačující.

Dějiny kánonu Nového zákona

Dějiny kánonu NZ můžeme rozdělit na čtyři základní období: doba apoštolská, doba „apoštolských mužů“, doba od poloviny 2. st. do poloviny 4. st. a doba od poloviny 4. st. dodnes.

Doba apoštolská

Jak nám svědčí evangelia, Kristus nenapsal ani jediné písemné dílo a ke své činnosti takovouto formu vyučování nepoužíval. V SZ Mojžíš a proroci používali písemnou formu zvěstování a jejich spisy se staly základem kánonu SZ, tak i v NZ apoštolové sáhli k písemné formě výuky a hlásání slova Božího (praktické důvody). Už v prvních desetiletích po nanebevstoupení Krista se začaly objevovat knihy, ve kterých byl popsán život a činnost Krista nebo i činnost apoštolů a předpovědi budoucích osudů církve. Tak vznikla evangelia, listy apoštolů a kniha zjevení. Byly to knihy příležitostné, napsané podle potřeb jednotlivých místních církví a osob, některé řešily i otázky celé církve (všeobecné listy). Díky své autoritě a poslání byly tyto spisy později shromažďovány do sbírek, a tak vznikl kánon knih NZ. I když jednotlivé listy a knihy byly adresovány některým církvím a osobám, začaly se rozšiřovat vzájemnou výměnou a opisováním. Např. apoštol Pavel v listě Ko. 4, 16 píše, aby věřící tamní církve přečetli jeho list, který adresoval Laodicejským, a výměnou jim poslali ten, který napsal jim. Z toho vyplývá, že v prvotní církvi hned od počátku byly shromažďované knihy, které se v církvi těšily velké autoritě. S ohledem na to, že držitelé autografů jistě nebyli ochotni tyto pustit z rukou a též vyhotovování kopií nebylo jednoduché, je třeba se držet názoru, že formování sbírky knih NZ se dělo postupně. Později si takovéto sbírky opatřovali přestavení (biskupové) jednotlivých církví a současně dbali o jejich pravost a neporušenost. V případě, že některé dílo vyvolalo pochybnosti co do čistoty textu, bylo porovnávano s autografy. Pokud jde o počet knih, byly to v podstatě ty samé knihy, které máme dnes. Za ztracené se považují pouze některé listy apoštola Pavla (3 K, 2 F, 3 Te, Laodicejským)

Kánon v době apoštolských Otců (100 – 150 n. l.)

Apoštolští Otcové jako pokračovatelé v díle apoštolů nám zachovali přímá i nepřímá svědectví o jednotlivých knihách NZ a to především tím, že velmi často citovali ve svých dílech své předchůdce – apoštoly. Studium dokumentů jako Didaché, sv. Klementa Římského atd. nás nejen utvrzují v tom, že jejich učení je ve shodě s učením apoštolů, ale dovolují nám se seznámit i s tradicí a poznat ji. Všechna tato díla svědčí o tom, že i když v tom čase neexistoval žádný oficiální seznam knih NZ, nebyly tu žádné pochybnosti o tom, které z těchto knih jsou inspirované. V jejich dílech jsou citovány téměř všechny novozákonní spisy. Mimo svědectví apoštolských mužů, máme ještě svědectví bludařů: Izidor, Marcion atd.

Kánon od poloviny 2. st. do poloviny 4. st.

Toto období můžeme nazvat obdobím jistých pochybností a váhání. Byly vyvolány tím, že otázka kánonu nebyla oficiálně řešená, objevovaly se kritické názory na některé knihy NZ a byly kritiky využívány na potvrzení mylných názorů. Tato skutečnost vyvolala větší bohosloveckou aktivitu a diskuse okolo jednotlivých knih NZ. Na adresu některých knih byly vysloveny pochybnosti a přibývají odvolání se na jednotlivé knihy a už se objevují celé seznamy těchto knih. Z tohoto období máme mnoho svědectví od Otců. Dá se říci, že i když někteří otcové jednotlivé knihy NZ vynechali, v celku nám vychází ustálený kánon NZ. Zvláštní pozornost si zaslouží EUSEBIUS CESAREJSKÝ. Ve svých „Církevních dějinách“ uvádí kánon NZ, tak jak byl zaběhlý v jeho době:

• Všeobecně uznávané: 4 evangelia., Sk, 1P, 1J, Zj, listy Pavla
• Knihy sporné: Jk, Ju, 2P a 2 a 3 J. Tyto knihy byly většinou pravé, ale měly i své odpůrce.
• Knihy nepravé: Skutky Pavlovy, Apokalypsa Petrova.
• Knihy heretického zaměření: např. Evangelium Petrovo, Tomášovo atd.

