INSPIRACE A PŮVOD KNIH STARÉHO ZÁKONA

Tato kapitola o inspiraci je stejná jako v článcích Úvod do Bible a Úvod do NZ. Inspirace jako taková je totiž shodná jak pro Starý, tak i pro Nový Zákon.

Slovo inspirace pochází z latinského slova inspirare a znamená vdechovat. Pojmem inspirace se většinou označuje nadpřirozený nebo posvátný charakter Bible, inspirace je „vdechnutí“, tj. působení Božího Ducha. Z toho vyplývá, že Bible byla sepsána lidskými autory, ale pod zvláštním vlivem Boha. To znamená, že prvním a hlavním tvůrcem je Bůh a druhým, „vedlejším“ je lidský spisovatel.

Lidské autory užíval Bůh jako živé a svobodné nástroje. Právě z toho pochází odlišnost ve způsobu podání jednotlivých knih, co se týká formy vyjadřování, různého stylu, hloubky pohledu na jisté věci apod. Je rozdíl mezi prostým evangeliem Markovým a učenějším a uhlazenějším způsobem podání Matouše a Lukáše, mezi vysoce duchovním chápáním Janovým a učeným, těžkým slohem Pavlovým. Každý list a kniha s sebou nese a zachovává charakteristiku toho, kdo ji psal. Bůh spisovatele - svatopisce sice při psaní vedl a pomáhal jim, ale zároveň je vždy vidět v napsaném vlastní individualitu a osobnost s jeho schopnostmi, vzděláním, duchovní výší a vůbec celkovým založením. Proto říkáme všemu, co je v Písmu, Boží slovo, ale zároveň také např. evangelium podle Lukáše, listy Petrovy, kniha Izajášova atd.

Jednotlivé knihy Bible nevznikají tak, že by Bůh používal svatopisce jako písaře na stroji, kterému by diktoval, co má napsat, ani tím způsobem, že by prostě zjevil lidskému autorovi obsah i způsob vyjadřování.

K sepsání Bible si Bůh vyvolil lidi, a to tak, aby užívali svých schopností a sil, a on v nich a skrze ně působil, aby všechno, co on chtěl, a pouze to, písemně zaznamenali jako skuteční autoři. Zjednodušeně řečeno: pisatelé knih nejdříve viděli film, ve kterém bylo např. jedoucí auto. Dostali za úkol je popsat vlastními slovy. Technicky založený člověk popisoval především mechanické součásti, technický antitalent se soustředil na barvu a tvary karoserie. I když bylo auto různě popsáno, je jisté, že to je dopravní prostředek a jede dopředu. Pokud by chtěl spisovatel napsat nějaký nesmysl, např. že se auto používá na praní prádla, vstupuje do hry korektor – Bůh, který dohlédne na to, aby byly věci uvedeny na pravou míru.

Když výše uvedené převedeme do strohého popisu, znamená to, že inspirovanou je ta kniha, která vznikla za předcházející a nepřetržité součinnosti Boha tak, že Bůh:

• působil na vůli svatopisce, aby se rozhodl knihu napsat, aby v tomto rozhodnutí vytrval až do ukončení knihy, a toto rozhodnutí také uskutečnil
• působil na schopnost poznání svatopisce při inspiraci tím, že vzbudil v jeho mysli představy, pojmy a myšlenky, které chtěl, aby byly zaznamenány
• po celou dobu, co byla kniha psána, na svatopisce působil tak, aby jen to, co mu vdechl, ale také všechno to zaznamenal, nic ze svého si nepřidával, ani nic neopomenul
• nepřipustil, aby svatopisec volil slova, která by dávala jiný smysl, než který mu Bůh vnuknul, i když měl svatopisec značnou svobodu ve volbě slov

KANONICITA

Slovo kánon (z řeckého kanón - norma, pravidlo, měřítko) v náboženství označuje závazný soubor posvátných spisů. Posvátné knihy Židovského náboženství vznikaly postupně, přibližně 1500 let. Nejdříve se ústně tradovaly, především díky vynikající paměti orientálních národů. Později vznikla potřeba tyto události zaznamenat v písemné podobě. Židé uznávají 39 samostatných knih, de facto 24, protože nerozdělují knihy na více částí jako křesťané. Katolická církev má jiný kánon než Židé, i když od nich tyto knihy převzala. Katolíci vytvořili vlastní kánon, který vychází z alexandrijské židovské tradice a který je rozšířený o tzv. deuterokanonické knihy. Protestanté odvrhli katolický kánon – deuterokanonické knihy a přejali židovský kánon, tak jak se ustálil v 1. století v rabínské škole v Jabně. Židé tedy svoje posvátné knihy v žádném případě nenazývají ani Biblí, ani Starým zákonem, protože toto je definice křesťanská. Existují tedy dva kánony, a to židovský a křesťanský.

