PŮVOD SLOVANŮ

O původní vlasti Slovanů nemáme žádné písemné zprávy, existuje mnoho teorií, ale žádná nedává uspokojivé vysvětlení. Slovanské kmeny se objevily v Evropě začátkem šestého století a zanedlouho osídlily polovinu Evropy.Slované hovořili indoevropským jazykem, nazývali se Slověni – hovořící mocným slovem. Národy, které nehovořily jejich řečí, je naopak nazývaly Němci – němými lidmi. Dle současných historických a archeologických výzkumů, včetně prací v oboru lingvistiky, se usuzuje, že Slované jako etnikum se původně nacházelo především v oblasti na sever od Karpat, mezi středním Dněprem a střední a horní Vislou a Odrou. Praslovanština se ustálila někdy mezi čtvrtým a osmým stoletím a Slované až do konce devátého století hovořili jednotným jazykem. Římský (góský?) historik Jordan popisoval v roce 550 Slovany, (které nazýval Venety) jako početný národ, který sídlí v oblasti mezi Černým mořem, Vislou a Dněprem. Slované neměli zrovna holubičí povahu, jak se je snaží vylíčit obrozenecké hnutí v rámci všeslovanské vzájemnosti, ale byli vynikajícími válečníky, kteří si v Evropě podrobili bez problémů starousedlíky a postupně se s nimi asimilovali. Od těchto podrobených národů přejímali jejich kulturu a především technologické znalosti. Během expanze narazili i na první pevné státní útvary, což u nich bylo pravděpodobně podnětem k vytvoření vlastních státních útvarů. Jako první je známa tzv. Sámova říše v sedmém století, na kterou postupně navazovala Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Piastovské Polsko, Kyjevská Rus a další. Během osmého století počíná postupná christianizace a v druhé polovině devátého století již bylo z valné části přijato křesťanství. Ve střední Evropě slovanská víra vzdorovala vnějším vlivům až do roku 1168, kdy byla dobyta Arkona na ostrově Rujána, a tím padlo poslední místo, kde Slované uctívali svá tradiční božstva. Ve východní Evropě se staroslovanské náboženství, díky své odlehlé poloze, udrželo v určitých oblastech až do 15. století.

Staří Slované neznali písmo, jsme tedy odkázáni především na cizí písemné prameny. Ovšem ani jich se mnoho nedochovalo, popřípadě jsou psány tendenčně. I zde platí, že čím méně máme k dispozici hodnověrných pramenů, tím více máme „odborné historické literatury“. Musíme tedy o to více spoléhat na slovanskou ústní tradici a archeologii. První zmínku o slovanském náboženství máme od byzantského historika Prokopia z Caesareje, který se účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belizara v letech 527-536 (526-540?). Ve své třetí knize Války gótské popisuje obětování slovanských válečníků blíže nespecifikovanému vládci blesku, dále uctívání řek, nymf, démonů, věštění a další. Poměrně přesné zprávy máme od některých arabských autorů, např. Ibn Fadlána, který popisoval v roce 922 pohřeb ruského velmože. Thietmar Merseburský psal ve své kronice z let 1012-1018 o náboženských názorech Luticů včetně popisu Svarožicovy svatyně. Za zmínku stojí také dvojdílná Slovanská kronika (Chronica Slavorum) buzovského faráře Helmolda, kde psal o pohanství ve Vagrii a Meklenbursku. Helmold čerpal kromě svých zážitků také z vyprávění očitých pamětníků i ze starších spisů, a tak se od něj dozvídáme o Arkoně, i o Živě Luticů, o Provově posvátném háji, Retře, Černobohovi, Podagovi i o úctě Slovanů k jedinému nejvyššímu bohu.

Nejširší oblast v staroslovanském náboženství tvoří tzv. démonolatrie – kult přírodních duchů a různých bytostí nižšího řádu, které oživovali, a přebývali ve většině věcí. Působnost těchto bytostí se vztahovala na zemi, vodu, vzduch a oheň. U Slovanů, podobně jako u Keltů, byla velká úcta ke stromům (obzvláště k dubům), v nichž sídlila nějaká nadpozemská bytost, buď bůh, nebo bytost nižšího řádu - démon. Tyto stromy byly prohlášeny za posvátné, nesměly se kácet a byly před nimi vykonávány oběti. Byli uctíváni duchové hor, skal, jeskyní, popřípadě kamenů. Velmi byla rozšířena úcta k vodě – studánkám, pramenům, řekám a jezerům. Vodní živel ovládali rusalky a vodníci, vzduch víly a větrnice. V ohni působili plivníci a ohniví mužíčci. Démoni oživující polní vegetaci se nazývali polevoj, žitná bába, serpyšija a další. K denním rytmům se váží polednice, klekánice, popřípadě půlnočnice. Samostatnou skupinou byly bytosti, které řídily lidský osud jako např. sudičky, režanice, sreči, sudvěje… Domácí duchové se nazývali Dědové. Byli to duchové předků, ideální hospodáři. Měli podobu stařečků, někdy na sebe brali podobu zvířecí. Místy se vžila představa, že v domě může začít blahobyt teprve tehdy, až zemře hlava rodiny a stane se „dědem“.

Slovanským specifikem byli upíři, zmínky o nich máme doložené z Ruska a ponejvíce z Bulharska. Lidská duše se mohla stát upírem z různých příčin, o čemž svědčí etnografický materiál. Upír vycházel z hrobu o půlnoci za svitu měsíce, napadal obvykle vlastní příbuzné a do hrobu se vracel při ranním zakokrhání kohouta. Zajímavé jsou praktiky zneškodňování upíra. Archeologické nálezy z hrobů zjistily zatloukání srdce a úst kůlem nebo hřebem, useknutí hlavy nebo nohou pod koleny, svázání rukou, zavalení těla balvany, a v konečném případě i spálení. Druhým specifikem byla démonická bytost - vlkodlak, tj. živý člověk se schopnostmi měnit se v určité době na vlka, a to zejména v obdobích slunovratů. Existují pro to opět různé příčiny, např. jde o čaroděje zrozené ze styku mezi ženou a upírem. Slované uctívali i některá zvířata, která byla zasvěcena bohům, např. kůň Svantovítovi, kanec Svarožicovi, kohout Svarogovi. Posvátným byl i vůl a býk, symbol plodivé síly. Had a pes byli spojováni s domácností, měli funkci ochranných démonů.

Jinak náboženství u Slovanů v pátém až sedmém století silně připomíná duchovní život starých Árijců z védského období, na který plynule navázali. U většiny indoevropských národů je totiž doložena úcta k bohu hromovládci, který je znám pod různými jmény jako indický Indra, řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis a z nich vyplývající slovanský Perun. Na to, že duchovní kultura starých Slovanů navazovala přímo na indoevropské kořeny, svědčí i spalování mrtvých, které se kromě Slovanů nejdéle udrželo u Baltů a Indů. U všech Indoevropanů platila také všeobecná úcta k božskému ohni a kult slunce, který dosáhl největšího stupně rozkvětu v indoíránském prostředí.