MYKÉNSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
V Mykénách se používalo „lineární písmo B“ Toto písmo už bylo z velké většiny rozluštěno. Díky tomu se podařilo zjistit, že Achájové jsou přímými předky Řeků, že jazykem mykénské civilizace byla řečtina. Někteří historikové předpokládají příchod Achájů do Řecka kolem roku 1600 př. Kr. Pod pojmem „Mykéňané“ (Mykénové) rozumíme skupinu národů, které žily v malých královstvích, mluvily ranou řečtinou a sdílely skoro stejný způsob života a náboženství. Vybudovaly specifickou kulturu nazývanou podle mocenského centra Mykén. Od konce 13. století př. Kr. dochází k pronikání mořských národů, speciálně bojovných Dórů, kteří měli již železné zbraně, na rozdíl od Mykéňanů, kteří měli zbraně bronzové, a přibližně o 200 let později mykénská kultura zaniká, nastává tzv. temné období.
Achájové i další kmeny si s sebou přinesli své náboženství, ale existence více božstev se stejnými atributy nebyla možná. V těchto případech se jedno božstvo stává hlavním, zpravidla vítězí řecké náboženství a jméno poraženého božstva se změnilo v přídomek, např. Apollón Délský, Apollón Pýthijský. K roztřídění bohů na minojsko-mykénské a na čistě mykénské nemáme dostatek informací. Je ale jisté, že vítězí indoevropská mužská božstva nad krétskou bohyní Gaiou. Protože mykénské náboženství bylo postaveno na představách o božské síle, která prostupuje přírodu, postupně se vyvinul „lidský“ (antropomorfní) vládce nebe a dárce počasí Zeus. Bohyně, které byly uctívány v tomto období, byly díky „polidštění“ spojovány do manželských nebo mileneckých dvojic: Zeus a Héra, Poseidón a Démétér, Apollón a Artemis, Arés a Afrodíté, Hermés a Athéna, Héfaistos a Hestia atd. Způsob života bohů kopíruje život Mykéňanů. Zeus, coby hlavní bůh, svolává porady, zve k hostinám, popřípadě k soudnímu dvoru. Poměrně velký význam měla i stará představa o neměnném osudu, který zastupovaly bohyně Moiry. Osudu byli podřízeni lidé i bozi.
V mykénském náboženství byl způsob uctívání božstev podobný, navíc jsou zde doloženy důkazy, že existovaly i lidské oběti. Homér píše např. o králi Agamemnonovi, který obětoval svoji dceru Ifigeniu. Víra v posmrtný život byla všeobecně rozšířená. Zpočátku byly budovány tzv. šachtové hroby, v pozdější době kopulovité hrobky – tholos. Do hrobů byly vkládány předměty denní potřeby, tedy věci, které potřebovala duše zemřelého na onom světě. Z tohoto důvodu se v hrobech často nacházejí i obětní dary a zbytky obětovaných zvířat. V Midei se v hrobu nalezly i lidské kosterní pozůstatky po takovéto oběti. V žádném hrobu nemohly chybět miniaturní vážky. Důvodem byla představa, že duše po opuštění těla byla vážena na zlatých vážkách osudu, kde se zjišťovala pravda o kvalitě života zemřelého před odchodem do podsvětí. Duše mrtvého mohla vstupovat zpět do světa lidí. Na tomto předpokladu je založeno věštění – nekromancie. Pomocí magických praktik se od duší mrtvých získávaly informace o budoucnosti. Tyto věštírny stály na odlehlých místech a nazývaly se psychopompeion. Nejznámější věštírna se nacházela v Tainarosu.