SEDIMENTOLOGIE
Dříve bylo stáří života na Zemi odhadováno na pouhé tisíce let, z nových vědeckých názorů ale jednoznačně vyplývalo, že samovolný vývoj se musel odehrávat velmi pomalu, aby se tolik vrstev sedimentu mohlo nad sebou usadit do dnešní složité podoby. K procesu fosilizace bylo zapotřebí dlouhého času, a proto se stáří Země začalo odhadovat ne na tisíce, ale na statisíce, později na miliony, a konečně na miliardy let. Odhady stáří Země výrazně vzrostly zejména v tomto století. Lord Kelvin (W. Thomson) vypočítal r. 1862 stáří zemské kůry z jejího ochlazování na 100 milionů let s obrovskou tolerancí 20 – 400 milionů let. V důsledky Kelvinovy autority bylo toto stáří akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami, ačkoli vědci ovlivnění Darwinovou evoluční teorií dávali přednost horní hranici, a ještě ji překračovali. Roku 1879 M. Reade vypočítal trvání fanerozoika (prvohory až dnešek) na 600 milionů let a r. 1897 J. G. Goodchild stanovil 704 milionů let. Kelvin pak zredukoval svoje první stanovené stáří zemské kůry r. 1876 na 90 milionů let, pak na 50 milionů let a r. 1897 na 40 a dokonce 20 milionů let. Geologové, nadšení evoluční teorií, se s tím však neztotožnili. Pro svoji víru potřebovali nutně dlouhé věky, trvající mnoho set milionů let. V současné době se věří, že Země je stará asi 4,5 miliardy let. Vychází se z prací Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955.
Důkazy by měla přinést dle darwinistů sedimentologie. Díky průřezu horninami bychom měli být schopni určit stáří hornin a tím i stáří Země. Moderní sedimentolog Guy Berthault konstatuje, že všechno, co dnes opravdu víme, je pouze to, že „tyto horniny jsou dávné usazeniny uložené na kontinentech a zanesené sem oceány v průběhu zvyšování, nebo naopak snižovaní jejich hladin. Interpretovat historii geologických průřezů prostřednictvím vrstvení sedimentárních hornin a neznat přitom, jak k tomuto vrstvení dochází, znamená riskovat základní omyl.“
Dle Berthaulta se vědci měli nejdříve dát do studia, jakým způsobem dochází k sedimentaci dnes, a teprve pak se měli pouštět do teorií. Sedimentologie vznikla až v roce 1875, kdy loď Challenger začala odebírat vzorky podmořských sedimentů. V roce 1976 Berthault demonstroval v pařížské akademii věd výsledky svých vlastních laboratorních pokusů; dokázal, že proces usazování hornin lze laboratorně rekonstruovat: odeberme vzorky z jednotlivých vrstev určitého geologického průřezu a učiňme z nich směs – ve vodě se nám velmi rychle ustálí pouhým vytříděním podle zrnitosti materiálu do vrstev přesně stejného pořadí, jak je tomu v přírodě. Nelze tedy přijmout tvrzení oficiální stratigrafie, dle kterého jedna vrstva = jedno časové období. Tato teorie je mylná. Žádný geolog nás nemůže ujišťovat, že ta či ona vrstva se usadila během 100 tisíce let nebo pěti minut. Dosavadní chronologie historické geologie založená na stratigrafii je tak neprůkazná. Proti pomalé sedimentaci dnes svědčí i výsledky průzkumů, které podnikla americká oceánografická loď Clomar Challenger. Bylo zjištěno, že až na vyjímky v žádném moři světa nedochází k tvrdnutí vrstev podmořských sedimentů.
A. A. Roth upozorňuje, že na mnoha místech světa, např. v Lhanu Estacadu stejně jako v rakouských Alpách, příroda při samovolném usazovacím procesu některé vrstvy „zapomněla“ usadit. Tamní průřez horninou je tedy ochuzen o vrstvy z některých období. Tomuto úkazu se říká stratigrafický hiát. Například ve zmíněném Lhanu Estacadu pod svrchní mladou vrstvou, pocházející z pliocénu, tj. nejmladších třetihor s odhadovaným stářím 2-5 milionů let, se bezprostředně nachází vrstva pocházející z triasu, tj. ze starších druhohor o stáří 200 milionů let.
Na případu je ovšem pozoruhodné, že styk obou vrstev, časově od sebe vzdálených 200 milionů let, je naprosto hladký: spodní vrstva ze starších druhohor na sobě nenese nejmenší známky předchozí eroze, ačkoliv za 200 milionů let by se musela výrazně projevit. Příroda tedy nezapomněla v průběhu oněch 200 milionů let na tato místa položit ony chybějící vrstvy, ale na starou vrstvu položila onu mnohem mladší zcela bezprostředně. Co to prakticky znamená? Ukládání vrstev se prostě dělo jinak, než předpokládá oficiální historická geologie. Muselo k nim nutně docházet v rychlém sledu za sebou. I zde jsme se dostali opět ke stejnému závěru, a to, že stáří Země neodpovídá „vědeckému“ odhadu. Můžeme namítnout: A co ložiska ropy a uhlí? Zastánci oficiální historické geologie věří, že ložiska ropy se vytvářela postupně před více než 25 miliony let. V současné době bylo laboratorně ověřeno, že materiál na bázi celulózy, tedy materiál rostlinného původu, pocházející z kompostu nebo hnoje může být přeměněn v naftu o vysoké kvalitě za pouhých dvacet minut. V americkém časopise Chemical and Engineering News z května 1972 je popsán pokus, při němž z obyčejného kravského hnoje 20 minut zahřívaného na 3800 při tlaku 140-350 kg/cm2 byl získán těžký topný olej vynikající kvality. Z 1 tuny hnoje byly vyrobeny 3 barely oleje. Dle Duane T. Gishe mohl v přírodě tento proces proběhnout i za poměrně nižších teplot. Protoplasma a chlorofyl obsažené v mořských organismech se rozkládají velmi rychle; potřebné zvýšení teploty pro přeměnu na plyn a naftu bylo způsobeno zvýšeným tlakem, hloubkou a smykem hornin při konvulsích Země, doprovázejících nějaké světové kataklyzma. Podobně bylo laboratorně ověřeno, že pod zvýšenou teplotou mohla být ve velmi krátkém čase vytvořena i všechna obrovská ložiska uhlí. Z tohoto opět vyplývá, jak bylo výše uvedeno, že stáří Země neodpovídá „vědeckému“ odhadu.