Viktoriánské období v Anglii přineslo dramatické změny: nové vynálezy, průmyslovou revoluci a nástup nových ideologií, které v budoucnu navždy přeměnily způsob, jakým podstatná část společnosti žila a myslela. Během tohoto období došlo i k zásadním vnějším změnám v každodenním životě. Charles Darwin z pozice přírodovědce, pomohl rozhýbat tuto změnu.
Ale už dlouho před Darwinem byly evolucionistické názory naznačovány některými vědci, kteří vycházeli ze starořecké materialistické školy Demokritovy. Za prvního evolucionistu je považován Baptiste Jean Lamarck se svou teorií transformismu – přeměny druhů. Na ní teorie evoluce spočívá dodnes, i když v trochu jiné podobě. Lamarck vyslovil předpoklad, že transformace druhů je způsobována adaptací jedinců na změny prostředí, ve kterém žijí. Postupné přeměny organismů jsou podle něho podřízeny dvěma zákonům: užitečnosti a neužitečnosti a zákonu dědičnosti získaných vlastností. Užitečné orgány se vyvíjejí a neužitečné zakrňují a odumírají. Zákon dědičnosti se stará o to, aby tyto nové vlastnosti byly odevzdány potomstvu.
Charles Robert Darwin (1809 – 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Narodil se v Mount House v Anglii jako pátý ze šesti dětí bohatého lékaře Roberta Darwina. Jeho matka zemřela, když mu bylo osm let. O rok později začal studovat v internátní škole v Shrewsbury. V roce 1825 začal Darwin zahájil studium medicíny na univerzitě v Edinburghu. Protože měl odpor k tehdejšímu provádění operací, začal studium zanedbávat a aktivně se zapojil do činnosti studentských přírodovědných společenství. Stal se žákem Edmunda Granta, který byl propagátorem vývojových teorií Batiste Lamarcka. Když otec viděl, že mladý Darwin nemá zájem se stát lékařem, v roce 1827 ho přihlásil k bakalářskému studiu na Christ's College Univerzity v Cambridge, aby se stal duchovním. Při studiu navštěvoval různé přírodovědecké kurzy a začal intenzívně sbírat brouky. Přihlásil se proto do Henslowova přírodovědeckého kurzu. Po ukončení studia plánoval navštívit ostrovy Madeiry a studovat tam přírodopis. Z cesty nakonec sešlo. Henslow doporučil Darwina na neplacenou pozici pánského společníka pro kapitána lodi Beagle, která se chystala na dvouletou expedici, jež měla za cíl zmapování pobřeží Jižní Ameriky. Darwin se této plavby, která nakonec trvala pět let (1831 – 1836), zúčastnil. Během cesty zkoumal geologické jevy, fosílie i živé organismy. Když se v Jižní Americe setkal s místními domorodci, zaznamenal si, že šlo o nejhorší a nejbídnější bytosti, jaké kdy viděl. Píše, že „Při pohledu na takové lidi lze jen stěží uvěřit, že jsou také tvory Božími a obyvateli téhož světa.“ Usoudil, že „ v této nejzazší části Jižní Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v kterékoliv jiné části světa.“ Toto se stalo základem pro Darwinovo uvažování o původu člověka. Po návratu ze svých cest se stal především díky úsilí Henslowa uznávanou osobností ve vědeckých kruzích. Z cest dovezl velké množství rostlin a sbírku fosilních kostí. Po návratu z cesty začal pořádat svoje cestovní poznámky a přemýšlet o tom, jak by vlastně mohlo docházet k transformaci druhů. Stále mu však k ní něco podstatného chybělo. V tu dobu se mu dostala do ruky Malthusova kniha „Pojednání o principu populace“, která ho přivedla k jeho teorii přírodní selekce. (Protestantský farář Thomas Robert Malthus (1766-1834), vzdělaný i jako ekonom, byl ve své současnosti svědkem prudkého růstu anglické populace. V roce 1798 vydal svou knihu, v níž prohlašoval, že lidská rasa stále směřuje k překračování svých možností obživy a uvnitř svých hranic může být držena jen hladomory, epidemiemi a válkami, kterými je nadbytečný počet jednotlivců redukován. Z toho mu vyplýval i požadavek na kontrolu populace.)
V roce 1838 Darwin definoval teorii přírodního výběru. Co se týče počátku života, staví Darwin postoj na myšlence "spontánního oživení". Podle této představy začal život existovat spontánně, "jaksi úplně sám od sebe", když se k sobě dostala ta správná směsice organických a anorganických složek. Protože si byl plně vědom pravděpodobné reakce na svoji hypotézu, svěřil se v té době se svojí teorií jen nejbližším přátelům a dále pokračoval ve výzkumu s cílem být připraven čelit očekávaným námitkám. Zatímco tajně pracoval na své teorii přirozeného výběru, současně psal o náboženství jako o domorodé strategii přežití, protože stále ještě věřil, že Bůh je ten nejvyšší zákonodárce. V roce 1839 se Darwin oženil se svojí sestřenicí Emmou Wedgwood. Měli spolu deset dětí, tři z nich zemřely velmi brzy. Některé z jejich dětí trpěly nemocemi a Charles Darwin se obával, že toto může být způsobeno blízkým příbuzenským vztahem mezi ním a jeho ženou. Vyjádřil to ve svých spisech v pojednáních o škodlivých následcích příbuzenského rozmnožování a výhodách křížení. Darwinova víra v Boha postupně slábla a se smrtí dcery Annie v roce 1851 nakonec vyhasla zcela. Sice nadále podporoval místní kostel a pomáhal s farní prací, o nedělích dával přednost před návštěvou kostela procházkám. V pozdějších letech, když byl tázán na svůj postoj k víře, prohlásil, že nikdy nebyl ateista ve smyslu popření existence Boha, a že obecně se dá říci: „Agnostický by byl správnější popis mého duševního stavu.“ Když se v roce 1858 objevily informace, že Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii, rozhodl se Darwin urychlit publikování své teorie. Jeho kniha On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život - většinou zkracovaná na: O původu druhů), vydaná v roce 1859, představila vývoj organismů od společného předka a prezentovala ji jako komplexní vědeckou teorii vývoje v přírodě.
