Než začneme popisovat církevní dějiny, měli bychom si ujednotit terminologii. Vycházíme-li z předpokladu, že je pouze jedna „pravá“ Církev a toto vyslovíme, už je oheň na střeše. Jistě víte, že existuje římskokatolická církev, pravoslavná, řeckokatolická, početná větev protestantských církví a další. Některé církve zanikají, jiné vznikají a navíc se mění i v čase. Velká většina křesťanů o sobě říká, že oni jsou ti jediní v té pravé a věky neporušené pravé církvi. Na první pohled, věci neznalý člověk se tomuto hašteření pousměje. Musíme si ale uvědomit, že z „pravosti“ plyne několik zásadních věcí, které mají vliv na to, jak budeme na jednotlivé církve (denominace) nahlížet a popřípadě je posuzovat. V některých církvích se kněži žení, jinde nikoliv, někde jsou svěceni, jinde jmenováni (pastoři), navíc u některých protestanských církví, včetně anglikánů, dochází k svěcení či jmenování žen za „farářky“, potažmo kněžky. Kde je tedy pravda? Může přijít do nebe – být spasen člen každé církve (a co to vlastně znamená), nebo jenom člen té „pravé“ církve, popřípadě může to být i pohan nebo ateista? A která to vlastně je, pokud vůbec nějaká je? Spočívá záruka spásy ve „členství“, nebo naopak záleží na jedinci? Pokusme se ten spletenec rozmotat.
Nejdříve položme otázky směrem k rozporům, které se jeví jako zásadní a pokusme se na ně objektivně odpovědět.
CO JE CÍRKEV?
Slovo církev pochází z řečtiny. Skládá se ze dvou slov a to „ek“, což znamená „ven“ a slova „kaleo“, které se dá přeložit jako „zavolat“. Spojením těchto dvou slov je výraz „ekklesia“, které znamená něco ve smyslu „zavolaný ven“ nebo „shromáždění“. Ve staroslověnštině se překládalo jako „crky“, v množném čísle „crkve“, v dnešním významu „církev“. Slovo církev, tak jak je chápeme dnes, jako shromáždění nějakých věřících, však u Řeků nemělo žádný náboženský význam. Používalo se pro označení skupiny lidí, která se shromáždila z jakéhokoliv důvodu, ať už se jednalo o politický mítink, náboženské shromáždění nebo jakékoliv jiné. Pokud se mělo jednat o pouze náboženské setkání, muselo to vyplývat z kontextu, např. shromáždění lidu k modlitbě na počest bohyně Diany. Slovo církev se poprvé objevuje v Novém zákonu, v evangeliu (Mt 16, 18), kde Ježíš říká: „A já ti pravím, že ty jsi Petr (slovo petr pochází z řečtiny a znamená kámen nebo skála); a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“
V kontextu významu přejatého z řečtiny mohou vedle sebe stát satanská církev, scientologická církev, jehovisti, popřípadě pravoslavná církev nebo New Age. Nabízí se otázka, jak vlastně ony církve od sebe na první pohled odlišit, když se jedná o diametrálně rozdílné nauky. Aby se mohlo jednat o křesťanskou církev (jejíž dějiny zde budeme popisovat), jako jedno z mnoha kritérií pro rozlišení pravosti je tzv. Apoštolské vyznání. Toto vyznání (krédo), definice toho, v co věřím, vznikala od konce 1. století do cca 5. - 6. století. Nejstarší variantou tohoto vyznání je křestní podoba vyznání u Hippolyta Římského. Současná podoba kréda pochází ze spisů Caesaria z Arles. Druhou variantou je tzv. Nicejsko- cařihradské vyznání, které bylo přijato v roce 325 na církevním sněmu v Niceji, potvrzeno a rozšířeno roku 381 v Cařihradě. Obě vyznání se uznávají a užívají do dnešních dnů u církví, které si říkají křesťanské. Pokud se některá církev, popřípadě křesťan, neztotožňují s těmito vyznáními, nejedná se o křesťanskou církev, ani o křesťana. Pro představu znění těchto vyznání:
APOŠTOLSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho Jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.
NICEJSKO- CAŘIHRADSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY
Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
Ve své podstatě existuje pouze jedna pravá Církev, ale je i mnoho místních církví. Místní církve jsou místa (územní části), kde se shromažďují členové církve v dané oblasti. Už apoštol Pavel hovoří o církvích v Efesu, Korintu a dalších. Zde se jedná o tzv. místní církve. Místní církve nejsou svou existencí vázány na stát, ani na jeho povolení. Nicméně jednotlivé místní církve mohou pro vystupování v občanské společnosti být dle svého vlastního uvážení státem registrovány podle zákona o církvích a stát se tak právnickými osobami. Tuto právnickou osobu český právní řád nazývá také církev, z čehož může pramenit záměna tohoto pojmu s jeho duchovním výše uvedeným významem.