Kánon od poloviny 4. st. – až dodnes

V tomto období nastává postupné oslabování pochybností ohledně některých knih NZ a většina velkých teologů, církevních Otců a církevních sněmů se vyslovuje za autentičnost a pravost všech knih NZ, tak jak je máme v kánonu začleněné dnes (27). V polovině 4. st. dochází ke sblížení Západu a Východu v důsledku nesmiřitelného boje s ariánstvím. Z tohoto období máme mnohá cenná svědectví. Např. sv. Atanáš Alexandrijský, který zanechal katalog knih NZ v listě na Paschu z r. 367. Ze západních otců např. sv. Ambrož, Augustín atd. Mimoto je třeba vzpomenout i rozhodnutí některých sněmů např. Laodicejský 360, v Hippo 390, v Kartágu 393 a 417. Od poloviny 5. st. pochybnosti ohledně kánonu NZ přestávají. V současné době je v této otázce mezi Východem a Západem úplná shoda. Pokud jde o protestantský svět, tu není jednotný názor na kánon, i když ve svých vydáních zařazují všech 27 knih.

Apokryfy

Slovo „apokryf“ je odvozené z řeckého slova skrývat, zatajovat. Samotná idea vzniku apokryfní literatury není původu křesťanského. Již ve 2. st. př. Kr. se začaly v židovském prostředí objevovat spisy, jejichž autoři napodobovali autory inspirované a měly převážně moralizátorský tón.

Slovo apokryf se používá (v tehdejší době) na označení knih s náboženským obsahem, který má být před nepovolanými zatajený. Protože šlo o knihy obsahu biblického a jejich autoři se většinou skrývali za autory knih NZ, hovoříme o apokryfech NZ. Tato skutečnost určuje i povahu těchto spisů, protože autoři spisů se snaží vydávat svoje spisy za inspirované a podle možnosti se snaží o to, aby za ně zaměnili skutečně inspirovaná díla. Ve spojitosti s tím máme apokryfní evangelia, apokryfní Skutky, různé listy, a apokalypsy. Evangelista Jan píše, že Kristus vykonal více skutků, než kolik jich je zapsáno v evangeliu, což nám vysvětluje jednu z možností vzniku apokryfů. Podobně to je i se zprávami o činnosti a životě jednotlivých apoštolů, protože tam bylo ještě více zamlčených skutečností. Negativní postoj k apokryfům sílil podle toho, jak je heretici čím dál více používali na tendenční zobrazování, komentování osoby Krista a překrucování Jeho nauky, která prý měla být dostupná jen zasvěceným. Naše vědomosti o apokryfech čerpáme z nich, z citátů a zpráv církevních Otců atd. Texty apokryfů jsou mnohokrát doplňovány, takže jejich text se nezachoval v původním znění, jako je to u knih NZ. Apokryfy dělíme do čtyř skupin:

1. apokryfy evangelií

Evangelia vznikala ve 2. století. Z prostředí židokřesťanů známe evangelium Nazarejců, Hebreů atd. Evangelium Egypťanů je kritické povahy. Evangelium Petrovo obsahuje zprávy o utrpení, smrti a vzkříšení Krista, vina za utrpení Krista se připisuje Židům. Existuje velký počet evangelií s různým zaměřením.

2. skutky apoštolské

Skutky Petra popisují boj tohoto apoštola se Šimonem Mágem a jeho mučednickou smrt v Římě. Skutky Ondřeje popisují činnost tohoto apoštola mezi lidojedy a jeho smrt v Achaji. Skutky Tomáše popisují jeho činnost v Indii a mučednickou smrt. Mimo tyto existuje celá řada podobných spisů popisující činnost i ostatních apoštolů.

3. listy apoštolské

Kázání Petra – Je to gnostický spis protipavlovského zaměření. Dále Korespondence Pavla se Senekou, List Tita atd.

4. apokalypsy

Zjevení Petra, Křesťanské knihy, Sibilly, Apokalypsa Pavla, Tomáše atd.