Ve čtrnácti kapitolách se podrobně zabývá bojem o život a jeho následky jako je přirozený výběr, který vede k přežití schopných jedinců. Darwin tvrdí, že v průběhu času dochází k drobným modifikacím výhodným pro zachování druhu. Tyto modifikace vznikají náhodou. Z toho vyvozuje, že všechny živé organismy pocházejí z jednoho společného předka. Tvrdí, že vyvrcholením vývoje organismů je vznik a vývoj člověka z nejvyšších živočichů typu lidoopů. Svou tezi ilustruje schematicky znázorněným genealogickým stromem. Vyslovuje se tak proti bariérám mezi druhy. Hlavní důkazy měly ležet v minulosti. Tvrdí, že chybějící mezičlánky mezi druhy budou dříve nebo později nalezeny ve formě fosílií - zkamenělin.
Darwinova materialistická a evolucionistická vize je absolutní antitezí vize křesťanské. Je to buď – anebo. Buď se rozhodneme pro moderní vědu, osvětu, pokrok - anebo uvázneme ve středověké dogmatice, říkají současní darwinisté. Kniha ihned po svém vydání měla obrovský úspěch a od samého počátku se stala jakousi náhražkou Bible, zejména ve studentských kruzích. Darwin pokračoval ve výzkumu a napsal sérii knih o rostlinách a živočiších, včetně lidstva. K významnějším patřily The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, a The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a zvířat). Publikoval úryvky své teorie, ale kontroverznější aspekty jeho „velké knihy“ - lidský vzestup od dřívějších zvířat, mechanismus pohlavního výběru, stejně jako doporučující možné příčiny podtrhující vývoj společnosti a lidských duševních způsobilostí - byly ještě neúplné. Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny některými jeho pokračovateli - tzv. neodarwinisty.
Podstata Darwinovy teorie se tedy dá shrnout zhruba do tří bodů:
- Všechny živé organismy jsou změnění - modifikovaní potomci jednoho společného předka.
- Základním mechanizmem změny v nový druh je vznik nahodilé genetické odchylky. Vyhovuje-li tato změna danému prostředí, organizmus je schopný přežít, když tato změna nevyhovuje, organizmus odumírá.
- Neřízené procesy stačí k vysvětlení všech vlastností živých organismů.
ARGUMENTY POPÍRAJÍCÍ DARWINISMUS
Samozřejmě takto formulovaná teorie zvedla vlnu odporu. Podívejme se na některé názory oponentů.
SEDIMENTOLOGIE
Dříve bylo stáří života na Zemi odhadováno na pouhé tisíce let, z nových vědeckých názorů ale jednoznačně vyplývalo, že samovolný vývoj se musel odehrávat velmi pomalu, aby se tolik vrstev sedimentu mohlo nad sebou usadit do dnešní složité podoby. K procesu fosilizace bylo zapotřebí dlouhého času, a proto se stáří Země začalo odhadovat ne na tisíce, ale na statisíce, později na miliony, a konečně na miliardy let. Odhady stáří Země výrazně vzrostly zejména v tomto století. Lord Kelvin (W. Thomson) vypočítal r. 1862 stáří zemské kůry z jejího ochlazování na 100 milionů let s obrovskou tolerancí 20 – 400 milionů let. V důsledky Kelvinovy autority bylo toto stáří akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami, ačkoli vědci ovlivnění Darwinovou evoluční teorií dávali přednost horní hranici, a ještě ji překračovali. Roku 1879 M. Reade vypočítal trvání fanerozoika (prvohory až dnešek) na 600 milionů let a r. 1897 J. G. Goodchild stanovil 704 milionů let. Kelvin pak zredukoval svoje první stanovené stáří zemské kůry r. 1876 na 90 milionů let, pak na 50 milionů let a r. 1897 na 40 a dokonce 20 milionů let. Geologové, nadšení evoluční teorií, se s tím však neztotožnili. Pro svoji víru potřebovali nutně dlouhé věky, trvající mnoho set milionů let. V současné době se věří, že Země je stará asi 4,5 miliardy let. Vychází se z prací Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955.
Důkazy by měla přinést dle darwinistů sedimentologie. Díky průřezu horninami bychom měli být schopni určit stáří hornin a tím i stáří Země. Moderní sedimentolog Guy Berthault konstatuje, že všechno, co dnes opravdu víme, je pouze to, že „tyto horniny jsou dávné usazeniny uložené na kontinentech a zanesené sem oceány v průběhu zvyšování, nebo naopak snižovaní jejich hladin. Interpretovat historii geologických průřezů prostřednictvím vrstvení sedimentárních hornin a neznat přitom, jak k tomuto vrstvení dochází, znamená riskovat základní omyl.“
Dle Berthaulta se vědci měli nejdříve dát do studia, jakým způsobem dochází k sedimentaci dnes, a teprve pak se měli pouštět do teorií. Sedimentologie vznikla až v roce 1875, kdy loď Challenger začala odebírat vzorky podmořských sedimentů. V roce 1976 Berthault demonstroval v pařížské akademii věd výsledky svých vlastních laboratorních pokusů; dokázal, že proces usazování hornin lze laboratorně rekonstruovat: odeberme vzorky z jednotlivých vrstev určitého geologického průřezu a učiňme z nich směs – ve vodě se nám velmi rychle ustálí pouhým vytříděním podle zrnitosti materiálu do vrstev přesně stejného pořadí, jak je tomu v přírodě. Nelze tedy přijmout tvrzení oficiální stratigrafie, dle kterého jedna vrstva = jedno časové období. Tato teorie je mylná. Žádný geolog nás nemůže ujišťovat, že ta či ona vrstva se usadila během 100 tisíce let nebo pěti minut. Dosavadní chronologie historické geologie založená na stratigrafii je tak neprůkazná. Proti pomalé sedimentaci dnes svědčí i výsledky průzkumů, které podnikla americká oceánografická loď Clomar Challenger. Bylo zjištěno, že až na vyjímky v žádném moři světa nedochází k tvrdnutí vrstev podmořských sedimentů.
A. A. Roth upozorňuje, že na mnoha místech světa, např. v Lhanu Estacadu stejně jako v rakouských Alpách, příroda při samovolném usazovacím procesu některé vrstvy „zapomněla“ usadit. Tamní průřez horninou je tedy ochuzen o vrstvy z některých období. Tomuto úkazu se říká stratigrafický hiát. Například ve zmíněném Lhanu Estacadu pod svrchní mladou vrstvou, pocházející z pliocénu, tj. nejmladších třetihor s odhadovaným stářím 2-5 milionů let, se bezprostředně nachází vrstva pocházející z triasu, tj. ze starších druhohor o stáří 200 milionů let.
