CD02 Od založení Církve po Edikt milánský

CO MÁ SPOLEČNÉHO BOŽÍ TROJICE SE ZALOŽENÍM CÍRKVE?

Když se podíváme do různých knih, které opisují historii křesťanské církve, setkáváme se zhruba se dvěmi variantami jejího vzniku. V první variantě se píše, že církev vznikla o letnicích, popřípadě v období mezi Velikonocemi a letnicemi. Druhá varianta konstatuje, že církevní dějiny počínají sesláním Ducha svatého na apoštoly v Jeruzalému padesátého dne po Velikonocích o svátku letnic, což je samozřejmě pravda, navíc je to uvedeno i v Bibli ve Skutcích apoštolských (Sk 2, 1 – 4). Proč se o tom ale zmiňuji? První varianta se takticky vyhnula citaci o Duchu svatém, u druhé varianty se o Duchu svatém napíše jedna věta a plynule se pokračuje dál. Pozorný čtenář si jistě všiml, že v článku „Definice Boha“ jsem popisoval jeho atributy, že je nehmotný, jediný… V „Úvodu do církevních dějin“ je naopak napsáno v první větě v Apoštolském vyznání víry, že …Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého“… A už se nám to začíná nějak zamotávat. Sice píšeme o dějinách, ale jak to tedy je? Máme jednoho Boha, nebo tři?

Starý zákon nezná víru v Syna, ani v Ducha, je v něm pouze víra v jediného Boha. I když je Bůh ve Starém zákoně nazýván různými jmény, vždy se jedná o jednoho a téhož Boha. Pro židovskou víru je trojjediné chápání Boha naprosto nepřijatelné. Přesto i v SZ jsou náznaky „Boží trojice“. Např. mimo jiné: Gn 3, 22; Iz 48, 16: 61, 1 atd. Jinak tomu je v Novém zákoně, zde máme odkazů nespočet, např.: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28, 19).

Učení o Boží trojici, je jednou z nejtěžších věcí v křesťanském učení a není způsob jak ji adekvátně vysvětlit, není možné ji dokonale pochopit. Bible učí, že Otec je Bůh, Ježíš je Bůh a Duch svatý je Bůh. Ale také učí, že je pouze jeden Bůh. To však neznamená, že výroky nejsou pravdivé, nebo se nezakládají na biblickém učení. Při studiu této problematiky musím navíc podotknout, že slovo Trojice se v Bibli nevyskytuje.

Jak to tedy je? I když se slovo Trojice v Bibli nevyskytuje, jak bylo výše řečeno, Trojice znamená pouze zjednodušený popis skutečnosti, že existuje trojjediný Bůh, že to jsou tři společně existující osoby, které jsou zároveň jediným Bohem. Přitom se nejedná o tři různé bohy. Ani se božské osoby nedělí o jediné božství. Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, ale nejsou Duchem svatým, jsou totiž jediný Bůh. „Trojice“ je tedy jeden Bůh ve třech osobách a tato terminologie se používá proto, aby se nemusely používat definice typu, že se jedná o tři pospolu existující věčné osoby jediného Boha apod., prostě se jedná o kratší výraz dané skutečnosti. Přitom ale Ježíš není pouhý stvořený anděl, Duch svatý není nějaká pozitivní energie a Bůh otec není nějaká neosobní moc.

Myslím, že kdo dočetl až potud, musí z toho být pěkně zmatený. Pro malé, nedokonalé zjednodušení, představme si Boha jako vodu. Tekutina, pára i led jsou formy vody, přesto má voda pokaždé stejný vzorec H2O. Nyní si asi řeknete: „Aha, ale…“, a bude následovat množství otázek. Aha, ale zřejmě se nám vytratilo z mysli při tom všem empirickém zkoumání to, co je podstatou života Trojice, a to je totiž tajemství. Bůh je tak nás přesahující, že ho nemůžeme vlastními silami poznat a pochopit. Víme o něm pouze to, co nám sám zjevil. Pro naši útěchu, je to podobné jako s láskou. Můžeme ji rozpitvat za pomoci psychologů, díky chemii můžeme poznat každý hormon, či molekulu vášně a citu, přizvat si fyziku… Výsledek v reálu ale bude asi úplně jiný, než jak jej popisuje věda. Nebo se podívejme na Měsíc. I když nechápeme všechny přírodní zákonitosti, složité zákony a rovnice, ani jsme nikdy neviděli jeho přitažlivost, nic nám to nebrání v tom, abychom si nešli za přílivu zasurfovat (který je právě díky Měsíci). Dalo by se říct, že i když nechápeme a těžko kdy Boha pochopíme, nic nám nebrání v tom, abychom v něj věřili. Možná si řeknete, co má nějaká Trojice společného s církevními dějinami? Je to jednoduché. Pokud chceme pochopit začátek založení Církve (jako takové – s velkým C), její vývoj, vedení Bohem a v neposlední řadě znát její vzestupy a pády díky lidskému faktoru, musíme mít o této problematice zásadní povědomí. Je totiž zajímavé, že přes všechny chyby a věčná selhávání, je Církev stále mezi námi. Kdyby se jednalo o lidský výmysl, zcela jistě by už dávno musel zaniknout díky nedokonalosti jejích členů. A nyní zpět k dějinám.

ZALOŽENÍ CÍRKVE

Dějiny křesťanské církve počínají sesláním Ducha svatého na apoštoly padesát dní po velikonocích o svátku letnic cca v roce 30 (viz. nepřesnosti ve výpočtu narození Krista). Bylo to docela dramatické, když uvážíme, co všechno se událo za těch padesát dní po velikonocích. Podíváme-li se na věc z pohledu dnešního člověka, apoštolové po slavném vjezdu Ježíše do Jeruzaléma očekávali, že bude svržena římská nadvláda, Ježíš se stane vládcem a oni jako věrní učedníci určitě neostrouhají kolečka a získají nějaké výnosné místo ve státní správě. Najednou těžký průšvih. Jejich šéfa - Ježíše, kterému bezmezně věřili, židé nechali ukřižovat. Moc nescházelo a sami skončili také v kriminálu. Nastává totální beznaděj, apoštolové všechno opustili, zaměstnání pryč, majetek, rodina a příbuzní svým způsobem také. Najednou radostná zpráva, Ježíš vstal z mrtvých. To by porazilo koně. Veliká radost ze zmrtvýchvstání, ale Ježíš není stále s nimi, mizí si a přichází, kdy chce. Navíc slibuje Ducha svatého. Apoštolové asi vzdáleně tuší, ale neví, o co se jedná. Kristus se sbalí, jde a vstupuje na nebesa. Jsou sami, mají se modlit a Duch svatý přijde. No ano, modlit, ale jak dlouho? Týden, měsíc, rok? A už to zase není žádná velká sláva. Sice mají jistotu vzkříšeného Krista, ale… Však to znáte. Židé zrovna učedníky Ježíše moc nemilují, jistější je se schovat. Najednou, na ně sestupuje Duch svatý a nastává zázrak. Mizí strach a je najedou jasno. Všechny problémy jejich víry vyřešeny. Neplavec se stává plavcem a pohybuje se jako ryba ve vodě. Takto nějak by se dala parafrázovat Bible, konkrétně Skutky apoštolské. Zde se dovídáme, od očitých svědků, co všechno se stalo v prvotní církvi. Jsou to dějiny psané přímými účastníky.

ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE - ŽIDOKŘESŤANÉ

Z apoštolů spadl strach a začali hlásat ukřižovaného Krista. Zrovna první den byl úspěšný. Po veřejné řeči apoštola Petra se obrátilo na víru 3000 lidí. Množství obrácených lidí a starost o ně, nutila apoštoly, aby začali vytvářet vlastní náboženskou obec. Její střed tvořilo kolegium dvanácti apoštolů, v jejichž čele stál Petr (Po zradě Jidášově apoštolové losem zvolili na jeho místo Matěje.). Vyjimečné postavení Petra bylo samozřejmé už od počátku. Právě Petrovi říká Ježíš: „Pas mé ovce“ (J 21, 17), Ježíš se za něj modlí, aby byl posilou pro své bratry (Lk 22, 32) a říká mu: „…ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev…, ...co odmítneš na zemi, bude odmítnuto na nebi…“ (Mt 18 – 19). Byl tedy tím, kdo musel konečně potvrdit různá nařízení v církvi. Rozhodující instancí se stával římský biskup, nástupce apoštola Petra až v průběhu 3. – 4. století, bez jehož souhlasu se nemohl sejít ani koncil.

Apoštolové zpočátku vykonávali velkou většinu práce spojené s novou obcí sami. Mimo jiné se jednalo o „službu při stole“, tj. rozdělování stravy pro chudé, sirotky a vdovy. Ne vždy však mohli být u každého rozdělování a zde se projevil lidský faktor. Židé pocházející z řeckého prostředí se domnívali, že více stravy dostávají Židé pocházejícími z Jeruzaléma a začali se objevovat první spory. Díky velké vytíženosti apoštolů a liknavosti lidí dohlížejících na rozdělování jídla vznikají v nové církvi požadavky na budování určité hierarchie – struktury. Vzniká nový církevní úřad, tzv. diakonát. Jednalo se o sbor (zatím) sedmi jáhnů (Sk 6, 1 – 4), kteří měli obstarávat službu u stolu a pomáhat při hlásání evangelia. Ustanovení jáhnů spočívalo v modlitbě a vkládání rukou apoštolů na ně. Mezi nejznámější jáhny patří Štěpán. Dalším novým úřadem byl presbyter – starší. Nevíme úplně přesně, v čem zpočátku spočívala jejich úloha, víme však, že presbyteři byli pomocníky apoštolů a spolupodíleli se na rozhodnutích prvního koncilu (Sk 15, 2). Postupně apoštolové – biskupové, předávali presbyterům stále více pravomocí, až z jejich úřadu vykrystalizoval samostatný kněžský úřad tak, jak jej známe v dnešní době. V rané církvi se vyčlenily dvě složky. Jednalo se o vedoucí osoby, které byly uvedeny do úřadu vkládáním rukou, tedy klérus, a o obyčejné věřící, tedy laiky. Tato křesťanská obec, protože se skládala pouze z Židů, se zpočátku neoddělila od synagogy, chrámu a Mojžíšova zákona. Dodržovali obřízku a scházeli se k modlitbám v chrámu. Oficiální oběti v chrámu se neúčastnili, protože měli svůj vlastní ritus. Jednalo se především o křest, lámání chleba a postupně vznikal nový „kalendář svátků“. Původním židovským svátkům, např. Velikonocům a letnicím dávali novou křesťanskou náplň. Za zmínku stojí společné sdílení majetku (nejednalo se o komunismus). Věřící prodávali svůj majetek (na bázi dobrovolnosti), utržené peníze dávali apoštolům k nohám (Sk 2, 45) a ti je rozdávali potřebným. Především majetní lidé se lehce zříkali majetku, z důvodu, že v apoštolské době panovala eschatologická nálada. Ta spočívala v očekávání druhého příchodu Krista a konce světa, který měl dle nich přijít každým dnem.

Reakce ze strany Židů na nově vznikající církev byla od počátku nepřátelská. I když se členové církve podíleli na oficiálním židovském kultu, velekněžím a zákoníkům se jejich společenství jevilo jako nově vzniklá sekta, se kterou je třeba se rychle vypořádat. Otevřený konflikt způsobila především víra v Krista coby Mesiáše. Výsledkem pronásledování bylo mimo jiné i ukamenování jáhna Štěpána. Důsledkem tohoto a dalších pronásledování bylo rozšíření církve po celém tehdejším Samařsku a Judeji. Do této doby spadá i obrácení Pavla u Damašku.

Větší pronásledování nastává za vlády Heroda Agripy I. Aby se tetrarcha Herodes Agripa I. zalíbil židům, dal na počátku roku 40 setnout mečem apoštola Jakuba staršího. Podobný osud byl připraven i apoštolu Petrovi, ten však uprchl a nalezl úkryt v Cesareji. Zde měl vidění, na jehož podkladě přijal do církve prvního pohana, a to setníka Kornelia s jeho rodinou. Za vlády císaře Claudia navštívil Petr Řím a zde založil církev. Zde svými kázáními vyvolal nepokoje mezi křesťany a Židy a Claudius nechal všechny Židy vykázat z Říma v devátém roce své vlády. O Petrově pobytu v Římě neexistuje mnoho zpráv, jisté je, že zde byl ukřižován hlavou dolů v rozmezí let 64-67 v době pronásledování křesťanů císařem Neronem.

ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE - POHANOKŘESŤANÉ

PAVEL

Pavel byl hlavní osobností, díky které se křesťanství rozšířilo mezi pohany po celém tehdejším světě. Pavel, židovským jménem Saul-Šavel (Vyvolený), se narodil v silicijském městě Tarsus na jižním pobřeží dnešního Turecka mezi léty 1 – 10 po Kristu. Tarsus byl metropolí provincie Kilíkie. Bylo to město vědy, umění a v té době v mnohém převyšovalo Atény i Alexandrii. Jeho rodiče byli pravověrní Židé z pokolení Benjamínova. Otec byl přívržencem strany farizejů a byl obchodníkem a vlivným měšťanem, díky čemuž nabyl římské občanství. To se vztahovalo i na mladého Šavla, proto měl i římské jméno Pavel.

Mladý Pavel už v rodině dostal dobrou výchovu, podle farizejského způsobu též základní vzdělání. Jako chlapec navštěvoval nižší židovskou školu při synagóze v Tarsu, kde se naučil poznávat Písmo, židovskou tradici a židovský a aramejský jazyk. Dobře znal i řečtinu, řeckou kulturu a filozofii. Rodiče určili syna za zákoníka, proto ho na další studia poslali do Jeruzaléma, kde navštěvoval školu slavného zákoníka Gamaliela, vnuka velkého učitele Hillela a představitele liberálního směru v judaismu. Pavel byl horlivým zastáncem „podání otců“ a v židovství převyšoval svoje vrstevníky. Podle tehdejšího zvyku měl i vedlejší řemeslo, byl tkalcem plátna z kozí srsti, ze kterého se zhotovovaly stany.

Farizejská výchova a jeho temperament rozhodly o tom, že byl zpočátku krutým nepřítelem a pronásledovatelem církve Kristovy jako „nové sekty“. V křesťanech viděl nepřátele Zákona a izraelského národa. Ve Skutcích apoštolských se hovoří o jeho účasti při kamenování jáhna Štěpána a na akcích židovské vrchnosti proti mladé církvi. Tato fakta svědčí o tom, že Pavel v čase veřejného účinkování a ukřižování Krista nebyl v Jeruzalému a o Kristu věděl pouze z vyprávění představených, zejména členů velerady, proto později tyto informace nazval poznáním „podle těla“.

OBRÁCENÍ PAVLA

Obrácení Pavla se uskutečnilo na cestě do Damašku, kam se vypravil společně s ozbrojeným doprovodem, aby pronásledoval mladou církev. Tato událost vyvolala podstatnou vnitřní přeměnu Pavla a změnila i jeho postoj ke křesťanství. Toto se stalo na jaře roku 36. Vnitřně otřesený a slepý Pavel (viz. Sk 9, 8) přichází v doprovodu svých společníků do Damašku, kde podle rady Krista přijímá křest z rukou Ananiáše. Obnovením fyzického i duchovního zraku apoštol už v Damašku začal kázat o Kristu jako o Synu Božím, což udivovalo Židy i křesťany, protože všichni věděli o jeho nenávisti ke křesťanství i o cíli jeho cesty do Damašku. Po odchodu z Damašku šel Pavel do Arábie a tam o samotě přemýšlel o tajemstvích Božích. Po nějakém čase Pavel přišel znovu do Damašku, kde otevřeně kázal, což vyvolalo veliké nepřátelství ze strany Židů, proto Pavel musel tajně opustit město. Z Damašku Pavel odchází do Jeruzaléma, kde se poznal s apoštolem Petrem. V čase modlitby měl v jeruzalémském chrámu vidění, ve kterém ho Pán posílá jako zvěstovatele evangelia mezi pohany. V Tarsu a celé Kilíkii hlásal evangelium Židům i Řekům. Společně s Barnabášem odešel do Antiochie, svobodného a hlavního města Sýrie, kde společně pracovali na šíření křesťanství.

První misijní cesta roku 45 – 48

Z Antiochie Pavel a Barnabáš odešli na Kypr, rodiště Barnabášovo. Kypr prošli od města Salaminy až po Pafos. V Pafosu získali pro křesťanství místodržitele Sergia Pavla. V této misijní práci jim pomáhal i evangelista Marek. Z Kypru všichni tři odpluli do Perge v Pamfýlii, kde se od nich odloučil Marek, který se vrátil do Jeruzaléma. Pavel a Barnabáš došli až do Antiochie v Pisídii, dále šli do Ikónie, Lystry a Derbe. Misijní práci Pavla a Barnabáše přerušili Židé z Antiochie, kteří pobouřili obyvatelstvo, takže v Lystře došlo až ke kamenování Pavla. Když si mysleli, je mrtev, vyvlekli jej za město. Naštěstí Pavel zůstal živý a v Derbe se zotavil, aby na zpáteční cestě mohl znovu navštívit města, kde kázal a ustanovoval presbytery, což dokazuje, že i přes všechny těžkosti měla jejich práce úspěch.

Apoštolský sněm v roku 49

Po ukončení první misijní cesty se Pavel s Barnabášem vrátili zpět do Antiochie, odtud do Jeruzaléma, aby přinesli zprávu o své činnosti. Velký počet obrácených pohanů si vynutil otázku, zda se mají lidé přijímat do církve přímo, nebo jestli se mají dodržovat požadavky Mojžíšova zákona. Důležitost tohoto problému vyvstala zejména tehdy, když do Antiochie „přišli někteří z Judska a učili: Když se nedáte obřezat podle obyčeje Mojžíšova, nemůžete být spaseni“. V Jeruzalému po shromáždění apoštolů a starších byla mimo jiné i tato otázka vyřešena s konečnou platností, a to ve prospěch pohanokřesťanů.

Druhá misijní cesta roku 49 - 56

Po ukončení Jeruzalémského sněmu Pavel, Barnabáš včetně těch, co s nimi přišli do Jeruzaléma, tj. Juda a Silas, zůstali ještě nějaký čas pracovat v Antiochii. Pavel předložil Barnabášovi návrh, aby navštívili církve, které založili na své první misijní cestě. Barnabáš chtěl vzít s sebou Marka, avšak Pavel jej odmítl z důvodu, že je během první cesty opustil „a nešel s nimi do práce“. Pro tuto věc se neshodli, takže Barnabáš a Marek odešli na Kypr a Pavel se Silasem prošli Sýrii a Kylíkii, zašli do Derbe a Lystry a utvrzovali církve. V Lystře Pavel s sebou vzal na další cesty Timoteje, který se stal jedním z jeho nejvěrnějších spolupracovníků. Z Derbe přes Frygii, Galacii a Mýzii došli do Troady. V Troadě se k Pavlovi přidal další spolupracovník, a to evangelista Lukáš. Po moři se dostali do Samotrácie, Neapolis a Filip. Další zastávkou bylo město Soluň, kde se setkali s velkým odporem Židů. Zanechal zde proto Timoteje a Silase a sám odešel do Beroe. I zde za ním přišli Židé, takže Pavel musel odejít do Atén. Po odchodu z Atén založil církev v Korintu. Někteří Židé se opět postavili proti Pavlovi a předali ho soudu, ale místodržitel Achaje Galio jejich obvinění nepřijal a Pavla propustil. Po tomto konfliktu se Židy opustil Pavel Korint a odešel do Efesu, dále do Cesareje a do Jeruzaléma. Odtud se vrátil zpět do Antiochie.

Třetí misijní cesta roku 53 – 58

Po krátkém pobytu v Antiochii se Pavel rozhodl vykonat třetí misijní cestu na podzim roku 53, aby navštívil církve, které založil na svých předešlých cestách. Prošel Galacii, Frýgii a zastavil se v Efesu, kde pracoval tři roky. Po ukončení vzpoury způsobené zlatníkem Demeterem (díky křesťanství poklesl prodej kopií chrámu bohyně Artemis, odešel do Makedonie přes Troadu. Potom navštívil Korint, kde pracoval ve třech zimních měsících na přelomu let 57/58. Byla to jeho třetí návštěva Korintu. Druhou návštěvu Skutky apoštolské nezaznamenaly. Z Korintu v důsledku nebezpečí od Židů cestoval znovu do Makedonie a měl v úmyslu odejít do Sýrie. Velikonoční svátky strávil ve Filipech. Po pětidenní mořské plavbě přišel do Troady a odtud již Pavel pokračoval společně s Lukášem. Z Troady obepluli Mytilén a po obeplutí ostrovů Chios a Samas se dostali do Milétu. Sem si Pavel povolal starší z Efesu, aby se s nimi rozloučil, protože věděl, že ho v Jeruzalémě čekají okovy. Z Milétu odpluli k ostrovu Kós, druhý den na Rhodos a odtud do Patary. Zde přestoupili na loď, která plula do Fenicie. Cestou minuli Kypr, dostali se do Tyru, kde se zdrželi sedm dní. Poté odpluli do Ptolemaidy, kde se zdrželi pouhý den a dále pokračovali do Cesareje. Z Cesareje šli do Jeruzaléma. S sebou donesli sbírku určenou pro jeruzalémské křesťany. V Jeruzalémě chtěl Pavel strávit svatodušní svátky. To bylo v roce 58.

Pavel ve vězení v Cesareji

V Jeruzalému Pavel navštívil biskupa tamější církve, apoštola Jakuba, u kterého se sešli všichni starší a kterým podal zprávu o své činnosti. Židé z Asie, kteří Pavla poznali, vzbouřili všechen lid a obvinili Pavla, že uvedl do chrámu neobřezaného, a tak poskvrnil toto posvátné místo. Pavla chytili, vyvlekli z chrámu a chystali se jej zabít, což se jim nepodařilo díky zákroku vojska z pevnosti Antonie. Vojáci jej zajali a svázaného odvedli do této pevnosti. Dalšího dne se čtyřicet mužů zapřisáhlo, že Pavla zabijí. Když se to dověděl syn Pavlovy sestry, přišel za Pavlem do pevnosti, kde jej o tom informoval. Pavel to poté oznámil veliteli pevnosti. Ten se proto rozhodl ještě v noci odeslat Pavla do Cesareje k prokurátoru Felixovi. Po pěti dnech dorazil do Cesareje i velekněz a starší, aby vznesli proti Pavlovi obžalobu. Felix však celou věc odložil, nechal Pavla ve vězení, ale dovolil, aby jej mohli jeho přátelé navštěvovat. Po dvou letech Felix končil v úřadu a jeho nástupcem se stal Festus Porcius. Když dorazil do Jeruzaléma, ohlásil se u něj velekněz se staršími a žádali vyřešení sporu – Pavlovu smrt. Pavel využil svého práva, římského občana a odvolal se na císaře. Tato slova byla důvodem konečného rozhodnutí: „Na císaře jsi se odvolal, k císaři půjdeš.“ Než byl Pavel odeslán k císaři do Říma, měl ještě příležitost hovořit s králem Agripou, který mu dovolil hovořit na svoji obranu.

Na podzim roku 60 byl tedy Pavel odeslán do Říma s ostatními vězni v doprovodu císařského vojska pod vedením Julia. Cesta lodí byla velmi nebezpečná. V Myrách museli přestoupit na jinou loď, která měla plout do Itálie. I tato cesta byla nadmíru obtížná a skončila ztroskotáním u ostrova Malty, takže Pavel zde musel přezimovat. Po třech měsících pobytu na Maltě se vězni vydali na cestu. Dopluli do Syrakus, Regie, Puleotu a nakonec do Říma.

První římské vězení roku 61 – 63

Po příchodu do Říma dovolili věznitelé Pavlovi bydlet odděleně s vojákem, který ho hlídal. Bydlel v pronajatém bytě, kde Pavel mohl přijímat návštěvy a hlásat evangelium. Toto vězení trvalo dva roky. Po dvou letech byl Pavel osvobozen, protože proti němu nebylo vznesené žádné obvinění a pravděpodobně i ze strany Agripy a Festa došly do Říma zprávy o jeho nevině.

Cesta do Španělska a na východ

Po osvobození z vězení Pavel odešel do Španělska. Poté se vydal na cestu na Východ r. 65 – 66. Podle údajů, které nalézáme v pastýřských listech, Pavel navštívil Asii, Makedonii, Krétu a Achaj. Po krátké návštěvě Efesu odchází do Makedonie, dále do Řecka, do Korintu a odtud na Krétu. Z Nikopolu Pavel odešel do Ilýrie.

