KANONICITA

Slovo „kánon“ pochází z řečtiny a znamená v širším významu „směrnici“, popřípadě „normu“. Pod pojmem kánon rozumíme seznam spisů, které jsou považovány za posvátné a jsou součástí Bible. Tento termín se používá od 4. století.

Kánon knih Nového zákona se postupně vyvíjel, i když doba jeho vytváření byla podstatně kratší než starozákonního kánonu. Slova Ježíše byla vždy přijímána jako Boží slovo a také autorita apoštolů byla mnohem větší než kohokoliv jiného. Jejich listy měly tutéž autoritu jako jejich kázání. Četly se při bohoslužbě a apoštolové sami byli považováni za nástroje Ducha svatého a po jejich smrti byla jejich díla ještě ve větší vážnosti. Jejich spisy byly opisovány a vzájemně vyměňovány mezi církevními obcemi, a tak pomalu povstávaly první sbírky posvátných knih. Ale apoštolské spisy nebyly hned posílány celé církvi a nebyly všude známé hned od počátku, a proto také nebyl hned od počátku v prvotní církvi úplný souhlas se všemi knihami. K tomu přistupovaly ještě další vlivy, které neblaze působily na vytváření kánonu knih Nového zákona – apokryfní literatura.(apokryfní literatura ve významu Římskokatolické církve) V dobách prvotní církve bylo totiž mnoho nepravých knih, tzv. apokryfů, připisovaných často některému z apoštolů, aby dělaly dojem, že jde o knihu inspirovanou, a ty právě ztěžovaly práci, protože byly někdy nesnadné k rozpoznání od pravých kanonických knih.

BludařMarcion, který si k potvrzení své nauky vytvořil vlastní kánon a Montanisté kteří se domnívali, že přijali od Ducha svatého nové zjevení a libovolně zacházeli s Písmem svatým, sepsali nejvíce apokryfů.

Na druhé straně však všechny tyto okolnosti nutily církev, aby rozhodla, které knihy tedy jsou nebo nejsou inspirované. Úlohu v tomto rozhodování sehráli apoštolští Otcové, křesťanští apologetové i pozdější církevní spisovatelé, kteří mají ve svých spisech mnoho citací téměř ze všech novozákonních knih. Přesto však jednotlivé církve (např. galská, africká a jiné) z důvodu výše uvedeného neuznávaly úplně všechny novozákonní knihy. Tak pomalu nastalo i v Novém zákoně rozlišení na knihy prvokanonické - uznávané všude od počátku a druhokanonické, o jejichž pravosti se místy pochybovalo. Celkem lze říct, že třídění bylo těžké a trvalo až do čtvrtého století. Ale už ve Fragmentu Muratoriho z konce druhého století jsou jmenovány téměř všechny novozákonní knihy a jako kritérium se udává četba při bohoslužbě se souhlasem všech. Podobné seznamy byly stanoveny na koncilech v severní Africe, Egyptě a Římě. Teprve však v roce 397 byl v Kartágu stanoven seznam, který přijal Tridentský koncil.

Historie a chronologie

V apoštolské katechezi nešlo o historii ani o chronologii, ale o určité myšlenkové celky podle událostí, jak se staly, a hlavně podle potřeby posluchačů. Všechno u nich mělo budit nebo prohlubovat víru a zdokonalovat život podle ní. Do katecheze se však nemohly dostat věci nepravdivé nebo legendární, protože byla ustavičně kontrola mnohých jiných očitých svědků Ježíšova života, skutků i slov.

Pojmenování knih Nového zákona

Pod pojmem „knihy Nového zákona“ se rozumí sbírka posvátných (pro křesťany) knih, které byly napsány od očitých svědků a bezprostředních posluchačů Ježíšových, od apoštolů nebo jejich žáků - a to pod přímým působením Boha - Ducha svatého. Z apoštolů psali evangelisté Matouš a Jan, katolické listy pocházejí od Jakuba, Petra, Jana a Judy. K apoštolským žákům patří další dva evangelisté Marek a Lukáš. Zvláštní místo mezi novozákonními svatopisci zaujímá Pavel se svými čtrnácti listy. Na označení knih Nového zákonu byly od jejich vzniku používány různé názvy: Písmo svaté, Svaté knihy, Bible a Nový zákon.

Počet a názvy, dělení jednotlivých knih Nového zákona

NZ hovoří o Kristu a obsahuje jeho učení. Existují dva základní způsoby dělení:

a)

1. Knihy zákona – 4 evangelia, která sepsali Matouš (Mt), Marek (Mk), Lukáš (L) a Jan (J)

2. Kniha historická – Skutky apoštolské (Sk)

3. Knihy naučné

– listy Pavlovy: Římanům (Ř), První list Korintským (1K), Druhý list Korintským (2K), Galatským (Ga), Efezským (Ef), Filipským (F), Koloským (Ko), První list Tesalonickým (1Te), Druhý list Tesalonickým (2Te), První list Timoteovi (1Tm), Druhý list Timoteovi (2Tm), Titovi (Tt), Filemonovi (Fm), Židům (Žd)

- listy apoštolů (všeobecné apoštolské listy): List Jakubův (Jk), První list Petrův (1P), Druhý list Petrův (2P), První list Janův (1J), Druhý list Janův (2J), Třetí list Janův (3J), List Judův (Ju),

3. Kniha prorocká – Zjevení Janovo (Zj)

Nový zákon obsahuje celkem 27 knih.

b)

1. Knihy historické – evangelia a Skutky apoštolské

2 Poučné knihy – Pavlovy listy, List Jakubův, listy Petrovy, listy Janovy, List Judův

3. Kniha prorocká – Zjevení Janovo

Toto dělení je méně používané a obsahuje také 27 knih.

Řazení knih Nového zákona

Tradice nám zachovala několik systémů uspořádání knih Nového zákona.

Řazení východních církví:

Evangelia, Skutky, všeobecné listy apoštolské, listy Pavlovy, Zjevení Janovo. Tento pořádek zachovává slovanský, ruský a jiné překlady.

Řazení západních církví:

Na západě Tridentský koncil stanovil odlišný pořádek:

Evangelia, Skutky apoštolské, listy Pavla, všeobecné listy apoštolské s tím, že list Jakuba je vždy jako první po Pavlovi, Zjevení sv. Jana.

Existují však i jiná dělení – pořadí, která nemají podstatný vliv. V pozdější době vzniká ještě dělení liturgické (pořádek) a mimoliturgické.

Liturgické - z toho důvodu, že v počáteční církvi byly čteny celé knihy na pokračování. Svědčí o tom početné homílie apoštolských Otců. V 5. století se začíná text dělit na perikopy, které se čtou v určité dny a svátky. Nebyl zde ale žádný závazný předpis, takže jednotlivé církve se řídily místní tradicí a potřebami. Platí zde ale dělení Nového zákona na dvě části a to Evangelia a ostatní knihy.

Mimoliturgické – o dělení mimoliturgickém máme starší svědectví. K nejvýznamnějším patří dělení Eusebia Cesarejského. Ukazuje na slohy a rozdíly ve čtvrtém evangeliu. Eusebius každé evangelium rozdělil na stejné díly – nazval je kapitoly. Uvedené kapitoly rozdělil do tabulek, které nazval kánony. U kapitol prováděl porovnání textů – všechny varianty.

Skutky apoštolské, všeobecné listy apoštolské, listy Pavlovy rozdělil pravděpodobně alexandrijský jáhen Eutalin. Knihu Zjevení rozdělil Andrej ,arcibiskup Cesareje Kappadocké a to na 24 logous, podle počtu starců Zjevení a každý „logos“ na tři kapitoly.

Praktické potřeby pozdější doby (potřeby misijní, studium na univerzitách) si vyžádaly, aby text Nového zákona byl rozdělen na menší části, tj. kapitoly a verše. Rozdělení na kapitoly se přisuzuje pařížskému profesorovi Štěpánovi Langtonovi, pozdějšímu arcibiskupovi v Cantenbury. Jednotlivé kapitoly se dělily na verše (odseky), které kardinál Hugo a Santo Caro rozdělil písmeny abecedy. V případě hebrejského textu existovalo ještě jiné dělení – tříletý cyklus, který používali palestinští Židé, měl 167 částí – sodarim.

Rozdělení textu Starého a Nového zákona na verše provedl také Santos Pagnini, a to v latinském překladu Bible, která byla vydána v Lyonu roku 1528. Nynější dělení knih Nového zákona pochází od pařížského, později ženevského, knihaře Roberta Estiennea z roku 1551. I když toto dělení má určité nedostatky, je tak zakořeněné, že všechny pokusy o nápravu se ukázaly neúčinné.