Pod pojmem starověké Řecko se rozumí historické období řeckých dějin, které začíná kolem r. 800 př. Kr. a končí rozmachem křesťanství. Termín starověké Řecko se neomezuje pouze na území dnešního Řecka, ale zahrnuje i ostatní oblasti starověké řecké kultury v oblasti Středozemního moře, jako je např. Kypr, popřípadě část Iberského poloostrova a další. Původní obyvatelstvo ve starém Řecku bylo neárijského původu a nazývali se Pelasgové. Na tomto území postupně dochází k pronikání středomořských árijských kmenů. Pravděpodobně jedni z prvních byli Achájové, dále to jsou Jónové, Dórové, Boiotové, Sparťané, Helénové a další. Pojmenování Řekové pochází z latinského Graeci, které bylo zřejmě odvozeno od kmene Graiků, který sídlil v severozápadním Řecku.
Po stránce náboženské je třeba odlišit, co si s sebou přinesli z původní domoviny árijští Řekové a co pochází od původních obyvatel - Pelasgů. Dále je třeba rozlišovat dvě hlavní údobí, a to tzv. předřecké (předhomérovské) a druhé údobí už rozvinutého polyteistického náboženství. V tomto druhém údobí, ve kterém se nachází polyteistické náboženství, někteří badatelé ještě rozlišují dva základní typy náboženství. Jedná se tzv. náboženství veřejná a tajná, založená na mysteriích.
„Předhomérovské“ náboženství
MÍNOJSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
Čím bylo Řecko pro Evropu, tím byla pro Řecko Kréta - malý, ale významný ostrov mezi Egejským a Lybijským mořem. Zde se nacházela tzv. Mínojská civilizace (cca 2700-1450 př. Kr.), která vznikla dávno před příchodem árijských kmenů na území starověkého Řecka. Původní obyvatelstvo neznáme, bylo pojmenováno archeologem Arthurem Evansem po bájném králi Mínoovi. Tato vysoce rozvinutá společnost ovládala celé středomoří a měla vlastní tzv. „lineární písmo A“, které nebylo dodnes rozluštěno.
K původním náboženským projevům v Mínojské kultuře patřilo uctívání stromů, posvátné dvojsekerky (labrys) a posvátných býčích rohů. Náboženství na Krétě postupně dospělo k představě boha v lidské podobě. Hlavním ostrovním božstvem byla Velká bohyně přírody či Matka Země – Gaia. Díky tomu měly ženy poměrně vysokou společenskou vážnost. Bohyně Gaia je zobrazována ve zvonové sukni s odhalenými prsy a má zvednuté ruce. Je paní zvířat, hor, moří, zemědělství i války. Zároveň je královnou živých i mrtvých. Mytologický pohled tedy staví Gaiu-Zemi na počátek vesmíru. Gaia sama ze sebe zrodí Úranose, boha nebe. Když se zmocnil vlády nad světem, s Gaiou plodil potomky, šest mužských a šest ženských Titánů, potom Kyklópy – jednooké obry a hekatoncheiry, storuké obry s padesáti hlavami. Úranos nenáviděl své děti a svrhl je do Tartaru, do nitra země. Na Gáiino ponoukání se Títán Kronos vzbouřil proti otci, zbavil ho mužství a vlády a sám se prohlásil za vládce. Se svou sestrou Rheou zplodil nyní Kronos olympské bohy Dia, Háda, Poseidóna i Héru, Déméter a Hestii. Aby mu jeho děti nemohly být nebezpečné, po jejich narození je spolkl. Lstí své matky ušel Zeus tomuto osudu. Rheá podala Kronovi místo kojence v plenkách kámen a ten Kronos spolkl. Zeus se před svým otcem skryl a byl tajně vychován na Krétě. Dospělý se vrátil zpět a donutil svého otce, aby spolknuté sourozence zase vyvrhl. S nimi pak začal proti Kronovi válku - titanomachii, „boj proti Títánům“. Zeus osvobodil Kýklópy a hekatoncheiry ze zajetí v zemi a ti mu dali za odměnu hrom a blesk. Títány přemohli, hodili je do Tartaru, uvrhli do železných pout, zahalili trojnásobnou nocí a hekatocheirové je drželi v zajetí.
