ZJEVENÍ JANOVO

PROROCKÁ KNIHA

Poslední a jedinou prorockou knihou v Novém zákoně je Zjevení Janovo (Apokalypsa), jedna z nejtěžších knih Písma vůbec, jak po stránce literární, tak i po stránce výkladu a pochopení. Všechny knihy Písma obsahují zjevení, tj. odhalení Božích pravd lidem, ale tato kniha dostala název Zjevení proto, že hned na počátku prohlašuje, že Ježíš Kristus v ní zjevuje skryté pravdy. Je to kniha prorocká, která pod rozličnými obrazy popisuje tehdejší i budoucí osudy církve. Toto Zjevení Janovo je určeno sedmi církvím prokonzulární Asie. Tato římská provincie byla tehdy místem důležitých jevů a přírodních katastrof (různá zemětřesení, Vesuv soptil), císařové umírali násilnou smrtí. Mladá církev byla pronásledována ze strany židů i Říma, křesťané byli vystavováni nejkrutějším mukám. Sám Jan byl za Domitiánova pronásledování poslán do vyhnanství na ostrov Patmos v Egejském moři. Odtud vzhlíží s obavami k břehům Malé Asie, kde zanechal své milované vystavené nejrozmanitějším nebezpečím. Tam mu dává Kristus skrze svého anděla nazírat na přítomný stav sedmi maloasijských církví i na to, co bude, na všechna pronásledování a boje, ale též na konečné vítězství. Ve formě proroctví a mohutných obrazů jsou v Apokalypse vylíčeny přítomné i budoucí osudy Kristovy církve. Je to kniha veliké útěchy, v níž apoštol ukazuje, že i protivenství jsou v Božím plánu a že nakonec Ježíš zvítězí a dá svým věrným zaslouženou odměnu věčné slávy. Obsahem a základní myšlenkou je: ještě jednou se Spasitel vrátí. Jeho příchodu budou předcházet tvrdé boje mezi Kristem a antikristem, mezi říší Boží a říší ďáblovou. Tento boj, který už začal, se bude během staletí stupňovat, vyvrcholí příchodem antikristovým a bude skončen až Kristovým vítězstvím v poslední den. Ve své podstatě je však kniha Zjevení knihou útěchy a touhy se zvoláním: Přijď, Pane Ježíši. Co do vnější formy je listem, lépe řečeno encyklikou, sedmi maloasijským církvím. V první části jim adresovaným je obsažena pochvala i pohanění, hrozba i zaslíbení, podle toho, jak je přiměřeno povaze a stavu té které církve a jejího biskupa. V druhé části je prorocké slovo o budoucnosti, které líčí drama před druhým příchodem Páně a Kristův triumf. Pod rozličnými obrazy tu jsou podávány děje, které se už staly, nebo se teprve uskuteční. Uplatňovat jednotlivá zjevení na určité světové události nemusí být proto nesprávné. Jen se z takového výkladu nesmí dělat úplně jisté vyplnění Janova vidění. Jako je totiž jasná základní myšlenka, o to je těžší výklad jednotlivých míst a obrazů. Jako ve všech prorockých knihách i zde je přítomné a budoucí, historické a symbolické, známé i neznámé soustředěno do jednoho okamžiku. To svádí různé „odborníky“ k vlastním výkladům a závěrům. Plný smysl jednotlivých vidění ale bude odhalen až v den vyplnění, až bude vše zjeveno. Každý pokus vztahovat líčení a narážky Apokalypsy na určité časové úseky a jednotlivce tedy víceméně ztroskotává. Z četných výkladů chci uvést jen názory moderních exegetů, které jsou v podstatě dva: jedni vidí ve Zjevení líčení událostí na konci světa při druhém příchodu Páně; druzí v tom vidí spíše teologii dějin církve (od počátku do konce) z hlediska Božích plánů. Je ale důležité vědět, že kniha nesmí být předmětem šťouravé všetečnosti, protože kvůli lidské zvědavosti nebyla psána žádná z knih Písma. Má nám stačit jen to, že Apokalypsa hlásá a předvídá konečné vítězství Krista a jeho církve.