Na případu je ovšem pozoruhodné, že styk obou vrstev, časově od sebe vzdálených 200 milionů let, je naprosto hladký: spodní vrstva ze starších druhohor na sobě nenese nejmenší známky předchozí eroze, ačkoliv za 200 milionů let by se musela výrazně projevit. Příroda tedy nezapomněla v průběhu oněch 200 milionů let na tato místa položit ony chybějící vrstvy, ale na starou vrstvu položila onu mnohem mladší zcela bezprostředně. Co to prakticky znamená? Ukládání vrstev se prostě dělo jinak, než předpokládá oficiální historická geologie. Muselo k nim nutně docházet v rychlém sledu za sebou. I zde jsme se dostali opět ke stejnému závěru, a to, že stáří Země neodpovídá „vědeckému“ odhadu. Můžeme namítnout: A co ložiska ropy a uhlí? Zastánci oficiální historické geologie věří, že ložiska ropy se vytvářela postupně před více než 25 miliony let. V současné době bylo laboratorně ověřeno, že materiál na bázi celulózy, tedy materiál rostlinného původu, pocházející z kompostu nebo hnoje může být přeměněn v naftu o vysoké kvalitě za pouhých dvacet minut. V americkém časopise Chemical and Engineering News z května 1972 je popsán pokus, při němž z obyčejného kravského hnoje 20 minut zahřívaného na 3800 při tlaku 140-350 kg/cm2 byl získán těžký topný olej vynikající kvality. Z 1 tuny hnoje byly vyrobeny 3 barely oleje. Dle Duane T. Gishe mohl v přírodě tento proces proběhnout i za poměrně nižších teplot. Protoplasma a chlorofyl obsažené v mořských organismech se rozkládají velmi rychle; potřebné zvýšení teploty pro přeměnu na plyn a naftu bylo způsobeno zvýšeným tlakem, hloubkou a smykem hornin při konvulsích Země, doprovázejících nějaké světové kataklyzma. Podobně bylo laboratorně ověřeno, že pod zvýšenou teplotou mohla být ve velmi krátkém čase vytvořena i všechna obrovská ložiska uhlí. Z tohoto opět vyplývá, jak bylo výše uvedeno, že stáří Země neodpovídá „vědeckému“ odhadu.
EROZE
Argumenty pro relativně mladou Zemi dnes nalézají vědci na mnoha pracovištích. Hledají i správný výklad pro spousty statistických dat, která moderní doba navršila a které samy o sobě nic nevypovídají, pokud nejsou uvedeny do správného kontextu. K překvapivým výsledkům dospěli pracovníci kalifornského Geoscience Research Institute, když srovnali odhady o množství zemin, které jsou ročně odplavovány z povrchu zemských kontinentů do moře. Tyto údaje vědci po celém světě sledují od padesátých let. Podle odhadů Judsona a Rittera z roku 1964 v USA rychlost eroze činí 6,1 cm za 1000 let. Pracovníci zmíněného institutu z toho vyvodili, že vztáhnou-li tento odhad, považovaný za průměrný, na všechny kontinenty, jejichž průměrná výška činí 623 m, pak by všechny kontinenty světa byly erodovány na úroveň moří za pouhých 10,2 milionu let. Jinými slovy: Odhadují-li vědci stáří dnešních pevnin a oceánů na 3,5 miliard let, pak za tu dobu by byly všechny existující pevniny erodovány už 340 krát. Proti tomuto zjištění bylo namítáno, že nepřetržitě dochází k nepatrnému pozvedání horských masívů, čímž se Země „obnovuje“. Nicméně zůstává nevysvětleno, že i na pozvedávaných horských masivech jsou dodnes uloženy původní sedimentované vrstvy, které by v každém případě musely být už dávno odplaveny.
DATOVÁNÍ NA PRINCIPU RADIOCHRONOLOGIE
Dnešní odhady jsou založeny radiometrickém datování, které je v současné době obecně přijatým měřením geologického stáří. Někdy jsou tyto metody nazývány metodami absolutního datování, čímž se chce naznačit velká důvěryhodnost, jíž se těší ve vědeckém světě. Dle tohoto datování je stáří Země odhadováno až na 6 miliard let; většina vědců se však přiklání ke stáří 4,6 miliard let. Všeobecně se předpokládá, že větší část kontinentů a oceánů existuje 3,5 miliard let. Obecný princip radiochronologie je založen na objevu francouzského fyzika Henry Becquerela z roku 1896, že jisté přírodní prvky podléhají spontánnímu rozkladu svých atomů. Při těchto reakcích se v atomovém jádru mění počet atomů a původní „mateřský“ prvek se mění v jiný, „dceřin“ prvek, přičemž se současně uvolňuje radioaktivní emise. Atomová masa „dceřina“ prvku přitom nemusí mít stejný počet neutronů jako atomy tohoto prvku vyskytujícího se v přírodě. Mluvíme proto o tzv. izotopech; například uhlík C14 má o dva neutrony více než obvyklý uhlík C12. Předpokládá se, že rozklad atomu v nějakém radioaktivním vzorku horniny nebo zkameněliny probíhá rovnoměrně. Radioaktivní emise se pak nutně v průběhu času snižuje, protože ubývá atomů, dosud zbývajících k rozkladu. Pro každou reakci tak lze stanovit poločas, to znamená dobu, za kterou se polovina mateřských radioaktivních atomů rozloží a promění v atomy dceřiné. Tato období jsou velmi dlouhá: pro uhlík C14 činí 5730 let, pro potassium 40 činí 1,3 miliardy let, pro rubidium 87 pak 47 miliard let.
Ve vzorku horniny se zkoumá množství prvku mateřského, například potassia 40, a množství prvku dceřiného, tj. v tomto případě argonu 40. Ve zkoumaném vzorku se obě tato množství změří, zjistí se jejich vzájemný poměr a na jeho základě se vypočítá čas, který do dnešního dne uběhl od doby, kdy určitá hornina, z níž byl vzorek vzat, se geologicky zformovala. Má-li však tento výpočet platit, musí být předem splněno několik předpokladů: V době, kdy se mateřský prvek začal rozkládat, ve vzorku nesmí být přítomen dceřiný prvek; síla rozkládaného procesu od jeho samého počátku až do konce musí být neproměnná; během celé reakce nesmí dojít k utlumení či odchodu mateřského ani dceřiného prvku; počátkem reakce bude okamžik, kdy se v dávné minulosti zkoumaná hornina či materiál začaly formovat.