Někteří členové místních církví začali v průběhu času měnit původní učení a upravovat si je k obrazu svému, někdy v mylném domnění, že původní učení se dostalo na scestí, nebo naopak nebylo správně interpretováno. Pokud si tito křesťané podrželi alespoň základní části původního učení, jedná se o denominace – křesťany různých vyznání. Pokud změnili původní učení zásadně, jedná se o sektu, která si vytvořila vlastní náboženská pravidla odlišná od původní nauky. O tom se více dovíme později.
Dnes si mnoho lidí pod pojmem církev představuje pouze kostel, kněze, papeže, popřípadě název některé denominace např. „protestanté“, „husité“. Církev ale není budova, kostel či modlitebna, ani organizace, ani nějaký spolek, strana nebo instituce. Toto je pohled spíše z venku, zatím jsme se nedotkli duchovní podstaty církve.
KDO ZALOŽIL CÍRKEV?
Zakladatelem Církve je Ježíš Kristus. Z Bible můžeme vyčíst tento jeho zkrácený životopis. Narodil se v Betlému, jak už předpovídal prorok Micheáš (Mi 5, 2), jeho matka se jmenovala Maria a její snoubenec Josef byl jeho vychovatelem. V Betlému, nedlouho po jeho narození, se mu přišli poklonit pastýři a mudrci (králové) z Východu. Židovský král Herodes jej chtěl dát po návštěvě mudrců zavraždit. Josefovi se Ježíše podařilo zachránit útěkem do Egypta. Po Herodově smrti se Josef s Marií a Ježíšem vrátili do města Nazaretu. Přibližně ve třiceti letech Ježíš vystoupil na veřejnost. Nechal se pokřtít od Jana Křtitele v řece Jordánu. Od této doby až do své smrti hlásal zpočátku v Galilei a později v celém Judsku příchod božího království. Lidé přicházeli z daleka, aby si jej mohli vyslechnout. Přitom s sebou přinášeli i své nemocné, které Ježíš zázračným způsobem uzdravoval. Podstatou jeho učení bylo hlásání věčného života. Kdo věří v něj a zachovává přikázání, toho Bůh přijme za svého syna a dá mu věčný život (v nebi). Za největší přikázání Ježíš považoval přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Máme milovat – mít rádi, každého člověka, včetně svých nepřátel. Toto nemá spočívat pouze ve slovech, ale i ve skutcích. Kdo Ježíše neposlouchá a nevěří v něj, toho čeká zatracení (peklo). K opravdovému štěstí nevede sláva, úspěchy a bohatství tohoto světa, ale znovuzrození – dobrovolné osobní rozhodnutí se pro uznání Boha za svého Pána. Prvním viditelným prostředkem vedoucím ke znovuzrození je křest, kterým se člověk stává členem Kristem založené Církve. Tím se zároveň stává „čekatelem“ na věčný život (nebe).
Za pokračovatele a šiřitele svého díla – evangelia si Ježíš vybral dvanáct apoštolů, prostých rybářů, kteří nevynikali ani učeností, bohatstvím nebo mravním životem. Dal jim moc jménem Boha odpouštět hříchy a opakovat eucharistickou oběť – lámání chleba (sloužit mši). Za svého zástupce Ježíš určil do čela Církve apoštola Petra. Petr včetně apoštolů zpočátku předpokládal, že „boží království“ bude znamenat především světskou moc, osvobození od okupantů – Římanů. Chvíli apoštolům trvalo, než pochopili, že boží království neznamená světskou slávu a osvobození od Římanů, ale že podstata božího království spočívá ve vykoupení a přípravě na věčný život. Proto se také nechápavě dívali na to, jak byl Ježíš pronásledován, na jeho utrpení, ukřižování a už vůbec nevěřili tomu, že by mohl Ježíš vstát z mrtvých.
