TEXT STARÉHO ZÁKONA

Materiál

Text Starého zákona byl, vzhledem k časovému rozpětí vzniku, psán na různorodé materiály: kámen, dřevěné tabulky potažené voskem, hliněné tabulky, papyrus, zvířecí kůže a pergamen.

Papyrus

se používal od 4. tisíciletí př. Kr. do 11. století po Kr. Zhotovoval se ze stébla šáchoru papírodárného, který rostl v Egyptě. V současnosti se původní ušlechtilá forma nevyskytuje kvůli klimatickým změnám v původním prostředí, kde se pěstoval. Stébla se oloupala, dužnina se máčela a poté krájela na tenké proužky, které se skládaly na sebe ve dvou vrstvách do kříže. Poté se vzniklý polotovar slisoval a v lisu ponechal několik dní. Vrstvy se spojily tak pevně, že bylo možné papyrus i překládat. Okraje se ořezaly a jednotlivé listy se pomocí škrobové kaše lepily do pásů dlouhých až 40 m, skladovaných ve svitcích. Papyru bylo použito i pro výrobu kodexů, které byly tvořeny listy, jak je známe dnes. Obvyklá životnost papyru byla 200 let. Pouze při zvláštních podmínkách, v suchu, se mohl zachovat delší dobu, jak o tom svědčí nález v Kumránu. Svitky s autorskými texty SZ (autografy) psané na papyrus se nedochovaly z důvodu opotřebení materiálu. Na papyrus se psalo seříznutým rákosem, obvykle na jednu stranu. Inkoust byl tvořen směsí sazí, vody a arabské gumy. Text byl uspořádán do sloupců. Papyrus byl od 2. století nahrazován pergamenem.

Pergamen

se začal používat asi 2 století př. Kr. Základem je nevydělaná zvířecí kůže sušená v napnutém stavu. Používala se kůže oslů, vepřů, koz, ovcí nebo hovězího dobytka, a to obvykle mladších jedinců. Kůže se zbavila chlupů a vyčistila. Napnula se na rám a nechala uschnout. Poté se zdrsnila pemzou a plnila se olověnou nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji. Po zaschnutí se hladila a leštila. Pergamen byl hlavním psacím podkladem až do 13. století, pro svoji vysokou cenu byl však dlouhou dobu používán souběžně s papyrem. Ve 14. století začal být vytlačován papírem. Protože byl trvanlivější než papír, byl i nadále používán na významné dokumenty. Na pergamen se psalo zprvu rákosovým perem, později husím brkem a nakonec ocelovým perem. Pergamen umožňoval doplňovat text grafikou.

Jazyk rukopisů

Texty Starého zákona byly psány hebrejsky, aramejsky a řecky. Co do rozsahu převažuje hebrejština. Aramejsky je psaná pouze malá část v rozsahu Gn 31, 47; Jer 10, 11; Ezd 4, 8 - 6, 18; 7, 12 - 27; Dan 2, 4 - 7, 28. Aramejština vytlačila hebrejštinu po babylonském zajetí. V řečtině byly původně napsány jen Kniha moudrosti a 2. Kniha Makabejská. V řečtině se dochovaly deuterokanonické knihy.

Písmo

Vynalezení hláskového písma (v Kanaánu v 1. polovině 2. tis. př. Kr.) zjednodušilo složitý klínopisný záznam psaného textu. Vývoj hláskového písma je doložen archeologickými nálezy mimobiblických textů. Vývoj šel od písma blízkého piktogramům (cca 1500 př. Kr.), přes kananejské resp. fénické písmo (cca 1400-1000 př. Kr.), starohebrejské, hranaté (1. pol. 1. tis. př. Kr.), aramejské, zaoblenější (od 5. stol. př. Kr.), až po klasické hebrejské, tzv. kvadrátní, čili čtvercové písmo (od 3. stol. př. Kr.).

Určování doby a místa vzniku rukopisů

Ve starověku nebyla díla tak podrobně označována údaji o jejich autorech, místu a času vzniku. Čím je rukopis starší, tím je těchto označení méně, nebo nejsou vůbec. Proto se doba a místo vzniku určuje na základě vědy zvané paleografie.

Na základě nejrozličnějších detailů se dá určit století, desetiletí, vlast rukopisu, místo vzniku... Do úvahy se bere látka, na které je rukopis napsaný, forma rukopisu, dělení textů, druh písma, zkratky, barva…

Písemná forma Starého zákona začala vznikat pravděpodobně před rokem 1000 př. Kr. Pramen (a) - viz odkazy na literaturu na konci článku - uvádí období vzniku od roku 1250 př. Kr. do roku 50 př. Kr. Pramen (b) posunuje začátek vzniku SZ před rok 1500 př. Kr. a odvolává se na teorie (nejsou uvedeny), které se opírají o literární skladbu a historické skutečnosti. Pramen (c) vychází z autorství Mojžíšova a datuje začátek sepisování SZ roky 1440-1400. Obsah se původně předával ústně. Konečnou podobu získal Starý zákon ve druhé polovině 1. tisíciletí př. Kr.