Bohužel tyto předpoklady však v praxi nejsou splňovány, a to ani v jedné z obou nejrozšířenějších datovacích metod. Jsou to metody založené na základě reakce potassium - argon a radioaktivního uhlíku C14. Při reakci potassium-argon radioaktivní izotop potassia K 40 se přeměňuje v argon Ar 40 a současně se uvolňuje gamma záření. Potassium je přítomno téměř všude, a proto tato metoda byla vědci zabývajícími se určováním stáří hornin a zkamenělin hojně používána, přestože má mnoho slabostí, které při kritickém posuzování nutně výsledky měření znehodnocují. Na Zemi existuje veliké množství Ar 40, který se nevytvořil rozkladem potassia; argon 40 totiž tvoří 99,6% všeho argonu přítomného v ovzduší, a tak si jen stěží můžeme být jisti, že tento dceřiný prvek nebyl už ve zkoumané hornině vzorku přítomen od samého počátku při jejím zformování, jak se tomu u hornin vulkanického původu, které už při svém tuhnutí přibírají z ovzduší Ar 40 a hélium. Tak například stáří lávy havajské Kilauea Caldery vytrysklé před 200 lety, bylo určeno na 22 milionů let. I u ostatních hornin je třeba počítat s tím, že argon do nich vniká působením atmosferického tlaku, a tak je činí staršími, než ve skutečnosti jsou. I samo potassium se jeví jako velmi pohyblivé. Pokusy svědčí o tom, že deště a podzemní vody ho mohou z hornin vymáčet, a tak zvyšovat jejich stáří.
Ve skutečnosti tedy měření přeměny potassia v argon není spolehlivou metodou k datování, neboť mateřský i dceřiný prvek jsou velmi pohyblivé a neexistuje žádný způsob, jak výsledky měření opravit tak, aby bylo získáno skutečné stáří zkoumaného vzorku. Tato metoda mimoto zcela zanedbává velmi důležitou okolnost, že totiž minerály, vytvářející danou sedimentovanou horninu existovaly na Zemi dávno před událostí vedoucí k sedimentaci, a tedy jsou nutně jiného stáří než sama hornina, z níž bereme vzorek. Jen vyjímečně jsou při zkoumání jednoho vzorku výsledky datování dvou takových metod totožné.
Nejinak je tomu i s datovací metodou pomocí radioaktivního izotopu uhlíku C14, za kterou její vynálezce Willard F. Libby v roce 1960 obdržel Nobelovou cenou. Této metody se dá užít všude, kde existují nějaké biologické pozůstatky, a tedy i uhlík.
Radioaktivní izotop uhlíku C14 je neustále vytvářen v horních polohách zemské atmosféry, a to tak, že kosmické paprsky bombardují dusík N14, zde hojně obsažený. Všechny živé organismy dýcháním pak vstřebávají radioaktivní C14; přestanou-li dýchat, žádný C14 už nevstřebávají. Zemřou-li tedy, v jejich organismu klesá radioaktivita, zatímco u živého organismu je konstantní, tj. v rovnováze s C14 ve vzduchu; nestálý C14 se začne pomalu rozkládat na C12 a za 5730 let z jeho množství zůstane v daném organismu jen polovina.
Při této metodě víme, že počáteční okamžik odpovídá události – smrti, kterou chceme datovat. Teoreticky by datování pomocí C14 mělo být dosti přesné, protože poločas rozpadu je poměrně krátký a lze počítat s přesností plus minus 150 let. Ve skutečnosti výsledky jsou tak rozmanité, že většina z nich nikdy nebyla zveřejněna: „Jestliže nějaké datování C14 potvrzuje naše teorie, necháme ho figurovat v hlavním textu. Jestliže zcela neprotiřečí, uvedeme ho v poznámce. A jestliže se naprosto vzdálí od očekávané hodnoty, ponecháme ho stranou“, doznává jeden specialista, jak uvádí Michael Winter. Tento nedostatek důvěryhodnosti lze snadno vysvětlit.
Koncentrace C14 ve vzduchu v okamžiku smrti daného organismu musí být stejně silná jako dnes. Byla-li např. při smrti organismu hodnota C14 ve vzduchu nulová a uplynulo-li od této smrti 1000 let, pozůstatky tohoto organismu by se dnes chovaly jako zdánlivě nekonečně staré; víme, že C14 vzniká v horní atmosféře bombardováním dusíku N14 kosmickým zářením. Nevíme však, jak intenzivní bylo záření v dávných dobách. Toto záření je mezi jiným značně ovlivňováno silou zemského magnetického pole. A zde víme, že od roku 1835, kdy poprvé zemské magnetické pole změřil Karl Friedrich Gauss, se jeho síla dost zmenšila, takže, počítáno zpětně do minulosti, za každých dalších 1400 let jeho síla byla dvojnásobná. Za dávných dob proto v ovzduší muselo být jen zcela málo C14 a celková reakce, při níž vzniká, byla vlivem nedostatečného kosmického záření asi velmi slabá. To znamená, že vzorky hornin nám dnes připadají mnohem starší, než ve skutečnosti jsou, a to z prostého důvodu, že už na počátku obsahovaly méně C14,než by se předpokládalo podle dnešních hodnot C14 v atmosféře. Výsledek rovněž může být ovlivněn i zjištěním, že dnešní rozdělení C14 na severní a jižní polokouli není stejné. A konečně: Vodní zdroje jen vyjímečně obsahují radioaktivní C14. Tak francouzští odborníci zjistili, že převedeme-li na věk obsah C14 ve známé léčivé vodě z lázní Plombieres, obdržíme u vzorku vody odebrané téhož dne stáří 30-40 tisíc let. Víme, že množství C14 v atmosféře se od roku 1965 zdvojnásobilo, aniž tím vody byly nějak dotčeny. Protože sedimenty se usazovaly ve vodě, plyne z toho, že obsah C14 je nutně nižší. Všechny datovací metody sice velmi přesně měří radioaktivní hodnoty daných jevů, ale v silně zidealizovaných podmínkách, které mohou omezeně platit v laboratoři, jak ostatně hned na počátku upozorňoval Libby, v terénu, tj. v realitě, však selhávají.
ZKAMENĚLINY
Víme, že sedimentované vrstvy se mohou usadit v malé chvilce, že se usazují zpravidla postupným navršováním materiálu směrem od pobřeží do moře, a nikoliv vodorovně po celé ploše, pokud se ovšem nejedná o turbidity.
Je zajímavé, že tam, kde geologický profil má úplné zastoupení všech „historických“ usazenin od prahor až po čtvrtohory, můžeme při studiu fosilií, které nalezneme v jednotlivých usazeninách, usuzovat na vývoj živých organismů od živočichů nižších k živočichům vyšším – až po člověka. Bylo ověřeno, že prahory jsou až na vyjímky bez fosilií, že ve starších prvohorách se objevují prvoci, láčkovci, plži, červi, trilobiti i první ryby, v mladších prvohorách k nim přistupují plazi a obojživelníci, v druhohorách žáby, mloci, první ptáci a býložraví a hmyzožraví savci, třetihory jsou ve znamení exploze savců a čtvrtohory jsou počátkem éry člověka.