Své pronásledování si Ježíš zavinil i tím, že odhalil a správně pojmenoval pokrytectví farizeů. Ti se spojili i se svou „konkurencí“, se stranou saduceů a společně postavili Ježíše před soud pod záminkou, že štve proti Mojžíšovým zákonům (židovskému náboženství) a že se nazývá Synem božím. Z těchto důvodů jej odsoudili k trestu smrti. Protože byli Židé pod římskou nadvládou, rozsudek smrti mohl vynést pouze římský prokurátor. Na něj se Židé obrátili (na prokurátora Pontského Piláta) s tím, že Ježíš pobuřuje proti římské nadvládě. Pilát za vlády císaře Tiberia po delším váhání Židům vyhověl a dal jej ukřižovat na Golgotě, kopci za Jeruzalémem. Jeho mrtvé tělo bylo uloženo do hrobu. Židé nechali jeho hrob hlídat římskou stráží, protože si dobře pamatovali, že Ježíš prohlásil, že třetího dne vstane z mrtvých. Ježíš i přesto vstal z mrtvých, po svém zmrtvýchvstání se zjevil několika stům lidem v průběhu čtyřiceti dnů. Čtyřicátý den po svém zmrtvýchvstání vstoupil zpět do nebe (Sk 1, 9 – 11). Vlastní dějiny křesťanské Církve jako společenství začínají sesláním Ducha svatého na apoštoly padesátého dne po Velikonocích o svátku letnic (v rozmezí let 30 - 33). Po veřejné řeči Petra i ostatních apoštolů přistoupilo v tento den k církvi na 3000 lidí (Sk 2, 1 – 4).
Takto nějak popisuje život Ježíše a vznik Církve Bible, konkrétně Nový zákon. Někdo může namítnout, že tuto verzi o životě Ježíše napsali jeho stoupenci, je tedy možné, že Ježíš ani nebyl historickou osobou, ale spíše nějakou legendou, či mytologickou postavou. Nebyl by to žádný velký div, protože v antické době bylo uctíváno mnoho bohů a žádný z nich historickou osobou nebyl. Problém spočívá v tom, že Ježíše v oné době znalo a zažilo mnoho jeho současníků a nebylo by moc jednoduché si něco vymýšlet nebo upravovat, obzvláště když apoštolové byli „disidenty“ své doby a židovská elita je bedlivě sledovala, jako odpadlíky od oficiální víry. Tato elita by určitě nevynechala žádnou příležitost, aby se neohradila proti lžím, o které by se pisatelé Bible pokoušeli.
Pomineme-li křesťanské pisatele Bible, prameny o historičnosti osoby Ježíše Krista můžeme nalézt např. u židovského dějepisce židovsko – římské války Iosephusa Flavia, který zemřel kolem roku 100. Ten o Ježíši píše ve své knize Židovské starožitnosti (Antiquitates ludaicae) toto: „ V této době žil Ježíš, člověk moudrý, můžeme-li ho vskutku nazývat člověkem, konal totiž neuvěřitelné skutky a učil lidi, kteří s potěšením přijímají pravdu… A když ho Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních lidí mezi námi, ti, kteří ho od počátku milovali, se ho nevzdali. Zjevil se jim totiž znovu živý třetího dne, jak toto i tisíce dalších mocných věcí o něm předpovídali Boží proroci. A ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul.“ Neméně důležitým pramenem, který potvrzuje autenticitu Ježíše, je talmud. Talmud je kodex židovského zákona s komentářem, který vznikal již od sedmdesátých let prvního století. Okrajově se zmiňuje o Ježíši z Nazaretu. Byl prý nemanželským synem Marie, ženy z Nazareta, podvodníkem, který simuloval zázraky, díky tomu i sváděl lid, a proto byl ukřižován. Pisatel navíc zkomolil řecké slovo „parthenos – zrozený z panny“. Místo toho jej převedl do hebrejštiny jako „bar Thenos – syn Thénův“ a tvrdil, že Ježíš byl synem římského vojáka Théna. I když je tento výrok nepravdivý, z historického hlediska je poměrně cenný, protože talmudista nepochybuje o existenci Ježíše, ale pouze uvádí nepravdu.
Mezi další zdroje, které potvrzují historičnost Ježíše, se řadí literatura pohanských autorů. Jedná se především o římského historika Tacita, který ve svých Análech popisuje, jak císař Nero svedl zapálení Říma na křesťany a začal je pronásledovat. Tacitus píše: „Proto Nero, aby potlačil pověsti, že z jeho rozkazu byl Řím zapálen, nastrčil jako viníky a s nejrafinovanější krutostí potrestal ty, kterými lid opovrhoval pro jejich nectnosti a které nazýval křesťany. Kristus, od něhož své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Piláta Pontského popraven, když byl císařem Tiberius, a ta zhoubná pověra byla na krátkou dobu zaražena, však pouze proto, aby propukla nanovo…“ Křesťanský filozof Justin ve svém spisu Apologia odkazuje na tzv. Acta Pilati – Činy Pilátovy, která byla uložena ve státním římském archivu. Existuje i další množství starověké literatury, ale žádná nezpochybňuje historickou osobu Ježíše Krista. O to se neúspěšně pokusil až v 19. století David Strauss svou knihou Das Leben Jesu – Život Ježíše z r. 1835. V dnešní době pod tíhou historických faktů si nikdo netroufne tvrdit, že Ježíš není historická osoba. Křesťanskou Církev (s velkým C), tedy jako takovou, založil Ježíš Kristus. Pro věřící je člověkem a zároveň Bohem, pro ateisty a jinověrce (muslimy) je velkým filozofem, popřípadě prorokem.