Mínojský kult byl založen na obětech a obětních darech. Gaie byli obětováni především býci, ale i jiná menší zvířata. Byly prováděny zápalné oběti a úlitby. Bohyni byly nabízeny i votivní - děkovné sošky, zbraně, popřípadě miniaturní svatyně. Součástí náboženského života byly i ohňové rituály na vrcholcích hor, procesí a posvátná akrobacie na rozích býků. Oběti se konaly v jeskyních, např. Kamaresu, Psychru, na vrcholcích hor nebo ve venkovských svatyních postavených poblíž posvátných stromů. Kréťané věřili v posmrtný život. Obecně se věřilo, že duše prostých lidí a hříšníků žijí v podsvětní říši Hádově, zatímco duše spravedlivých rodových předáků na Ostrovech blažených. Odtud tedy pochází postava převozníka Chárona, který převážel duše do temného království Hadova. S nárůstem krétské moci se rozšířilo toto náboženství i mimo ostrov. Svým způsobem se na zániku této kultury podepsal i sopečný výbuch na ostrově Théra, vzdáleném cca. 110 km od Kréty. Výbuch sopky měl pro představu asi 160 000x větší sílu než atomová bomba v Hirošimě. Následné tsunami zdevastovalo celé pobřeží. Definitivní zánik této kultury a kultu způsobil vpád Achajů z řecké pevniny.
MYKÉNSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
V Mykénách se používalo „lineární písmo B“ Toto písmo už bylo z velké většiny rozluštěno. Díky tomu se podařilo zjistit, že Achájové jsou přímými předky Řeků, že jazykem mykénské civilizace byla řečtina. Někteří historikové předpokládají příchod Achájů do Řecka kolem roku 1600 př. Kr. Pod pojmem „Mykéňané“ (Mykénové) rozumíme skupinu národů, které žily v malých královstvích, mluvily ranou řečtinou a sdílely skoro stejný způsob života a náboženství. Vybudovaly specifickou kulturu nazývanou podle mocenského centra Mykén. Od konce 13. století př. Kr. dochází k pronikání mořských národů, speciálně bojovných Dórů, kteří měli již železné zbraně, na rozdíl od Mykéňanů, kteří měli zbraně bronzové, a přibližně o 200 let později mykénská kultura zaniká, nastává tzv. temné období.
Achájové i další kmeny si s sebou přinesli své náboženství, ale existence více božstev se stejnými atributy nebyla možná. V těchto případech se jedno božstvo stává hlavním, zpravidla vítězí řecké náboženství a jméno poraženého božstva se změnilo v přídomek, např. Apollón Délský, Apollón Pýthijský. K roztřídění bohů na minojsko-mykénské a na čistě mykénské nemáme dostatek informací. Je ale jisté, že vítězí indoevropská mužská božstva nad krétskou bohyní Gaiou. Protože mykénské náboženství bylo postaveno na představách o božské síle, která prostupuje přírodu, postupně se vyvinul „lidský“ (antropomorfní) vládce nebe a dárce počasí Zeus. Bohyně, které byly uctívány v tomto období, byly díky „polidštění“ spojovány do manželských nebo mileneckých dvojic: Zeus a Héra, Poseidón a Démétér, Apollón a Artemis, Arés a Afrodíté, Hermés a Athéna, Héfaistos a Hestia atd. Způsob života bohů kopíruje život Mykéňanů. Zeus, coby hlavní bůh, svolává porady, zve k hostinám, popřípadě k soudnímu dvoru. Poměrně velký význam měla i stará představa o neměnném osudu, který zastupovaly bohyně Moiry. Osudu byli podřízeni lidé i bozi.