Osudy autografů

Autografy starozákoních textů se nezachovaly. Jsme odkázáni na opisy, kterých je velké množství variant. Tyto varianty se sice liší v gramatice či stylistice, ale nauka se uchovala neporušená.

Literární formy SZ

Literární formy SZ jsou určeny kulturním prostředím a historickými epochami vzniku jednotlivých knih. Kulturní prostředí a doba jsou značně odlišné vzhledem k západní kultuře. Texty SZ vznikaly dříve, než došlo k jejich písemnému zaznamenání a uchovávaly se ústním podáním. Kulturní prostředí bylo prostředím semitského Orientu s vlivem okolních kultur, zejména kultury egyptské. Literární druhy, se kterými se setkáváme ve SZ, lze rozdělit takto: poezie, proroctví, apokalypsa, řeči a kázání, mudrosloví, právní texty a vyprávění.

Poezie

Čistě poetickými texty jsou především žalmy (písně), i když se můžeme s poezií setkat i v mudroslovných a prorockých textech. Předchůdci žalmů byly písně význačných osobností dávných dob, např. píseň sestry Mojžíše Mirjam nebo píseň Debory. Podstatnou formou hebrejského verše je paralelismus, tj. opakované vyjádření stejných myšlenek, obdobnými nebo docela jinými slovy. Hlavními básnickými formami jsou:

• hymnus – chvalozpěv Bohu, Semita děkuje za všechna dobrodiní ne člověku, ale Bohu
• žalozpěv - básník naříká na svou bídu Bohu, je nešťastný, nemocný, chudý on, nebo celý jeho národ
• nářek - pohřební zpěv
• královský žalm – chvalozpěv na krále, poděkování krále za vítězství, korunovační písně
• epické žalmy - tématem jsou izraelské dějiny
• milostné písně - nalézáme je především v knize Píseň písní, kde ve vztahu muže a ženy je alegoricky vyjádřen vztah mezi Bohem a izraelským národem
• jiné druhy žalmů - poutnické písně, zpěvy oslavující Zákon, liturgické písně.

Proroctví

Proroctví - s tímto fenoménem se setkáváme u Semitů, tedy i v národě izraelském. Bůh se skrze prorocké výroky, původně krátké a jadrné, obrací k národu. Bůh skrze proroka kárá i hrozí, napomíná i slibuje.

Apokalypsa

Je následnicí proroctví. Jediná typická apokalypsa SZ je v knize proroka Daniela, v NZ je to Kniha Janova zjevení. Téměř všechny ostatní apokalypsy jsou apokryfní. V bohatých obrazech je nám vykreslován pozemský a nebeský život se zaměřením na poslední věci člověka a světa. Jazykem apokalyptických textů je obvykle próza.

Slova moudrosti

V mudroslovné literatuře se nejedná o řešení teoretických otázek, ale o praktické moudré rady pro život. Nejstarší formou této literatury jsou přísloví. Ta jsou někdy lidová, někdy to jsou umělé literární výtvory. Moudrost je především o takovém umění žít, které spočívá v bázni před Bohem. Mezi knihy mudroslovné patří Kniha moudrosti, Kniha Kazatel, Kniha Sirachovcova a některé žalmy. Knihy odpovídají na hledání počátku a zdroje moudrosti. Počátek a zdroj moudrosti nalézají v Bohu.

Autory této literatury je třeba hledat mezi královskými a provinčními úředníky.

Právní texty

Zákon měl v životě Izraele velký význam a řídil jak národní, tak individuální život. Zákon řídí jednotlivé případy, jak se vyskytují v životě. Zákon měl tzv. kauzistickou formu: "když se stane to a to, za takových a takových podmínek, musí nastat...". Zákoníky mají svoji předmluvu a doslov. Autoritou, od které zákon nabývá pravomoc, je král. Izraelské zákony jsou v pravém slova smyslu zákony náboženskými a od počátku nad nimi bdí, vysvětlují je nebo doplňují kněží.

Vyprávění

Vyprávění je základním stavebním kamenem starozákonních dějin. Lidová vyprávění z nejstarších dob mají vysvětlit náboženské a antropologické otázky (Gen 1-11 kapitola). Lidová vyprávění z nejstarších národních dějin podobná ságám pojednávají o období patriarchů, vyprávění z mladší minulosti - dvorní příběhy Davidovy. Letopisná vyprávění zachycují důležité události z obou království (Knihy královské a Kniha kronik), lidové poučné vyprávění se silným náboženským sklonem popisuje osudy Tobiáše, Ester, Jonáše a Judit. Dějinné knihy vytvářejí soubory příběhů osvětlujících náboženský smysl dějinných událostí. Moderní historická 1. kniha Makabejská se snaží podat věrný obraz povstání, patetické podání historie v 2. knize Makabejské líčí často nadneseným slohem velkolepé a zázračné scény povstání.