K ČEMU JE CÍRKEV DOBRÁ?
Letmým pohledem zjistíme, že je mnoho lidí, kteří jsou v životě spokojeni i bez víry. Je i velké množství lidí, kteří žijí dobrý život, nekradou, dodržují morální zásady a také k tomu nepotřebují žádnou církev. Když se podíváme na členy církve, kolikrát kradou, nedodržují morální zásady a také to nevypadá, že by z toho byli nějak vystresovaní a vše nasvědčuje tomu, že jsou v životě spokojeni. Jak to tedy je?
Opravdu existují lidé, kteří jsou spokojeni i bez víry. To ale neznamená, že jsou spokojeni bez Boha. V Bibli se píše, že zdraví, spokojenost i štěstí dává Bůh. A protože Bůh nikomu nestraní, dostávají tyto věci lidé věřící i nevěřící. Je to spíše „nápověda“, aby si lidé uvědomili, že se jim chce dát Bůh poznat. Hmotná spokojenost lidí bez víry je tak trochu poloviční. Je to, jako bych jezdil v trabantu a ani by mě nenapadlo, že mohu jezdit v mercedesu. A navíc jako bonus mám možnost si kdykoliv popovídat s konstruktérem, který mně vždy poradí s mými problémy ohledně auta. Pravé štěstí tedy spočívá v tom, že člověk přijme Boha do svého srdce a života. Potom pochopí, že sex nebo dovolená na Havaji jsou krásné věci, ale velmi pomíjivé. Církev je dobrá hned k několika věcem. Nejdříve ale musíme pochopit, že Církev není pouze lidská instituce. Nejedná se o nějaký spolek podobně smýšlejících lidí, které spojují pouze společné programy, peníze, organizační struktura a budovy – kostely. Církev jako společenství křesťanů nevznikla jako lidské přání vytvořit nějako instituci - firmu, ale svůj původ staví výhradně na Kristu. Pochopení jeho osoby a jeho poslání je klíčem k pochopení podstaty a poslání Církve. Církev je od začátku Boží dílo, které naplánoval Bůh dávno před pádem prvních lidí v ráji. Církev nevznikla proto, že by si to apoštolé naplánovali, ale proto, že Ježíš si apoštoly vybral. Jedním z mnoha cílů Církve je, jak vyplývá z Matoušova evangelia (Mt 28, 19 – 20), získávání učedníků, jejich křtění a naučit je zachovávat všechno, co je Ježíš naučil. Mimo jiné: „…Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (L 10, 27). Z toho potom vyplývá např. i péče o nemocné, chudé, vdovy, sirotky. Tato „humanitární“ pomoc ale není cílem, pouze důsledkem. Ve zkratce řečeno základním cílem Církve je hlásat lidem Krista, jeho nauku a snaha, aby lidé přijali Krista za svého Pána. Důsledkem snahy o plnění Ježíšových přikázání je odměna po smrti – nebe. Nebe je tedy nejvyšší cíl křesťana. Plnění Ježíšových přikázání je na bázi dobrovolnosti. Tato přikázání jsou spíše rozumnými doporučeními, to znamená, že když vyhláška silničního provozu nařizuje jízdu vpravo, mohu samozřejmě jezdit i v protisměru, ale je stoprocentní jistota, že zanedlouho budu po smrti.
MŮŽE ČLOVĚK ZALOŽIT VLASTNÍ CÍRKEV?
Zde je poměrně jednoduchá odpověď. Nemůže. Nemůže z toho důvodu, že Církev není lidská instituce, ale byla založena Bohem. Větev, která je pevně spojena s kmenem, si také nemůže založit vlastní nový kmen, i kdyby sebevíce chtěla. Člověk ale může zakládat místní církve - územní části Církve, jak je uvedeno výše. Z toho vyplývá, že člověk ani nemůže měnit Církev ve smyslu nauky. Může ale vydávat nařízení, která se netýkají nauky. To znamená, že vedení Církve může nařídit, že do kostela či modlitebny se bude chodit pouze v klobouku a jenom v neděli a jedna bota musí být červená a druhá zelená. Když vedení zjistí, že to je blbost, může to kdykoliv změnit. Nemůže ale měnit např. modlitbu „Otče náš“, popřípadě se rozhodnout, že se z Desatera vypustí a nebude závazné přikázání „Nepokradeš“, protože se někomu zdá, že toto je už dávno překonané.
KTERÁ CÍRKEV JE PRAVÁ?