Druhé římské vězení a smrt

Na jaře se Pavel znovu ocitl v Asii. Z Milétu odešel do Korintu. V tom čase došlo ke druhému Pavlovu uvěznění, které bylo těžké a Pavel byl střežený jako nějaký zločinec. Někteří z teologů jsou názoru, že Pavel byl uvězněn na východě a jako vězeň dopraven do Říma. Jiní předpokládají, že se Pavel vrátil do Říma a teprve tam došlo k jeho uvěznění. Nebylo mu dovoleno přijímat návštěvy, ani hlásat evangelium. Byla to doba prvního velkého pronásledování za císaře Nerona, kdy křesťané byli obviněni z podpálení města Říma. Při tomto pronásledování zahynul i apoštol národů – Pavel. Jako římský občan byl usmrcen stětím mečem v blízkosti řeky Tiberu na Ostijské silnici roku 67.

DALŠÍ ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ

Mimo Pavla šířili křesťanství i ostatní apoštolové. O jejich činnosti nemáme žádné podložené podrobnosti. Tuto mezeru se snažily od druhého století vyplnit různé apokryfní apoštolské skutky. Jednalo se o dvě skupiny apokryfů. Jedna skupina vznikala v kruzích pravověrných křesťanů, kteří měli potřebu vyplnit mezeru v kanonických spisech, především Skutcích apoštolských a tak odpovědět na dotazy věřících. Tyto prameny nejsou věrohodné, i když se nedá popřít, že by neobsahovaly historické jádro. Druhou skupinou byly apokryfy gnostické, které vznikaly u různých zájmových skupin z důvodů dogmatických. Ti „křesťané“, kteří měli snahu si učení církve upravovat k obrazu svému (viz. dále: Hereze a sekty) psali na podporu svého učení knihy, kterým dávali názvy různých apoštolů, za účelem vyvolat zdání autenticity a autority těchto knih, jakoby byly psány samými apoštoly.

Obecně se dá konstatovat, že působiště apoštolů a jejich spolupracovníků bylo poměrně rozsáhlé a obsahovalo celé tehdejší území římské říše. Jednalo se o především o Frygii, Bithynii, Thrákii, Skythii, Arménii, Mezopotámii, Sýrii a tehdejší místa říše v Africe, jako byla Etiopie a další. To ostatně dokazuje např. pohanský správce Plinius mladší, který v Bithynii a Pontu narazil na tak velký počet křesťanů, že psal dopis císaři Trajánovi, u kterého se dotazuje, jak se má vůči nim chovat (Plinius, Epistola 96). K rychlému šíření křesťanství paradoxně přispěl i sám římský stát. Jeho Pax Romana – římský mír, bylo dlouhé období relativního klidu na celém území Římské říše. Díky tomuto míru mohla být vybudována kompletní infrastruktura od Egypta po Británii. Nebyl problém s cestováním, v celé říši se dalo domluvit buď latinou, nebo řečtinou. Neexistoval nijak zvláštní dozor nad obyvatelstvem, tak jak jej známe v dnešní době, proto i když křesťanství bylo zakázáno, jeho hlasatelé se poměrně snadno ztratili v množství lidí.

CÍRKEVNÍ ZŘÍZENÍ

Kolem roku 100, kdy umírá poslední a nejstarší apoštol Jan, jsou již vytvořeny v mladé církvi základy pro její další rozvoj.

Hierarchie

Věřící jsou rozděleni na laiky a klérus. Klérus se odvozuje od apoštolů. Apoštol Petr je brán jako konečná autorita (Mt 18 – 19). Nástupci apoštolů jsou episkopos – strážci (biskupové). Jejich pomocníci jsou presbyteři – kněží. Pro službu „ u stolu“ a za pomocníky při hlásání evangelia je ustanoven úřad jáhnů. Jáhnové měli též na starosti organizační a charitativní činnosti, např. rozdělovali jídlo a peníze, které s sebou věřící přinesli potřebným (chudí, sirotci a vdovy). I když někdy dochází k výběru vhodného kandidáta hlasováním, popřípadě losem, pro uvedení do úřadu je vždy třeba modlitba a vkládání rukou z řad kléru. Za zmínku stojí úřad jáhenek (diakonek). Tyto ženy, povětšinou vdovy, nedostávaly svěcení, ale pouze požehnání pro svoji službu. Jednalo se především o službu, u které bylo svým způsobem v tehdejší době nemožné, aby ji zastával muž. Tyto ženy pomáhaly při křtu žen a v péči o nemocné. Zhruba od třetího století byl stanoven minimální věk pro biskupa 50 a pro presbytera 30 let. Budoucí kněží se směli ženit, ale po přijatém svěcení se uzavírání manželství už nepřipouštělo.

Eucharistie

Ústřední místo v katolickém kultu zaujímá lámání chleba. Lámání chleba je původní název pro obřad, který známe v současné době jako mši. Mše je označení pro slavení eucharistické oběti – nekrvavého zpřítomnění Kristovy výkupné oběti – smrti na kříži prostřednictvím proměny podstaty chleba (hostie) v Tělo Kristovo a vína v Krev Kristovu. Ta se skládala ze čtení úryvku evangelií, popřípadě apoštolských listů, zpočátku i jiných listů, jejich výkladu. Každá církevní obec se totiž rozhodovala sama, které úryvky z Písma se budou číst, které žalmy zpívat a které modlitby modlit. Dále následovalo vlastní proměňování chleba (Vysluhování eucharistie bylo pevně dané ve všech církvích.) a jeho přijímání. Potom následovala agapé – hostina lásky, která spočívala v rozdávání jídla mezi přítomné. Bohoslužby oběti (proměňování chleba) se mohli zúčastnit pouze pokřtění. Čekatelé na křest – katechumeni se zúčastnili pouze bohoslužby slova a agapé. Stejné nařízení platilo pro pokřtěné křesťany, kteří se dopustili závažného hříchu.

Křest

V apoštolských dobách byl křest udělován bezprostředně po vyznání hříchů. Tertulián píše o katechumenech jako o čekatelích na křest a Hippolyt ve 3. stol. už popisuje organizovaný katechumenát. Křest uděloval biskup dvakrát v roce, a to o Velikonocích a letnicích. Katechumen byl třikrát ponořen do tekoucí vody. Od konce třetího století se stavěly pro tento účel tzv. baptisteria. Křest může být udělen pouze jednou za život.

Biřmování

Je svátost ustanovená Ježíšem Kristem, jejímž prostřednictvím křesťan od Boha dostává dary Ducha svatého. Biblickým základem svátosti jsou dva texty Skutků apoštolů, které výslovně připisují dar Ducha svatého po křtu vkládáním rukou apoštolů (Sk 8, 14 – 17; 19, 1 - 6). Biřmování je svátost daru Ducha svatého a je konečným stvrzením křesťanského zasvěcení. Biřmování uděloval biskup, a to ihned po křtu. I biřmování je možno udělit pouze jedenkrát za život.

Pokání

Ideálem prvokřesťanů bylo věrné následování Krista, což se ne vždy dařilo. Mladá církev byla postavena před problém, jak se zachovat k hříšníkům. Postupně vznikala kající praxe za spáchané hříchy, která byla velmi přísná. Za hlavní hříchy byla považována vražda, odpadlictví od víry a smilstvo. Křesťan, který někoho zavraždil, měl mimomanželský poměr, popřípadě ze strachu před mučednickou smrtí obětoval pohanským bohům, byl vyloučen z křesťanského společenství a trvalo mnoho let, kdy musel mít tzv. kající smýšlení, aby byl přijat zpět. To se muselo projevovat upřímnou lítostí, modlitbami, almužnou a dobrými skutky. Tvrdé kající skutky dostávali hřešící křesťané i za poměrně menší provinění, jako byla lež, lakota, lenost a další. Rozhřešení – odpuštění hříchů uděloval biskup, většinou až po provedeném pokání, pouze v případě nebezpečí smrti bylo odpuštění udělováno okamžitě. Tzv. tajné hříchy se vyznávaly biskupovi soukromě, ale ty, které způsobily veřejné pohoršení, se musely vyznávat veřejně.

OBDOBÍ APOŠTOLSKÝCH OTCŮ

Když zemřel poslední z apoštolů, Jan, chyběl bezprostřední spojovací článek jednoty křesťanů v jejich sborech. V této době požívali největší vážnost muži, kteří se stýkali s apoštoly nebo byli jejich žáky. Tyto muže nazýváme apoštolskými otci. Známe pouze ty apoštolské otce, kteří po sobě zanechali nějaké literární dílo. Tyto jejich spisy jsou pro nás velmi cenné, jsou důležitými doklady o apoštolském zřízení církve a také jedním ze zdrojů křesťanské tradice. Některé ze spisů byly čteny i při mši, přibližně do čtvrtého století, než se ustálil novozákonní kánon. Mezi nejznámější církevní otce – spisovatele patří:

Klement římský

Byl římský biskup (papež). Zachovala se jeho epištola ke Korintským z let 90 – 100. Podnětem k listu bylo rozštěpení církevní obce. Někteří z mladších členů se postavili proti presbyterům. Klement Římský napsal list do Korintu jménem římské církve, aby co nejspíše ukončil zmatky, které tam vznikly. V listu poukazuje na rozčlenění vojska a lidského těla na články vyšší a nižší. Z toho vyplývá, že: „Apoštolové jsou od Krista, biskupové od apoštolů. Proto nemohou být svrženi…“ O tomto listu píše i korintský biskup Dionysius (druhá pol. 2. st.) a potvrzuje, že epištola se v církevním shromáždění předčítala.

Hermas

Byl bratrem římského biskupa Pia I. Pod vlivem listu apoštola Jakuba píše kolem r. 140 Pastýře (Hermův pastýř). Hermas je znepokojen laxním přístupem křesťanů k víře, a proto zpřísňuje zákony Páně – po přijatém křtu na odpuštění hříchů už nelze hřešit. Tento spis je důležitým pramenem pro poznání a pochopení významu pokání.

Hegesippus

Žid, který po svém obrácení navštívil mnoho biskupů, mimo jiné i v Římě a Korintu. Zjišťuje, že tradice je stejná ve všech místních církvích, které navštívil. Hegesippus napsal pět knih, kde staví jednotu proti heretikům. Zachovalo se z nich pouze torzo, především v Eusebiových Dějinách církve z r. 300.

Ignác z Antiochie

Biskup, za Trajánova pronásledování byl zajat a odvezen do Říma, kde byl předhozen dravé zvěři. Ignác z Antiochie během cesty napsal sedm epištol. V nich zdůrazňuje přísný pořádek v církvi za představenství biskupa.

Polykarp ze Smyrny

Byl žákem apoštola Jana. Napsal mnoho dopisů, dodnes se zachovala jeho epištola Filipským. O jeho mučednické smrti upálením koloval mezi místními církvemi oběžník. Prokonsul, který mu byl nakloněn, jej chtěl zachránit, ale Polykarp to odmítl. Polykarp byl poslední apoštolský otec.

OBDOBÍ APOLOGETŮ

Když Řím zjistil, že se samotné pronásledování křesťanů jeví jako neúčinné, tak se pokusil rozložit křesťanství ideologicky. Filozofové se snažili dokázat, že víra křesťanů se nezakládá na pravdě. Cílem bylo rozložit křesťanství tím, že se snažili vyvrátit křesťanské pravdy. Zkreslovali historické skutečnosti a zesměšňovali význačné křesťanské osobnosti. Významným kritikem křesťanství byl filozof Celsus. Dobře znal Starý zákon, evangelia i ostatní křesťanské spisy. Napsal kolem r. 178 čtyřsvazkové dílo Alethés lógos (Pravdivý rozum), ve kterém snižoval Kristovu osobu, jeho zázraky. Rétor Lúkianos ze Samosty ve svých spisech se posmívá víře ve zmrtvýchvstání, lásce k bližnímu… Podíváme – li se na posměšky filozofů z druhé strany, tak nám nechtěně podávají svědectví o křesťanské lásce, zmrtvýchvstání Krista, jeho zázraků…

Filozofové si neuvědomili, že v řadách křesťanů nebyli pouze prostí rybáři, ale že v církevních obcích bylo stále více vzdělaných mužů, kteří měli snahu ospravedlnit svůj přestup ke křesťanství. Díky těmto útokům ustupuje snaha o ospravedlnění, ale vzniká snaha bránit křesťanské učení. Tito vzdělaní muži, povětšinou i spisovatelé, začínají obhajovat křesťanství za pomoci obranných řečí nebo spisů. Nazývají se apologetové – obhájci křesťanství. Ti, kteří hájili křesťanství proti vnitřnímu nepříteli – bludařům, se nazývali antiheretici.

Quadratus

Biskup v Aténách znal ještě lidi, které Kristus uzdravil. Quadratus napsal a cca r. 126 předal císaři Hadriánovi písemnou obranu víry Kristovy, která je i stručným dokladem současného učení církve.