V mykénském náboženství byl způsob uctívání božstev podobný, navíc jsou zde doloženy důkazy, že existovaly i lidské oběti. Homér píše např. o králi Agamemnonovi, který obětoval svoji dceru Ifigeniu. Víra v posmrtný život byla všeobecně rozšířená. Zpočátku byly budovány tzv. šachtové hroby, v pozdější době kopulovité hrobky – tholos. Do hrobů byly vkládány předměty denní potřeby, tedy věci, které potřebovala duše zemřelého na onom světě. Z tohoto důvodu se v hrobech často nacházejí i obětní dary a zbytky obětovaných zvířat. V Midei se v hrobu nalezly i lidské kosterní pozůstatky po takovéto oběti. V žádném hrobu nemohly chybět miniaturní vážky. Důvodem byla představa, že duše po opuštění těla byla vážena na zlatých vážkách osudu, kde se zjišťovala pravda o kvalitě života zemřelého před odchodem do podsvětí. Duše mrtvého mohla vstupovat zpět do světa lidí. Na tomto předpokladu je založeno věštění – nekromancie. Pomocí magických praktik se od duší mrtvých získávaly informace o budoucnosti. Tyto věštírny stály na odlehlých místech a nazývaly se psychopompeion. Nejznámější věštírna se nacházela v Tainarosu.
„Pohomérovské“ náboženství
VEŘEJNÁ NÁBOŽENSTVÍ
Jeho vzorem je homérský způsob prezentace bohů. Rodina, morálka, náboženství, to vše samo o sobě nemělo význam, pokud to nesloužilo státu. Uctívat státní bohy, stavět jim chrámy a obětovat jim bylo bráno jako záslužná činnost, opomíjení veřejných bohoslužeb bylo nazývané bezbožectvím a bylo trestané jako zločin proti státu. Veřejné náboženství se opírá o Homéra a Hésioda a později o Hérodota. Všechno je božské a vše je způsobené božskou činností. Blesky vrhá Zeus z Olympu, mořské bouře rozpoutává svým trojzubcem Poseidon. Bohové zasahují do lidské činnosti, mají vliv na osudy obcí, jednotlivců, záleží na nich, jestli bude válka, mír, sucho nebo potopy. Současně mají i lidské sklony a povahu i příbuzenské vztahy, žijí ve svém olympském světě. Bohové se chovají jako lidé, jednají ale s podstatně větší intenzitou a silou. Jsou tělesní, ale jejich těla jsou větší a silnější. Bohům teče krev stejně jako lidem, ale je dokonalejší. Bohové jedí i pijí, mají ale jinou, lepší stravu např. nektar a ambrosii. Toto náboženství je označováno jako naturalistické - přírodní. Bohové se totiž od člověka mimo nesmrtelnosti a mimořádných schopností (vyšších sil) v podobě ovládání přírodních sil až tolik nelišili. Víra, či náboženství od člověka nevyžaduje, aby měnil svoji přirozenost k lepšímu, aby se překonal. Řek oné doby víceméně sledoval pouze svoji přirozenost. Toto je dané i tím, že Řekové neměli žádné posvátné knihy a pevně stanovenou dogmatiku – věrouku jako např. Egypťané. Využívali pouze texty básníků, které vyjadřovaly jejich náboženské přesvědčení, a to pouze ty, s kterými se ztotožňovali. Díky této svobodě a volnosti se v Řecku vytvořil velký prostor pro filozofické myšlení.
Pro bohy v antickém Řecku se užívaly dva názvy. Prvním byl theos, druhý diamón. Pod pojmem theos lze chápat označení konkrétního boha a diamón je těžko specifikovatelný. Jedná se spíše projev buď daného boha, nebo nějakého neurčitého božstva. Diamón označuje i činnou moc. To znamená, že každý bůh může působit i jako diamón. Diamón ve spojení s člověkem je chápán jako osud. Díky postupnému vytváření obrazu bohů se jednotlivé skupiny „vymezovaly“. Jednalo se buď o místo působení - teritorium, nebo jejich funkci. Bohové žijící na Olympu se nazývali uranionés, božstva mořská byla pontioi, podsvětní božstva se nazývala katachthonioi, atd. Dle funkce byl např. Notos bůh jižního větru, Euros bůh východního větru atd.
Další skupinou v antickém náboženství byli polobozi – herojové. Většinou jedním z rodičů těchto herojů byl bůh. Mezi nejznámější patří Héraklés. Z hybridních bytostí známe satyry – napůl lidi, napůl kozly, kentaury - napůl lidi, napůl koně a mnoho dalších. Postupem času nabyl výraz diamón dalšího významu. Takto byly označovány nižší božské bytosti, které žily v podzemních jeskyních, popřípadě v horách nebo roklích. Většinou jsou spojovány s bohyní Kybelé – velkou matkou bohů. Nejznámějšími jsou Kúreti, horští démoni z Kréty, kteří původně ochraňovali malého Dia a trpaslíci Daktylové. Diamónů – démonů je neuvěřitelné množství, někteří pomáhají, jiní škodí. Dle Hesiodose jich je přes tři miliardy.
TAJNÁ NÁBOŽENSTVÍ - MYSTÉRIA
Veřejné státní náboženství (polis) bylo svým způsobem náboženství aristokracie. V tomto náboženství bohové postrádají jakoukoliv morálku, jsou plni úskoků a lží, viz např. manželské hádky Dia s Hérou. Některé zvídavé Řeky přestávalo toto občanské náboženství duchovně naplňovat a uspokojovat. Z tohoto důvodu se v uzavřených společenstvích od 6. st. př. Kr. začala formovat tajná náboženství – mystéria, která byla přístupná pouze zasvěceným. Tato mystéria se snažila odpovídat na naplnění smyslu lidského života.
Mystéria byla určena buď pro úzký specializovaný okruh např. kněží, nebo naopak pro širší veřejnost. Tito adepti na zasvěcení byli přijati pouze po vykonání předepsaných obřadů. Zasvěcenci bývali většinou rozděleni do několika stupňů zasvěcení. Stvrzovali přísahou, že budou uchovávat tajemství, pomocí kterých dosahovali očištění. Věřili, že jejich život bude mít pokračování v jiné osobě a lidé nezasvěcení budou ležet v podsvětním bahně. Pokud v některém z následujících životů dosáhne dokonalosti, bude jeho posmrtný život pokračováním mystérií a bude ve věčném vztahu se svým bohem.
ORFISMUS
Orfismus je jednak náboženstvím a současně i filozofií. Do Athén pronikl již v 6. st. př. Kr. Své učení odvozuje od pěvce Orfea. Toto náboženství vzniklo na základě vlivů přicházejících z Thrakie, Kréty a pravděpodobně i z Egypta. Pod názvem Orfeus známe řadu děl, která pocházejí převážně od Onomakritose. Jádrem nauky byly mystické výklady o vývoji světa spojené s učením o posmrtném životě. Orfismus ale neměl ucelený a jednotný systém. Je spjatý s náboženstvím dionysovským a jeho učení je tajné, určené pouze pro zasvěcené. Jeho středem je mýtus o Dionysovi – Zargeovi, v němž se dozvídáme o stvoření prvních lidí z popela Titánů a krve Dionysia. V lidech je proto dvojí složka, zlá – titanovská a dobrá – dionysiovská. Posláním každého člověka je, aby v něm zvítězila složka božská. K tomu lze dojít jedině pomocí různých očišťování, zasvěcování a především pomocí tzv. homofagie – požívání krvavého masa z býka představujícího Dionysa Zargea. Orfismus předepisoval svým členům i jiný způsob života. Zachovávali rituální čistotu, nejedli v civilním životě maso kvůli víře v převtělování, nenosili vlněný oděv, pouze lněný atd. Učení orfiků se neshoduje se státním náboženstvím – polis, ale věří v posmrtný život, v to, že tělo je hrob duše a ta je po smrti osvobozena od této tělesnosti. Po smrti je duše podrobena soudu, existuje posmrtná spravedlnost. Duše je nesmrtelná a prochází řetězcem nových zrození, dokud není dokonalá. Potom se vrací do duchovního světa mezi bohy, odkud je i její původ. Výraznou roli v orfismu zaujímala i hudba – harmonie, soulad všeho. Z tohoto učení čerpali Pýthagorejci i Platón. Platón rozvinul učení o vlastnosti duše a jejím osudu.