Většina církví (ve smyslu římsko-katolická, pravoslavná, evangelická a další) si nárokuje, že je ta pravá. Tvrdí, že jejich nauka a víra je na rozdíl od jiných církví neporušená a jsou nositeli pravdy. Jedna církev se ohání Biblí, jiná tradicí. Jedni nemusí papeže, jiní si to bez něho neumějí představit… V dnešní době to s nadsázkou vypadá tak, že se ve sboru - církvi nepohodne Franta s Pepou v nějaké „zásadní věroučné otázce“. Franta si tedy založí vlastní sbor - církev, protože má svou pravdu a Pepa to samé. Při jejich rozepři je poslouchal i Tonda. A on je přesvědčen, že pravda je někde úplně jinde, tak si pro jistotu také založí svůj vlastní sbor či společenství. Aby zmatků nebylo málo, někteří křesťané tvrdí, že jejich pastor či kněz je takový lump, že s takovými lidmi to nemůže být pravá církev. Neuvědomují si základní věc, že i když soudce krade, odsoudí nás dle platného práva a nemůžeme přece měnit dobré zákony jenom proto, že je někdo porušuje, byť je to sám soudce.
Když se podíváme na vznik Církve, nikde nevidíme, že by Kristus zakládal církev evangelickou nebo československou. Ježíš založil Církev Boží. Tu si můžeme představit jako potrubí na vodu. Prvotní křesťany si můžeme představit jako vodu. Jednotlivé kapky (křesťané) se pohybovaly různou rychlostí vpřed. Sem tam do sebe narazily, protože nedávaly pozor, a tak některé kapky dospěly k názoru, že toto potrubí je vadné. Řekli si: „Kapky do sebe narážejí a každá se navíc pohybuje jinou rychlostí. Toto určitě nebyl záměr. Musíme vytvořit nové potrubí podstatně kvalitnější.“ Část těchto nespokojených kapek si tedy vytvoří v potrubí vlastní odbočku, o které tvrdí, že je hlavním potrubím. A aby se odlišily, tak přidají trochu svého barviva (název a učení), aby se všechny oddělené kapky poznaly. Po nějaké době opět v tomto potrubí dochází k vnitřnímu pnutí a část kapek si z této odbočky vytvoří další. A aby se odlišily, tak přidají trochu více svého barviva, aby se všechny kapky poznaly. Výsledkem začíná být voda více či méně kalná. A kapky v těchto kalných vodách se přou, která ta špinavá voda je ta nejlepší a nějak zapomínají na své kořeny, původní potrubí. Toto je analogie toho, jak vznikají církve - denominace, které se od původní liší v názvu i učení. Pokud znečištění vody překročí určitou kritickou hodnotu, už se tato tekutina nedá nazývat vodou. Takto vznikají sekty, které nemají nic společného s původním učením. Stále jsme ale ještě neodpověděli na otázku, která církev je autentickou pokračovatelkou původní Církve.
Abychom se mohli rozhodnout, musíme abstrahovat od lidí. Křesťané nejsou žádní svaťoušci, kteří se vznášejí ve vzduchu. Všichni to jsou lidé z masa a kostí, někdo má více chyb, někdo méně. Podle těchto měřítek nemůžeme určit která církev je pravá, protože když policajt jezdí na červenou, neznamená to, že pravidla silničního provozu jsou špatná. Musíme se proto poohlédnout do minulosti. Musíme pátrat v Bibli, konkrétně v Novém zákonu, tradici a historii prvotních křesťanů. Například: Kristus ustanovil za svého zástupce Petra. Toto je v Bibli. Tradice říká, že po Petrovi byl další a další, až do dnešních dnů. Historie nás poučuje, že zástupci nebyli vždy vzor ctností, ale že byly vždy tyto obtíže překonány. Kristus neustanovil za své zástupce ženy. Toto je v Bibli. Tradice říká, že ženy nebyly vykonavatelky ritu, tj. že nebyly biskupy ani presbytery. Moderní historie – současnost nás poučuje o tom, že některé církve mají za biskupy ženy. Takto by se dalo vylučovací metodou pokračovat. Musí se jednat vždy o věroučné – zásadní věci, čili o to, co se musí dodržovat.
Kristus nezřídil kláštery ani povinné uctívání panny Marie. Toto není v Bibli. Prvotní tradice tyto pojmy nezná. Historie nás poučuje, jak došlo ke zřizování klášterů a úctě panny Marie. Z tohoto vyplývá, že vstup do kláštera za mnicha či jeptišku je dobrovolný. Stejně tak úcta k panně Marii (jako královně matce) je otázkou slušnosti. Nesmíme ale úctu – vážnost zaměňovat za uctívání. Uctívání náleží pouze Bohu. Čili vstup do kláštera, či úcta k panně Marii nejsou závazné na rozdíl od toho, zda máme biskupa, nebo biskupku.