Židovské dělení Starého zákona (dle křesťanského názvosloví)

O souboru knih Starého zákona se před přelomem letopočtu jako o kánonu nehovořilo. Židé nazývají své posvátné knihy Tanach, což je zkratkové slovo, které obsahuje první písmena (T-N-K) tří základních skupin spisů: Tórá – prvních pět knih Mojžíšových (také nazývané Pentateuch). Po ní následovaly Nevíím – „proroci“, spisy, které byly připisované prorokům. Prorocké knihy se dělí na knihy velkých, tzv. předních proroků a na knihy malých, tzv. zadních proroků. Dělení proroků na velké a malé není z hlediska významu díla, ale délky spisu. Ketuvím, jsou spisy, tj. vše ostatní. Spisy nemají žádné speciální dělení, ale do popředí je dáván celek „Pěti svátečních svitků“, tj. Rút, Píseň písní, Kazatel, Ester a Pláč, které se čtou při vybraných židovských svátcích.

Jako první získal autoritu Pentateuch, potom se ustálil celek Proroků a jako poslední Spisy.

Po pádu Jeruzaléma a po zničení Jeruzalémského chrámu, ke konci 1. století, došlo k přijetí kánonu Starého zákona a jeho ustálení. Velký význam pro vznik kánonu měla rabínská škola. Vznikla krátce po zničení jeruzalémského chrámu ve městě Javné jako nové náboženské centrum, když zde kolem sebe Jóchanan ben Zakaj schromáždil Židovské učence. V letech 90 až 100 našeho letopočtu byl definován konečný rozsah kánonu Starého zákona. Při vzniku kánonu bylo vzato v potaz jednak zničení Jeruzalémského chrámu, což vedlo k nutnosti stanovit závaznou sbírku knih pro celý Izrael i diasporu. Druhým neméně důležitým argumentem byly narůstající konfrontace mezi judaismem a nově vzniklým křesťanstvím. Tento kánon se dnes označuje jako Palestinský kánon.

Knihy Palestinského kánonu:

1. Tóra (Pentateuch, 5 knih Mojžíšových):

Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium

2. Proroci

• velcí proroci

Jozue, Soudců, kniha Samuelova, kniha Královská, Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel.

• malí proroci

Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš. Těchto dvanáct spisů proroků je považováno za jednu knihu.

3. Spisy

Žalmy, Jób, Přísloví, Píseň písní, Rút, Pláč, Kazatel, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, Paralipomenon (též kniha Letopisů).

Koncepce řazení knih v Palestinském kánonu vychází z kruhu. V základním řazení Tenaku Tóra představuje jádro, Proroci jsou svým způsobem komentář k Tóře a spisy jsou až na okraji. Celkový počet knih podle židovského dělení je 24.

