ZKAMENĚLINY
Víme, že sedimentované vrstvy se mohou usadit v malé chvilce, že se usazují zpravidla postupným navršováním materiálu směrem od pobřeží do moře, a nikoliv vodorovně po celé ploše, pokud se ovšem nejedná o turbidity.
Je zajímavé, že tam, kde geologický profil má úplné zastoupení všech „historických“ usazenin od prahor až po čtvrtohory, můžeme při studiu fosilií, které nalezneme v jednotlivých usazeninách, usuzovat na vývoj živých organismů od živočichů nižších k živočichům vyšším – až po člověka. Bylo ověřeno, že prahory jsou až na vyjímky bez fosilií, že ve starších prvohorách se objevují prvoci, láčkovci, plži, červi, trilobiti i první ryby, v mladších prvohorách k nim přistupují plazi a obojživelníci, v druhohorách žáby, mloci, první ptáci a býložraví a hmyzožraví savci, třetihory jsou ve znamení exploze savců a čtvrtohory jsou počátkem éry člověka.
Zároveň se zjistilo, že pro tu kterou dobu jsou určité fosilie typické a že se oproti tomu nevyskytují v jiné době. Např. trilobiti nastupují ve starších prvohorách, v mladších ustupují a v druhohorách je už nenajdeme. Tak byla na základě tohoto pozorování sestavena metoda tzv. směrodatných zkamenělin: Najdou-li se v obnažené geologické vrstvě například trilobiti, učiní se závěr, že tato vrstva pochází z doby, kdy trilobiti žili, tj. z prvohor.
Tato metoda se velmi rychle stala populární a dnes je vlastně základní „spolehlivou“ metodou k určování stáří dané geologické vrstvy, i když datování by mělo být určováno pouze relativně, tj. ve vzájemném vztahu mezi vrstvami hořejšími a spodnějšími; přesto jsou dnes běžně používány i odhady absolutního stáří. Dle nich například prvohory jsou staré 225 až 600 milionů let a jejich útvar silur pak 400 až 440 milionů let. Nalezneme-li tedy v naší geologické vrstvě fosilie typické pro silur - např. graptolity a korálnatce, usoudíme, že naše vrstva je stará oněch 400 až 440 milionů let. Můžeme tedy vyvodit, že v jednotlivých vrstvách lze rozpoznat, že některé formy života zanikají a nové nastupují.
Tato skutečnost ale vyžaduje vysvětlení, neboť právě ona posloužila Darwinovi ke konstrukci jeho hypotézy o biologické evoluci a k popření Cuvierovy teorie o následných katastrofách.
Zkameněliny neposkytují evoluční teorii jen základní žebříček vzestupných druhů života, ale i četné problémy. Tak především mnohé druhy se opakují ve všech geologických vrstvách počínajíce prvohorami, jako například ježovky, rejnoci, žraloci, mihule. Oproti tomu některé fosilie, které by měly být dávno vymřelé, byly objeveny i dnes, a to při plném životě. To je případ ryby Coelaconthus (Latimeria), který byl dlouho znám jen jako zkamenělina, a dokonce směrodatná, podle níž se bez váhání určovalo stáří geologické vrstvy na 300 milionů let; dodnes je tato ryba lovena rybáři u pobřeží Madagaskaru.
Takovýchto hříček přírody je více. Uvedeme aspoň ještě jeden případ. Na Novém Zélandu dodnes žijí primitivní plazi řádu Hatteria, kteří byli identifikováni jako fosilie v druhohorní juře, od té doby se však v žádné vrstvě nevyskytují, a tak se o nich soudilo, že v druhohorách vymřeli.
Výskyt docela obyčejného uhlí je také záhadou. Základním materiálem pro ně byly vzrostlé kapraďoviny, z nichž uhelné sloje vznikly v mladších prvohorách - v epoše příznačně nazvané karbon; přesto se však uhelné sloje vyskytují i v ostatních geologických érách.
Všechny tyto úkazy či výjimky zpravidla však samy o sobě ještě stratigrafickou metodu nemusí vyvracet. Závažnější je to s několika dalšími případy, které byly v literatuře popsány teprve v nedávných letech.
Američtí vědci R. C. Calais a E. L. Williams shromáždili a v roce 1989 zveřejnili doslova senzační dokumentaci o nálezech fosilních ryb zkamenělých přesně v okamžiku, kdy požírají druhou - menší rybu. Tyto nálezy pocházejí z různých geologických epoch a různých míst světa - autory jsou citována naleziště v americkém státě Wioming, v Brazílii, jižní Francii a Německu. Stěží si můžeme představit, že by k takové fosilizaci mohlo dojít pomalou, přirozenou a samovolnou cestou. Tyto ryby musely být v tomto stavu fixovány okamžitě, neboť masožravá ryba, jak známo, je tvor velmi hbitý.