Melito

Melitón ze Sard byl biskup který v Lýdii žádal císaře Marka Aurelia o zastavení tažení proti křesťanům, vzdělanec Athenagoras napsal prosebný dopis Marku Aureliovi, kde vyvrací pomluvy rozšiřované o křesťanech.

Justin Filozof

Ještě jako pohan studoval stoiky, Aristotela i Platona. Po přestoupení ke křesťanství v Římě založil školu pro evangelisty. V Efezu měl rozmluvu se židovským filozofem Trifonem a poté napsal spis proti Trifonovi. Císaři Hadriánovi napsal dvě apologie, v nichž obhajuje křesťanství, kd e popisuje i obřad lámání chleba – mše, což je dokladem i pro dnešní dobu o neměnnosti mše. Justin Filozofnapsal Marku Aureliovi žádost o ukončení pronásledování, což bylo důvodem k jeho stětí kolem r. 166.

Irenej Lyonský

Narodil se ve Smyrně, byl žákem biskupa Polykarpa. Přestěhoval se do Lyonu, kde se stal r. 177 biskupem. Bojoval především proti gnosticismu. Napsal Patero knih proti heretikům. Irenej Lyonský stavěl proti heretickým učením křesťanskou tradici, která se udržuje ve všech sborech založenými apoštoly a jejich žáky. Touto tradicí se udržuje i seznam pravých spisů. Pro Ireneje byl znakem pravověrnosti souhlas s římskou církví. Sjednal též smír, když napsal výstražný list papeži Viktorovi ohledně pohrůžky klatby na východní biskupy v otázce rozdílné doby slavení Velikonoc. Za pronásledování byl sťat.

Tertulián

Pocházel z rodiny římského setníka z Kartága. Ke křesťanství přestoupil až v dospělosti. Později se s církví rozešel a přestoupil k sektě montanistů. Jeho spisy měly velkou vážnost, nejznámější je Apologeticus. Velikost Tertuliána spočívá ve spojení antické osoby s křesťanskou vírou, aniž by jedno oslabilo druhé. Zdůrazňoval, že základní právo člověka je právo na svobodu vyznání.

Cyprián z Kartága

Věnoval se právu a řečnictví, kolem roku 245 přestoupil ke křesťanství. Cyprián se stal žákem Tertuliána. Protože pocházel z bohaté rodiny, své jmění rozdal chudým, prošel postupně církevními funkcemi, až se stal biskupem. Dochoval se jeho spis Ad Donatum o mravním úpadku římské říše a jeho korespondence, která je cenným pramenem pro dějiny církve a církevního práva. Cyprián se na dvou synodách v letech 255 a 256 zasazoval za opětovné křtění těch, kdo byli pokřtěni od kacířů. Tuto praxi odsoudil a zakázal papež Štěpán I. s odvoláním na podíl římského biskupa na primátu biskupa kartaginského. Propagoval zásadu „Kdo nemá za matku Církev, nemá Boha za otce. Za pronásledování byl popraven.

Origenes

Byl žákem Klementa Alexandrijského v Alexandrijské škole, kde se později stal učitelem. Origenes studoval řecké filozofy, aby se přiblížil myšlení pohanů. Pokoušel se výsledky svého studia uvést do souladu s křesťanským učením. V mnohém zašel příliš daleko, např. s výroky o praexistenci duší. V zásadě se ale neodchýlil od křesťanského učení. Zasloužil se o výzkum Bible. Sestavil šestisloupcovou Bibli (tzv. Hexaplu) – hebrejský text a ostatní překlady ve sloupcích vedle sebe. Za vlády císaře Decia v roce 249 byl Origenes uvržen do vězení a mučen. Byl propuštěn, ale s podlomeným zdravím roku 254 v Caesariji zemřel.

KŘESŤANSKÉ ŠKOLY

Díky pohanským útokům, ale i vnitřním problémům v církvi vznikala potřeba vlastních vzdělávacích středisek. Tato střediska, školy, nevypadaly tak, jak je známe dnes. Zpočátku to byly spíše soukromé iniciativy a přednášky se konaly buď pod širým nebem nebo v bytě daného filozofa, který zde přednášel. Postupně se vytvořily se tři křesťanské školy:

Antiochijská (maloasijská) - byla spíše školou racionalistickou, či praktickobiblickou. Kladla hlavní důraz na doslovný a vědecký výklad Bible. Někdy je také nazývána školou „exegetů“, protože za pomoci těchto výkladů křesťanští filozofové a spisovatelé bojovali proti pohanům, židům i heretikům. Hlavním představitelem tohoto směru byl Ireneus.

Kartaginská (severoafrická) – spíše místního významu, odmítala ostře cizí filozofie a držela se kladů křesťanství. Byla zastoupena především Tertuliánem a Cypriánem z Karága.

Alexandrijská škola – zřejmě nejznámější, nazývaná také školou katechumenů. Protože ke křesťanství přestupovalo čím dál více lidí, bylo nutné pro uchazeče o křest zřídit zvláštní přípravné vzdělávací „kurzy“ - katechumenáty. Po křtu bylo třeba poskytnout také vyšší teologické vzdělání. Alexandrijská škola se zabývala více řeckou filozofií, která byla propojena s křesťanskou vírou. Vyučovaly se základy víry, porozumění Bibli, rétorice, gramatice a dalším. Pro tuto školu je charakteristická tzv. alegorická metoda. Hlavním představitelem této školy byl Origenes a Klement Alexandrijský.

BLUDY A HEREZE

Ambiciózní členové mladých církevních společenství se už od prvopočátku cítili být chytřejšími jak Kristus a apoštolové. Vždy měli jistotu, že je něco špatně, něco se musí změnit, napravit a oni jsou těmi pravými, kteří mají církev reformovat, popřípadě stanout v čele církve. Tyto vnitřní problémy církve se v podstatě vyskytovaly od prvopočátku. Už apoštol Pavel a evangelista Jan varovali ve svých listech před bludaři a heretiky. Blud i hereze je nepravdivé a nevývratné přesvědčení založené na nesprávném odvození závěru ze zevní reality. Obecně vzato, bludařem - kacířem je ten, kdo tak změní učení církve, že vznikne církev nová - sekta, která nemá nic společného s naukou církve původní. Heretikem je ten, kdo odmítá část církevního učení, ale nechce se od církve odtrhnout. Schizmatikem je ten, kdo způsobí rozdělení církve na dvě a více částí, takže tito již společně neslaví bohoslužbu, např. rozdělení východní a západní církve r. 1054.

Židokřesťanské hereze

Někteří členové židokřesťanských církevních obcí se nedokázali rozejít s židovským starozákonním kultem a utvářeli kolem sebe skupiny, které se nedokázaly vyrovnat s nově vznikajícími situacemi, mezi které patřilo i přijímaní pohanů do církve. Snahy těchto skupin postupně po smrti apoštola Jakuba a především po zániku jeruzalémského chrámu vyústily do herezí. Mezi heretiky se počítaly skupiny, nejznámější dnes známe pod názvem ebionité, nazarejci a elkesaité.

GNOSTICISMUS

Různé gnostické systémy vycházejí ze synkretismu a mají kořeny už v předkřesťanské době. Pochází z Blízkého východu a prolíná se zde většina mysteriózních náboženství a filozofie. Gnosticismus netvoří uzavřený systém s jasnými pravidly a dogmatickými články. Gnostikové slibovali svým stoupencům „pravé poznání“ – gnósis. Tvrdili o sobě, že se jim dostalo tajného božského poznání, k němuž mají přístup pouze vyvolení – zasvěcení. Gnostici se začali intenzivně zajímat o vzniklou křesťanskou církev především z toho důvodu, že se zakládá na zjevení. Začali tvrdit, že i apoštolové po sobě zanechali tajné vědění. Směšovali křesťanskou nauku s různými pohanskými směry. V nauce převládá dualismu, který hlásá absolutní rozpor mezi světlem a tmou, dobrem a zlem, které spolu zápasí. Postupně si přisvojili a upravili křesťanskou nauku o vykoupení vtělením Božího Syna, kterou spojili s učením o emanaci (výron stvoření z božství). Vesmír- všechny světy vznikly z nejvyššího boha, který přebývá v nedostupném světle tím způsobem, že z tohoto boha vycházeli duchové tzv. aiónové a stále více se vzdalovali od nejvyššího boha. Čím byla tato vzdálenost větší, tím více jsou nedokonalejší a mají méně světla. Na posledním, nejnižším stupni, se mísí s hmotou, která patří do říše tmy a zla. V této nejnižší vrstvě vznikla naše země, která je dílem nejmenšího ze všech aiónů – Demiurga. Tento tvůrce světa – Demiurg je ztotožňován s Jahvem, Bohem Starého zákona. Vykoupení člověka záleží na osvobození jisker božského světa z temné hmoty. Kristus vystupuje jako jeden z aiónů a jeho úkolem je zvěstovat pro lidi dosud neznámého Boha a poučit je, jak se mohou odloučit od hmoty a vrátit se zpět k nejvyššímu bohu. Aión Kristus přijal zdánlivé tělo v Ježíši Nazaretském. Působil a trpěl pouze zdánlivě, na kříži zemřel jenom člověk. Gnosticismus rozeznával tři druhy lidí:

• hylikové – u nich převládala hmota a byli stvořeni pro věčnou temnotu
• psychikové – tito lidé nejsou schopni vyššího poznání a jsou určeni pouze pro nižší vykoupení a omezenou blaženost
• pneumatikové – lidé, kteří se osvobodili svým asketismem od hmoty a budou znovusjednoceni s nejvyšším bohem.

Jádrem nauky bylo vysvobození lidské duše z vězení hmoty těla a poznání nejvyššího boha. Toto poznání ale není určeno pro všechny lidi, ale pouze pro zasvěcené.

Podíváme – li se na nauku z pohledu křesťana, musíme si položit otázku, co je tak zajímavého nebo neodolatelného na této nauce, že se k ní přiklonilo nemalé množství tehdejších křesťanů. Odpověď je poměrně jednoduchá. Jednalo se totiž z převážné části o pohanokřesťany, kteří ještě nebyli ukotveni ve své víře. Navíc se jednalo o křesťany zvídavé a inteligentní. Gnóze si tak nacházela příznivce hlavně ve středních a vyšších vrstvách. Gnostikové učili, že Kristus zanechal dvojí zjevení. Nižší zvěstoval všem lidem a vyšší, skryté, určené pro elitu, svěřil tajně pouze několika vyvoleným osobám a toto vyšší zjevení je nyní v držení gnostiků. Gnostikové byli navíc mistři propagandy, psali náboženské romány, používali zbožné obřadní hymny, napsali si vlastní písma, která čerpala z Bible a obsahovala tajná zjevení. V neposlední řadě měli obřady, během nichž docházelo k „předávání“ účasti na božství. Některé gnostické skupiny se shromažďovaly ke kultické hostině připomínající křesťanskou eucharistii. Lidé nakloněni tajemnu (speciálně na Východě) podléhali tomuto lákání, obzvláště když mohli znát tajemství, která byla jiným odepřena. Účelem této propagandy bylo dokázat, že gnostické nauky jsou ve skutečnosti tajná zjevení Krista apoštolům. Gnosticismus jako takový nebyla nová církev. Jednalo se spíše o komunity, které byly sdruženy okolo svého učitele. Dalo by se říct, že různé skupiny jako např. setovci, basilidiáni, simónovci, cerintiáni a další (viz. slovník: bludy, hereze, sekty) byly spíše gnostické proudy než samostatné církve. Vlastní církev jako takovou si vytvořili až marcionité a valentiniáni.

Basilidiáni

Křesťanská sekta, odvozující svůj název od školy tzv. basilidiánů, kterou založil Basilides. Působil jako učitel v Alexandrii za císařů Hadriána a Antonia Pia v letech 120 – 145. Napsal komentář k evangeliím o 24 knihách, hymny a různé modlitby. Křesťanům tvrdil, že se mu dostalo tajných nauk, které Kristus před svým nanebevstoupením svěřil apoštolovi Matějovi. Basilides dobře znal perský dualismus a rozvinul emanační nauku, podle které množství andělů plní čtyři nebesa a jejich 365 obloh. Kristus byl od svého otce poslán na zem, aby spasil ty, kteří v něj věří. Na svět přišel pouze ve zdánlivém těle a na kříži za něj zemřel Šimon z Kyrény.