Zároveň se zjistilo, že pro tu kterou dobu jsou určité fosilie typické a že se oproti tomu nevyskytují v jiné době. Např. trilobiti nastupují ve starších prvohorách, v mladších ustupují a v druhohorách je už nenajdeme. Tak byla na základě tohoto pozorování sestavena metoda tzv. směrodatných zkamenělin: Najdou-li se v obnažené geologické vrstvě například trilobiti, učiní se závěr, že tato vrstva pochází z doby, kdy trilobiti žili, tj. z prvohor.
Tato metoda se velmi rychle stala populární a dnes je vlastně základní „spolehlivou“ metodou k určování stáří dané geologické vrstvy, i když datování by mělo být určováno pouze relativně, tj. ve vzájemném vztahu mezi vrstvami hořejšími a spodnějšími; přesto jsou dnes běžně používány i odhady absolutního stáří. Dle nich například prvohory jsou staré 225 až 600 milionů let a jejich útvar silur pak 400 až 440 milionů let. Nalezneme-li tedy v naší geologické vrstvě fosilie typické pro silur - např. graptolity a korálnatce, usoudíme, že naše vrstva je stará oněch 400 až 440 milionů let. Můžeme tedy vyvodit, že v jednotlivých vrstvách lze rozpoznat, že některé formy života zanikají a nové nastupují.
Tato skutečnost ale vyžaduje vysvětlení, neboť právě ona posloužila Darwinovi ke konstrukci jeho hypotézy o biologické evoluci a k popření Cuvierovy teorie o následných katastrofách.
Zkameněliny neposkytují evoluční teorii jen základní žebříček vzestupných druhů života, ale i četné problémy. Tak především mnohé druhy se opakují ve všech geologických vrstvách počínajíce prvohorami, jako například ježovky, rejnoci, žraloci, mihule. Oproti tomu některé fosilie, které by měly být dávno vymřelé, byly objeveny i dnes, a to při plném životě. To je případ ryby Coelaconthus (Latimeria), který byl dlouho znám jen jako zkamenělina, a dokonce směrodatná, podle níž se bez váhání určovalo stáří geologické vrstvy na 300 milionů let; dodnes je tato ryba lovena rybáři u pobřeží Madagaskaru.
Takovýchto hříček přírody je více. Uvedeme aspoň ještě jeden případ. Na Novém Zélandu dodnes žijí primitivní plazi řádu Hatteria, kteří byli identifikováni jako fosilie v druhohorní juře, od té doby se však v žádné vrstvě nevyskytují, a tak se o nich soudilo, že v druhohorách vymřeli.
Výskyt docela obyčejného uhlí je také záhadou. Základním materiálem pro ně byly vzrostlé kapraďoviny, z nichž uhelné sloje vznikly v mladších prvohorách - v epoše příznačně nazvané karbon; přesto se však uhelné sloje vyskytují i v ostatních geologických érách.
Všechny tyto úkazy či výjimky zpravidla však samy o sobě ještě stratigrafickou metodu nemusí vyvracet. Závažnější je to s několika dalšími případy, které byly v literatuře popsány teprve v nedávných letech.
Američtí vědci R. C. Calais a E. L. Williams shromáždili a v roce 1989 zveřejnili doslova senzační dokumentaci o nálezech fosilních ryb zkamenělých přesně v okamžiku, kdy požírají druhou - menší rybu. Tyto nálezy pocházejí z různých geologických epoch a různých míst světa - autory jsou citována naleziště v americkém státě Wioming, v Brazílii, jižní Francii a Německu. Stěží si můžeme představit, že by k takové fosilizaci mohlo dojít pomalou, přirozenou a samovolnou cestou. Tyto ryby musely být v tomto stavu fixovány okamžitě, neboť masožravá ryba, jak známo, je tvor velmi hbitý.
Australan A. A. Snelling v témže roce zveřejnil zprávu o překvapivém nálezu doslovného pohřebiště, obsahujícího velké množství zkamenělých ryb, a to v Austrálii, v tlusté vrstvě triasového pískovce, severně od Sydney. Fosilie jsou nahromaděny v naplavené břidlicové čočce nepatrné tloušťky uprostřed zmíněného pískovcového útvaru, ve třech pásmech, končících v písku a oblázcích. Ryby jsou seskupeny ve dvou i více úrovních nad sebou v tak velké koncentraci, že na 1 m2 připadá 7 ryb; tyto ryby patří k osmi dnes už vyhynulým druhům. Objevené místo má vzhled opravdového násilného pohřebiště: ryby jsou ve velmi dobrém stavu a naprosto nepoškozené. Z celé situace lze usoudit, že ryby sem byly násilně odneseny mocným proudem z místa, kde předtím žily, a zde byly náhle zasypány, o čemž svědčí písek a oblázky. K pohřbení tedy muselo dojít rychle a dle všeho bylo způsobeno katastrofou.
Pro ni mluví nejen příklady ryb vzájemně se požírajících, kde jiné vysvětlení prostě vůbec nenalezneme, ale i závažný fakt, že k fosilizaci v tak obrovském měřítku nikde na světě dnes nedochází. A je zde ještě závažnější fakt - k procesu fosilizace totiž v přírodě vůbec nedochází. Každý rybář přece ví, že když ryby ve vodě pojdou, neklesnou ke dnu, aby tam zkameněly, ale rozloží se nebo jsou roztrhány na kousky a pozřeny jinými živočichy.
Odhaduje se, že do dnešního dne bylo odkryto přes 100 tisíc různých druhů zkamenělin. Jisté horniny jsou dokonce téměř celé utvořeny ze zbytků mořských živočichů. Mnoho živočichů je zachováno v dokonalém stavu. Zkamenění nutně předpokládá rychlé zasypání; geologická vrstva musí zůstat bez kyslíku, a tedy bez předpokladů k tomu, aby mohl proběhnout hnilobný proces. Jen rychlé zasypání vysvětlí, proč mohla zkamenět těla měkkýšů, peří archeopteryxe, motýlí kukly, ještěrky i s očima, ovoce a dokonce i trus velkých ještěrů!