Křesťanský kánon Starého zákona

Počátek vývoje kánonu Starého zákona lze datovat k počátkům křesťanství. Trvalo však ještě několik století, než došlo k uzákonění kánonu tak, jak jej známe v dnešní podobě. První křesťanské církve, které vzešly z judaismu, si velmi cenily židovských písem. Vycházely z principu: „je psáno“, „nepřišel jsem zrušit, ale naplnit…“ Problém spočíval v tom, že v době vzniku křesťanství ještě nebyl kánon ze strany Židů uzavřený. Z toho důvodu se vedly diskuze, které knihy vlastně do křesťanského kánonu přijmout. Zpočátku se vyskytlo několik základních problémů. Vedl se spor především s heretikem Marcionem, který odmítal celý Starý zákon jako dílo zlého Boha v protikladu k Novému zákonu, který byl dílem dobrého Boha. Proti tomuto názoru se postavili církevní otcové, kteří zdůrazňovali jedinost Boží a dějiny spásy, které začínají vyvolením izraelského národa. Tím se začal řešit problém obsahu. Křesťanské církve, které neznaly hebrejštinu a jejichž jazykem byla řečtina, začaly používat řecký překlad Starého zákona ze 3. až 2. století př. Kr., zvaný Septuaginta (nebo také LXX, podle skutečnosti, že na tomto překladu pracovalo 70 učenců), který obsahoval více knih než kánon Palestinský. Postupně vešel ve známost i Palestinský kánon. Z tohoto důvodu se vedly spory mezi Augustinem a Jeronýmem ohledně kritérií pro stanovení kánonu. Na utváření kánonu měl ale vliv latinský překlad Bible od Jeronýma zvaný Vulgata. Křesťanský kánon Starého zákona je stanoven dokumentem Decretum Gelasianum na Římské synodě v roce 382. K rozsahu starozákonního kánonu se vyjadřovalo i několik místních koncilů, např. v Hippo (393), Kartágo (397). Jejich volba širšího kánonu byla poté potvrzena papežem Inocencem I. v r. 405. Nejednalo se však o univerzální vyjádření. Ke kánonu SZ se vyjádřil i Florentský koncil r. 1441 v dekretu Pro Jacobitis. Definitivní vyjádření pro rozšířenou verzi (deuterokanonické knihy, tj. knihy, které byly v 70. letech po Kr. židy vyřazeny) padlo v r.1546 na Tridenstském koncilu. Ten tak reagoval na reformaci, která měla snahu vrátit se k původnímu rozsahu Palestinského kánonu a odmítla deuterokanonické spisy.

Křesťanské dělení starozákonních knih obsahuje 46 knih, z nichž je 7 deuterokanonických. Lze se setkat i s počtem 45 knih Starého zákona. To v případě, že jsou knihy Jeremiáš a Baruch (Baruch byl písařem Jeremiášovým) považovány za knihu jednu.

1. Dějepisné knihy

První skupinu tvoří knihy dějepisné, které z valné části popisují stvoření světa a dějiny Izraele. Jedná se o knihy:

Genesis (Gn), Exodus (Ex), Leviticus (Lv), Numeri (Nu), Deuteronomium (Dt) (někdy také nazýváno 5 knih Mojžíšových - Pentateuch), Jozue (Joz), Soudců (Sd), Rút (Rt), 1. Samuelova (1S), 2. Samuelova (2S), 1. Královská (1Kr), 2. Královská (2Kr), 1. Paralipomenon (1Pa), 2. Paralipomenon (2Pa) (též 1. - 2. Letopisů), Ezdráš (Ezd), Nehemjáš (Neh), Ester (Est).

2. Naučné knihy

Tvoří druhou skupinu a jsou to:

Jób (Jb), Žalmy (Ž), Přísloví (Př), Kazatel (Kaz) a Píseň písní (Pís).

3. Prorocké knihy

• Velcí proroci

Izajáš (Iz), Jeremjáš (Jr) + Pláč (Pl), Ezechiel (Ez), Daniel (Da)

• Malí proroci

Ozeáš (Oz), Jóel (Jl), Ámos (Am), Abdijáš (Abd), Micheáš (Mi), Nahum (Na), Abakuk (Abk), Sofonjáš (Sf), Ageus (Ag), Zacharjáš (Za), Malachiáš (Mal).

Těmto knihám se také říká protokanonické (tj. knihy, které jsou všemi shodně uznávány) z toho důvodu, že katolické církve navíc do Starého zákona přijímají některé knihy navíc, které Židé (a podle nich i reformované církve) do svého kánonu nezahrnuli.

4. Deuterokanonické knihy

Deuterokanonické se říká těm knihám, u nichž byla určitá pochybnost o vnuknutém charakteru, viz. níže.

Jedná se o knihy: Tóbijáš (Tób), Júdit (Júd), Kniha moudrosti (Mdr), Sírachovec (Sír), 1. Makabejská (1Mak), 2. Makabejská (2Mak), Báruk (Bár) a některé pasáže z knihy Ester: Přídavky k Ester (Est) a Přídavky k Danielovi (Da). Mezi Přídavky k Danielovi se řadí kapitoly: Tři muži v rozpálené peci, Zuzana, Bél a drak.

Kniha Tobijáš, Júdit a Knihy Makabejské patří mezi knihy dějepisné, Báruch je kniha prorocká, Sírachovec a Kniha moudrosti jsou knihy naučné.