Cerintiáni

Cerintiáni, následovníci Cerinta, učitele gnóze z Egypta, byli gnostickou sektou v druhé polovině prvního století. Ireneus i Jeroným soudili, že Janovo evangelium bylo napsáno právě proto, aby bránilo této herezi. Cerint totiž učil, že svět nebyl stvořen Bohem, ale Silou (andělem) daleko od něho vzdálenou. Jejím darem je i Zákon a Proroci. Kristus byl od Nejvyššího Boha seslán na svět, aby ho zachránil. Moudrý člověk Ježíš byl normálně zrozen svým pozemským rodičům, Josefovi a Marii. Seslaný Kristus do něho vstoupil při křtu v podobě holubice. Pak mohl Ježíš dělat mocné skutky. Ježíš trpěl a byl ukřižován, ale dřív než zemřel, se Kristus od něho zase oddělil a nechal člověka Ježíše jeho vlastnímu osudu. Ježíš tedy není Kristus.

Ebionité

Původně jedno z označení křesťanů, od 2. stol. označení židovskokřesťanské sekty. Název pochází z hebrejského ebjonim - chudí. Příslušníci židovsko-křesťanské asketické sekty, kteří se rozšířili po r. 70 (Epifanios ze Salaminy datuje počátky hnutí ebionitů do období po pádu Jeruzaléma.) v Palestině, Sýrii a Egyptě. Dodržovali předpisy Mojžíského zákona, z evangelií přijali pouze Matoušovo. Nepřijímali listy apoštola Pavla, toho považovali za odpadlíka. Ebionité nevěřili na božství Ježíše Krista. Pokládali jej za syna Marie a Josefa, na kterého sestoupil Duch svatý. Věřili v pokrevní spřízněnost Krista a Satana. Základem jejich učení byla víra v příchod „království dobra“. Nesouhlasili s misií mezi pohany, po zájemcích o křesťanství ze strany pohanů požadovali nejdřív plné zapojení do židovské komunity, teprve pak mohl být bývalý pohan přijat do církve. Jedním z rysů této sekty bylo vegetariánství a dobrovolná chudoba. Sekta zanikla v 5. stol.

Elkaseité

Původ jména je vykládán z aramejštiny jako “skrytá síla”, označuje své nositele jako učitele skryté síly nebo skrytého Boha. Své učení měli zapsáno v knize, která buď spadla z nebe nebo jim byla předána andělem. Fragmenty knihy jsou citovány ve spisech církevních otců. Učení je směsí prvků židovských, křesťanských a pohanských. Židovský je hlavně důraz na plnění příkazů Zákona, se svěcením sabatu, modlitbou tváří k Jeruzalému, obřízkou. Spasení není spojováno jen s patriarchy, ale je určeno všem. Mesiáš je představován na jedné straně jako anděl ohromných rozměrů, na druhé straně se předpokládá řada spojitých inkarnací Mesiáše od Adama po Ježíše, podobně jako u pythagorejců. Naturalisticky pohanské se jeví jejich pojetí křtu. Elkesaité neučili jen odpuštění všech hříchů křtem (voda je svatá), ale používali ho také proti kousnutí psem, proti šílenství nebo posedlosti i jiným nemocím jako zaříkávací rituál. Při křtu vzývali, kromě Boha a jeho Syna, velkého krále, také nebe, zemi, vodu, olej a sůl, reprezentanty pěti základních prvků podle starověké semitské koncepce. V náboženství se uplatňovala astrologie a magie i magie čísel jako v pythagorejství. Síla hvězd byla určující, největší o sabatu. Z astrologických důvodů (kvůli nepřízni hvězd) se nesměla začínat práce třetí den po sabatu, tj. v pondělí. Členové sekty se vyznačovali asketismem, nejedli maso, ale podporovali svátost manželství.

Marciónovci

Křesťanská, přísně asketická gnostická sekta, kterou založil Marcion. Byl synem biskupa v Sinope u Černého moře a bohatý loďař. Kolem r. 140 přišel do Říma a propagoval v římské církvi svoje myšlenky. Když byl odmítnut a vyloučen z církve, založil si vlastní, která se díky jeho pevnému vedení a přísné organizaci rychle rozšířila. Marcion odmítal Starý zákon a své učení postavil na evangeliích a epištolách apoštola Pavla. Hlásal dualismus. Jahve Starého zákona je dle jeho učení bůh zla, Kristus je bohem dobrým. Kristus přijal pouze zdánlivé tělo a tak jej nemohli Židé usmrtit. Marcionismus se vyznačoval přísným etickým rigorismem, založeným na dualistickém nepřátelství k tělu. Stvoření a hmotu pokládá Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka za nepřijatelné, proto odmítá i manželství, plození a zakazuje pohlavní styk. Marcionovci se zdržovali světské zábavy a masitých pokrmů.

Nazaréni 1. – 5. stol.

Byli křesťanská sekta, podobná ebionitům, která vznikla během rozkolu v původní křesťanské církvi po smrti Ježíšova bratra Jakuba. Její členové uznávali závaznost Starého zákona. Proto odmítali bohoslužebnictví, zavrhovali liturgii a symboliku oficiální církve, včetně symbolu kříže, duchovenstva a chrámů, uctívání relikvií a kultu svatých. Popírali božství Ježíše Krista. Sekta existovala až do 5. století.

Simónovci (Šimonovci)

Křesťanská gnostická sekta, která sdružovala stoupence Šimona Mága. Šimon Mág byl samařským kouzelníkem, který žil v první polovině 1. stol. n. l. a poprvé je zmíněn ve Skutcích apoštolských (Sk 8, 9 - 25). Šimon Mág se prohlašoval za „Velkou sílu“, tj. za vtělení nejvyššího boha a jeho společnici Helenu, bývalou prostitutku, uctívali jako božské vtělení - První Myšlenku. Stvořitelé světa ji zplodili, uvěznili v ženském těle a byla nucena se po staletí reinkarnovat, dokud ji Šimon konečně nenašel a neosvobodil. Tímto spasením se Šimon stal gnostickým spasitelem a Helena prototypem gnostického věřícího. Šimon Mág je autorem spisu Velký výklad, který obsahuje učení o nejvyšším božstvu a nejvyšší síle. Tento spis obsahuje prvky stoicko – platónské filozofie.

Setovci 2. – 4. stol.

Křesťanská gnostická sekta, která uctívala jako svého praotce Seta, třetího syna biblického Adama a Evy. Setovci sami sebe nazývali „potomky Setovými“, považovali se za vyvolené a odvolávali se na zjevení a poznání, které jim Set zprostředkoval. Set většinou vystupuje jako domnělý předek a praotec komunity gnostiků (jeho duchovních potomků). Set je dále pokládán za Spasitele, který svým (duchovním) potomkům, gnostikům, přinesl poznání a zjevil jim cestu k osvobození. Podle jejich učení Nejvyšší bůh – Nús obsahuje ve své dokonalosti mužský i ženský princip a člověk je pouze jeho nedokonalým hmotným obrazem. Duše je zprostředkovatelem mezi pozemským a nebeským světem. Důležitou roli v setovských učeních hraje také ženská postava ztělesněné Moudrosti a pramáti Evy, která je ztotožňovaná s ženským božským principem Barbeló. Hlavním poselstvím je dosažení spásy a vzestup do božského světa. V setovských textech spása přichází skrze tři sestupy spasitele, kterými jsou vyznačeny dějiny spásy. A také skrze tři kritická období, která ohraničují kataklyzmatické události - potopa, oheň a poslední soud. V dosažení spásy navíc lidem brání demiurg, stvořitel hmotného světa a zlá nižší božská bytost, která se obvykle jmenuje Jaldabaóth a má podobu hada s tváří lva. Přezdívá se jí také Saklas či Samael. Učení setovců shrnují tzv. Tři Setovy stély, Naasejský traktát a Egyptské evangelium (není totožné s Evangeliem Egypťanů).

Valentiniáni 2. - ? stol.

Gnosticko – křesťanská sekta, kterou založil Valentin Egyptský , nejvýznamnější gnostický učitel, básník a mystik své doby. Sekta vznikla v Alexandrii, ale v letech cca 135 – 160 vyučoval svoji nauku i v Římě. Jeho nauku, která vysvětluje existenci zla a pád duše popisuje ve svém díle Evangelium pravdy, které bylo nalezeno v knihovně v Nag Hammadi. Základem Valentinova výkladu světa je mýtus o neviditelném otci, z něhož vychází třicet eonů, věčných duchových bytostí, které jsou pohlavně rozlišeny a tvoří patnáct dvojic – syzygií. Všichni eoni dohromady tvoří božské pleroma – horní duchový svět, z něhož vychází veškeré pozemské dění. Do tohoto duchovního světa se chtějí vrátit všichni nedokonalí lidé. Lidi stvořil demirug a vdechl jim psychický prvek, kterým je upoutal k hmotě. Bez vědomí demigura člověk přijal i prvek pneumatický. Pokud se tento prvek v člověku probudí a zformuje pravou gnózí, duchová složka člověka bude na konci věků zachráněna a spojí se opět se světlem.

Montanisté

Další velkou prvokřesťanskou herezí se stal tzv. montanismus. Rozdíl mezi gnosticismem a montanismem spočívá v tom, že gnosticismus vznikl mimo křesťanské církve a pronikl do církví zvenku jako cizí živel. Montanismus naopak plně vznikl na půdě církví. Jednalo se o eschatologicko-charismatické hnutí, které v prvotních církvích očekávalo příchod Parakléta – Ducha svatého a po něm druhý příchod Krista – poslední soud. Zpočátku se nedalo tomuto hnutí nic vytknout. Problémy nastaly, když toto hnutí začalo více spoléhat na svá vidění než na církevní autority. Členové tohoto hnutí nakonec odepřeli poslušnost církevním představeným. Aby nevznikala anarchie, kde by se každý odvolával na své subjektivní mystické zážitky, byli tito křesťané z církve vylučováni. A jako obvykle si tito křesťané založili vlastní církev.

Sektu založil Montanus, bývalý kněz bohyně Kybelé v rozmezí let 156 – 172 (Přesné datum není známo.). Vytýkal církvi přílišné zesvětštění. Začal hlásat přísnou mravní reformu a askezi, odmítal útěk před mučednictvím, naopak se křesťané měli dobrovolně hlásit k mučednictví. Zakazoval nové sňatky ovdovělým členům sekty, nařizoval přísné posty a chudobu. Hlásal, že období Božích zjevení není dosud ukončené. Prohlásil se za proroka Ducha svatého a hlásal, že teprve v něm jsou tato Boží zjevení završena. Velký vliv měly i jeho žačky Priscilla a Maximilla, které rovněž tvrdily, že obdržely prorocká vidění a zjevení a rovněž hlásaly brzký příchod Parakléta. Montanus se se svými přívrženkyněmi usadil v Perpuze (asi 30 km od Hierapole), kde očekávali příchod Krista a poslední soud. Zde sebral sbírku vlastních prorockých výroků, v nichž Montanus hovoří ve jménu božím. I když proroctví Montana byla vyloženě proticírkevní, působila velmi přitažlivě, proto se působení sekty neomezilo pouze na místo svého vzniku, ale sekta se rozšířila přes Malou Asii až na Balkán, do Říma, Galie a Afriky.

Monarchiáni

Křesťanská sekta, která vznikla ve 2. stol. Monarchiáni odmítali dogma o Trojici, nedokázali skloubit božství Krista s monoteismem, takže chápali Boží Trojici pouze za různé projevy jednoho Boha a popírali rozdíl mezi božskými osobami. V tomto heretickém hnutí působilo několik směrů.

• modalisté – považují Boží trojici za různé projevy – mody jednoho Boha
• antitrinitáři – odmítali Boží trojici jako takovou
• adopcionisté – tvrdili, že Kristus byl Bohem adoptován
• dynamičtí monarchiáni – zakladatelem byl Teodot z Byzance, obchodník s kůží, tvrdil, že Kristus byl jedinečný člověk, který ale byl naplněn Boží silou, Logem

OBRANA PŘED ROZKOLEM

Církevní obce, které doposud spojovala jednota, musely zaujmout nějaký postoj k porušování nauky víry. Musely se bránit proti vnějšímu nepříteli, který se měl snahu infiltrovat dovnitř církve a pohltit její nauku (gnosticismus). Současně se musely bránit i vnitřnímu nepříteli. Jednak byla snaha k církevnímu učení přidávat vlastní myšlenky a druhým extrémem bylo naopak církev „zakonzervovat“ na úzkoprsé a bezmyšlenkovité zúžení víry.

