KNIHA ŽALMŮ

AUTOR KNIHY

Kniha žalmů neboli Žaltář je sbírka náboženských písní - žalmů, které Izraelité zpívali za doprovodu strunných nástrojů. Ačkoliv byla kniha Starého zákona, obsahující 150 žalmů, nazývána „Žalmy Davidovy“, „Kniha žalmů Davidových“ nebo „Žaltář davidský“ a mnozí učitelé tvrdili, že autorem celé sbírky je David, bude to jinak. Nelze ale popřít, že David je autorem těch žalmů, které v názvu výslovně uvádějí jeho jméno. Kniha žalmů je rozdělena do pěti částí. První část obsahuje žalmy 1 - 40, druhá 41 - 71, třetí 72 - 88, čtvrtá 89 - 105 a pátá část obsahuje žalmy 106 - 150. Kromě Davida jsou autory Koreovci čili Korachovci, což byl zpěvácký rod, a Asaf. O Asafovi je zmínka 2. knize Paralipomenon 29,30).

DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY

První a druhá část Knihy žalmů vznikla nejspíše v době Davidově, třetí část byla asi sebrána za krále Ezechiáše. Žalmy čtvrté části byly pravděpodobně sebrány v době návratu vyhnanců z Babylonie a žalmy páté části v době stavby druhého chrámu, tedy kolem roku 537 př. Kr. Místem vzniku je pravděpodobně Palestina.

MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU

Starší části Knihy žalmů byly pravděpodobně napsány na papyrus, mladší na kůži.

ADRESÁTI KNIHY

Kniha žalmů byla určena Židům a dodnes slouží i křesťanům.

CÍL KNIHY

Kniha žalmů slouží jako modlitební kniha a bohoslužebný zpěvník.

STRUČNÝ OBSAH KNIHY

Kniha žalmů obsahuje 150 náboženských písní. Jde o chvalozpěvy, neboli hymny, prosby či žalmy prosebné, žalmy kající, žalmy poučné a žalmy prorocké. Chvalozpěvy, čili hymny, oslavují Boha, vzdávají mu díky a vypočítávají dobrodiní, kterých se Izraelitům od Boha v minulosti dostalo. Prosby či žalmy prosebné vyprošují na Bohu nějakou milost. Žalmy zaklínací se dovolávají Boží spravedlnosti a svatosti, aby ze světa zmizela nespravedlnost a bezbožnost. Žalozpěvy líčí lidskou bídu obecně nebo žalmistovu tíseň a prosí o vysvobození. Protože žalmista v nich hledá a nalézá útěchu, nazývají se také útěšné. Žalmy kající bolestně vyznávají bídu mravní. Poučné žalmy (mudroslovné) vštěpují a prohlubují život dle zjeveného starozákonního náboženství. Žalmy prorocké a mesiášské předpovídají příchod Vykupitele, jak dosvědčuje například Nový zákon.

DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY

Egypt

V době sepsání první a druhé části Knihy žalmů se Egypt nalézal v období vlády 21. dynastie (1069 - 945 př. Kr.). Faraoni 21. dynastie vládli z hlavního města Tanida, které založil první král 21. dynastie Nesbanebdžed. Následovali králové Amenemnesut, Pasbachaenniut I., Amenemope, Osorkon, Siamon a Pasbachaenniut II. Vládli ale pouze nad Dolním Egyptem. Hornímu Egyptu vládli Amonovi kněží (potomci Hrihora) z centra v Thébách. Faraoni 21. dynastie jsou: Nesbanebdžed, Amenemnesut, Pasbachaenniut I., Amenemope, Osorkon, Siamon a Pasbachaenniut II. Faraoni 21. dynastie udržovali obchodní styk s Levantou a měli přátelské vztahy i s izraelským královstvím. Během této dynastie se v Egyptě usazovali Libyjci. Jeden z nich, Šešonk, byl natolik úspěšný, že se stal zetěm posledního krále Pasbachaenniuta II. Po jeho smrti se stal králem jako Šešonk I. (Sesak) a zakladatelem 22. dynastie. V době sepsání třetí části Knihy žalmů se v Egyptě u moci vystřídaly čtyři dynastie, 22. dynastií počínaje a 25. dynastií konče. Zakladatelem 22. dynastie (vládla 945 - 715 př. Kr.) byl Libyjec Šešonk I. (Sesak). Následovali králové Osorkon I., Šešonk II., Takelot I., Osorkon II., Šešonk III., Šešonk IV., Pimej, Šešonk V. a Osorkon IV. a Takelot II. Přestože Memfis a Tanis byla i nadále správními a politickými centry Egypta, Šešonk I. rozvíjela své rodné město Pi-Bast (Bubastis). V údobí vlády 22. dynastie narůstalo napětí mezi Thébami a bubastskou vládou až k občanské válce v roce 836 př. Kr. 22. dynastie se od roku 818 př. Kr. dělila o vládu nad většinou území Dolního Egypta s 23. dynastií se sídlem v Leontopoli. Před koncem 22. dynastie měl skutečnou moc v Egyptě Tenacht, kníže ze Sají v deltě, zakladatel 24. dynastie. Egypt čelil v roce 728 př. Kr. vpádu z Kuše, která byla původně zdrojem lidí a materiálu pro Egypt, ale stala se samostatným královstvím, uctívajícím Amona. Kušité a zejména jejich král Pianchi viděl v Tefnachtovi hrozbu pro Théby. Zakladatelem 23. dynastie – libyjské (vládla 818 - 715 př. Kr.) byl Padibastet I. se sídlem v Leontopoli. Následovali králové Šešonk VI, Osorkon III., Takelot III., Rudžamon, Pefcauauejbast a Šešonk VII. 22. a 23. dynastie vládly současně a za krále nad Egyptem se prohlašovali čtyři panovníci, pocházející z jediné libyjské dynastie. Zakladatelem 24. dynastie - libyjské (vládla 730 - 715 př. Kr.) byl Tefnacht, kníže ze Sají v deltě Nilu. Tefnacht rozšířil svou moc k jihu, dobyl Memfidu a ohrožoval Théby. Aby si Pianchi, král Kuše z 25. dynastie zajistil moc v Thébách ovládaných "Božskými manželkami Amonovými", dal svoji sestru Amenardis za čekatelku na postavení "Božské manželky" a vydal se dobýt Egypt. Po jeho smrti se králem stává jeho bratr Šabaka. Druhým a posledním králem 24. dynastie byl Bakenrenef. Zakladatelem 25. kušitské (núbijské) dynastie (vládla 800 nebo 780 - 656 př. Kr.) byl král Alara. Následovali králové Kašta, Pianchi, Šabaka, Šabataka, Taharka a Tanutamon. Za krále Taharky zaútočili proti Egyptu Asyřané, zahnali Taharku, obsadili deltu a za loutkového krále dosadili Nekona I. ze Sají. Po Taharkově smrti nastoupil Tunatamon a pokusil se získat znovu moc nad Egyptem. Přitom zabil Nekona. Asyřané se však vrátili, táhli Egyptem až do Théb a ty vyplenili. Taharka utekl do Kuše. Asyřané dosadili za krále Egypta Nekonova syna Psammetika I. V době sepsání čtvrté a páté části Knihy žalmů se Egypt nalézal v období vlády 26. dynastie (664 - 525 př. Kr.). Zakladatelem 26. dynastie byl Psammetik I., syn Nekona I., dosazeného na Egyptský trůn Asyřany. Následovali králové Nekon II., Psammetik II., Haibre, Ahmose II., Psammetik III. Psammetik I. zpočátku ctil nadvládu Asyřanů, pak však uzavřel spojenectví s Thébami a s lýdským králem Gýgem a vyhlásil nezávislost Egypta. Asýrie zanedlouho zanikla a Egyptu se vrátila národní hrdost. Králům sajské dynastie se podařilo centralizovat vládu nad Egyptem a egyptská civilizace prožívala poslední velký věk. Egypt soupeřil o Sýrii s Babylonií. Na konci vlády dynastie byla Babylonie dobyta perským králem Kýrem II. Velikým a do Egypta vpadl jeho syn Kambýsés, který zničil sajský stát.

Mezopotámie

V době sepsání první a druhé části Knihy žalmů byla Mezopotámie rozdělena na dvě části.