Rozdělení textu SZ a značení knih, odstavců a veršů

V raném středověku byl text - slova a věty biblických knih - psán bez rozdělení znaménky na věty a odstavce. Naše dnešní rozdělení v hlavních rysech, na kapitoly, vypracoval pařížský profesor a pozdější arcibiskup Štěpán Langton. Rozdělení kapitol na verše a očíslování veršů provedl ve SZ pravděpodobně dominikán Hugo a Santo Caro. Rozdělení není zcela správné jak v kapitolách, tak i ve verších. Nerespektuje vždy obsahovou stránku textu. Papežem Sixtem V.. byl učiněn pokus o odstranění těchto nedostatků, ale pro značnou rozšířenost a zakořeněnost původního členění se snaha setkala s nezdarem. Místo pojmu kapitola se někdy používá pojem hlava. Značení je pak například 1 Mojž 4, 1, což znamená první knihu Mojžíšovu, kapitolu (hlavu) 4, verš 1. První kniha Mojžíšova se rovněž nazývá knihou Genesis. Pak označení Gn 4, 1 značí tentýž verš ze stejné knihy.

Historie a chronologie

Starý zákon zaznamenává dějiny izraelského národa, a to zejména v knihách dějepisných, uvedených výše. Křesťanské pojetí Starého zákona je chronologické. To znamená minulost, přítomnost a budoucnost, na což navazuje Nový zákon.

DĚJINY ÚVODU DO KNIH STARÉHO ZÁKONA

Knihy Nového zákona jsou z období před 1900 až 2000 lety, knihy Starého zákona jsou data ještě staršího. Vznikaly tedy v době nám historicky velmi vzdálené. Knihy, jak už bylo výše uvedeno, se dělí na dějepisné, poučné a prorocké. Svatopisci pocházeli z izraelského národa, bylo jim vlastní jiné vyjadřování než je naše, západní, formované antickou řeckou a římskou kulturou. Orientální autor např. místo našeho pojmu „myslet“ použije slov „hovořit v srdci“.

Tyto a mnohé další důvody vedly ke vzniku disciplíny, která se věnuje úvodu do studia knih Starého zákona.

Úvod do Bible se dělí na „všeobecný“ a „zvláštní“. Všeobecný úvod řeší otázky původu biblického textu (inspirace), zařazení jednotlivých knih do sbírky (kánonu), pravdivost a neporušenost textu, zachování původního smyslu. Zabývá se překlady a materiály používanými svatopisci ke psaní. Zvláštní úvod je zaměřen na jednotlivé knihy. Zabývá se jejich obsahem, literární formou, autorstvím, autentičností atd.

Úvod do studia Bible není záležitostí poslední doby. Už apoštol Petr upozorňoval, že v některých textech „jsou některé věci těžko pochopitelné“, a proto „neučení a nestálí lidé je překrucují k vlastní záhubě“.

Středověcí autoři především na Západě nepřispěli k většímu vývoji v tomto směru biblistiky a věnovali větší pozornost otázkám dogmatickým a morálním. Pro neznalost východních jazyků se opírali o autoritu otců a sv. Jeronýma – Vulgátu.

Na konci 13. století dochází ke zvýšenému zájmu o studium východních jazyků pro misijní cíle na univerzitách. Tomuto napomáhá i skutečnost, že po pádu Cařihradu r. 1453 značná část vzdělanců odchází na Západ a přináší s sebou kulturní byzantské dědictví, a především znalost orientálních jazyků.

Zájem o studium Bible na Západě podpořil i Tridentský koncil. Mimo to je třeba mít na zřeteli nebývalý rozvoj přírodních a historických věd, znalost originálních jazyků, prudký rozmach protestantizmu a racionalizmu. To vše vedlo k přehodnocování učení o smyslu Písma a k teologickému prohloubení a odůvodňování církevního učení.

TEXT STARÉHO ZÁKONA

Materiál

Text Starého zákona byl, vzhledem k časovému rozpětí vzniku, psán na různorodé materiály: kámen, dřevěné tabulky potažené voskem, hliněné tabulky, papyrus, zvířecí kůže a pergamen.