Obrana spočívala už od apoštolských Otců v literární činnosti. Na jejich odkaz navázali literárně apologetové a antiheretici. Antiheretici se věnovali vyvracení bludů např. montanismu. Apologetové naopak propagovali církev a její nauku směrem ven z církve. V pohanském prostředí jejich víra narážela na stále větší neporozumění a předsudky. Psali obhajovací spisy, ve kterých vykreslovali své náboženství podle pravdy a navíc se bránili proti nespravedlivým obviněním. Apologetové druhotným způsobem posilovali věřící, které vzdělávali a dávali jim do rukou argumenty pro svoji víru. Křesťané si také uvědomili nutnost vzdělávat se v nauce. Aby mohli zaujmout obranný postoj, museli v prvé řadě dobře znát vlastní nauku. Toto byla příčina vzniku vlastních škol. Protože bylo relativizováno Písmo (Nový zákon), objevovaly se různé podvrhy evangelií a epištol, bylo nutno přistoupit k nastavení základních měřítek, aby se dalo zjistit a rozlišit, které knihy Nového zákona jsou pravé a kde se jedná o podvrh. Díky tomu se začal postupně formovat kánon Písma.

Dále bylo postupně definováno, co je a co není tradice. Pod tímto pojmem se rozuměl celý obsah křesťanské víry tak jak byl předáván od apoštolů dále. Jedním z prvních kritérií pro určení pravosti nauky byl stanoven princip apoštolské posloupnosti. Jedná se o předávání víry, kterou od Krista znali apoštolové, po nich víru – nauku převzali biskupové, kteří ji předávali svým nástupcům. Díky této kontinuitě byla zaručena ryzost nauky. Pokud se vyskytly problémy většího rázu, popřípadě když bylo třeba zaujmout jednotný postoj k nějaké otázce, např. rozšíření montanismu, byly svolávány společné porady biskupů. Tyto porady se nazývaly tzv. místní synody. Z těchto místních synod se vyvinuly provinciální synody, a pokud se shromáždili biskupové z celé říše, jednalo se o tzv. koncily. Samotná obrana před rozkolem byla ztížena pronásledováním křesťanů v celé tehdejší římské říši, která s přestávkami trvala až do vydání Ediktu milánského roku 313.

PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ OD ŽIDŮ

Jak bylo výše uvedeno, židé se od prvopočátku stavěli ke křesťanům nepřátelsky. Byli považováni za odpadlíky Mojžíšova zákona, sektu, kterou je třeba rychle zlikvidovat, protože navíc hlásala, že Kristus je Mesiáš. Proběhlo několik vln pronásledování. První vlna pronásledování od židů se datuje do let kolem 32 – 33. Důsledkem byla smrt jáhna Štěpána. Došlo k vyhnání helénistických židokřesťanů z Jeruzaléma. Toto pronásledování vrcholí pronásledováním, která vedl s požehnáním velerady farizej Šavel. Další vlnu pronásledování rozpoutal tetrarcha Herodes Agrippa I. Při ní došlo k mučednické smrti apoštola Jakuba staršího. Kolem roku 60 velekněz Annáš II. odsoudil k ukamenování apoštola Jakuba mladšího. O této události se zmiňuje i Josephus Flavius v díle Židovské starožitnosti. O dalším důvodu pronásledování píše historik Eusebius Cesarejský. Křesťané znali proroctví Ježíše o zkáze Jeruzaléma, a proto na začátku židovské války opouštěli Jeruzalém. Židé je považovali za zbabělce a odpadlíky. Při zkáze Jeruzaléma tak nezahynul žádný křesťan. Rostoucí nenávist od židů vedla k tomu, že kolem roku 100 představení synagogy (nikoliv velekněz, protože chrám byl zničen) křesťany oficiálně prokleli. Poslední krvavé pronásledování od Židů křesťané zažili během židovského povstání za Bar Kochby ve 2. stol. Během tohoto pronásledování došlo k definitivnímu rozchodu židů s křesťany. Přibývalo totiž velké množství křesťanů z pohanství, až nakonec židé tvořili jenom jejich nepatrný zlomek.

PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI

Příčiny pronásledování

Náboženská politika římského státu byla maximálně vstřícná. S každým dobytým územím přebírali Římané i místní božstva a náboženství. Obyvatelé říše proto mohli svobodně vyznávat jakékoliv božstvo, ať římské, řecké, egyptské, nebo jiné. V podstatě jedinou podmínkou bylo zúčastňovat se obřadů, které vyplývaly ze státního kultu. Závazný byl pouze kult císaře, který sjednocoval celou římskou říši. Vyjimkou bylo židovské náboženství, židé se nemuseli klanět císaři coby bohu, a ani mu obětovat, stačil příslib, že se za něj budou modlit. Křesťané byli zpočátku považováni za židovkou sektu, proto si jich nikdo nevšímal. Římané ovšem brzy poznali, že křesťané jsou jiní. Díky křesťanům tato náboženská tolerance zmizela. Svým způsobem si za to mohli křesťané sami. Kdyby se spokojili s tím, že by uctívali Krista jako svého boha a postavili jej na úroveň ostatních bohů, byl by klid a nikdo by jim nic nevytýkal. Křesťané ale prohlašovali, že jediným a pravým Bohem je pouze jejich Bůh. Všechny ostatní bohy odmítali, díky tomu se dostali do rozporu se státním náboženstvím. Problém spočíval především v tom, že ze svého přesvědčení vyvozovali v životě praktické důsledky a odmítali vše, co bylo nějak ve spojení s pohanským kultem. Díky tomu se ocitli v izolaci, a protože měřítkem loajality vůči státu byl kult císaře, odmítání uctívání císaře jako boha bylo hodnoceno jako akt nepřátelství vůči státu. Křesťané na společných shromážděních neměli obrazy, sochy, oltáře, ani jiné kultovní předměty a z tohoto důvodu je Římané považovali za ateisty. Nepřátelskou náladu vyvolávali vůči křesťanům i židé z diaspory. Křesťané byli obviňováni z nemravnosti. Na svých tajných shromážděních údajně provozují krvesmilstvo, vraždí děti a pijí jejich krev a uctívají ukřižovanou bytost s oslí hlavou. Bylo jim vytýkáno, že se nezúčastňují pohanských zábav, odmítají návštěvu divadel a slavností, kde se obětuje bohům. Postupně se ujímalo přesvědčení, že křesťané jsou rušiteli náboženského míru a že ohrožují římský stát. Uzavřenost křesťanů vůči okolnímu světu jenom dodávala na věrohodnosti všem pomluvám. Mohli za to, že prší a nebude úroda a naopak mohou za to, že je sucho a také nebude úroda, protože neobětovali bohům a ti se zlobí. Velké rozhořčení také působilo odmítání křesťanů zabíjet nenarozené i narozené děti. V římské říši totiž platila zásada „suscipe pater“ – přijmi otče. Tato zásada legalizovala právo otce na život čerstvě narozeného dítěte. To mu bylo položeno k nohám. Když jej zvedl, znamenalo to přijetí do rodiny, když ne, přišlo o život.

TŘI ETAPY PRONÁSLEDOVÁNÍ

Pronásledování ze strany římské moci se dá rozdělit přibližně do tří etap nebo devíti období. Období popisují průběh vln pronásledování za vlády jednotlivých císařů.

1. etapa léta cca 60 - 113

Tato etapa se dá spíše nazvat „divokým“ pronásledováním, které nemá oporu v římských zákonech ani nařízeních. Nejedná se o státem organizované pronásledování, ale spíše se jedná o organizovaný pogrom. Stačilo pouze udání a následovalo zatčení. To jak bylo s křesťany naloženo, záleželo pouze na libovůli státního aparátu. Někteří křesťané byli okamžitě popraveni, jiní byli posláni na galeje a někteří, pokud obětovali římským bohům, byli okamžitě propuštěni.

2. etapa, léta cca 113 - 202

Tato etapa pronásledování se odehrává na podkladu ediktu císaře Trajána, kterým vydává nařízení, že po křesťanech se nemá ze strany úřadů pátrat. Pokud ale někdo někoho udá, že je křesťanem, ten musí být předveden a vyzván k obětování pohanským bohům. Pokud tak učiní, má být propuštěn, pokud odmítne, má být popraven. Tento edikt byl v průběhu času ještě několikrát novelizován. Toto období se již vyznačuje nejen popravami jednotlivců, ale celých skupin.

3. etapa léta cca 202 – 313

Protože pronásledování na podkladu ediktu vydaného Trajánem se míjelo účinkem a křesťanů neubývalo, dochází k hromadnému pronásledování, které nařídil stát. Císař Septimus Severus zrušil Trajánův edikt a vydává svůj edikt. Na jeho základu byli křesťané aktivně vyhledáváni ve všech římských městech a byli vyzváni, aby se veřejně zřekli Krista a obětovali bohům. Pokud tak neučinili, automaticky byl vynesen trest smrti a křesťané většinou končili v amfiteátru.

DESET OBDOBÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ

1. pronásledování za císaře Nera

V roce 64 došlo ke vzniku velkého požáru Říma, při kterém shořelo 10 ze 14 městských čtvrtí. Tento požár založil císař Nero, aby ukojil svoji chorobnou zálibu v požárech a také z důvodu, aby mohl vystavět nový Řím a mohl vyniknout jako velký stavitel. V té době ve městě přibývalo lidí s neoblíbenou vírou, kteří odmítali obětovat bohům a navíc hlásali rovnost všech lidí, tedy Římanů i otroků. Aby císař Nero od sebe odvrátil podezření ze založení požáru, dostal nápad svést vinu za požár na křesťany, které Římané v té době už nenáviděli, především z důvodu věčného očerňování od židů. Předpokládal, že se jich jednak zbaví a lidé si na nich vybijí svůj hněv za požár. Nero křesťany obvinil a během pronásledování jich bylo zajato velké množství bez ohledu na věk, pohlaví nebo příslušnost k sociální třídě. Pro křesťany se vymýšlela rafinovaná mučení, jak popisuje Tacitus, Suetonius a další.

V císařských zahradách se k večerním slavnostem používaly živé pochodně. Těmito pochodněmi byli křesťané ve smolných otýpkách, popřípadě byli ještě před zapálením ukřižováni. V cirku na Vatikánském pahorku byli křesťané zašíváni do zvířecích kůží a předhazováni zdivočelím psům, aby je roztrhali. Oblíbenou zábavou bylo ukřižování mužů a naplnění arény ženami a dětmi, na které byly vypuštěny hladové šelmy. Mezi další tresty patřilo rozlámání kolem, utopení v pytli se zmijí, rozpárání nožem, rozsekání mečem na kusy a další. Privilegovanou smrtí pro římské občany bylo stětí. Tacitus kruté zacházení s odsouzenými křesťany popisuje takto: „Proto třebaže šlo o viníky, zasluhující nejhorších trestů, vzmáhala se útrpnost s nimi, protože byli utráceni ne ve veřejném zájmu, nýbrž pro ukrutnost jediného člověka.“ Mezi nejznámějšími obětmi Neronova pronásledování byli apoštol Petr a Pavel. Dle nejnovějších historických výzkumů byl Petr popraven zřejmě roku 64 a Pavel roku 77. Petr byl ukřižován hlavou dolů. V r. 1939 archeologové pod podlahou basiliky sv. Petra objevili Petrův hrob. Je v podzemí pod hlavním oltářem basiliky, a že se skutečně jedná o Petrovy kosti, dotvrzují další objevy z r. 1956, kdy antropologická analýza prokázala, že jde o kosti muže z I. století ve věku 60-70, které se našly zabalené v látce ze zlata a purpuru, ve výklenku obloženém mramorem s nápisem „Petrus eni“ - zde je Petr. Patologové složili celou kostru až na chodidla. Jejich nepřítomnost si vyložili tak, že při ukřižování hlavou dolů bylo tělo vojákem uříznuto u chodidel, a tím sňato z kříže. Petr byl pohřben do hrobu na východním úpatí vatikánského pahorku. Pavel jakožto římský občan byl popraven mečem. Za Neronových nástupců sice došlo ke zmírnění pronásledování v Římě, ale o to více se rozšířilo v provinciích, kam přicházeli noví místodržitelé s naučenými zvyklostmi z hlavního města.

2. pronásledování za císaře Domitiána

Za vlády císařů Vespasiána aTita žili křesťané relativně v pokoji. Nové pronásledování vypuklo až v posledních letech vlády císaře Domitiána. Domitián byl paranoidní člověk se sklonem k sadismu. Nechával se titulovat jako Pán a Bůh a tento titul užíval i při oficiálních jednáních. Jednou z příčin pronásledování bylo znovuobnovení daně pro židy za jeruzalémský chrám v roce 95. Tento chrám však již od roku 70 nestál, a tato daň tedy byla myšlena jako výsměch a pokoření židů. Při pronásledování židů, kteří pochopitelně odmítali tuto daň platit, byli odhaleni, respektive znovu připomenuti, i křesťané. Oficiálním právním důvodem tohoto pronásledování byla „neúcta k bohům a císařskému božskému majestátu“. Za oběť padli křesťané i v nejvyšších politických vrstvách jako např. Flavius Clemens. Pronásledování bylo krátké, ale velmi intenzivní a rozšířilo se do všech provincií. Byl vydán zákon, „že žádný křesťan, který byl jednou předveden před tribunál, nemůže být zproštěn trestu, pokud se nezřekne svého náboženství.“ Když byli křesťané předvedeni před úředníky, byli vybídnuti k přísaze a obětování bohům, a když odmítli, byli okamžitě odsouzeni na smrt, když přiznali, že jsou křesťané, rozsudek byl stejný. V této době byl odsouzen do vyhnanství na nucené práce na ostrov Patmos poslední žijící apoštol Jan. Zde napsal poslední knihu Nového zákona – Apokalypsu.