Australan A. A. Snelling v témže roce zveřejnil zprávu o překvapivém nálezu doslovného pohřebiště, obsahujícího velké množství zkamenělých ryb, a to v Austrálii, v tlusté vrstvě triasového pískovce, severně od Sydney. Fosilie jsou nahromaděny v naplavené břidlicové čočce nepatrné tloušťky uprostřed zmíněného pískovcového útvaru, ve třech pásmech, končících v písku a oblázcích. Ryby jsou seskupeny ve dvou i více úrovních nad sebou v tak velké koncentraci, že na 1 m2 připadá 7 ryb; tyto ryby patří k osmi dnes už vyhynulým druhům. Objevené místo má vzhled opravdového násilného pohřebiště: ryby jsou ve velmi dobrém stavu a naprosto nepoškozené. Z celé situace lze usoudit, že ryby sem byly násilně odneseny mocným proudem z místa, kde předtím žily, a zde byly náhle zasypány, o čemž svědčí písek a oblázky. K pohřbení tedy muselo dojít rychle a dle všeho bylo způsobeno katastrofou.
Pro ni mluví nejen příklady ryb vzájemně se požírajících, kde jiné vysvětlení prostě vůbec nenalezneme, ale i závažný fakt, že k fosilizaci v tak obrovském měřítku nikde na světě dnes nedochází. A je zde ještě závažnější fakt - k procesu fosilizace totiž v přírodě vůbec nedochází. Každý rybář přece ví, že když ryby ve vodě pojdou, neklesnou ke dnu, aby tam zkameněly, ale rozloží se nebo jsou roztrhány na kousky a pozřeny jinými živočichy.
Odhaduje se, že do dnešního dne bylo odkryto přes 100 tisíc různých druhů zkamenělin. Jisté horniny jsou dokonce téměř celé utvořeny ze zbytků mořských živočichů. Mnoho živočichů je zachováno v dokonalém stavu. Zkamenění nutně předpokládá rychlé zasypání; geologická vrstva musí zůstat bez kyslíku, a tedy bez předpokladů k tomu, aby mohl proběhnout hnilobný proces. Jen rychlé zasypání vysvětlí, proč mohla zkamenět těla měkkýšů, peří archeopteryxe, motýlí kukly, ještěrky i s očima, ovoce a dokonce i trus velkých ještěrů!
Můžeme uzavřít, že datování pomocí metody směrodatných zkamenělin postrádá jakéhokoliv opodstatnění. I zkameněliny jsou totiž svědectvím náhlé celosvětové katastrofy, bez níž jejich výskyt je dnes vědecky nevysvětlitelný. Přítomnost sedimentačních hornin nejen na vrcholcích Vysokých Tater, ale i Alp a Himalájí je dokladem toho, že přívalové vody se dostaly až sem a i zde uložily svoje naplaveniny. Jedině celosvětová katastrofa je nám schopna podat uspokojivé vysvětlení, proč fosilie jednotlivých geologických vrstev svědčí o „evoluci“, o výskytu vzestupných forem života od prostých prvoků, hlavonožců, červů, trilobitů přes ryby obojživelníky, plazy a ptáky až k člověkovi. Vysvětlení je velmi prosté a přirozené:
Totiž první přívalové vody celosvětového kataklysmatu - ony obávané a všeničivé „tsunami“ dosahující rychlostí až 800 km/hod. - spláchly především ty nejméně pohyblivé tvory nalézající se při pobřeží - prvoky, plže, mlže, červy atd.; tito tvorové prostě nemohli utéci, a tak se „usadili“ v prvohorách, zatímco všichni vyšší, a tedy pohyblivější živočichové se pro první chvíli zachránili ve vnitrozemí. Přicházely však další přívaly vod a postupně dosahovaly menší obratlovce a „ukládaly“ je do příslušných geologických vrstev, až nakonec dostihly i ty nejpohyblivější savce, kteří jsou „uloženi“ až nahoře, v oné třetihorní éře savců. Tak jsou fosilní usazeniny vlastně tím největším a nejhromadnějším pohřebištěm na světě. Navíc, do dnešního dne nebyla nalezena zkamenělina jakéhokoliv tvora, která by potvrzovala přechodné formy např. mezi rybou a obojživelníkem.