Papyrus

se používal od 4. tisíciletí př. Kr. do 11. století po Kr. Zhotovoval se ze stébla šáchoru papírodárného, který rostl v Egyptě. V současnosti se původní ušlechtilá forma nevyskytuje kvůli klimatickým změnám v původním prostředí, kde se pěstoval. Stébla se oloupala, dužnina se máčela a poté krájela na tenké proužky, které se skládaly na sebe ve dvou vrstvách do kříže. Poté se vzniklý polotovar slisoval a v lisu ponechal několik dní. Vrstvy se spojily tak pevně, že bylo možné papyrus i překládat. Okraje se ořezaly a jednotlivé listy se pomocí škrobové kaše lepily do pásů dlouhých až 40 m, skladovaných ve svitcích. Papyru bylo použito i pro výrobu kodexů, které byly tvořeny listy, jak je známe dnes. Obvyklá životnost papyru byla 200 let. Pouze při zvláštních podmínkách, v suchu, se mohl zachovat delší dobu, jak o tom svědčí nález v Kumránu. Svitky s autorskými texty SZ (autografy) psané na papyrus se nedochovaly z důvodu opotřebení materiálu. Na papyrus se psalo seříznutým rákosem, obvykle na jednu stranu. Inkoust byl tvořen směsí sazí, vody a arabské gumy. Text byl uspořádán do sloupců. Papyrus byl od 2. století nahrazován pergamenem.

Pergamen

se začal používat asi 2 století př. Kr. Základem je nevydělaná zvířecí kůže sušená v napnutém stavu. Používala se kůže oslů, vepřů, koz, ovcí nebo hovězího dobytka, a to obvykle mladších jedinců. Kůže se zbavila chlupů a vyčistila. Napnula se na rám a nechala uschnout. Poté se zdrsnila pemzou a plnila se olověnou nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji. Po zaschnutí se hladila a leštila. Pergamen byl hlavním psacím podkladem až do 13. století, pro svoji vysokou cenu byl však dlouhou dobu používán souběžně s papyrem. Ve 14. století začal být vytlačován papírem. Protože byl trvanlivější než papír, byl i nadále používán na významné dokumenty. Na pergamen se psalo zprvu rákosovým perem, později husím brkem a nakonec ocelovým perem. Pergamen umožňoval doplňovat text grafikou.

Jazyk rukopisů

Texty Starého zákona byly psány hebrejsky, aramejsky a řecky. Co do rozsahu převažuje hebrejština. Aramejsky je psaná pouze malá část v rozsahu Gn 31, 47; Jer 10, 11; Ezd 4, 8 - 6, 18; 7, 12 - 27; Dan 2, 4 - 7, 28. Aramejština vytlačila hebrejštinu po babylonském zajetí. V řečtině byly původně napsány jen Kniha moudrosti a 2. Kniha Makabejská. V řečtině se dochovaly deuterokanonické knihy.

Písmo

Vynalezení hláskového písma (v Kanaánu v 1. polovině 2. tis. př. Kr.) zjednodušilo složitý klínopisný záznam psaného textu. Vývoj hláskového písma je doložen archeologickými nálezy mimobiblických textů. Vývoj šel od písma blízkého piktogramům (cca 1500 př. Kr.), přes kananejské resp. fénické písmo (cca 1400-1000 př. Kr.), starohebrejské, hranaté (1. pol. 1. tis. př. Kr.), aramejské, zaoblenější (od 5. stol. př. Kr.), až po klasické hebrejské, tzv. kvadrátní, čili čtvercové písmo (od 3. stol. př. Kr.).

Určování doby a místa vzniku rukopisů

Ve starověku nebyla díla tak podrobně označována údaji o jejich autorech, místu a času vzniku. Čím je rukopis starší, tím je těchto označení méně, nebo nejsou vůbec. Proto se doba a místo vzniku určuje na základě vědy zvané paleografie.

Na základě nejrozličnějších detailů se dá určit století, desetiletí, vlast rukopisu, místo vzniku... Do úvahy se bere látka, na které je rukopis napsaný, forma rukopisu, dělení textů, druh písma, zkratky, barva…

Písemná forma Starého zákona začala vznikat pravděpodobně před rokem 1000 př. Kr. Pramen (a) - viz odkazy na literaturu na konci článku - uvádí období vzniku od roku 1250 př. Kr. do roku 50 př. Kr. Pramen (b) posunuje začátek vzniku SZ před rok 1500 př. Kr. a odvolává se na teorie (nejsou uvedeny), které se opírají o literární skladbu a historické skutečnosti. Pramen (c) vychází z autorství Mojžíšova a datuje začátek sepisování SZ roky 1440-1400. Obsah se původně předával ústně. Konečnou podobu získal Starý zákon ve druhé polovině 1. tisíciletí př. Kr.