Severní část tvořilo území Asýrie, která prožívala konec středoasyrského historického období. Začátek středoasyrského období (období trvalo 1350 - 1000 př. Kr.) je určen odtržením Asyrského státu od státu Mitanni v roce 1350 př. Kr., které provedl Aššur-uballit. Konec středoasyrského období je charkterizován nejdříve rozkvětem Asýrie za vlády krále Tiglatpilesara I., ale za vlády jeho nástupců dochází k postupnému zmenšování území v důsledku útoků Aramejců. Asýrie se v tomto období nalézala v severní části Mezopotámie kolem horní části řeky Tigridu. Jižní část Mezopotámie tvořilo území Babylonie. Babylonie prožívala konec středobabylonského období (celé období trvalo 1594 - 1025 př. Kr.). Po roce 1100 př. Kr. začínali do Babylonie pronikat aramejští kočovníci a Babylonie se rozpadala na drobné městské státy. Od roku 1025 do 1004 př. Kr. vládla v Babylonii tzv. II. přímořská dynastie. V období 1000 - 625 př. Kr. se v Babylonii vystřídalo u vlády vícero dynastií a politický význam Babylonie byl nízký. Zůstala však díky obchodu bohatou zemí. Za asyrského krále Tiglatpilesara III. se stala Babylonie součástí Asýrie. Na podmaněném území však docházelo k častým vzpourám. Město Babylon bylo úplně zničeno v roce 689 př. Kr. při bojích proti aramejsko-chaldejským kmenům, jejichž vůdcové vzpoury organizovali. V době sepsání třetí části Knihy žalmů byla Mezopotámie rozdělena na dvě části. Severní část tvořilo území Asýrie, která prožívala novoasyrské historické období (1000 - 609 př. Kr.). V 9. století př. Kr. Asyřané ovládající pouze původní historické územi na severu Mezopotámie postupně dobývali a připojili aramejské státy podél Eufratu a v severní Mezopotámii. V 8. století př. Kr. obsadili i Sýrii a Palestinu a státy na severozápadě, severu a východě. Největší rozsah měla Asýrie po dobytí Egypta v roce 671 př. Kr. Dobyté Babylonii ponechali Asyřané značnou volnost a ctili její kulturu, což však Babyloňané zneužívali a často se bouřili. Na rozsáhlém multietnickém území byla "úřední" řečí aramejština. V 9. století přešla správa území, původně spravovaného domácími dynastiemi, pod asyrské guvernéry. Nežádoucí nárůst samostatnosti guvernérů řešil Tiglatpilesar III. reformou správy říše. Po skončení vlády významného panovníka Aššurbanipala říše upadá. Roku 626 př. Kr. se odtrhl Babylon a vzniklá novobabylonská říše si původní velkoasyrské území dělí s médskou říší v letech 614 - 609 př. Kr.

Jižní část Mezopotámie tvořilo území Babylonie. V období 1000 - 625 př. Kr. se v Babylonii vystřídalo u vlády vícero dynastií a politický význam Babylonie byl nízký. Zůstala však díky obchodu bohatou zemí. Za asyrského krále Tiglatpilesara III. se stala Babylonie součástí Asýrie. Na podmaněném území však docházelo k častým vzpourám. Město Babylon bylo úplně zničeno v roce 689 př. Kr. při bojích proti aramejsko-chaldejským kmenům, jejichž vůdcové vzpoury organizovali. V době sepsání čtvrté a páté části Knihy žalmů bylo území Mezopotámie celistvé a bylo součástí Perské říše (539 - 331 př. Kr.).

Řecko a Kréta

V době sepsání první a druhé části Knihy žalmů Řecko procházelo obdobím trvajícím přibližně od roku 1200 do roku 800 př. Kr. Začátek období byl poznamenán záhadným koncem Mykénské civilizace, jejíž rozvrat není dosud vysvětlen. Až do 10. století pronikaly ze severu balkánského poloostrova na jih a posléze přes Egejské moře do přední Asie Dórové. S nimi odcházeli na severní pobřeží Malé Asie i Aiolové, sídlící na východním pobřeží balkánského poloostrova, a Iónové, sídlící okolo Athén. Původní obyvatelstvo Peloponéského poloostrova, Achajové, se mezi těmito národy rozpustilo. Období je nazýváno „temným věkem“, silně kontrastovalo s vyspělou mykénskou dobou. V době sepsání knihy žil v Řecku Homér. V době sepsání třetí, čtvrté a páté části Knihy žalmů Řecko procházelo obdobím trvajícím přibližně od roku 800 do roku 500 př. Kr. Pro období je charakteristický vznik a rozkvět městských států – poleis, kterých bylo několik set. Nejvýznamnějším z nich byly Athény, původně vesnice. Největším městským státem byla Sparta. Athény se staly kulturním centrem, kde se shromáždili nejlepší básníci, dramatici, filozofové a sochaři. Rozkvět byl pravděpodobně podmíněn tím, že Řekové dokázali využít znalostí nabytých v Orientu. Rozkvět byl doprovázen i krvavými konflikty. Příčiny konfliktů byly zejména v bezuzdné touze po moci a po bohatství. Na sklonku 2. poloviny prvního tisíciletí př. Kr. se začalo Řecko, zatím nepřímo, střetávat s perským impériem, když perský král Kýros II. Veliký postupně ovládl maloasijská iónská města a přilehlé ostrovy. Evropského území Řecka se zatím Peršané nedotkli. V době sepsání knihy žily v Řecku významné osobnosti Solón a Tháles z Milétu.