DIONÝSŮV KULT
Mýty antického Řecka znají několik Dionýsů. Podle současného pojetí je znám pod jménem Dionýsos v Řecku a Bakchos spíše v lydsko-fryžské oblasti. Tento kult se lišil od ostatních. Zde se vyznavač neobrací k bohu s prosbami nebo oběťmi, ale svým duševním rozpoložením proniká do boží přítomnosti ve chvíli, kdy duše vystupuje z těla – v extázi dosažené hudbou a tancem. Prožívá různá vidění a chová se nepříčetně. Dionýsův kult byl založen na orgiích – entuziastickém vzrušení, spojeném s nevázanou zábavou, poživačností, prostopášností a sexem. V období helénismu se stal bohem slaveným v tajných uzavřených společenstvích. Při zasvěcování docházelo k roztrhání živého býka a pojídání syrového masa. Při mystériích se požívalo víno s příměsí odvaru rulíku zlomocného. Ten přispíval k navození omamného stavu.
ELEUSINSKÁ MYSTÉRIA
Tato mystéria patří mezi nejstarší. Byla doplněna o prvky orfických a dionýsovských mystérií a stala se jedním z nejslavnějších tajných náboženství v Řecku. Mystéria jsou spojena s bohyní Déméter, která byla uctívána jako bohyně plodnosti a rolnictví. Zmínka o nich je už v Homérských eposech. Tato mystéria se konala dvakrát ročně. Slavila se tzv. „mysteria malá“ v únoru – anthestériónu a „mysteria velká“ v září – boédromiónu. Všichni zájemci o zasvěcení se museli nejdříve zúčastnit „malých mystérií“ konaných na počest Dionýsa Zargeuse v chrámu bohyně Démétery a Kory v Agře u Athén. Teprve potom mohli pokračovat ve svém zasvěcení při „velkých mystériích“, která se konala v Eleusíně. Bohoslužbu konal nejvyšší kněz nazývaný hierofantés – zjevovatel svátostí. Jako pomocníky měl dvě ženy, tzv. hierofantides – zjevovatelky svátostí; jedna patřila k bohyni Déméter a druhá k bohyni Koře. Zasvěcenci se dělili na tři stupně: zasvěcení - myésis, naplnění – teleté a zíraní - epopteiá. Jejich obsah je znám jen přibližně, protože zasvěcenci nesměli ze svého tajemství nic vyzradit. Cílem těchto mystérií bylo zajistit zasvěcencům blažený život v posmrtném životě. Je zajímavé, že většina badatelů se kloní k myšlence, že při eleusinských mystériích byly používány psychoaktivní látky v podobě opia. Mák totiž darovala lidem právě Déméter. Řekové účinky odvaru z makovic dobře znali, mák byl zasvěcen i bohu spánku Hypnoovi.
BOHOSLUŽBA A ORÁKULA
O množství způsobů uctívaní bohů čerpáme z archeologických pramenů, dále z nápisů a kreseb na architektonických památkách, keramice a především z děl řeckých, popřípadě římských antických autorů. K bohům se lidé obraceli buď individuálně ve svém domě, kde měla každá rodina domácí oltář pro oběti a kult předků, nebo na veřejnosti. Na veřejnosti byl bůh uctíván v chrámu, který byl považovaný za sídlo boha. Tyto chrámy byly většinou budovány na posvátném území, které se jmenovalo temenos nebo peribolos. Chrám sloužil k uctívání pouze jednoho boha, který zde měl svoji sochu. Tato svatyně byla místem, kam mohl vejít pouze kněz. Z tohoto důvodu obřady probíhaly před vchodem do chrámu. Řekové uctívali bohy modlitbami, krvavými a nekrvavými oběťmi. K poctě bohů se konaly zpěvy, tance, dramatické i gymnastické hry, slavnostní průvody a jiné. Tyto slavnosti byly při každém chrámu stanoveny „kalendářem svátků“ a pravidelně se opakovaly. Mezi nejslavnější kultovní místa v Řecku patřily Delfy, Olympia a Délos. Řekové zde pravidelně konali k poctě bohů velké národní slavnosti. Nejslavnější hry, které se konaly každý čtvrtý rok k poctě boha Dia, byly hry Olympijské a Řekové podle nich určovali svůj letopočet. Mezi další významné hry patřily hry Pythijské konané v Delfách na počest boha Apollóna Pythijského, Isthmijské na počest boha Poseidóna a další.
Funkce kněží a kněžek byla u některých kultů dědičná, někdy volená nebo pouze dočasná. Kněžský úřad se dal i doživotně zakoupit s přesně definovanými povinnostmi a požitky vyplývajícími z úřadu. Kněží nosili při bohoslužebných úkonech dlouhý bílý nebo purpurový oděv tzv. chitón. Protože nebyla pevně stanovená náboženská nauka, kněží se o výuku a výchovu lidí nestarali.
Za zmínku stojí svatyně zvláštního typu, tzv. věštírny – orákula, z nichž byla nejproslulejší Delfská veštírna. V Řecku bylo obvyklé se před důležitějšími rozhodnutími chodit poradit do věštírny. Věštby zprostředkovávali pouze kněží a kněžky a formulovali je většinou mnohoznačně, popřípadě dávali doporučení, čeho se vyvarovat. Jak uvádí už Marcus Tullius Cicero ve svém spisu De divinatione, bylo mnoho způsobů, jak předpovídat budoucnost. Za přirozený způsob byl považován výklad snu a výroky osoby v transu – osobě naplněné, či ovládané bohem. Umělým způsobem věštění byla nazývána astrologie, věštění z vnitřností zabitých zvířat, z letu ptáků, úkazů na nebi. Dále to byla neobvyklá událost, např. narození telete se dvěma hlavami a sdělení boží, nejčastěji za pomoci losování. Hojně bylo používané v magických obřadech tzv. nekromanteion – přímé vyvolávání duchů zemřelých. Nejčastěji byly vyvolávány duše příbuzných a přátel.
FILOSOFOVÉ A BŮH
Jak bylo výše uvedeno, řecká teologie nebyla nikdy přesně definovaná, jako např. v Egyptě. To dávalo možnost svobodně se vyjadřovat a přemýšlet i o náboženských problémech. Vznikaly různé pokusy o racionální výklad skutečnosti, a tím i náboženství. Vznikala nauka, či akademická disciplína zvaná filozofie – moudrost, což bylo soustavné zkoumání světa, člověka a toho, co je přesahuje – metafyzika. Filosofové si kladli otázku, zda je možné, aby se bohové mohli chovat jako lidé, samá přetvářka, lež a podvod. Filosofové se po zralé úvaze odklonili od homérovského pojetí božství. Mezi nejstarší kritiky patří Xenofanés z Kolofónu. Zpochybňuje nejen nemravné jednání bohů, ale pochybuje i o tom, zda mohou mít bohové lidské vlastnosti. Xenofanés chce proto tradiční vyprávění o bozích opustit a definovat božství zcela jinak. On a jiní řečtí filosofové se snaží bohy oprostit od jakéhokoliv antropomorfismu - lidskosti a chápou božství neosobně. Snaží se božský řád hledat o rovinu výše, nezajímají je ani tak projevy řádu ve věcech, ale hledají samý kořen, pravý zdroj a podstatu tohoto řádu. Tím vyvstává problém s množstvím bohů, které ale filosofové začínají chápat jako různé pohledy na jedno universální filosofické božství. Filosofové se snažili odpovědět na otázku, jak se tento bůh projevuje v našem světě. Homérští bohové jsou vtaženi do pozemských událostí, filosofové naopak tvrdili, že toto je bohů nedůstojné, např. podle Epikurose jsou bohové věčně blažení a o nic se nestarají. Naopak Aristoteles bohu kosmickou řídící funkci přiznává, ale souhlasí s Epikurosem, že bůh – bohové, se o svět aktivně nestarají. Tím je myšleno, že bůh se o svět stará mimoděk, udržuje jej pouze v chodu, dodává mu svoji energii mimo svůj záměr. Např. světlo ze Slunce nesvítí na Zemi úmyslně, světlo je pouze vedlejší produkt jeho žhavosti. Bůh se tedy nezajímá o svět ve smyslu zasahování do jeho událostí, lidské činnosti apod. Bohové, či bůh se posunuje mimo chápání běžného člověka, stává se nepochopitelným, neosobním, bez zájmu o dění v chodu světa i života a smrti člověka.
