ORFISMUS
Orfismus je jednak náboženstvím a současně i filozofií. Do Athén pronikl již v 6. st. př. Kr. Své učení odvozuje od pěvce Orfea. Toto náboženství vzniklo na základě vlivů přicházejících z Thrakie, Kréty a pravděpodobně i z Egypta. Pod názvem Orfeus známe řadu děl, která pocházejí převážně od Onomakritose. Jádrem nauky byly mystické výklady o vývoji světa spojené s učením o posmrtném životě. Orfismus ale neměl ucelený a jednotný systém. Je spjatý s náboženstvím dionysovským a jeho učení je tajné, určené pouze pro zasvěcené. Jeho středem je mýtus o Dionysovi – Zargeovi, v němž se dozvídáme o stvoření prvních lidí z popela Titánů a krve Dionysia. V lidech je proto dvojí složka, zlá – titanovská a dobrá – dionysiovská. Posláním každého člověka je, aby v něm zvítězila složka božská. K tomu lze dojít jedině pomocí různých očišťování, zasvěcování a především pomocí tzv. homofagie – požívání krvavého masa z býka představujícího Dionysa Zargea. Orfismus předepisoval svým členům i jiný způsob života. Zachovávali rituální čistotu, nejedli v civilním životě maso kvůli víře v převtělování, nenosili vlněný oděv, pouze lněný atd. Učení orfiků se neshoduje se státním náboženstvím – polis, ale věří v posmrtný život, v to, že tělo je hrob duše a ta je po smrti osvobozena od této tělesnosti. Po smrti je duše podrobena soudu, existuje posmrtná spravedlnost. Duše je nesmrtelná a prochází řetězcem nových zrození, dokud není dokonalá. Potom se vrací do duchovního světa mezi bohy, odkud je i její původ. Výraznou roli v orfismu zaujímala i hudba – harmonie, soulad všeho. Z tohoto učení čerpali Pýthagorejci i Platón. Platón rozvinul učení o vlastnosti duše a jejím osudu.