Pokud jde o evangelické události, apokryfy nemají žádný význam. Obsahují často velkou dávku fantazie, která na mnohých místech přerůstá do komických scén. To znamená, že naše kanonická evangelia jsou jedinečná a nenahraditelná. Význam apokryfů spočívá v tom, že v sobě odzrcadlují prostředí doby, ve kterém vznikaly, jasnou řečí hovoří o záměrech a tendencích jejich tvůrců, informují o povaze jednotlivých kritických směrů a ozřejmují nám povahu a způsoby apologetiky církevních otců.

Evangelia

Evangelium v evangeliích

„Euangelion“ je řecké slovo a znamená radostnou zvěst, radostné poselství. Poslové přinášeli euangelion o dobytém vítězství, v římském impériu se tak nazývalo údobí míru i zrození Augustovo. V biblickém smyslu znamená, že se Bůh sklonil ke svému lidu. Jádrem kanonických evangelií je radostná zvěst života a nauky Krista, jak byla hlásána apoštoly. Nesmíme však v evangeliích spatřovat němý (až téměř magnetofonový) záznam Ježíšových slov. Dnešní katolická exegeze, jak zdůrazňuje instrukce Papežské biblické komise z r. 1964 a konstituce „ O Božím zjevení“, rozlišuje:

• Ježíše jako pramen evangelijní tradice
• apoštoly a prvokřesťanská kázání
• evangelia jako literární díla

(Teprve ve 2. stol. dostává slovo euangelion význam psané knihy)

Výhody rozdílů v evangeliích

Není ovšem pochyby o tom, že slova sdělovaná v evangeliích, jako výroky Ježíšovy, nebyla vždy od něho doslovně pronesena, protože evangelisté je často uvádějí podle smyslu. Ale to neuvádí v pochybnost otázku inspirace, protože inspirované je myšlenka, kterou jimi Ježíš i evangelisté chtěli vyjádřit. Proto se nemusíme divit některým malým rozdílům, které v evangeliích jsou. Nelze z toho však vyvozovat, jako bychom vůbec nevěděli, co vlastně Ježíš řekl. Např. slova ustanovení Eucharistie se liší u všech evangelistů i u sv. Pavla. Přece však mají prvky společné všem. A tak, i když nevíme přesně (doslovně), jak je pronesl, nemůžeme ovšem říci, že nevíme vůbec, co řekl, protože myšlenka je jasná a ta přednostně spadá pod inspiraci. Církev nám tedy autenticky říká, co slova znamenají a jak jim rozumět.

Svědectví prvních křesťanských století

Apoštolové, a prostřednictvím jejich kázání i mnozí věřící, slova a činy Krista přijali jako pravdivé slovo Boží vyjádřené lidskou řečí. Za své přijala slovo Boží i celá církev, vedená Duchem svatým. Svědectví o evangeliích ze strany teologie, přestavující cenný argument o této autentičnosti. Zpočátku ji popírali pohané a později i někteří z bludařů. V 18. st. deisté a racionalisté, kteří ve své kritice pokračují i dnes neméně energicky. Novými teoriemi popírají nejen původnost čtyř evangelií, ale i historickou osobnost Krista. První svědectví o našich kanonických evangeliích nalézáme v Didaché, která pochází z konce 1. st. a obsahuje texty kanonických evangelií, např. Mt 6, 9, 13, L 6:28 atd. Podobně to je i v listu Klementa Římského, který pochází z konce 1. st. Velké množství novozákonních textů nacházíme v listech sv. Ignáce z Antiochie, především Mt, L a J, kterého nám i jmenuje. Např. Tacián napsal okolo roku 172 své dílo pod názvem Diatessaron, ve kterém používá všechna naše kanonická evangelia. Autentičnost a autoritu kanonických evangelií uznávali i kritici, kteří z nich čerpali důkazy pro svoje učení, v čemž pokračují dnes různé sekty. Nakonec i apokryfní evangelia, která se objevují ve 2. st., svědčí jednoznačně o tom, že existovala kanonická evangelia jako norma víry a zjeveného slova, a proto se autoři falešných evangelií skrývali za autory apoštolských děl. Vedla je k tomu všeobecná autorita a platnost evangelií a jejich kritické záměry. Autorita apoštolů jim nedovolovala, aby vydávali svoje díla pod svým jménem, a tak šířili svoje falešné učení.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Seznam papyrů Nového zákona [on-line], Poslední aktualizace 29. 9. 2012 [Citováno 5. 11. 2012]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_papyrů_Nového_zákona

Všeobecný úvod do Písma svatého. Adam Mackerle. [on-line], [Citováno 9. 10. 2012]. Dostupné na: http://www.tf.jcu.cz/getfile/2752e60164579794

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura