DRUHÁ KNIHA SAMUELOVA

AUTOR KNIHY

Druhá kniha Samuelova je druhou ze čtyř tzv. knih Královských. Řekové vzhledem k podobnému obsahu knih spojili všechny čtyři knihy do jedné, rozdělené do čtyř částí a celek nazvali „Knihy kralování“. Ve Vulgátě je toto členění použito rovněž a jednotlivé části se zde jmenují První kniha Královská, Druhá kniha Královská, Třetí kniha Královská a Čtvrtá kniha Královská. Izraelité však rozlišovali 1. a 2. knihu od zbylých dvou s ohledem na obsah, účel a mluvu. Zachovali původní dělení První kniha Samuelova, Druhá kniha Samuelova a kniha Kralování, kterou později rozdělili na První knihu Královskou a Druhou knihu Královskou. Nadále budeme používat členění První kniha Samuelova, Druhá kniha Samuelova, První kniha Královská a Druhá kniha Královská. Mnohdy jsou 1. a 2. kniha Samuel nazývány knihami Samuelovými a vede to k domněnce, že autorem těchto knih je prorok Samuel. Autor První knihy Samuelovy je neznámý. Má se zato, že autor knih Samuelových není totožný s autorem knih Královských, jejichž sloh a jazyk mají pozdější ráz (obsahují aramaismy).

DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY

První kniha Samuelova byla napsána po skončení vlády Šalamouna, ale ještě před babylonským zajetím, tedy v období let 930 - 587 př. Kr. Byla sepsána pravděpodobně v Palestině.

MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU

Kniha byla pravděpodobně sepsána na hliněných destičkách nebo papyru.

ADRESÁTI KNIHY

Kniha byla jistě určena Židům, protože popisuje významný úsek dějin, kdy Izraelitům vládl všemi vážený král David.

CÍL KNIHY

Cílem knihy bylo vyzdvihnout Davida a jeho ctnosti, zejména schopnost činit pokání za spáchané zlo. V tomto převyšoval Saula. David má sloužit jako vzor budoucím králům. Ti budou hodnoceni podle Davida.

STRUČNÝ OBSAH KNIHY

Saulovou smrtí se David stal králem. Saulovi potomci však, přestože jim Bůh odebral dědičné právo na trůn kvůli Saulově vzpurnosti, usilovali dále o podržení trůnu. David si musel nárok na královský trůn vybojovat. Pak David šťastně vládl. Dopustil se však cizoložství s Betsabé, a navíc jejího manžela Chetitu Uriáše nechal poslat do boje za takových podmínek, aby byl usmrcen. Uriáš byl zabit a David si vzal Betsabé za manželku. Když mu Bůh jeho zlé činy vyčítal skrze proroka Natana, David litoval, že se provinil proti Bohu. Bůh mu odpustil, ale dítě, které se narodilo Betsabé, zemřelo, aby byl David potrestán. David byl rovněž trestán svým synemAbsolonem, který mu zabil prvorozeného syna Amnóna a pak se postavil i proti Davidovi. Strhnul na svoji stranu lid a prohlásil se králem. David před ním utíkal a vrátil se, až když byl Absolon zabit. Pro svoji kajícnost byl David Bohem i obdarováván, Bůh plní svá zaslíbení. Druhé dítě, které se narodilo Betsabé, byl Šalomoun, moudrý následník Davida, který postavil Bohu v Jeruzalémě chrám.

DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY

Egypt

V době sepsání knihy (930 - 587 př. Kr.) se Egypt nalézal v tzv. třetí přechodné době (1069 - 664 př. Kr.) charakteristické nepřetržitým napětím mezi centralizujícími a decentralizujícími silami, které vyústilo na konci období v politické rozdělení Egypta. U moci se vystřídalo pět dynastií, 22. dynastií počínaje a 26. dynastií konče.

Mezopotámie

V době sepsání knihy (930 - 587 př. Kr.) byla Mezopotámie rozdělena na dvě části.

Severní část tvořilo území Asýrie, která prožívala novoasyrské historické období (1000 - 609 př. Kr.).

V 9. století př. Kr. Asyřané ovládající pouze původní historické území na severu Mezopotámie postupně dobývali a připojili aramejské státy podél Eufratu a v severní Mezopotámii. V 8. století př. Kr. obsadili i Sýrii a Palestinu a státy na severozápadě, severu a východě. Největší rozsah měla Asýrie po dobytí Egypta v roce 671 př. Kr. Dobyté Babylonii ponechali Asyřané značnou volnost a ctili její kulturu, což však Babyloňané zneužívali a často se bouřili. Na rozsáhlém multietnickém území byla „úřední“ řečí aramejština. V 9. století přešla správa území, původně spravovaného domácími dynastiemi, pod asyrské guvernéry. Nežádoucí nárůst samostatnosti guvernérů řešil Tiglatpilesar III.  reformou správy říše. Po skončení vlády významného panovníka Aššurbanipala (vládl 668 - 627 př. Kr.) říše upadá. Roku 626 př. Kr. se odtrhl Babylon a vzniklá novobabylonská říše si původní velkoasyrské území dělí s médskou říší v letech 614 - 609 př. Kr.