Těchto několik, byť kostrbatých příkladů, nám dává návod, jak zjistit, která církev pokračuje v původní linii Kristovy Církve, která je pokračovatelkou. Je třeba rozlišovat mezi systémovými věcmi a věcmi, které mohou být, a nemusejí, byť jsou dobré (kláštery). Tento Úvod je určen především těm, kteří se touto problematikou dosud nezabývali. Je třeba používat rozum k získávání informací, vůli, abychom vytrvali a svědomí, které nám napoví, zda jsou naše vývody ze studia správné. Potom se nenecháme ovlivnit první reportáží se „zaručenými“ informacemi o Církvi v televizi, nebo v novinách.
ROZDĚLENÍ CÍRKEVNÍCH DĚJIN
Zde se zmíníme opravdu v krátkosti o možnostech a způsobech uspořádání dělení církevních dějin. Nejčastěji používaným slovem bude: například, atd. Samotné dělení by vydalo na celou knihu.
CHRONOLOGICKÉ USPOŘÁDÁNÍ
Nejznámější je tzv. chronologické uspořádání. Jedná se o dělení na delší časové události (starověk, středověk a novověk), které postihují určité důležité události (periody) trvalého rázu. Období period se dle jednotlivých historiků liší, nelze totiž určit přesné mezníky. Např. někdo počítá první periodu (údobí) do roku 312, jiný do roku 313. Toto není na závadu, ale přesto je třeba se přidržet všech zásadních událostí.
Např.
Starověk – od založení Církve po stěhování národů
I. perioda: od založení Církve po Edikt milánský r. 313
II. perioda: od roku 313 po Řehoře I. Velikého r. 604
Středověk… atd.
VĚCNÉ ROZDĚLENÍ
Dalším uspořádáním církevních dějin je tzv. rozdělení věcné. Toto dělení je nejrozsáhlejší, protože vyplývá z různých oborů církevního života. Rozdělení věcné se dělí na dvě základní skupiny - obory, které popisují, jak se Církev v dějinách projevovala.
Obor vnější
Jedná se o vztahy a projevy Církve jako takové, jak se jeví při pohledu zvenku a její vztah k okolnímu světu. Zkoumá např.:
činnost církve – popisuje její šíření v určitém státním útvaru, její projevy na lidi z hlediska vzdělání, daní, životní úrovně…
činnost církevních orgánů – popisuje vztahy mezi církevní hierarchií a státní mocí…
vztahy církve k ostatním náboženstvím – popisuje vztahy mezi Církví a nekřesťanskými náboženstvími, popřípadě vztahy s církvemi a společenstvími, která se od Církve oddělila, vztahy se sektami…
Obor vnitřní
Pojednává o vnitřním vývoji Církve, její struktuře, nauce, kultu. Popisuje např.:
činnost organizační – zkoumá vznik a vývoj hierarchie, její struktury, právní ustanovení…
činnost liturgickou – popisuje vývoj ritu – církevních bohoslužeb, způsoby a pravidla pro jeho vykonávání…
činnost nábožensko - mravní – pojednává o vydávání a zachování praktických předpisů pro každodenní život z hlediska morálky za účelem dosažení křesťanských životních ideálů…
činnost učitelskou – popisuje rozvoj církevní nauky pro potřeby Církve z důvodu šíření víry, její obranu proti bludařům, popřípadě jiným náboženstvím…
Zde se jedná o nepřeberné množství témat a různých podskupin, mezi která se řadí např. dějiny koncilů, papežů, mnišských řádů, dogmat a další.
POMOCNÉ VĚDY HISTORICKÉ
Pomocné vědy historické vznikly na konci 17. století jako pomocné vědy při studiu starověkých a středověkých dějin. Jsou důležité pro oblast lidské činnosti. Patří sem obory: diplomatika (nauka o listinách), genealogie (nauka o rodech), heraldika (nauka o štítech), chronologie (časová určení), numismatika (nauka o mincích), paleografie (nauka o písmu), sfragistika (nauka o pečetích), a další. Pojem „pomocné“ je ale zavádějící. Jen těžko se dá totiž představit jakákoliv historická práce bez znalostí alespoň dvou stěžejních věd, a to paleografie a diplomatiky.
Diplomatika
Název vznikl z latinského termínu pro listinu - „diploma“, který je odvozen z řeckého slova „diplóo“ (zdvojuji). Toto označení vychází z formy listin, vydávaných římským senátem císařským kurýrům, text byl psán na dvě a více navzájem spojených voskových destiček. Je to tedy nauka o písemnostech, listinách, dopisech, druzích psacích nástrojů a látek. Diplomatika nemůže být zaměňována s diplomacií, s tou má společný pouze původ slova.