Z hlediska řeči a slohu si kniha žádné velké ocenění nezasluhuje. Je v ní malý slovní výběr, v originálu četné gramatické chyby, věty začínají většinou stejnými slovy, sloh je schématický a monotónní. Vyjadřování je alegorické, plné metafor. Náboženské ideje jsou podávány pomocí obrazů, někdy rozvedených, jindy stručných, mnohdy přesahujících lidskou představivost. Kniha byla napsána na sklonku panování císaře Domitiána. Jan ji napsal na ostrově Patmos. Autentičnost Apokalypsy potvrzuje Justin, Muratoriho zlomek, Irenej, Tertulián, Papias, Pastýř Hermův, Cyprián a další.

APOKALYPTICKÁ LITERATURA

Apokalyptickou literaturou nazýváme osobitý literární druh, který v tajemných vizích a předpovědích popisuje budoucnost vyvoleného národa (Židů) a celého lidstva. Tato literatura má své kořeny ve Starém zákoně, zejména u proroků jako např. Izaiáš, Joel, Amos, Ezechiel, zejména však prorok Daniel.

Účelem apokalyptické literatury je přinášení útěchy v těžkém a krizovém období, které lidé prožívají. K charakteristickým rysům apokalyptického stylu patří proroctví, vidění a symboly. Výpovědi apokalyptické povahy ale nacházíme i v jiných knihách Nového zákona. Jedná se o výpovědi, ve kterých se hovoří především o budoucích osudech lidstva a konci světa. Posláním proroků bylo zvěstovat lidem vůli Boha a objasňovat ji, což se dělo především ústním způsobem. Připomínali vyvolenému národu povinnosti, které vyplývaly ze Zákona – Smlouvy, uzavřené mezi Bohem a tímto národem, a v nutných případech zvěstovali i tresty, které měly dopadnout na národ za jeho neposlušnost a porušení Smlouvy. I v prvotní církvi byli proroci a jejich služba měla velký význam pro duchovní život církve. Z hlediska charismatických darů je apoštolPavel klade na druhé místo po apoštolech. Proroci se vyznačovali věrností, vyučovali ve jménu Božím, napomínali, utěšovali lid a v některých případech předpovídali i budoucnost (1K, 14,2; Sk 11, 28; Sk 20, 23 a další).

Při porovnání Janova Zjevení s ostatními díly apokalyptické povahy (židovskými i pseudozjeveními) je třeba hovořit o podobnostech a odlišnostech. Z formálního hlediska tu jsou mnohé podobnosti vidění, používání apokalyptických prostředků, nejasný styl, zájem o eschatologii, ostrá antiteze mezi nynějším a budoucím věkem, zjevování skutečností, které jsou známy pouze Bohu. V Janově díle ale autor jmenuje sám sebe, zatímco v ostatní apokalyptické literatuře převládá anonymita. Obsah Janova Zjevení je určen na bezprostřední hlásání současníkům – maloasijským církvím a přes ně i budoucím pokolením, kdežto pseudozjevení jsou určena daleké budoucnosti. Antiteze mezi nynějším a budoucím věkem není u Jana absolutní, protože budoucnost je už v jisté míře přítomna a přítomnost je určitým stupněm k budoucnosti a přípravou na ni. Z tohoto hlediska se nám Jan jeví jako skutečný novozákonní prorok a takovou je i kniha Apokalypsa, jediná prorocká kniha NZ, bez které by Nový zákon nebyl úplný.

AUTOR A AUTENTIČNOST DÍLA

Všeobecná církevní tradice, stejně jako i nejnovější bádání připisují knihu Zjevení autorovi čtvrtého evangelia a tří listů – apoštolovi Janovi. Námitky proti této všeobecné tradici vyslovili nejdříve antimonatisti v Malé Asii. Montanisté totiž zneužívali knihu Zjevení pro své učení a antimonatisti ji připisovali bludaři Kerintovi. Největším odpůrcem Apokalypsy byl Dionýsios Alexandrijský, který vyslovil názor, že není možné, aby kniha Zjevení pocházela od apoštola Jana. Opíral se přitom o vnitřní důkazy. Dionýsios předpokládal jiného Jana, presbytera, kterého považoval za autora této knihy a rovněž čtvrtého evangelia. Tento názor si osvojil i Eusebius. V novější době tento názor zastávali racionalistaHarnack a další. Dionýsios Alexandrijský uvádí tyto námitky proti autentičnosti knihy Zjevení:

• a) Autor Zjevení vícekrát vzpomíná své jméno, což apoštol Jan ve svých autentických dílech nedělá.
• b) Z hlediska koncepce a idejí se kniha Zjevení v mnohém odlišuje, i když tu jsou i jisté podobnosti.
• c) Existují zde množství rozdílů v jazyku a stylu. Evangelium a listy jsou napsány s jistou elegancí ve stylu, zatímco v knize Zjevení jsou početné vulgarismy.