Můžeme uzavřít, že datování pomocí metody směrodatných zkamenělin postrádá jakéhokoliv opodstatnění. I zkameněliny jsou totiž svědectvím náhlé celosvětové katastrofy, bez níž jejich výskyt je dnes vědecky nevysvětlitelný. Přítomnost sedimentačních hornin nejen na vrcholcích Vysokých Tater, ale i Alp a Himalájí je dokladem toho, že přívalové vody se dostaly až sem a i zde uložily svoje naplaveniny. Jedině celosvětová katastrofa je nám schopna podat uspokojivé vysvětlení, proč fosilie jednotlivých geologických vrstev svědčí o „evoluci“, o výskytu vzestupných forem života od prostých prvoků, hlavonožců, červů, trilobitů přes ryby obojživelníky, plazy a ptáky až k člověkovi. Vysvětlení je velmi prosté a přirozené:
Totiž první přívalové vody celosvětového kataklysmatu - ony obávané a všeničivé „tsunami“ dosahující rychlostí až 800 km/hod. - spláchly především ty nejméně pohyblivé tvory nalézající se při pobřeží - prvoky, plže, mlže, červy atd.; tito tvorové prostě nemohli utéci, a tak se „usadili“ v prvohorách, zatímco všichni vyšší, a tedy pohyblivější živočichové se pro první chvíli zachránili ve vnitrozemí. Přicházely však další přívaly vod a postupně dosahovaly menší obratlovce a „ukládaly“ je do příslušných geologických vrstev, až nakonec dostihly i ty nejpohyblivější savce, kteří jsou „uloženi“ až nahoře, v oné třetihorní éře savců. Tak jsou fosilní usazeniny vlastně tím největším a nejhromadnějším pohřebištěm na světě. Navíc, do dnešního dne nebyla nalezena zkamenělina jakéhokoliv tvora, která by potvrzovala přechodné formy např. mezi rybou a obojživelníkem.
VZNIK ŽIVOTA
Nejmenší známá živá substance je složena asi ze 600 různých bílkovin o průměrné délce 400 článků. Vysvětlení vzniku tak komplikovaného systému naráží na neřešitelné problémy, analogické vzniku DNA. Vyšší organismy jsou také vybaveny řadou biochemických mechanismů, jako je např. imunitní systém, srážlivost krve atp., které jsou pro jejich přežití nezbytné, a které jsou nesmírně komplikované. Jak tedy vytvořit život?
Když to vyjádříme obrazně, představme si hromadu složitých, přesně vyrobených elektrických nebo mechanických součástek. Ty můžeme přirovnat k molekulám DNA, bílkovin a dalších chemických komponent života. Každému je ale jasné, že hromada těch součástek není ještě fungujícím počítačem nebo provozuschopným automobilem. Ten musí dát někdo nejdříve dohromady a navíc - ty součástky se k sobě musí hodit. A potom je zde ještě třetí problém, trochu jiné povahy. Opět obrazně řečeno: Ten náš automobil, ať už by vzniknul jakkoliv, bude funkceschopný jen po určitou dobu, a nakonec se rozpadne. Tuto skutečnost vyjadřuje jeden ze základních principů přírody, tzv. druhý zákon termodynamiky, podle kterého vše na tomto světě podléhá degradaci, rozkladu a zániku. Živé organismy nejsou výjimkou: každý z nich stárne a nakonec zahyne. Že zde život navzdory tomu stále trvá, je možné jen proto, že se rodí stále nové generace - tj. živé organismy se rozmnožují. Co tedy muselo vzniknout, je nejenom fungující buňka, nýbrž buňka obsahující současně i reprodukční mechanismus. Nestačí tedy jen hromada složitých, navzájem přizpůsobených součástek; nestačí ani fungující automobil; musí to být automobil, který se dokáže reprodukovat - který dokáže vyrábět sám sebe. Další komentář je v podstatě zbytečný.
TŘI GEOLOGICKÉ BLUDY
Prvním z nich je tvrzení, že život může spontánně vzniknout z organického materiálu. Lidé, kteří všechno odvozují od fyzikálních sil dosud nevědí, jak tyto síly mohou vytvořit fenomén života, a to dokonce ani v jeho nejnižší formě. Až dosud se úsilí vytvořit umělý život ukázalo jako marné. A jak to vypadá dnes? Po všech letech intenzivního úsilí vědců celého světa se nepodařilo vytvořit ani nejzákladnější zárodek života. V každém jiném vědeckém oboru by rozum velel, že je konec této teorie.
Druhým nevysvětleným bodem je předěl mezi živočišným a rostlinným životem. Liší se od sebe zcela zásadně, jeden odkysličuje a spotřebovává, zatímco druhý okysličuje. Žádný živočich, ani v té nejjednodušší formě, ani na okamžik nepřevezme funkce rostliny a naopak. Platí to dodnes. Jestliže se život vyvinul tak, jak tvrdí darwinisté, musely by existovat nesčetné mezičlánky, překlenující propastný rozdíl mezi rostlinami a živočichy. Věda nemá k dispozici ani jeden nepopiratelný příklad takového mezičlánku.
Třetím bludem je mezera mezi libovolným druhem zvířat nebo rostlin ve vztahu k jakýmkoli dalším druhům. Tuto mezeru, a pouze tuto, se Darwin pokouší vyplnit ve svém rozsáhlém díle "O původu druhů", jenže mezera zůstává stejně široká jako za jeho časů a vědě nezbývá než přiznat, že dosud nebyl zjištěn ani jediný případ přestupu jednotlivce přes hranice vlastního druhu. Neexistuje žádný nezpochybnitelný příklad úplného vývoje libovolného druhu. Aby nedošlo k omylu - nejde o částečné lokální změny vyvolané prostředím, ale o přechod z jednoho na úplně jiný, odlišný druh.
NEZJEDNODUŠITELNÝ CELEK
se nazývá systém, který může pracovat, teprve pokud obsahuje všechny prvky. Pokud jeden chybí, systém je zcela nefunkční. Jako příklad můžeme použít pastičku na myši. Ta obsahuje podložku, pružinu, kladívko, zarážku držící kladívko a příchytku na návnadu. Pokud odstraníme jakoukoliv část pastičky, ta se stane zcela nefunkční. A to nezohledňujeme faktory jako, že kdyby podložka byla moc slabá - třeba z papíru - past by se rozpadla. Nebo kdyby kladívko bylo příliš velké, pružina by jej neunesla. atd. V jediné živé buňce je obrovské množství nesmírně složitých molekulárních strojů. Většina z nich jsou nezjednodušitelně složité. Kdyby tedy chyběla byť jen jedna součást těchto systémů – nezjednodušitelných celků, „stroj“ by byl nefunkční. Stejně jako bychom např. kompletní pastičku bez pružiny vyhodili, protože je k ničemu, byl by nefunkční systém podle pravidel přírodního výběru vytěsněn, protože příslušný organismus zeslabuje – je zbytečný a poškozuje jej. Jak by tedy mohl postupně vzniknout? Část po části, když každá z nich je sama o sobě zbytečná? Navíc mnoho z jejich částí slouží pouze a jenom k jednomu konkrétnímu účelu, k ničemu jinému - jsou originální a velmi specifické. K čemu by je organismus vyvíjel a jak?