Čína

V době sepsání první a druhé části Knihy žalmů vládla v Číně dynastie Čou a Čína se nalézala v období nazvaném Západní Čou. Mezi významné události doby sepsání knihy patřilo zahájení využívání vojenské jízdy v západních oblastech Asie. Mezi významné kulturní události v době sepsání knihy patřil výskyt prvních nápisů na bronzových nádobách a vznik nejstarších náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting). V době sepsání třetí části Knihy žalmů vládla v Číně dynastie Čou. Čína prožívala období Západní Čou, které v roce 771 př. Kr. přešlo do části období Východní Čou, nazývaného obdobím Jara a podzimu. Mezi významné události období 930 - 587 př. Kr. patřily nájezdy severních národů (827 - 782 př. Kr.), invaze barbarů do Šen-si, kdy Čouové opustili hlavní město v údolí Wej a přemístili se do Luo-jangu. Mezi významné kulturní události v době sepsání knihy patřil výskyt prvních nápisů na bronzových nádobách, vznik nejstarších náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting), počátek datované čínské historie (841 př. Kr.), počátek dějin zachycených v Kronice Čchinů (753 př. Kr.) a počátek Kroniky státu Lu (722 př. Kr.). V době sepsání čtvrté a páté části Knihy žalmů vládla v Číně dynastie Čou (1100 - 221 př. Kr.). Čína prožívala první část období Východní Čou nazývané obdobím Jara a podzimu. Významnou událostí období byla ofenzíva Wu (jižní Ťiang-su) namířená proti Čchu; Wu okupuje Jing, hlavní město Čchu ( 506 př. Kr.). Mezi významné události čínské kultury v době sepsání knihy patří první zmínka o tavení železa (513 př. Kr.) azmínky o čtyřech základních principech pro stanovení lékařské diagnózy - celkové vyšetření a prohlédnutí jazyka, primitivní auskultace (vyšetření poslechem), prošetření předchozích zdravotních problémů pacienta a zkoumání pulzu (501 př. Kr.). Z významných osobností starověké Číny lze do druhého období sepsání knihy zařadit filosofy Lao-c´ a Konfucia.

Palestina

V době sepsání první a druhé části Knihy žalmů vládl v Palestině David, syn Jišajův, který byl původně pastevcem. Před tím, než nastoupil na trůn, byl nějakou dobu v čele ozbrojené skupiny, sloužil Pelištejcům a skrýval se před pronásledováním prchlivým králem Saulem, kterého měl nahradit. David se stal králem Judska i starých izraelských kmenů. To se nelíbilo Pelištejcům, a tak království napadli. Byli však poraženi a David získal Jeruzalém, ležící na hranici mezi judským a izraelským územím. Město opevnil a učinil z něj náboženské centrum. Po zastavení pelištejské rozpínavosti David rozšiřuje svoji moc za hranice Izraele a Judska. Moábce přinutil k placení tributu, dobyl amónské království, zvítězil nad Amalečany. Davidova domácí politika nebyla tak šťastná jako zahraniční. Musel řešit dva problémy, následnictví a soužití Judska a Izraele. Davidův nejstarší syn Amnón byl zabit na příkaz třetího Davidova syna Abšolóma. Abšalóm se nechal vyhlásit za krále, ale vznikla občanská válka, při které byl Abšalóm poražen a zabit. Nástupcem krále Davida se chtěl stát jeho čtvrtý syn Adoniáš, zvolen však byl jeden z mladších Davidových synů, Šalamoun, a to ještě za života Davida. Přes vnitropolitické těžkosti se panování Davidovo jeví jako úspěšné. David vládl úspěšné a rozvíjející se říši, která však díky nesouladu mezi Izraelem a Judskem zůstala křehkou.