3. pronásledování za císaře Trajána a Hadriána

Divoké pronásledování bez právního řádu, které vypuklo už za císaře Nera ukončil císař Traján na podkladě dotazu Plinia mladšího z roku 111, který byl místodržícím v Bitynii v Malé Asii. Vznesl dotaz, jak nakládat s lidmi, kteří byli usvědčeni jako křesťané. V roce 113 vydává Traján tzv. Reskript Trajánův. Toto je právní norma, která zakazuje zavádět nový kult bez státního svolení. Další nařízení se zaměřovalo proti tajným spolkům. Důležitým nařízením Trajánova reskriptu bylo, že křesťané nemají být vyhledáváni, nýbrž pouze trestáni, pokud na ně dojde udání. Jestli ale někdo křesťana odhalí i pouhou náhodou, je povinen jej nahlásit úřadům. Dotyčný se musí dostavit před soud, a pokud obžalovaný prohlásí, že nechce být nadále křesťanem a obětuje bohům, má být propuštěn. Pokud odmítne, má být popraven. Císař Hadrián zmírnil Trajánův reskript a nařídil, že se mají trestat nejen křesťané, ale i udavači, kteří udávali z osobních nebo zištných důvodů. Po povstání Židů v Palestině, které vedl bar Kochba, císař Hadrián přitvrdil. Považoval totiž křesťany za židovskou sektu, i když valná většina křesťanů už pocházela z pohanokřesťanů, po potlačení povstání byli vyvražďováni navíc společně se Židy. Hadrián odmítl rozlišovat příslušníky mojžíšské a křesťanské víry. Ostatně křesťanům by to stejně moc nepomohlo. V tomto období umírá mučednickou smrtí např. Polykarp, Ignác z Antiochie, papež Telesforus a mnoho dalších.

4. pronásledování za císaře Marka Aurelia

Císař je filozoficky vzdělaný, na rozdíl od lidu křesťanství nepovažuje za rouhání, ale za projev hlouposti a slabého ducha. Za jeho vlády ale dochází k tvrdému pronásledování křesťanů. V roce 176 vydává edikt, kterým potvrzuje předchozí Reskript Trajánův, ale zároveň nařizuje, že křesťané mají být pokládáni za nepřátele státu a mají být aktivně vyhledáváni. Tato nařízení se vztahovala na celé impérium a víceméně vyplývala z jeho nezáviděníhodné situace. Hranice byly narušovány barbarskými kmeny, říše byla trápena přírodními pohromami (povodněmi) a vojáci navíc dovlekli z Východu mor, který postihl celé impérium. Filozof Celsus to pokládá za hněv bohů kvůli tomu, že se v zemi vykytují křesťané, kteří jim odmítají obětovat. Z tohoto důvodu si dav vynucoval popravy křesťanů. Pro představu, např. v Lugnumu (Lyonu) v Galii (Francii) v r. 177 bylo na přímý rozkaz Marka Aurelia v místním amfiteátru roztrháno od zvířat 100 křesťanů, v podstatě skoro všichni členové místní církve, v čele s 90letým biskupem Pothinem. Stejně krutá pronásledování se odehrávala např. i v Pergamu v Malé Asii.

5. pronásledování za císaře Septimia Severa

Éru pronásledování zahájil Septimius Severa v roce 202 svým ediktem proti křesťanům. V celém impériu byl zakázán křest. Křest se stal trestným činem. Císař předpokládal, že když vyvraždí všechny pokřtěné a zastraší čekatele na křest, křesťanství zanikne. Císařští agenti – tajná policie začali ve velkém vyhledávat katechumeny – čekatele na křest a novokřtěnce. Soudy je nutili k obětování bohům a zřeknutí se křtu. Kdo odmítl, automaticky skončil v amfiteátru, kde měl jistou smrt. Tyto masakry probíhaly ve velkém především v Africe. Dodnes je známý pogrom v severoafrickém Kartágu, při kterém zemřela Perpetua a Felicita, tyto jsou uváděny i v současném kánonu mše. Mezi další známé mučedníky patří např. Leonidas, otec Origena.

6. pronásledování za císaře Maximina Thraxe

Toto pronásledování je poněkud jiné. Maximinus Thrax se zalekl vzrůstajícího množství křesťanů, proto také vydal edikt, který byl na jednu stranu mírnější vůči běžným křesťanům, ale o to zákeřnější vůči kléru a křesťanské inteligenci. Domníval se totiž, že pokud zlikviduje klérus a inteligenci, utne – li hlavy, zemře nakonec celé tělo. Nastalo zatýkání, křesťané však většinou nekončili na popravišti, ale byli odesíláni do „trestaneckých vyhlazovacích táborů“, především do dolů a kamenolomů. Zde panovaly tak otřesné podmínky, že málokdo přežil po delší dobu. Tito křesťané jsou vzpomínáni jako mučedníci, i když nebyli popraveni, ale zemřeli většinou na následky vyčerpávající práce. Zde také ukončil svůj život papež Poncián i první protipapež Hyppolit . U obou došlo před smrtí k usmíření.

7. pronásledování za císaře Decia

Velmi kruté, ale kratší pronásledování nastalo, když v r. 249 císař vydal edikt, kterým nařizoval, aby každý, muži, ženy, děti i otroci povinně obětovali bohům. Všem bylo dáno osvědčení od obětních komisí, že se zúčastnili oběti. Pouze Židé z toho byli vyňati, stačilo, že se modlili za císaře. Decius tím sledoval sjednocení všech náboženství v jedno národní. Zároveň předpokládal, že takto dojde k vymýcení křesťanství, které považoval za velmi nebezpečné pro císařství. Kdo odmítl, měl být dle uvážení soudce poslán na galeje, mučen, dokud neodvolá, nebo odsouzen k smrti s propadnutím majetku. Během tohoto pronásledování poměrně dost křesťanů selhalo. Někteří obětovali a valná většina podplatila místní úředníky, aby jim vystavili potvrzení, že obětovali. Obojí bylo považováno jako jedno z nejzávažnějších provinění – zapření své víry. Během tohoto pronásledování církev utrpěla velké ztráty na životech. Papež Fabián byl popraven, Origenes sice mučení přežil, ale na jeho následky zemřel. Biskup Alexandr Jeruzalémský zemřel na mučidlech, biskup Babylas z Antiochie rovněž a mnoho dalších, především církevních hodnostářů.

8. pronásledování za císaře Valeriána

Zpočátku byl císař Valeriánkřesťanům nakloněn. Přijímal je dokonce mezi své dvořany. Zanedlouho došlo k bleskovému obratu. Důvodů bylo několik. Jednak v provinciích řádil mor, občanské nepokoje, docházelo k ohrožení císařství na východních a severních hranicích. Císař začal prosazovat státní náboženství jako lék na všechny pohromy, které se na císařství hrnuly. Dalším důvodem byla prázdná pokladna. Jeho rádce Macrian Valeriánovi stále namlouval, že křesťané mají obrovský majetek, čímž představují nebezpečnou opoziční sílu nepřátelskou k císaři. Valerián z tohoto důvodu vydal edikt, kterým nařídil církvím zabavit veškerý majetek a odejmout správu pohřebišť. Biskupové a kněží, pokud byli chyceni, měli být popraveni. Ostatní měli být přinuceni zřeknout se křesťanství. Křesťanští senátoři a aristokracie byli sesazeni, a pokud se zdráhali obětovat, byli popraveni a jejich majetek zkonfiskován. Dalo by se říct, že krev tekla proudem. Byl popraven např. papež Sixtus II. Mezi známé oběti patří jáhen Vavřinec, v Africe biskup Quadratus, Cyprián a další. O mnoha procesech se zachovaly autentické rozsudky. Po Valeriánově zajetí Peršany a jeho popravě velké pronásledování v celé říši v podstatě přestalo.

9. pronásledování za císaře Diokleciána

Zpočátku Dioklecián křesťanství toleroval. Církev byla státem tiše trpěna, což znamenalo masivní nárůst nových členů. V tichosti si křesťané mohli stavět veřejné kultovní budovy. Křesťané se dostávali i na nejvyšší státní funkce. Dokonce císařova manželka Prisca a dcera Valerie byly křesťanky. Po zhruba dvaceti letech klidu dochází k obratu a nastává masové pronásledování, při kterém se předchozí pronásledování jeví jako procházka růžovou zahradou. Dle historiků Diokleciána ovlivnila skupina jeho rádců, kteří vyznávali novoplatónskou filozofii. Novoplatonikové nelibě nesli prudce se zvyšující počet křesťanů, jejich počet už činil cca 5 až 7 miliónů lidí, což bylo zhruba 10% obyvatelstva. Pronásledování začalo císařským ediktem 23. 2. 303. Ten nařizoval zbořit všechny kostely a místa liturgického kultu, byla zakázána bohoslužebná shromáždění. Vzápětí následoval druhý edikt, který nařizoval vydat a spálit posvátné knihy. Třetí edikt nařizoval pozatýkat všechny duchovní osoby. Kdo by kladl odpor, měl být okamžitě popraven. Čtvrtý edikt byl podobný tomu, který vydal císař Decius, ale podstatně vylepšený. Každý z obyvatel impéria včetně žen, dětí a otroků, měl obětovat bohům, jinak měl být popraven. Kdo odmítl obětovat, musel být odsouzen k smrti, nikoliv jako za Decia, že trest smrti mohl být změněn ve vyhnanství, práci v dolech nebo vězení. Majetek popravených propadl státu. Za tohoto pronásledování byl největší počet mučedníků od vzniku křesťanství. Eusebius popisuje hromadné popravy v Africe. Píše: „Nelze ani vylíčit, jaká muka vytrpěli mučedníci v Thébách. Místo železnými drápy jim drásali tělo ostrými střepy tak dlouho, až z nich vyprchal život. Ženy se svázanýma nohama byly strojem vytaženy do výše a nahé s nepokrytými těly hlavou dolů visely vysoko ve vzduchu. Byl to příšerný pohled na ně. Jiné zase byly přivázány na větve stromů a tak umíraly. Strojem si totiž přitáhli k sobě velmi silné větve, přivázali jednu nohu mučedníka k větvi a větev pak nechali vymrštit do původní polohy. To si vymysleli proto, aby údy mučedníků byly jedním rázem od sebe odtrženy. A toto se dělo ne několik málo dní nebo vůbec krátký čas, nýbrž nepřetržitě více let. Jednou jich bylo usmrceno více než 10, jindy zase více než 20. Někdy jich bylo ne méně než 30, ano, tu a tam skoro 60, jindy zase 100 za den. Muži s ženami a dětmi byli zabíjeni různým způsobem. Já jsem viděl za svého pobytu v té krajině, kolik najednou v jednom dni jich bylo sťato nebo upáleno…“. Byly raženy pamětní mince DELETO NOMINE CHRISTIANO – na paměť vyhubení křesťanů, ale represe se míjely účinkem. Pronásledování nebylo stejnoměrné, ale bylo rozšířeno po celé říši. Když Dioklecián r. 305 abdikoval, v pronásledování pokračovali dosavadní spoluvládci Licinius a Maxentius. Množství poprav ale ubývalo, až v r. 313 císař Konstantin milánským ediktem udělil křesťanům svobodu.

POČET PERZEKUOVANÝCH

Je poměrně těžké určit přesný počet mučedníků do vydání Ediktu milánského. Během pronásledování se střídalo období relativní svobody a systematické genocidy. Během pronásledování si určitě jednotlivé církevní obce nevedly „deníčky“ s počtem popravených. A v pojmu „perzekuce“ je obsaženo nemalé množství křesťanů, kteří zemřeli na galejích, v kamenolomech, na následky mučení, popřípadě byli šikanováni zabavením majetku… První věrohodné zprávy jsou tzv. „Acta martyrum“, dále se jedná o „Passiones martyrum“ a o legendy. Tyto zápisy se začaly sbírat zhruba od roku 160 – 170.

