ZÁSADY A METODY VĚDECKÉ ANALÝZY BIBL. TEXTŮ, VARIANTY TEXTU A JEHO PŮVOD

Text NZ je dosvědčený tolika dokumenty a tak dokonalý jako žádný jiný text starověku, ba ani text SZ. Byť měli autoři inspiraci Ducha sv., uchovali si též všechny svoje lidské vlastnosti druhotného autora a svůj vlastní lidský sloh. Tato skutečnost způsobila, že se do textu dostaly chyby a omyly (druhořadého významu). Dokud byly k dispozici autografy, otázka čistoty textu nebyla tak důležitá, mimo to v prvotní době byl předmětem zájmu především obsah knih. Později, zejména po ztrátě autografů se stala důležitou otázka čistoty textu (i po stránce formální). Z toho vyplývá, že příčiny určitých omylů a porušení čistoty biblického textu spočívají v člověkovi, tj. v jeho lidských slabostech, nestálosti materiálu a nedokonalosti psacího nářadí atd. Za dokonalý pramen poznání omylů v jednotlivých formách zachovávání orig. textu a za prostředek nejlépe napsané verze biblického textu se považuje tzv. Stemma codicum. Je to svého druhu genealogický strom všech doposud zachovaných kodexů a ostatních opisů textu, který poukazuje na jejich vzájemnou závislost, příbuznost a původ.

Neúmyslné změny textu

Vyplývají z přirozených slabostí lidských orgánů: oka, ucha, paměti.

• omyly oka

Vznikají z důvodů slabého zraku, únavy, špatné viditelnosti, malé soustředěnosti atd., kdy opisovatel přečte něco jiného, než je v textu napsané.

• omyly sluchu

Vyplývají z toho, že při vyhotovování kopií se často chybovalo. Opisovatel často zle zachytil některé slovo, koncovku, písmeno, na čemž měl zásluhu i ten, který diktoval.

• omyly paměti

Zde přichází do úvahy zejména souzvučnost jednotlivých textů z různých knih NZ. Příčinou variant je i používání písmen ve funkci čísla.

Úmyslné změny textu

Sem patří ty, které byly dělány bona fide (v dobré víře) s domněnkou, že touto korekturou se dosahuje původního znění textu. Také se jedná o opravy jazyka, stylu, odůvodněných nebo neodůvodněných chyb, nebo opravy z exegetických a dogmatických důvodů. Avšak v některých případech máme také rozdíly v textech, které nelze objasnit jinak než přílišnou svobodou při objasňování textu: větší důraz se klade na obsah než na zachovávání slov (doslovné znění). Mimo to se stávalo, že někdo nalezl v textu omyl a opravil ho na margo rukopisu. Jiný přepisovatel vnesl tuto opravu do textu, avšak ne vždy na patřičné místo, čímž vznikla širší verze textu. Byly i takové případy, že z exegetických důvodů byl nějaký text nebo slovo odstraněné. Ani tzv. recenze a starověké překlady nejsou bez nedostatků, i když jejich úkolem a záměrem byla oprava textu do jeho původního stavu a znění. Oprava textu dle mladších recenzí není možná a znemožňuje odhalování původního znění originálu.

Způsoby obnovy biblického textu

Z výše uvedeného vidíme, že text NZ se k nám nedostal neporušený. Všechny opisy, které známe (i překlady), mají v sobě jisté nedostatky, a proto je nutný zásah, který by se opíral o nejnovější vědecké poznatky, díky čemuž by bylo možné vytvořit takové znění textu, které by se nejvíce přibližovalo originálu. Splnění této úlohy tvoří náplň tzv. kritiky, kterou můžeme definovat jako souhrn teoretických a technických norem pro vytvoření takové verze, která se z vědeckého hlediska může považovat za nejbližší k autografu.

Úkol kritiky textu a metoda kritické práce

Úkolem kritiky textu je ustálení původního textu na základě zachovaných dokumentů (opisů a překladů). Východiskem jsou texty, písemná svědectví, dokumenty a dějiny těchto textů. Postupným zkoumáním kritik dochází k nejpravděpodobnější verzi textu, která se maximálně přibližuje k původnímu znění autografů jak po stránce doktrinální, tak po stránce formální (slovní). Rozeznáváme kritiku:

• vnější

V jejím případě se postupuje cestou porovnávání s velkým množstvím existujících rukopisů paralelních textů atd. Na jejich základě se stanoví nejvhodnější znění textu.

• vnitřní

Zde se jedná o kriteria, která se opírají o výzkum textu, tj. jeho smyslu, stupeň pravděpodobnosti jeho variant, kontext gramatický, logický, psychologický atd. Po důkladné analýze se stanoví konečná verze zkoumaného textu ve vztahu k jeho prvotní autentické formě.

Zásady opravy textu

Po stanovení genealogie zachovaných dokumentů, jejich vzájemné závislosti a původu přichází na řadu stanovení jednotlivých recenzí a skupin těchto textů. Vnější kritika určí v tomto případě s velkou přesností příčiny různých omylů, verzí textů a hodnotu jednotlivých variant. Při hodnocení těchto částí textů je třeba brát do úvahy skutečnou hodnotu kodexů, rukopisů. To znamená, že rukopis z 5. st. může mít lepší text než rukopis ze 4. st. Dát přednost krátkému znění textu, což se odůvodňuje tím, že opisovatel spíše dodává, než ubírá, a za původní znění považovat takové, které je těžší atd.

Jazyk biblických autorů

Jazyk se vyznačuje jistou zásadou ustálených pojmů, prostřednictvím kterých člověk zpřístupňuje své myšlenky, jeho dobrá znalost ulehčuje pochopení a poznání smyslu biblického textu. Pod znalostí biblického jazyka chápeme nejen zapamatování si určitého počtu pojmů a gramatických pravidel, ale i znalost dějin těchto jazyků, příbuzných dialektů a vůbec jazyků prostředí, kde ve starověku vznikala inspirovaná díla.

Mentalita inspirovaných autorů

Jednou z překážek osvojení si obsahu biblického textu je osobitý způsob myšlení těchto autorů. Římské myšlení, stejně jako dnes naše, se opíralo o přesné a logické formulace, kdežto u Izraelitů na prvním místě vystupoval moment psychologický. Tak např. autor namísto slova „myslet“ použije slovní obrat „hovořit v srdci“. Autor často ponechává bokem fyzické nutnosti uskutečnění se nějaké události, ale o to dokonaleji popisuje náboženský obraz a smysl této skutečnosti.

Smysl biblických výpovědí

Správné porozumění biblickému textu je ve velké míře závislé na terminologii. Jednotlivé slovo může mít několik významů, avšak ve spojení s jinými slovy ( koruna – platidlo, královská, stromu). Z toho plyne zásada, aby při zkoumání smyslu biblické výpovědi byl jednotlivým slovům (pojmům) ponechaný takový smysl, jaký jim dal autor.

Historická kritika biblického textu

Na to, abychom mohli dobře pochopit dílo autora, je třeba se přenést do prostředí, v kterém autor žil a hovořil, což má velký význam při studiu daného díla z hlediska historického. Protože jde o konkrétní historické osobnosti a události týkající se jak autora, tak i adresáta, je i otázka času a místa vzniku velice důležitá. Objasněním této otázky se dají pochopit mnohé skutečnosti z obsahu těchto knih. Musíme si uvědomit, že obsah Písma je podaný s ohledem na potřeby člověka – adresáta. Tato skutečnost si vyžaduje, abychom zjevené slovo tlumočili v takovém duchu, jak nám bylo oznámeno autory, kteří všechny skutečnosti objasňují především z hlediska teologického.

Problém inspirace biblického textu (viz. kap. Inspirace a původ Nového zákona)

Problém inspirace biblického textu spadá do oblasti naší víry v jednoho pravého Boha v Trojici, který stvořil člověka ke svému obrazu a trvale zjevoval člověku svoji vůli. Výrazným dokumentem Božího zjevení je i Písmo. Je to pravda, kterou vyznává církev starozákonní a vyznává ji i církev novozákonní. Z toho vyplývá, že knihy byly napsány lidmi víry pro lidi víry za účelem soustavného prohlubování této jejich víry. Proto je třeba číst tuto knihu v duchu víry. Druhou a neméně důležitou pravdou je, že tato kniha byla napsána vyvolenými lidmi pod přímým vedením Božím, avšak za plné a svobodné účasti těchto lidí. Tento fakt nazýváme inspirací. Tímto se Písmo SZ a NZ liší od všech jiných knih různých náboženství, tak jako se od nich svou povahou odlišuje křesťanské náboženství.

Svědectví Ježíše a apoštolů

Podle svědectví evangelistů Kristus mnohokrát zdůrazňoval božský původ svatých knih a jejich nespornou autoritu v oblasti víry. Nejvýrazněji se toto Jeho svědectví projevilo v těch případech, kdy se Kristus odvolával na Písmo SZ jako svědectví o něm samém. Židé věřili, že všechno, co bylo Bohem zjeveno skrze Mojžíše a proroky, obsahuje zjevené pravdy a žili nadějí na mesiášské časy. Proto se mohl Kristus odvolávat na svědectví Písma jako na zjevené slovo Boží, čímž znovu potvrdil platnost a pravdivost knih SZ. Např. dle Mt 5,18 „ Skutečně, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, až se to všecko stane.“ Tento text mimo jiné hovoří i o formálním zachování obsahu zákona, což je úkolem církve. Nemohl by se přece Kristus odvolávat na zkomolená znění Zákona. Tuto skutečnost musí brát do úvahy i textová kritika a nedělat nad textem Písma takové závěry, které by s touto skutečností byly v rozporu. Další výrazné svědectví o této věci nalézáme u apoštola Pavla, který v 2 Tm 3, 16 píše: „všechno co je v nich napsáno, Bohem je vdechnuto a hodí se k poučování…“ Všimli jsme si však, že tato svědectví se většinou týkala SZ. Máme tu však svědectví i o novozákonním zjevení a o jeho povaze. Jedno ve svědectví nalézáme v knize Zjevení Janovo, kde se říká: „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se má zanedlouho stát. A on poslal anděla a od něho to dal vědět svému služebníkovi Janovi, …aby napsal všecko, co viděl“. (volný překlad) atd.

Svědectví církevních Otců

Svědectví církevních otců o inspiraci Písma jsou velmi početná a nacházíme je v každé době. Otcové zdůrazňují, že Písmo obsahuje zjevené slovo Boží. Mezi nejstarší svědectví patří svědectví např. sv. Ireneje Lyonského, který říká, že byť bychom nerozuměli všemu, co je v Písmu, máme to přijmout za pravdivé, protože to je slovo Boží. Sv. Justin Filozof říká, že bibličtí autoři byli od Boha poučeni. Teofil Antiochijský vidí shodu biblických autorů v tom, že byli inspirovaní Bohem a od Boha poučeni. Z výše uvedeného vyplývá, že Písmo je kniha, jejíhož napsání se zúčastnil člověk i Bůh. Je to jakási spolupráce, výsledkem které jsou lidským jazykem tlumočené Boží úmysly se světem a člověkem.