Osudy autografů

Autografy starozákoních textů se nezachovaly. Jsme odkázáni na opisy, kterých je velké množství variant. Tyto varianty se sice liší v gramatice či stylistice, ale nauka se uchovala neporušená.

Literární formy SZ

Literární formy SZ jsou určeny kulturním prostředím a historickými epochami vzniku jednotlivých knih. Kulturní prostředí a doba jsou značně odlišné vzhledem k západní kultuře. Texty SZ vznikaly dříve, než došlo k jejich písemnému zaznamenání a uchovávaly se ústním podáním. Kulturní prostředí bylo prostředím semitského Orientu s vlivem okolních kultur, zejména kultury egyptské. Literární druhy, se kterými se setkáváme ve SZ, lze rozdělit takto: poezie, proroctví, apokalypsa, řeči a kázání, mudrosloví, právní texty a vyprávění.

Poezie

Čistě poetickými texty jsou především žalmy (písně), i když se můžeme s poezií setkat i v mudroslovných a prorockých textech. Předchůdci žalmů byly písně význačných osobností dávných dob, např. píseň sestry Mojžíše Mirjam nebo píseň Debory. Podstatnou formou hebrejského verše je paralelismus, tj. opakované vyjádření stejných myšlenek, obdobnými nebo docela jinými slovy. Hlavními básnickými formami jsou:

• hymnus – chvalozpěv Bohu, Semita děkuje za všechna dobrodiní ne člověku, ale Bohu
• žalozpěv - básník naříká na svou bídu Bohu, je nešťastný, nemocný, chudý on, nebo celý jeho národ
• nářek - pohřební zpěv
• královský žalm – chvalozpěv na krále, poděkování krále za vítězství, korunovační písně
• epické žalmy - tématem jsou izraelské dějiny
• milostné písně - nalézáme je především v knize Píseň písní, kde ve vztahu muže a ženy je alegoricky vyjádřen vztah mezi Bohem a izraelským národem
• jiné druhy žalmů - poutnické písně, zpěvy oslavující Zákon, liturgické písně.

Proroctví

Proroctví - s tímto fenoménem se setkáváme u Semitů, tedy i v národě izraelském. Bůh se skrze prorocké výroky, původně krátké a jadrné, obrací k národu. Bůh skrze proroka kárá i hrozí, napomíná i slibuje.

Apokalypsa

Je následnicí proroctví. Jediná typická apokalypsa SZ je v knize proroka Daniela, v NZ je to Kniha Janova zjevení. Téměř všechny ostatní apokalypsy jsou apokryfní. V bohatých obrazech je nám vykreslován pozemský a nebeský život se zaměřením na poslední věci člověka a světa. Jazykem apokalyptických textů je obvykle próza.

Slova moudrosti

V mudroslovné literatuře se nejedná o řešení teoretických otázek, ale o praktické moudré rady pro život. Nejstarší formou této literatury jsou přísloví. Ta jsou někdy lidová, někdy to jsou umělé literární výtvory. Moudrost je především o takovém umění žít, které spočívá v bázni před Bohem. Mezi knihy mudroslovné patří Kniha moudrosti, Kniha Kazatel, Kniha Sirachovcova a některé žalmy. Knihy odpovídají na hledání počátku a zdroje moudrosti. Počátek a zdroj moudrosti nalézají v Bohu.

Autory této literatury je třeba hledat mezi královskými a provinčními úředníky.

Právní texty

Zákon měl v životě Izraele velký význam a řídil jak národní, tak individuální život. Zákon řídí jednotlivé případy, jak se vyskytují v životě. Zákon měl tzv. kauzistickou formu: "když se stane to a to, za takových a takových podmínek, musí nastat...". Zákoníky mají svoji předmluvu a doslov. Autoritou, od které zákon nabývá pravomoc, je král. Izraelské zákony jsou v pravém slova smyslu zákony náboženskými a od počátku nad nimi bdí, vysvětlují je nebo doplňují kněží.

Vyprávění

Vyprávění je základním stavebním kamenem starozákonních dějin. Lidová vyprávění z nejstarších dob mají vysvětlit náboženské a antropologické otázky (Gen 1-11 kapitola). Lidová vyprávění z nejstarších národních dějin podobná ságám pojednávají o období patriarchů, vyprávění z mladší minulosti - dvorní příběhy Davidovy. Letopisná vyprávění zachycují důležité události z obou království (Knihy královské a Kniha kronik), lidové poučné vyprávění se silným náboženským sklonem popisuje osudy Tobiáše, Ester, Jonáše a Judit. Dějinné knihy vytvářejí soubory příběhů osvětlujících náboženský smysl dějinných událostí. Moderní historická 1. kniha Makabejská se snaží podat věrný obraz povstání, patetické podání historie v 2. knize Makabejské líčí často nadneseným slohem velkolepé a zázračné scény povstání.