Jižní část Mezopotámie tvořilo území Babylonie.

V období 1000 - 625 př. Kr. se v Babylonii střídá u vlády vícero dynastií a politický význam Babylonie je nízký. Zůstala však díky obchodu bohatou zemí. Za asyrského krále Tiglatpilesara III. se stala Babylonie součástí Asýrie. Na podmaněném území však docházelo k častým vzpourám. Město Babylon bylo úplně zničeno v roce 689 př. Kr. při bojích proti aramejsko-chaldejským kmenům, jejichž vůdcové vzpoury organizovali.

Řecko a Kréta

V době sepsání knihy (930 - 587 př. Kr.) Řecko procházelo dvěma obdobími. Začátek prvního období trvajícího přibližně od roku 1200 do roku 800 př. Kr. byl poznamenán záhadným koncem Mykénské civilizace, jejíž zánik není dosud vysvětlen. Až do 10. století pronikaly ze severu balkánského poloostrova na jih a posléze přes Egejské moře do přední Asie Dórové. S nimi odcházeli na severní pobřeží Malé Asie i Aiolové, sídlící na východním pobřeží balkánského poloostrova, a Iónové, sídlící okolo Athén. Původní obyvatelstvo Peloponéského poloostrova, Achajové, se mezi těmito národy asimilovalo. Období je nazýváno „temným věkem“, silně kontrastovalo s vyspělou mykénskou dobou. Druhým obdobím, kterým Řecko procházelo v době sepsání knihy, je období přibližně od roku 800 do roku 500 př. Kr. Pro období je charakteristický vznik a rozkvět městských států – poleis, kterých bylo několik set. Nejvýznamnějším z nich byly Athény, původně vesnice. Největším městským státem byla Sparta. Athény se staly kulturním centrem, kde se shromáždili nejlepší básníci, dramatici, filozofové a sochaři. Rozkvět byl pravděpodobně podmíněn tím, že Řekové dokázali využít znalostí nabytých v Orientu. Rozkvět byl doprovázen i krvavými konflikty. Příčiny konfliktů byly zejména v bezuzdné touze po moci a po bohatství. Na sklonku 2. poloviny prvního tisíciletí př. Kr. se začalo Řecko, zatím nepřímo, střetávat s perským impériem, když perský král Kýros postupně ovládl maloasijská iónská města a přilehlé ostrovy. Evropského území Řecka se zatím Peršané nedotkli.

V době sepsání knihy žily v Řecku tyto významné osobnosti: Homér, SolónTháles z Milétu.

Čína

V době sepsání knihy (930 - 587 př. Kr.) vládla v Číně dynasie Čou. Čína prožívala období Západní Čou, které v roce 771 př. Kr. přechází do části období Východní Čou, nazývaného obdobím Jara a podzimu. Mezi významné události období 930 - 587 př. Kr. patří nájezdy severních národů (827 - 782 př. Kr.), invaze barbarů do Šen-si, kdy Čouové opouštějí hlavní město v údolí Wej a přemísťují je do Luo-jangu (771 př. Kr., začátek období Jara a podzimu). Objevuje se první označení dobytého území pojmem sien (okres) (688 př. Kr.), stát Čchi se na základě slavnostní přísahy stává vůdcem čínské konfederace v boji proti barbarům (667 př. Kr.) a v roce 589 př. Kr. dochází k velké bitvě mezi Čchi a Tin, dvěma největšími rivaly té doby. Významnými kulturními událostmi v době sepsání knihy jsou výskyt prvních nápisů na bronzových nádobách, vznik nejstarších náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting), počátek datované čínské historie (841 př. Kr.), počátek dějin zachycených v Kronice Čchinů (753 př. Kr.) a počátek Kroniky státu Lu (722 př. Kr.). Z významných osobností starověké Číny lze do doby sepsání knihy zařadit filosofa Lao-c´.