SHRNUTÍ
V průběhu dějin řeckého náboženství máme opravdu velkou možnost výběru. Můžeme se rozhodnout pro svět bohů na Olympu, můžeme vybírat mezi tajnými náboženstvími, nebo naopak přijmout boha filosofů. Pomineme – li homérovské mnohobožství, zmítané lidskými slabostmi, úskoky, lží a naplněného množstvím diamónů a hybridních bytostí, u kterého vidíme na první pohled, že asi něco není v pořádku, otevírají se před námi tajná náboženství. Evropana jistě láká výjimečnost a tajemství. Když se ale zamyslíme nad tím, jaký musí být Bůh, aby byl opravdu Bohem, nemohou nás naplnit ani tajná náboženství. Jeví se jako nelogické, že by milující, osobní Bůh se dával poznat pouze několika vyvoleným jedincům a v případě Dionýsova kultu by bylo zapotřebí rulíku zlomocného k jeho poznání. Má-li mne Bůh rád a chce – li pro mě to nejlepší, potom se nemusím vyptávat duchů zemřelých. Bůh filosofů se jeví jako zajímavý, ale nemá- li o mě zájem, je neosobní. K čemu mě potřebuje a naopak, k čemu jej potřebuji já? Nedostáváme zde odpovědi na základní otázky lidského bytí, proč jsme na světě, odkud jsme přišli a kam kráčíme, co je absolutní dobro, co je zlo a proč máme niternou touhu po Bohu v očekávání vnitřního naplnění našeho bytí. I u řeckého náboženství musíme konstatovat, že nesplňuje podmínky pro to, abychom jej mohli v jakékoliv jeho podobě přijmout.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Online dokumenty
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
Mínojská civilizace [on-line], Poslední aktualizace 7. 11. 2011 [Citováno 14. 11. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mínojská_civilizace
Náboženství antického Řecka [on-line], Poslední aktualizace 6. 6. 2010 [Citováno 14. 11. 2011], Dostupné na: http://archeology.cz/?p=19
Orfismus [on-line], Poslední aktualizace 4. 3. 2004 [Citováno 14. 11. 2011], Dostupné na: http://www.cojeco.cz/index.php?s_term=&s_lang=2&detail=1&id_desc=68443
Řecká mytologie [on-line], [Citováno 14. 11. 2011], Dostupné na: http://www.antiskola.eu/referaty/index.php?page=show_detail&come_from=search&id=13640&cast=2
Řecké náboženství [on-line], [Citováno 14. 11. 2011], Dostupné na: http://leccos.com/index.php/clanky/recke-nabozenstvi
Starověké Řecko [on-line], Poslední aktualizace 21. 8. 2005 [Citováno 14. 11. 2011], Dostupné na: http://referaty-seminarky.cz/staroveke-recko/
Ostatní dokumenty
ELLADE, Mircea. CULIANU, Ioan P. Slovník náboženství Praha: Argo, 2001, ISBN 80-7203-393-X
HOŠEK, Radislav Náboženství antického Řecka. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o., 2004, ISBN 80-7021-516-X
KNOTEK, Jaroslav. Vegetační kulty a mystéria v antice a křesťanské antice. Brno: Masarykova universita, Historický ústav, 2008
KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984
LUTHER, H. Martin. Helénistická náboženství. Brno: Edice Religionistika, Masarykova universita, 1997, ISBN 80-210-1702-3