PŘEKLADY KNIH STARÉHO ZÁKONA

Řecké překlady

Nejstarším a nejznámějším řeckým překladem je LXX, jinak zvaná Septuaginta. Překlad vznikl v Alexandrii ve 3. až 1. století před Kr. pro řecky mluvící židovskou diasporu. Křesťané rané církve tento překlad převzali a v reakci na to vznikají v židovském prostředí další překlady, Aquilův, Theodotinův, Symmachův. V opisech se množily chyby, a tak vzniká Origenova recenze LXX, tzv. Hexapla, kde jsou v šesti sloupcích porovnávány výše jmenované řecké překlady s hebrejským textem a foneticky z hebrejštiny do řečtiny přepsaným textem.

Aramejské targumy a Samaritánský Pentateuch

Aramejské targumy jsou volné překlady, či spíše parafráze hebrejského textu do aramejštiny. Vznikly pro potřeby aramejsky mluvících židů v Palestině. Nejvýznamější jsou targumy Onkelův k Pentateuchu a Jonathanův k Prorokům. Samaritánský Pentateuch vznikl překladem hebrejského textu do samaritánského dialektu, blízkého aramejštině.

Latinské překlady

Pro latinsky mluvící křesťany v severní Africe a na Apeninském poloostrově byly vytvořeny zřejmě dvě verze, africká a evropská (starolatinský překlad). Na přelomu 4. a 5. století provedl sv. Jeroným revizi existujících starolatinských překladů NZ a Žaltáře, verzi LXX a Theodotina, z hebrejštiny přeložil všechny protokanonické knihy a z aramejštiny knihy Tobiáš a Judit. Jazyk překladu je zčásti přizpůsoben lidovému rázu starolatinského překladu. Překlad je znám pod názvem Vulgáta. V 16. století byla provedena revize (existovalo velké množství lišících se opisů) a vydána opravená verze Vulgáty.

Syrské a koptické překlady

V Sýrii, kam se křesťanství rozšířilo již v době apoštolů, byly ve 2. století knihy Starého zákona a Nového zákona přeloženy do syrského dialektu aramejštiny. Nazývá se Pešitta - obecná. Nejstarší kodex Pešity z 6. století je uložen v Londýně. Ve 3. století vznikají v Egyptě překlady LXX do koptštiny.

Staroslověnské a české překlady

Na Moravu přinášejí překlad v slovanské lidové řeči sv. Cyril a Metoděj a na Moravě překládají převážně z řečtiny žaltář a texty čtené při liturgii. Sv. Metoděj údajně na sklonku života překládá téměř celé Písmo.

České překlady evangelií, žaltáře a bohoslužebných textů pravděpodobně existovaly už ve 12. století. Ve 14. století je z existujících překladů vytvořen Biblický rukopis Leskovecko-Drážďanský a v 15. století vznikají Bible Litoměřicko-Třeboňská, Hlaholská a Olomoucká.

Po vynálezu knihtisku vychází brzy NZ, žaltář a v roce 1488 Bible Pražská. V 16. století vzniká v prostředí Jednoty bratrské Bible kralická jako překlad z originálních jazyků a v 17. a 18. století v katolickém prostředí Bible svatováclavská jako překlad Vulgáty.

Ve 20. století vznikají v katolickém prostředí překlady Hejčlův, Hegerův a Bognerův (nekompletní). V 2. polovině 20. století vzniká tzv. ekumenický překlad, Bible ekumenická.

Kodexy

Kodex v původním slova smyslu označuje svazek listů svázaných ve hřbetu. Pro zápis je mnohem výhodnější než původní svitky, které nahradil, neboť se v něm rychleji a lépe orientuje a dá se využít obou stran psací plochy.