• Acta martyrum – skutky mučedníků.

Takto byly později pojmenovány dochované soudní protokoly státní moci sepsané o zatčení, výslechu, odsouzení a provedení popravy jednotlivých křesťanů nebo celých skupin.

• Passiones martyrum – utrpení mučedníků

Některé takto pojmenované spisy pocházejí od samotných mučedníků, např. biskup Ignác Antiochijský při přepravě do Říma na smrt píše dopisy církevním obcím pro povzbuzení víry. Zbytek těchto, podotýkám věrohodných spisů, pochází od přátel mučedníků, svědků při jejich výslechu, nebo církevních notářů k tomu schválně ustanovených.

• Legendy

Tento zdroj je víceméně pravdivý pouze v tom, že existoval nějaký mučedník tohoto jména. O mnoha mučednících nevíme nic konkrétního – jaké měli povolání, stáří, atd. Lidé však chtěli o mučednících podrobnosti, a protože žádné nebyly, tak se něco vymyslelo. Tím byl do jisté míry historický obraz pronásledování zdiskreditován.

Názor na množství mučedníků se liší. Existují dva extrémy. Koncem středověku se tvrdilo, že počet mučedníků šel do desetimiliónů a naopak dnešní „odborníci“ uvádějí pár stovek až tisíců umučených. Např. Helen Rhee v knize Early Christian Literature: Christ and the Culture in second and third centuries z r. 2005 uvádí, že v r. 150 bylo maximálně 40 000 křesťanů. Přitom ve Skutcích apoštolských se píše, že zrovna první den se obrátilo na víru tři tisíce lidí (Sk 2, 41). To by se tedy křesťanům asi moc nedařilo, kdyby museli čekat více jak dalších 100 let na nepatrné zvětšení stavu. Vezmeme – li v úvahu popis pronásledování za císaře Nerona, kdy byli křesťané hromadně ukřižováni, dělány z nich živé pochodně, lámáni kolem, apod., potom není jasné, kde Nero ty křesťany našel, když jich bylo v celé římské říši pouze 40 tisíc, a to ještě o skoro 80 let později. Pro představu o objektivitě dnešních badatelů je třeba uvést malý příklad:

Ignác Antiochijský při své deportaci do Říma povzbuzuje místní křesťany a píše: „Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mně neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, kterých se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. Mějte ke mně ohled, sám vím, co mi prospívá. Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezaní, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení ďáblovo ať na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.“

Ignác se svým způsobem těší na smrt, protože ví, že jej v blízké době čeká setkání s jeho milovaným Pánem. To nemá nic společného ani s fanatismem, ani s nějakou fatalistickou odevzdaností. Křesťané prostě hlásali, že pravda je pouze v Kristu, že pohanští bohové jsou falešnými bohy, a byli ochotni za tuto pravdu položit i život (možná na rozdíl od dnešních křesťanů). Ovšem současní badatelé to vidí jinak. Ignác Antiochijský byl psychicky nemocný. Trpěl chorobnou mánií (W. H. C. Frend, Martyrdom and Persecution in the Early Church: A Study of a Conflict from the Maccabees to Donatus), jedná se o projev abnormální mentality (G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted?), popřípadě o neurotický projev (L. W. Barnard, The Background of St. Ignatius of Antioch). A takto by se dalo pokračovat. Co mučedník, to duševní mrzák. Vlastní názor si tedy může udělat každý sám. Tímto jsme ale trochu uhnuli od původní otázky: Kolik bylo mučedníků v období pronásledování? Vezmeme – li v úvahu počet obyvatelstva v římské říši, tak na vrcholu své slávy měla v r. 27 př. Kr. cca 56 – 57 miliónů obyvatel a v r. 117 cca 88 miliónů lidí. Křesťanů na konci prvního století bylo cca 1 až 2% obyvatelstva. Ke konci třetího a začátkem čtvrtého století to bylo už 10% obyvatelstva. Samozřejmě, ne každý křesťan byl mučedníkem, ale seriózní výzkumy hovoří o několika stech tisíců až maximálně o několika miliónech zavražděných křesťanů.

CO JE "SVATÝ"?

Pozornému čtenáři, zřejmě neuniklo, že se doposud v textu nikde neobjevoval výraz „svatý“. Svaté mají různá náboženství, budhismus, hinduismus, muslimové a další. Ale není svatý jako svatý. U nekřesťanských náboženství jsou značné rozdíly v pojmu svatý, význam je zcela jiný, svatost není závislá na Bohu, je to např. způsob probuzení (osvícení), není přesně definována. U některých křesťanů má pojem svatý či svatost závazně stanovena pravidla, za jakých podmínek se užívá, jiní (protestantské církve) svaté jako takové neuznávají.

V prvotní Církvi se takto označovaly věci, které byly vyjmuty ze světského užívání (oddělené pro Boha) a byly nějakým způsobem spjaty s božstvím. Všeobecně se jednalo o osoby, předměty, místa… V užším významu se vycházelo z Krista. Kristus zemřel na kříži za naše hříchy, třetího dne vstal z mrtvých. Kdo této zprávě uvěří, vydá svůj život Bohu, odděluje se pro něj, stává se svatým. Svatost těch, kteří víru přijali, tj. křesťanů, je v Novém zákoně chápána jako zprostředkovaná. Zde může během života dojít ke zvratu, např. chtěný odpad od víry…, jednoduše řečeno, tato svatost se dá během života pozbýt. Dnes pojem svatý známe především dle definice katolíků a pravoslavných. Svatý je ten člověk, který žil tak, že křesťané jsou si jisti, že po smrti dosáhl spásy, je tedy prokazatelně v nebi. Tento princip ale platil již v prvotní církvi. Z toho vyplývaly pro křesťany dva základní důsledky. Jednak život tohoto světce (svatého) může být předkládán jako životní příklad hodný následování, a když je dotyčný u Boha, mohou křesťané prosit svatého o přímluvu u Boha. Tyto důsledky je třeba trochu rozvést, budeme se s nimi setkávat především v období reformace.

Členové protestantských církví tvrdí, že jediným přímluvcem u Boha je Ježíš. (Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. 1J 2, 1). Z tohoto pro ně vyplývá závěr, že je zbytečné prosit kohokoliv jiného než Krista. Katolický směr vychází spíše z evangelia od Matouše 7, 7 (Proste a bude vám dáno…). Prvokřesťané ovšem nebyli brilantními teology dnešní doby a viděli to v duchu prosté logiky asi takto (zjednodušeně): Tatínek několikrát synovi říkal, aby šel hrát kopanou na hřiště a ne před dům. Syn samozřejmě neposlechl, ozvala se rána a okno bylo rozbité. Když si otec synka zavolal, tak ten sliboval hory doly, aby mu tatínek odpustil. Ten se ale k ničemu neměl a argumentoval tím, že mu to několikrát říkal, a on stejně neposlechl. Syna napadla spásná myšlenka, že zajde za kamarády, aby se šli k tatínkovi za něj přimluvit, aby mu to odpustil. A když táta viděl celou partu kamarádů, jak za syna prosí, tak přivřel oko a odpustil mu. Bůh – táta, samozřejmě tu partu přímluvců až tak nepotřebuje, ale je mu milé, že se za jeho syna přimlouvá tolik jeho kamarádů.

Čili prototypem svatého je v prvotní církvi mučedník, protože mučedník je člověk, který pro svoji víru položil život. Obětoval to nejcennější, co měl. Z toho s jistotou vyplývá, že je u Krista v nebi. Později byli uctíváni i někteří (za určitých pravidel - kanonizace), kteří nezemřeli mučednickou smrtí, ale jejich život jim byl podobný. Zpočátku se jednalo se především o různé mnichy a askety.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Alexandrijská katechumenická škola [on-line] [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://leccos.com/index.php/clanky/alexandrijska-katechumenicka-skola

Antiochejská teologická škola [on-line] [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://leccos.com/index.php/clanky/antiochejska-teologicka-skola

Apoštolští Otcové [on-line], Poslední aktualizace 8. 3. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Apoštolští_Otcové

Biřmování [on-line], Poslední aktualizace 2. 4. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Biřmování

Claudius [on-line], Poslední aktualizace 27. 1. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Claudius

Co učí Bible o Trojici? [on-line] [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.gotquestions.org/Cesky/Duch-svaty.html

Decius [on-line], Poslední aktualizace 25. 8. 2013. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Decius

Deset prvotních pronásledování [on-line], Poslední aktualizace 3. 7. 2010. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://pritel4tebe.webnode.cz/news/deset-prvotnich-pronasledovani-cast-prvni/

Diocletianus [on-line], Poslední aktualizace 4. 3. 2014. [Citováno 1. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dioklecián

Gnosticismus [on-line] [Citováno 19. 3. 2014]. Dostupné na: http://leccos.com/index.php/clanky/gnosticismus

Hadrianus [on-line], Poslední aktualizace 16. 12. 2013. [Citováno 20. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Publius_Aelius_Hadrianus

Ignác z Antiochie [on-line], Poslední aktualizace 12. 2. 2013. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ignác_z_Antiochie

Kdo je Duch svatý? [on-line] [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.gotquestions.org/Cesky/Duch-svaty.html

Klement I. [on-line], Poslední aktualizace 13. 3. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Klement_Římský

Marcus Aurelius [on-line], Poslední aktualizace 16. 12. 2013. [Citováno 23. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Markus_Aurelius

Maximinus Thrax [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014. [Citováno 31. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Maximinus_Thrax

Mše svatá [on-line] [Citováno 19. 3. 2014]. Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/mse-svata/

Nejsvětější Trojice [on-line], Poslední aktualizace 30. 3. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nejsvětější_Trojice

Nejsvětější Trojice [on-line], Poslední aktualizace 7. 4. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=63

Nejsvětější Trojice [on-line], Poslední aktualizace 1. 8. 2012. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.katopedia.cz/index.php?title=Nejsvětější_Trojice

Passio sanctarum Perpetuae et Felicitatis [on-line], Poslední aktualizace 11. 9. 2013. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Passio_sanctarum_Perpetuae_et_Felicitatis

Pax Romana [on-line], Poslední aktualizace 8. 3. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pax_Romana

Plinius mladší [on-line], Poslední aktualizace 12. 3. 2014. [Citováno 19. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Plinius_mladší

Pokání [on-line] [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/pokani/

Pronásledování křesťanů za vlády císaře Nerona [on-line], Poslední aktualizace 9. 1. 2014. [Citováno 19. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pronásledování_za_vlády_císaře_Nerona

Septimus Severus [on-line], Poslední aktualizace 10. 9. 2004. [Citováno 30. 3. 2014]. Dostupné na: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1484

Starověký Řím [on-line], Poslední aktualizace 12. 2. 2013. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Starověký_Řím

Svatý [on-line], Poslední aktualizace 30. 3. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý

Traianus [on-line], Poslední aktualizace 23. 4. 2014. [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Traján

Trojice – tajemství;… [on-line] [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/r-1999-tajemstvi-teologie-v-Bohu-tri-vyslovuji-ja.html

Trojice [on-line] [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/trojice/

Valerianus [on-line], Poslední aktualizace 2. 3. 2014. [Citováno 1. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Valerianus

Základní přehled starověké gnóze [on-line] [Citováno 19. 3. 2014]. Dostupné na: http://www.david-zbiral.cz/Gnoze-prehled.htm#_Toc152833599

Je Ježíš Kristus Bůh? [on-line], [Citováno 7. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.everystudent.cz/in/59/je_jezis_buh

Ostatní dokumenty

FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství, spol. s r. o., ISBN 80-7113-119-9, 1995

HAJDUK, Andrej. Všeobecné cirkevné dějiny. Bratislava: Evanjelická bohoslovecká fakulta Univerzity Komenského, 1999

JUDÁK, Viliam. Učebné texty z církevních dejín. Bratislava: Rímskokatolícka Cyrilometodská bohoslovecká fakulta Univerzity Komenského, 2002

KADLEC Jaroslav. Dějiny katolické církve. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, ISBN 80-7067-285-4, 1993

MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., ISBN 80-7266-083-7, 2000

MALÝ, Radomír. Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti. Frýdek-Místek: Michael s. a., 2013

MRÁČEK, Pavel, Karel. Stručná příručka církevních dějin. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., 1995

SAMSOUR, Josef. Církevní dějiny obecné. Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1907

ŠKARDOVÁ, Kateřina. Křesťanství v římském impériu – od pronásledování ke státnímu náboženství. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni; Fakulta filozofická, 2013

ŠPIRKO, Jozef. Cirkevné dejiny. Turčiansky Sväty Martin: Neografia, Úč. spol., 1943