Diplomatika vznikala především jako věda pro určování padělků listin. První rozsáhlé dílo vzniklo ve druhé polovině 17. století – De re diplomatica libri VI. od benediktinského mnicha Jeana Mabillona, který v šesti svazcích potvrdil pravost zakládacích listin baziliky Saint-Denis. Mezi diplomatický materiál patří veškeré písemnosti úřední povahy zaznamenané na papíře, papyru popřípadě na pergamenu.
Genealogie
Genealogie (latinsky genus - rod) je pomocná věda historická, která zkoumá vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu. Genealogie se zabývá buď studiem jednotlivých osobností, nebo sledováním proměn jednotlivých druhů vztahů. Protože z genealogické posloupnosti vyplývají také právní či prestižní důsledky, je genealogie zatížena mnoha falzy a fikcemi, a to od antiky (odvozování původu římských císařů od řeckých hrdinů) až do dneška. Pro účely moderní genealogie se používá výpočetní technika.
Heraldika
Heraldika (z latinského heraldus – herold, ceremoniář) je pomocná věda historická, která se zabývá studiem souhrnu pravidel a zvyklostí, podle nichž se znaky tvoří, popisují, určují a kreslí. Samostatnou pomocnou vědou historickou se heraldika stala v polovině 19. století. Zahrnuje v sobě i studium vzniku znaků, jejich vývoje a užívání. Nezkoumá jen šlechtické erby, ale i znaky států, měst, korporací. Spolupracuje zejména s vexilologií (nauka o vlajkách), sfragistikou (nauka o pečetích), kampanologií, genealogií a dějinami umění. Nejstarší erby nacházíme z období první poloviny 12. století. Vznik erbů se počítá do období křížových výprav do Svaté země, kdy se evropští rytíři potřebovali od sebe odlišit. A proto jednoduchými tvary či barvami vyzdobili své štíty. Tyto štíty tvoří základ všech dalších erbů.
Chronologie
Chronologie (řecky chronos - čas) je pomocnou vědou historickou, jejímž předmětem je měření času a způsoby a prostředky k tomu užívané.
Chronologie se dělí takto:
- astronomická chronologie - stanovuje objektivní jednotky času - astronomické cykly
- historická chronologie - sleduje způsoby dělení a měření času v různých kulturních okruzích v průběhu jejich vývoje. Historická chronologie má funkci praktickou - převádí chronologické údaje minulosti na dnešní způsob datování a opravuje datování historických událostí nedostatečně časově určených písemnými prameny.
- teoretická chronologie - studuje chronologické kategorie v jejich historickém vývoji, čímž určuje základní pravidla pro spolehlivé převádění dat.
Naše chronologie je chronologie latinského křesťanství. Byla zavedena roku 525 mnichem Dionýsiem Exiguusem. Ve starověkém Orietnu se počítaly roky podle vlády panovníků, v antickém Řecku podle olympiád. Ve starověkém Římě se datovalo buď od údajného založení města nebo podle vlády konsulů nebo císařů.
Numismatika
Je historická věda, která se zabývá platebními prostředky (mincemi, bankovkami, státovkami, směnkami, šeky, cennými papíry, nouzovými platidly, poukázkami, žetony a předmincovními typy platidel) a jejich historickou úlohou. Numizmatika se zabývá nejen historií peněz, ale i společenskou funkcí platidel. Platidla jsou významným pramenem historického poznání.
Paleografie
Původ názvu paleografie se odvozuje z řečtiny: palaia grafé - staré písmo. Cílem paleografie je správně číst a místně a časově určit písmo. Základem je srovnávání velkého množství materiálu uloženého v archivech. Dále zkoumá způsoby psaní, vývoj psacích látek apod. Patří mezi nejdůležitější pomocné vědy historické, protože je nezbytná pro četbu starých rukopisů. Původně zkoumala především texty psané písmem latinkou bez ohledu na použitý jazyk. Teprve postupně se její zaměření rozšířilo na další písma. Proto se paleografie rozlišuje podle toho, jaké písmo zkoumá: latinská, řecká, ruská, arabská apod.