Palestina

Po smrti Šalamouna kolem roku 931 př. Kr. nastala mezi Judskem a Izraelem roztržka. Šalomounův syn Rechabeám měl být v Izraeli přibližně v roce 931 př. Kr. prohlášen za krále, ale poté, co odmítl Izraelcům snížit robotu a daně, musel uprchnout do Jeruzaléma. Izraelci si povolali Jarobeáma, který byl ve vyhnanství v Egyptě, a jmenovali ho králem Izraele. Roztržky v Palestině využil egyptský faraon Šešonk I. a vyplenit palestinská města. Jeruzalém byl sice ušetřen, ale Rechabeám musel zaplatit tvrdý tribut. Království judské a izraelské se rovněž vzájemně napadala. V roce 881 př. Kr. byl v Izraeli uznán za krále Omrí, v Judsku vládl v této době Asa. V období 881 – 841 př. Kr. v Palestině vládla Omrího dynastie. Omrí se snažil zachovat spojenectví s Foiničany, proto oženil syna Achaba s Jezábel. Vlivem Jezábel se dále rozšiřoval v Izraeli kult Baala. Snaha čelit asyrskému nebezpečí vedla ke sbližování Izraele s Judou. Achabova dcera Atalja se provdala za Jórama (judského),který byl synem Judského krále Jóšafata. Tak se začal Baalův kult šířit i v Judsku. V roce 853 napadl asyrský král Salmanazar III. Sýrii a Palestinu, byl však poražen a na deset let se asyrský postup zastavil. Po Achabově smrti vládnul krátce jeho syn Achazjáš a po něm jeho bratr Jóram (izraelský). Vládu dynastie Omrí ukončil Jehú, jeden z Jóramových velitelů, když dorazil v bitvě zraněného Jórama, zabil judského krále Achazjáše a nechal popravit Jezábel. Kolem roku 841 př. Kr. se v Izraeli dostala k moci dynastie Jehú. Jehú se podporou proroků snažil o vyhlazení Baalova kultu, zavlečeného do Palestiny předchozí dynastií Omrí. Po nezdařených snahách asyrského krále Salmanasara III. dobýt Damašek se Salmanasar III. obrací proti Jehúovi a poráží Izraelity kolem roku 838 př. Kr. Izrael byl vystaven tlaku Armejců. Joáš (izraelský) osvobodil izraelská území v Předjordání od Aramejců. Po smrti Jóaše izraelského vládl Izraeli Jarobeám II. v letech 790 – 750 př. Kr. V Judsku se královna – matka Atalja, dcera Achaba a Jezábel, po převratu Jehú v Izraeli chopila moci a snažila se o zachování Baalova kultu v Judsku a o spolupráci s Foinikií. Její regentství trvalo od roku 841 do roku 835 př. Kr. a konec mu učinil Hospodinův kněz Jójada tím, že nechal prohlásit Joáše (judského), syna zavražděného Judského krále Achazjáše, králem Judska a Atalju nechal zavraždit. Poté zničil Baalův chrám a nechal popravit Baalova kněze. Jóaš panoval od roku 841 do roku 802 př. Kr. Byl zavražděn opozicí, když se rozhodl platit tribut Aramejcům. Zanedlouho poté se Judsko stalo vazalem Izraele a zůstalo jím až do konce panování izraelského krále Jarobeáma. Po roce 749 př. Kr. bylo Izraelské království nestabilní a neschopné se postavit systematickému dobývání států Sýrie a Palestiny Tiglatpilesarem III. Izrael musel platit Asyřanům tribut. Když izraelský král Hóšea po smrti Tiglat-pilesara přestal platit tribut, nový asyrský vládce Salmanaser V. po dvou letech dobývání Izrael přemohl, krále Hóseu odvedl do zajetí a přibližně 27.290 izraelitů odvlekl do Asýrie. To, co z Izraele zůstalo, bylo přeměněno na asyrskou provincii a území bylo obsazeno vyhnanci z jiných částí asyrské říše. Tak zaniklo izraelské království v roce 722 př. Kr. Od roku 722 po dobu přibližně jednoho století bylo Judsko stále konfrontováno s asyrskou říší. S výjimkou povstání judského krále Chizkiáše bylo Judsko vazalem asyrské říše, což mu sice přineslo relativní klid, ale za cenu úpadku tradiční víry v Hospodina. I v Judsku se šířil cizí kult. Politika podřízenosti začala přibližně v letech 735 za krále Achaze, který pochopil, že protiasyrská koalice je odsouzena k neúspěchu, a také se to potvrzovalo. Náboženské poklesky a úpadek společnosti vůbec pranýřovali Izajáš a Micheáš a připravovali půdu pro náboženskou nápravu, kterou se snažil zjednat Chizkiáš. Chizkiáš chtěl rovněž náboženské sjednocení se Samařím – Izraelem. Teprve po smrti asyrského krále Sargona II. se, přes varování Izajáše, Chizkiáš rozhodl zapojit do protiasyrské koalice, kterou podporoval i egyptský faraon. Nový asyrský král Senacheríb koalici porazil a Judsko zachránila před zničením skutečnost, že Senacheríbovo vojsko bylo zdecimováno morem. Přesto bylo Judsko Asyřany poničeno. Za vlády dalších dvou králů, Manasese a jeho syna Amóna došlo opět k přijímání cizích kultů, Judsko však setrvalo ve stavu vazalství vůči Asýrii. Teprve král Josiáš navázal v roce 622 př. Kr. na reformy Chizkiášovy a vyhlásil knihu Deuteronomium jako závaznou. Vymýtil cizí kulty a zničil pohanská kultovní místa a svatyně. Pravděpodobně vlivem úpadku Asýrie a pádu Ninive v roce 612 př. Kr. rozšířil svoji moc i nad částí starého izraelského království. Protože si Josiáš nepřál ani nadvládu Asýrie ani Egypta, vyrazil proti Egypťanům, jdoucím na pomoc poslednímu asyrskému králi Asurubalitovi II., který byl ohrožován babyloňany. Padl však v boji v roce 609 př. Kr. Po smrti Josiášově krátce vládl jeho syn Jóachaz, po něm další Jóachazův syn Eljakim, přejmenovaný na Jojakima. Jójakim uznával nadřazenost Egypta a platil mu tribut. Po pádu asyrské říše vzniká nová mocnost, babylonská říše. V roce 605 př. Kr. porazili Babylóňané Egypťany u Karkemiše, v Egyptě však měl Nebukadnesar II. neúspěch, a toho využil přes odpor Jeremiáše Jójakim a vzbouřil se proti Babylónu. Na konci roku 598 př. Kr. Jójakim zemřel a jeho nástupce Jójakin vládl pouhé tři měsíce. Po krátkém obléhání Jeruzaléma na jaře roku 597 př. Kr. se Jójakin vzdal, byl odvlečen do Babylonu spolu s dvořany, hodnostáři a řemeslníky, celkem asi deset tisíc lidí. Nabukadnesar vykradl chrám, královský palác a správcem Jeruzaléma určil Sidkijáše, dalšího Josiášova syna (původní jméno Mataniáš). Přibližně v roce 589 se Sidkijáš vzbouřil, začátkem roku 588 př. Kr. začal Nabukadnesar Jeruzalém obléhat a v roce 587 ho, když vypukl hlad, dobyl. Sidkiáše oslepil, jeho syny povraždil. Spálil a rozbořil chrám i palác. Zbytek obyvatel byl odvlečen do zajetí. Jeremiášovi se podařilo uprchnout pravděpodobně do Egypta.