>V knize O původu druhů o ní Charles Darwin poznamenal: „Kdyby se ukázalo, že existuje jakýkoli složitý orgán, který by nemohl být vytvořen početnými a postupnými malými modifikacemi, moje teorie by šla úplně ke dnu.“ Takový orgán je například oko, které, jak Darwin připouštěl, pro něj představovalo vážný problém. Pozdější rozvoj biochemie jeho obavu potvrdil: Nejen na anatomické úrovni, ale především v biochemických procesech, jež jsou vlastní podstatou vidění, musel být tento orgán od počátku kompletní, neboli nemohl se vyvinout z jednoduššího ke složitějšímu. Prostě oko, v jakékoli verzi – zde jako orgán vidění muselo být od počátku a kompletně hotové. Jenom pro představu jak oko pracuje: Světlo dopadne na sítnici a reaguje s molekulou, která okamžitě změní tvar. Změna tvaru přiměje protein zvaný rodopsin, který je s touto molekulou úzce spojen, aby také změnil tvar. Změna tvaru rodopsinu způsobí, že se spojí s další bílkovinou tranducinem. Když k tomu dojde, tranducin vypustí malou molekulu a přijme jinou, která se nepatrně liší, na její místo. Protein tranducin je nyní spojen s třetí bílkovinou fosfodiesterázou, která má schopnost „odkrojit” třetí molekulu, která snižuje počet kladně nabitých sodíkových iontů. Výsledná nerovnováha kladných a záporných sodíkových iontů uvnitř a vně buněčné membrány způsobuje elektrické napětí, které je přenášeno očním nervem a mozek jej převádí na zrakový vjem. Co se potom odehrává v mozku, aby pak následně vytvořil vidění - to je další úžasná, ale složitá věc…
LIDÉ NEPOCHÁZÍ Z OPICE
Darwinistické dogma tvrdí, že se lidé vyvinuli z primátů (šimpanze a gorily) - postupným vývojem trvajícím čtyři milióny let - přes dlouhou sérii předchůdců, známých jako australopitekové a rané homo (homo habilis, homo erectus, atd.). Třebaže australopithekové nepochybně chodili vzpřímeně, jejich lebky jsou natolik podobné opičím, že jsou jako eventuální předchůdci člověka naprosto nepoužitelní. Na jakékoli sérii snímků lebky homo údajně předcházejícího člověku si lze povšimnout, že ji čas změnil jen málo, s výjimkou velikosti mozku, který se u tohoto druhu skokově zvětšil z původních zhruba 200 kubických centimetrů. Všechny kosti těchto lebek jsou ovšem mnohem hutnější a těžší než lidské, lebky nemají téměř žádné čelo. Zato zde jsou obrovské nadočnicové oblouky a velké, okrouhlé oční důlky, v nichž patrně byly uloženy bulvy schopné nočního vidění. Dále tu jsou široké lícní kosti a nosní pasáže naznačující, že nos musel být naplocho roztažen přes celý obličej (nemají žádnou nosní přepážku, která náš nos vyztužuje a vysunuje z tváře). Jejich ústa byla rozšířena přes celou tvář a neměli bradu.
Všechny tyto rysy jsou typické pro vyšší primáty, dominující v tzv. fosilním záznamu až do období před asi 120 000 lety, kdy se geologicky vzato doslova "přes noc" objevují současnému člověku velmi podobní kromaňonci, kteří se absolutně ve všem ostře odlišují od domnělých předchůdců. Ve skutečnosti je seznam těchto rozdílů tak dlouhý, že je spolehlivější říct, že lidé nikdy nebyli primáty.
Podle naší mitochondriální DNA existujeme jako druh plus mínus několik tisíc let. To je ovšem zapeklitý problém pro darwinisty prosazující, že jsme součástí předlouhé sekvence, táhnoucí se až k australopithekům žijícím před čtyřmi milióny let. Kromě toho bychom se měli objevit hned po neandertálcích, následujících po homo erectus. Jenže mitochondriální vzorky neandertálců, kteří údajně žili před asi 300 000 léty a ještě před 100 000 lety se kupodivu překrývali s kromaňonci, ukazují, že neandertálci nebyli dostatečně těsně příbuzní lidem, aby mohli být považováni za naše přímé předky. S tím je spojen ještě jiný vážný přechodový problém, protože lidský mozek je v průměru o 100 kubických centimetrů menší než mozek neandertálce. Antropologové mezitím opustili rovněž myšlenku, že možným přímým předkem člověka byl homo erectus. Homo erectus pravděpodobně vyhynul už před 300 000 lety, to znamená o 100 000 let dříve, než jsme se tu údajně objevili. Antropologové nedávno začali přehodnocovat indonéské fosílie homo erectus - a usoudili, že je možné je datovat do doby před nanejvýš 30 000 lety. Žil tedy ještě 120 000 let poté, když se ve fosilním záznamu objevil první kromaňonec. Vědci ovšem musí ještě vysvětlit naše nenadálé objevení a také odůvodnit širokou sadu nových charakteristických vlastností, které u primátů nikdy nebyly zjištěny.
Lidé bohužel primáty nikdy nebyli. Do jisté míry odpovídáme odbornému popisu, protože máme ruce a nohy s pěti prsty, ale pak už nelze dělat žádná další rozumná přirovnání. Nemáme silné kosti jako primáti (jejich jsou mnohem robustnější než naše) ani jejich svalovou sílu (jsou ve stejném váhovém poměru 5 až 10krát silnější než my), ale na rozdíl od nich máme čelo, minimální oční oblouky, malé, podélně formované oční důlky pro oči, které v noci takřka nevidí, úzkou nosní pasáž a nos vyčnívající z tváře, plochá malá ústa, bradu a jsme dvounožci.