Při textové kritice biblických textů se využívá zejména těchto kodexů a zlomků:

• Kodex C z Káhiry, zvaný podle Mošeho ben Ašera, který jej opsal a opatřil masorou. Pochází z roku 895, byl nalezen v Geníze (pohřebiště nepoužívaných liturgických textů). Obsahuje některé knihy prorocké.
• Kodex z Aleppa pochází od Árona ben Moše ben Ašera z 10. století. Obsahuje celý SZ. Slouží jako vzorový kodex.
• Kodex Leningradský P z r. 1008, vychází z kodexu Mošeho ben Ašera, obsahuje Izajáše, Jeremiáše, Ezechiela a 12 proroků.
• Důležitý rukopis je Samaritánký Pentateuch.

Do doby, než byly objeveny Kumránské svitky, neměly zlomky pro textovou kritiku SZ velký význam. Před rokem 1947 byl nejstarším zlomkem textu SZ papyrus Nash, nalezený v Egyptě. Datuje se obvykle do 2. - 1. století př. Kr. Papyrus obsahuje z Ex 20, 2 a následující, Dt 5, 6 a následující (parafráze desatera), Dt 6, 4 a následující.

Text knih SZ prošel během staletí mnohými změnami. Při opisování došlo, pochopitelně, ke vzniku chyb. Ne každý opis vznikal se stejnou pečlivostí, jako výše zmíněný masoretický text. Nález svitků v Kumránu však potvrdil neporušenost, celistvost (integritu) a oprávněnost uznávané vážnosti (autoritu) dnešních starozákonních textů.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty:

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Všeobecný úvod do Bible. [on-line], Abc víry. [Citováno 27. 10. 2012]. Dostupné na: http://abcviry.cz/index.php/vseokrestanstvi/obibli/7-bible/60-vseobecnyuvodbible?showall=1

Kánon. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 12. 3. 2011. [Citováno 12. 3. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kánon

Biblický kánon. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 22. 1. 2011. [Citováno 12. 3. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Biblický_kánon

Tridentský koncil. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 4. 3. 2011. [Citováno 15. 3. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tridentský_koncil

Palestinský kánon. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 29. 9. 2012. [Citováno 10. 10. 2012]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Palestinský_kánon

Pergamen. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 13. 2. 2011. [Citováno 20. 3. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pergamen

Papyrus. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 19. 2. 2011. [Citováno 20. 3. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Papyrus

K výrobě inkoustu a recepturám v českých zemích do 16. století. Martina Andryková. [on-line]. [Citováno 20. 3. 2011]. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/64756/ff_m/Diplomka_PVH_posl_verze.pdf

Bible. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 26. 2. 2011. [Citováno 20. 3. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bible

Všeobecný úvod do Písma svatého. Josef Hřebík. [on-line], [Citováno 20. 3. 2011]. Dostupné na: http://ktf.cuni.cz/~hrebik/vseob_uvod.html

Kodex. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 27. 6. 2012 . [Citováno 15. 10. 2012]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kodex

Damasus I. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 3. 10. 2012. [Citováno 20. 11. 2012]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Damasus_I.

O podstatě a původu naší kultury. Markéta Hovadíková [on-line], E-Logos, Elektronic journal for philosophy/2001, ISSN 1211-0442. [Citováno 20. 11. 2012]. Dostupné na: http://nb.vse.cz/kfil/elogos/student/marketa1-02.htm

Starý zákon. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 19. 2. 2011. [Citováno 12. 3. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Starý_zákon

Book of Genesis. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace neuvedena. [Citováno 12. 3. 2011]. Dostupné na: http://www.gotquestions.org/Book-of-Genesis.html

Talmud a midraš. Úvod do rabínské literatury. Günter Stemberger [on-line, náhled knihy], [Citováno 26. 11. 2012]. Dostupné na: http://www.ivysehrad.cz/data/products/down_1130.pdf

Hebrejština. [on-line], Wikipedie. Poslední aktualizace 21. 3. 2007. [Citováno 3. 12. 2012]. Dostupné na: http://czech-wikipedia.wiki-site.com:82/h/e/b/Hebrejština.html

Ostatní dokumenty:

HEJČL, Jan. Bible česká, díl prvý: Knihy starého zákona, Svazek 1. Genesis – Judit, Redigoval Dr. Antonín Podlaha. Praha: Nákladem „Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1917.

AUTOR NEZNÁMÝ. Úvod do písma svatého. 1. díl, Úvod do Starého zákona. Litoměřice: CMBF, 1980.

TOBOLA, Jaromír. Otázky z úvodu do Písma svatého starého zákona. Olomouc: CMBF, 1971.