V době sepsání třetí části Knihy žalmů bylo Izraelské království nestabilní a neschopné se postavit systematickému dobývání států Sýrie a Palestiny Tiglat-pilesarem III. Izrael musel platit Asyřanům tribut. Když izraelský král Hóšea po smrti Tiglat-pilesara přestal platit tribut, nový asyrský vládce Salmanazar III. po dvou letech dobývání Izrael přemohl, krále Hóseu odvedl do zajetí a přibližně 27 290 izraelitů odvlekl do Asýrie. To, co z Izraele zůstalo, bylo přeměněno na asyrskou provincii a území bylo obsazeno vyhnanci z jiných částí asyrské říše. Tak zaniklo izraelské království v roce 722 př. Kr. Judsko bylo od roku 722 př. Kr. po dobu přibližně jednoho století stále konfrontováno s Asýrií. S výjimkou povstání judského krále Chizkiáše bylo Judsko vazalem Asýrie, což mu sice přineslo relativní klid, ale za cenu úpadku tradiční víry v Hospodina. I v Judsku se šířil cizí kult. Politika podřízenosti začala přibližně v letech 735 za krále Achaze, který pochopil, že protiasyrská koalice je odsouzena k neúspěchu, a taky se to potvrzovalo. Náboženské poklesky a úpadek společnosti vůbec pranýřovali Izajáš a Micheáš a připravovali půdu pro náboženskou nápravu, kterou se snažil zjednat Chizkiáš (vládl asi 727 – 699 př. Kr.) Chizkiáš chtěl rovněž náboženské sjednocení se Samařím – Izraelem. Teprve po smrti asyrského krále Sargona II. se, přes varování Izajáše, Chizkiáš rozhodl zapojit do protiasyrské koalice, kterou podporoval i egyptský faraon. Nový asyrský král Senacheríb koalici porazil a Judsko zachránila před zničením skutečnost, že Senacheríbovo vojsko bylo zdecimováno morem. Přesto bylo Judsko Asyřany poničeno.

V době sepsání čtvrté a páté části Knihy žalmů prožíval izraelský národ obnovu. V roce 538 př. Kr. umožnil perský král Kýros II. Veliký návrat všem vyhnancům do země jejich původu. Izraelitům přikázal postavit znovu jeruzalémský chrám z peněz královské pokladny a vrátil jim bohoslužebné předměty. Po návratu byly postaveny základy , ale pak se práce zastavily a pokračovaly až za perského krále Dária I. a byl dokončen začátkem roku 515 př. Kr. Za krále Dária I. také došlo k návratu dalších vyhnanců z Babylonu. Vedl je Zorobábel a velekněz Jošua. Od roku 445 př. Kr. je perským králem Artaxerxem I. zplnomocněn Nehemiáš k opravě Jeruzalémských hradeb. V tomto období pravděpodobně působil v Judsku kněz Ezdráš. Období perské nadvlády bylo pro Izraelity dobou míru. Oficiálním jazykem perské správy byla aramejština. Aramejštinu přebírali i Izraelité, i když hebrejština se dále držela jako hovorový jazyk a jako jazyk pro přepis biblických textů.

Indie

V dobách sepsání všech částí Knihy žalmů Indie prožívala tzv. védské údobí trvající od 11. do 6. století př. Kr. Je charakteristické vznikem véd a podle nich pojmenované. Území Indie bylo osídlené převážně Árji, původně kočujícími. Zemědělství a pastevectví bylo pokročilé, existovala znalost hnojiva, rozšířené bylo zpracování kovů včetně železa. Společnost byla rozdělena na čtyři vrstvy. První, nejvyšší vrstva, byli bráhmani. Byli znalci, vykladači a uchovávatelé véd a rovněž prováděli rituál obětování bohům. Druhou vrstvou byli kšatriové – bojovníci, jejichž hlavním úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů. Třetí vrstvou byli vaišjové – pastevci, obchodníci a řemeslníci, kteří materiálně zajišťovali každý kmen. Čtvrtou, nejnižší vrstvou byli šúdrové – příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Měli za úkol sloužit Árjům. Ke konci védského období Árjové postupovali ze severozápadního území Indie směrem na východ do poříčí Gangy. Svědectví o dokončení kolonizace severní Indie Árji lze nalézt v upanišadách.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Dokumenty online

Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie

Čínská filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 17. 3. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Čínská_filosofie

Dynastie čínské historie , [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie

Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 20. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia

Ostatní dokumenty

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4

HEJČL, Jan. Bible česká, Díl první, Svazek 2. Ester - Sirachovcova. Redigoval Antonín Podlaha. Praha: Nákladem "Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1920

KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0

LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzkého originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3

TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7

VOLNÝ, Zdeněk. Toulky minulostí světa, 2. díl. Praha: Baronet a Via facti, 2000, ISBN: 978-80-904103-0-5

WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1

Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 80-7036-170-0