Indie

V době sepsání knihy (930 - 587 př. Kr.) Indie prožívala tzv. védské údobí trvající od 11. do 6. století př. Kr. Je charakteristické vznikem véd a podle nich pojmenované. Území Indie bylo osídlené převážně Árji, původně kočujícími. Zemědělství a pastevectví bylo pokročilé, existovala znalost hnojiva, rozšířené bylo zpracování kovů včetně železa. Společnost byla rozdělena na čtyři vrstvy. První, nejvyšší vrstva, byli bráhmani. Byli znalci, vykladači a uchovávatelé véd a rovněž prováděli rituál obětování bohům. Druhou vrstvou byli kšatriové – bojovníci, jejichž hlavním úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů. Třetí vrstvou byli vaišjové – pastevci, obchodníci a řemeslníci, kteří materiálně zajišťovali každý kmen. Čtvrtou, nejnižší vrstvou byli šúdrové – příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Měli za úkol sloužit Árjům. Ke konci védského období Árjové postupovali ze severozápadního území Indie směrem na východ do poříčí Gangy. Svědectví o dokončení kolonizace severní Indie Árji lze nalézt v upanišádách.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Dokumenty online


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.


1. kniha Samuelova, [on-line], Poslední aktualizace 10. 1. 2014 [Citováno 16. 7. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/1._kniha_Samuelova

Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie

Čínská filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 17. 3. 2013 [Citováno 24. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Čínská_filosofie

Dynastie čínské historie , [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 24. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie

Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 18. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia

Ostatní dokumenty

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4

HEJČL, Jan. Bible česká, Díl první, Svazek 1. Genesis - Judit. Redigoval Antonín Podlaha. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1917

KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0

LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzkého originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3

TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7

VOLNÝ, Zdeněk. Toulky minulostí světa, 2. díl. Praha: Baronet a Via facti, 2000, ISBN: 978-80-904103-0-5

WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1

Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 8-7036-170-0