Tyto námitky dodnes používá i negativní kritika. Na ně by se dalo odpovědět asi takto:

• a) Autor Zjevení obracející se k maloasijským církvím se představil jako Jan (Zj 1, 1; 1, 2; 1, 4), prorok (Zj 1, 3; 22, 9), služebník Boží a Kristův a jako bratr adresátů Zjevení a účastník jejich soužení (Zj 1, 9). Toto představení se jménem bylo v tomto případě nutné podle vzoru starozákonních prorockých knih, ve kterých je jméno proroka vždy uvedeno. Janovo jméno, které je adresátům dobře známé a autorita, s jakou se k nim obrací, hovoří ve prospěch apoštolského původu této knihy. Vzpomenutí ostrova Patmos jako místa napsání odpovídá i historické tradici o pobytu a činnosti apoštola Jana v Efesu a o jeho vyhnanství na tento ostrov za vlády císaře Domitiána. Z tohoto hlediska je neudržitelná hypotéza, která předpokládá jiného autora toho samého jména, a to Jana presbytera.
• b) Je pravdou, že při porovnání knihy Zjevení s evangeliem a listy apoštola Jana, zjišťujeme určité rozdíly ve slovech, gramatice apod. Jsou zde však i mnohé podrobnosti, které hovoří ve prospěch Jana, jako autora knihy. Jde především o tyto skutečnosti: Janův dramatický styl a spád díla, slavnostní tón řeči, paralelismus myšlenek, syntetický způsob uvádění faktů, symbolické alegorie, systém čísla sedm a autorovo svědectví na konci knihy.(srovnej J 19, 35; 21, 24 – Zj 22, 8; 22, 18).
• c) Pokud jde o jazyk, rozdíly jsou nesporné, ale nesmí být záměrně přeceňovány, protože i v evangeliu nacházíme semitizmy. V knize Zjevení je jich více, protože Jan se zde častěji odvolává na proroctví SZ, čímž z nich přebral i jisté fráze a pojmy. Mimo to Jan jako vyhnanec na ostrově Patmos neměl u sebe nikoho ze svých učedníků, kteří znali lépe řecký jazyk. Podobným způsobem se řeší i otázka jednoty učení v Janově evangeliu a v knize Zjevení. V evangeliu převládá idea vtělení Slova a ve Zjevení převládá idea oslaveného Krista, což plně odpovídá skutečnostem a záměrům jednotlivých děl. Dále to je univerzálnost spásy, konečné vítězství Krista, stejné chápání judaismu atd.

ZPŮSOBY VÝKLADŮ KNIHY ZJEVENÍ

Početné komentáře k této knize můžeme podle povahy rozdělit do těchto tří skupin:

• a) komentáře, které hovoří o tom, že autor podává dějiny své doby
• b) komentáře, které hovoří, že autor zobrazuje dějiny církve
• c) komentáře, které hovoří, že se autor snaží eschatologicky představit a předpovědět poslední dny a osudy církve a dobu působení antikrista

PŮVOD A CÍL KNIHY

Bezprostřední příčinou napsání knihy bylo zjevení, které se Janovi dostalo v době jeho vyhnanství na ostrově Patmos. Důvodem zjevení byly mimo jiné i těžké podmínky života křesťanů, kteří museli v té době snášet velká protivenství ze strany židů, heretiků. Cílem knihy je útěcha a ubezpečení, že Kristus je se svou církví a vede ji ke konečnému vítězství nad temnými silami, protože on je „Král králů a Pán pánů“ (Zj 19, 16).

ADRESÁTI KNIHY ZJEVENÍ

Kniha Zjevení představuje jakýsi „okružní list“, adresovaný sedmi maloasijským církvím: v Efesu, Smyrně, Pergamu, Thyatirách, Sardech, Filadelfii a Laodiceji. Těmto církvím jsou adresovány osobní listy, které jsou pojmuty do obsahu této knihy.

ČAS MÍSTO NAPSÁNÍ KNIHY

Za místo napsání knihy Zjevení je považován ostrov Patmos, což je uvedeno i v samotné knize. Podle nejstarších svědectví tradice a svědectví Ireneje Lyónského kniha vznikla na konci vlády císaře Domitiána, a to roku 96. Domitián zahynul 18. 9. 96.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura