LIDÉ NEPOCHÁZÍ Z OPICE
Darwinistické dogma tvrdí, že se lidé vyvinuli z primátů (šimpanze a gorily) - postupným vývojem trvajícím čtyři milióny let - přes dlouhou sérii předchůdců, známých jako australopitekové a rané homo (homo habilis, homo erectus, atd.). Třebaže australopithekové nepochybně chodili vzpřímeně, jejich lebky jsou natolik podobné opičím, že jsou jako eventuální předchůdci člověka naprosto nepoužitelní. Na jakékoli sérii snímků lebky homo údajně předcházejícího člověku si lze povšimnout, že ji čas změnil jen málo, s výjimkou velikosti mozku, který se u tohoto druhu skokově zvětšil z původních zhruba 200 kubických centimetrů. Všechny kosti těchto lebek jsou ovšem mnohem hutnější a těžší než lidské, lebky nemají téměř žádné čelo. Zato zde jsou obrovské nadočnicové oblouky a velké, okrouhlé oční důlky, v nichž patrně byly uloženy bulvy schopné nočního vidění. Dále tu jsou široké lícní kosti a nosní pasáže naznačující, že nos musel být naplocho roztažen přes celý obličej (nemají žádnou nosní přepážku, která náš nos vyztužuje a vysunuje z tváře). Jejich ústa byla rozšířena přes celou tvář a neměli bradu.
Všechny tyto rysy jsou typické pro vyšší primáty, dominující v tzv. fosilním záznamu až do období před asi 120 000 lety, kdy se geologicky vzato doslova "přes noc" objevují současnému člověku velmi podobní kromaňonci, kteří se absolutně ve všem ostře odlišují od domnělých předchůdců. Ve skutečnosti je seznam těchto rozdílů tak dlouhý, že je spolehlivější říct, že lidé nikdy nebyli primáty.
Podle naší mitochondriální DNA existujeme jako druh plus mínus několik tisíc let. To je ovšem zapeklitý problém pro darwinisty prosazující, že jsme součástí předlouhé sekvence, táhnoucí se až k australopithekům žijícím před čtyřmi milióny let. Kromě toho bychom se měli objevit hned po neandertálcích, následujících po homo erectus. Jenže mitochondriální vzorky neandertálců, kteří údajně žili před asi 300 000 léty a ještě před 100 000 lety se kupodivu překrývali s kromaňonci, ukazují, že neandertálci nebyli dostatečně těsně příbuzní lidem, aby mohli být považováni za naše přímé předky. S tím je spojen ještě jiný vážný přechodový problém, protože lidský mozek je v průměru o 100 kubických centimetrů menší než mozek neandertálce. Antropologové mezitím opustili rovněž myšlenku, že možným přímým předkem člověka byl homo erectus. Homo erectus pravděpodobně vyhynul už před 300 000 lety, to znamená o 100 000 let dříve, než jsme se tu údajně objevili. Antropologové nedávno začali přehodnocovat indonéské fosílie homo erectus - a usoudili, že je možné je datovat do doby před nanejvýš 30 000 lety. Žil tedy ještě 120 000 let poté, když se ve fosilním záznamu objevil první kromaňonec. Vědci ovšem musí ještě vysvětlit naše nenadálé objevení a také odůvodnit širokou sadu nových charakteristických vlastností, které u primátů nikdy nebyly zjištěny.
Lidé bohužel primáty nikdy nebyli. Do jisté míry odpovídáme odbornému popisu, protože máme ruce a nohy s pěti prsty, ale pak už nelze dělat žádná další rozumná přirovnání. Nemáme silné kosti jako primáti (jejich jsou mnohem robustnější než naše) ani jejich svalovou sílu (jsou ve stejném váhovém poměru 5 až 10krát silnější než my), ale na rozdíl od nich máme čelo, minimální oční oblouky, malé, podélně formované oční důlky pro oči, které v noci takřka nevidí, úzkou nosní pasáž a nos vyčnívající z tváře, plochá malá ústa, bradu a jsme dvounožci.
Kromě kostí máme řadu dalších odlišností: nemáme mozek primátů, máme odlišný jícen (nemůžeme jíst či pít a současně dýchat; oni mohou), hlas (primáti mohou vydávat hlasité skřeky, ale my můžeme modulovat zvuky a tvořit z nich slova), pokrývku těla (všichni primáti mají kožešiny z chlupů od hlavy až po prsty na nohou, husté na zádech a lehčí na přední straně těla; my nemáme žádný kožich a náš vzor hustoty tělesného ochlupení je úplně opačný); ochlazujeme se hojným pocením (zatímco oni funěním, ačkoli někteří se i slabě potí); při pohnutí pláčeme (to nedělá žádný primát); neregulujeme náš příjem soli (všichni primáti to dělají); máme s vnitřní stranou pokožky spojenou vrstvu tuku proměnné síly, kterou primáti nemají; tato tuková vrstva ovšem brání hojení při poranění pokožky, takže kůže primátů se hojí rychleji; lidské ženy nemají žádný estrus cyklus (cykly útlumu a sexuálního vzrušení) jako všechny samice primátů; ale prvořadý rozdíl mezi lidmi a primáty spočívá v tom, že člověk má pouze 46 chromozómů, zatímco všichni vyšší primáti jich mají 48.
Tato poslední skutečnost skrývá velmi pádný důkaz. Nelze totiž jen tak ztratit dva kompletní chromozómy (pomyslete kolik je to DNA!) zděděné po domnělých "rodičovských" druzích a "nějakým způsobem" se nakonec přesto stát lepším. A nejen lepším, ale lepším asi tak o světelný rok! Odporuje to logice věci a každý rozumný člověk by měl být ochoten připustit, že se v případě člověka muselo stát cosi mimořádného, něco, co se vymyká řádu obvyklých procesů pozemského života. Ukázalo se, že se chybějící chromozómy ve skutečnosti neztratily. Druhý a třetí chromozóm vyššího primáta byl „jaksi spleten dohromady“ (neexistuje pro to jiný termín) pomocí naprosto nevysvětlitelné, a přímo zázračné techniky.