Kromě kostí máme řadu dalších odlišností: nemáme mozek primátů, máme odlišný jícen (nemůžeme jíst či pít a současně dýchat; oni mohou), hlas (primáti mohou vydávat hlasité skřeky, ale my můžeme modulovat zvuky a tvořit z nich slova), pokrývku těla (všichni primáti mají kožešiny z chlupů od hlavy až po prsty na nohou, husté na zádech a lehčí na přední straně těla; my nemáme žádný kožich a náš vzor hustoty tělesného ochlupení je úplně opačný); ochlazujeme se hojným pocením (zatímco oni funěním, ačkoli někteří se i slabě potí); při pohnutí pláčeme (to nedělá žádný primát); neregulujeme náš příjem soli (všichni primáti to dělají); máme s vnitřní stranou pokožky spojenou vrstvu tuku proměnné síly, kterou primáti nemají; tato tuková vrstva ovšem brání hojení při poranění pokožky, takže kůže primátů se hojí rychleji; lidské ženy nemají žádný estrus cyklus (cykly útlumu a sexuálního vzrušení) jako všechny samice primátů; ale prvořadý rozdíl mezi lidmi a primáty spočívá v tom, že člověk má pouze 46 chromozómů, zatímco všichni vyšší primáti jich mají 48.
Tato poslední skutečnost skrývá velmi pádný důkaz. Nelze totiž jen tak ztratit dva kompletní chromozómy (pomyslete kolik je to DNA!) zděděné po domnělých "rodičovských" druzích a "nějakým způsobem" se nakonec přesto stát lepším. A nejen lepším, ale lepším asi tak o světelný rok! Odporuje to logice věci a každý rozumný člověk by měl být ochoten připustit, že se v případě člověka muselo stát cosi mimořádného, něco, co se vymyká řádu obvyklých procesů pozemského života. Ukázalo se, že se chybějící chromozómy ve skutečnosti neztratily. Druhý a třetí chromozóm vyššího primáta byl „jaksi spleten dohromady“ (neexistuje pro to jiný termín) pomocí naprosto nevysvětlitelné, a přímo zázračné techniky.
SHRNUTÍ
Argumenty popírající darwinismus jsou jednoznačně převažující. Nemá cenu pokračovat v psaní protiargumentů Darwinovy teorie, je jich totiž neskonalé množství. Cílem bylo ukázat alespoň na zlomku informací, že je nemožné, aby vše bylo dílem náhody. Jinak bychom museli připustit, že vesmír nemá za cíl vznik života, nemá totiž žádný účel. Nemá žádný cíl. Ani nemůže mít. Cílem vesmíru není ani to, aby vůbec jen byl. Nemá-li vesmír cíl, nemá ani sám o sobě smysl. Z toho vyplývá, že život člověka nemá cíl, smysl. Proč zde vlastně jsme? K čemu jsou dobré u tupé hmoty řídící se pouze zákonem přežití takové záležitosti jako svědomí, čest, smysl pro krásu, lásku a odříkání. Jak je možné, že cítíme, že nás něco přesahuje? Těch proč je opravdu hodně. Jako jediná nosná myšlenka vystupuje do popředí, že nejsme dílo náhody. Máme rozum, vůli a svědomí. To nás opravňuje konstatovat (a dává logicky nejuspokojivější odpověď), že nejsme dílo náhody, máme svůj smysl a cíl. Z toho vyplývá, že na vzniku života se podílela bytost, která má vlastnosti uvedené v článku „Definice Boha“. Říkejme jí Bůh – Stvořitel.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Online dokumenty
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
4 důkazy proti evoluci [on-line], [Citováno 1. 1. 2011]. Dostupné na http://www.donebe.procne.info/evolution/inteligentdesign.html
Charles Darwin [on-line], Wikipedie, Poslední aktualizace 5. 1. 2011. [Citováno 6. 1. 2011]. Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin
Darwinismus [on-line], Poslední aktualizace 23. 7. 2008. [Citováno 2. 1. 2011]. Dostupné na http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=18075&s_lang=2&title=darwinismus
Darwinismus – tehdy a dnes [on-line], Poslední aktualizace 9. 6. 2006. [Citováno 2. 1. 2011]. Dostupné na http://www.sightlessworld.wz.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=110
Darwinismus versus kreacionismus [on-line], Poslední aktualizace 08. 07. 2010. [Citováno 4. 1. 2011]. Dostupné na http://www.wmmagazin.cz/view.php?cisloclanku=2010060010
Evoluční teorie - věda nebo náboženství? [on-line], [Citováno 3. 1. 2011]. Dostupné na http://www.granosalis.cz/
HÁJEK, Petr. Darwin a darwinismus [on-line], Poslední aktualizace 27. 04. 2009. [Citováno 25. 12. 2010]. Dostupné na http://www.natia.cz/print_cz.aspx?pageid=969
Molekulární biologie a „nezjednodušitelná složitost“ [on-line], Poslední aktualizace 5. 12. 2008. [Citováno 28. 12. 2010]. Dostupné na http://www.jbnm.cz/index.php?art=16
[on-line], [Citováno 10. 1. 2011] Dostupné na: http://architektivesmiru.wgz.cz/stari-zeme-a-vesmiru
Ostatní dokumenty
BERTHAULT, Guy. Les datations préhistoriques par la geologie. Science et Foi, 7/1988, CESHE, B-7500 Tournai, Belgie.
CALAIS, R. C. – WILLIAMS, E. L. Examples of Rapid Burial necessery for Fossilization. Creation Research Society Quaterly z března a června 1989.
COOK, Melvin A. Prehistory and Earth Models. Londýn: Max Parrish, 1966.
BERTHAULT, Guy – NOURISSAT, Yves – TASSOT, Dominique. Préhistoire transformist ou préhistoire biblique?. CESHE B 7500 Tournai, Belgie, 1986.
JOHNSON, Phillip E. Spor o Darwina. Přeložila Alena Koželuhová z anglického originálu Darvwin on Trial. 1. vydání, Praha: Návrat domů, 1996, ISBN 80-85495-57-0. H.
PRESS, František. Věda a víra. 1994. ISBN 80-901553-2-4.
RUPKE, N. A. Prolegomena to the Study of Cataclysmal Sedimentation. Ve sborníku Why not creation? Terre Haute, IN 47803, USA: Creation Research Society.
ROTH, Ariel A. Some Questions about Geochronology. Origins, 2/1986. Loma Linda University, Kalifornie: Geoscience Research Institute.
ROTH, Ariel A. Those Gaps in the Sedimentary Layers. Origins, 2/1988. Loma Linda University, Kalifornie: Geoscience Research Institute.
SMITH, A. Wilder. Přírodní vědy neznají žádnou evoluci. Řím: Křestanská akademie, 1981.
WINTER, Michael. Du manque de fiabiblite des detations par le Carbone 14. Les Nouvelles du CESHE 9/1984, B 7500 Tournai, Belgie.