Sfragistika
Zkoumá znaky pečetí pro účely jejich klasifikace a zároveň jejich celkový vývoj jako historického pramene ve všech jeho souvislostech. Dalším jejím důležitým úkolem je také ověření a datování dokumentů, zejména ve středověku, podle použité pečeti. Svou povahou je proto sfragistika úzce svázaná s diplomatikou. Název pochází z řeckého slova sfragis tj. pečeť. Pod pojmem pečeť chápeme otisk razidla jednoznačně identifikujícího svého majitele do látky schopné tento otisk uchovat. Funkce pečeti pak byla trojí, jednak uzavírací, kdy pečeť uzavírala a chránila dokument před otevřením; dále pověřovací, kdy se pečetí či pečetním typářem prokazovala osoba na znamení svého poslání a své důvěryhodnosti a konečně ověřovací, kdy svou vahou dodávala listině či dokumentu právní platnost a zajišťovala jeho pravost. Jako pečetní látka se v nejstarších dobách používala hlína a to již ve 4. tisíciletí př. Kr. v Sumeru. V Evropě se používal kov, nejčastěji olovo. Tento typ pečetí se poté označoval jako bula, podle něj pak vzniklo pojmenování samotného druhu listin z papežské kanceláře. Velikost a tvar pečeti nepodléhaly žádným pravidlům.
METODA ZKOUMÁNÍ CÍRKEVNÍCH DĚJIN
Historiografie, neboli dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti na úrovni jednotlivců, společenských vrstev a národů určitým systematickým způsobem. Zkoumání dějin by se mělo řídit určitými pravidly. Historik by měl (musí) hledat pravdu. To není moc povzbudivé, podíváme-li se, jak se, dnes i v nedávné minulosti, historie ohýbá ku prospěchu momentální vládnoucí garnitury. Falšování a překrucování dějin nikomu dlouhodobě nepomůže a pravda stejně časem vyjde najevo.
Je třeba čerpat ze spolehlivých pramenů. Prameny totiž mohou být zfalšované a i pravdivé prameny mohou lhát, nechápeme-li je v kontextu doby. To znamená, že musíme znát nejen, co se stalo, ale i proč se to stalo. Musíme čerpat ze všech pramenů, z kterých můžeme poznat danou událost. Prameny poznání dělíme na přímé (klášter, hrad je postaven na určitém místě) a nepřímé, ty zjistíme za pomoci „pomocných historických věd“ (zakládací listina, pečetě…). Historik by měl být (musí být) objektivní. Musí popisovat i události, se kterými se neztotožňuje, ať jsou příznivé nebo nepříznivé pro zkoumanou událost nebo osobu (všemi milovaná, a přesto alkoholik).
Takto je popsán ideální způsob, jak by mělo probíhat zkoumání dějin, nejen církevních. Skutečnost je poněkud jiná. Prvním problémem je osobní zaujatost. Vezmeme – li jako modelový příklad pronásledování církve v minulém století, záleží na osobním postoji pisatele. Jinak bude o této problematice psát člověk, který byl kvůli víře zavřen v uranových dolech a jinak tehdejší církevní tajemník a ještě jinak člověk, který danou dobu nezažil. Vždy zde je určité protěžování historikova postoje, mělo by ale psát alespoň „spravedlivě“ a postihovat i psychologické příčiny daných jevů. Do církevních dějin navíc vstupuje ještě jeden opomíjený prvek, a tím je nadpřirozený prvek křesťanství, totiž Bůh. Z toho vyplývá, že církevní dějiny na rozdíl od světských musí být navíc posuzovány v kontextu Bůh – člověk a opačně člověk – Bůh. Historik by se také neměl chovat „promiskuitně“. „Toto tam nemohu napsat, i když to je pravda, to by mně nikdo nevydal. Naopak, zde si to trochu přibarvím, abych mohl publikovat.“
Při studiu musíme být obezřetní a nemůžeme vždy věřit většině, nebo (pro mladé) bratru Googlu. Není dobré vždy bezmyšlenkovitě přejímat myšlenky druhých, nebo je naopak zavrhovat, je třeba klást otázky, hledat odpovědi a mít je podložené fakty.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Online dokumenty
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
Anno Domini [on-line], Poslední aktualizace 22. 8. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anno_Domini
Apoštolské vyznání [on-line], Poslední aktualizace 6. 5. 2013. [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Apoštolské_vyznání
Co je církev? [on-line], [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://www.gotquestions.org/Cesky/co-je-cirkev.html
Cožpak člověk nemůže žít spokojeným životem i bez náboženství…? [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://www.cirkevteplice.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=30&Itemid=51
Diplomatika [on-line], Poslední aktualizace 20. 9. 2013. [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Diplomatika
František_Palacký [on-line], Poslední aktualizace 23. 11. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Palacký
Genealogie [on-line], Poslední aktualizace 31. 7. 2013. [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Genealogie
Heraldika [on-line], Poslední aktualizace 20. 10. 2013. [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Heraldika
Historiografie [on-line], Poslední aktualizace 8. 9. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Historiografie
Chronologie [on-line], Poslední aktualizace 24. 10. 2013. [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chronologie
Katolická církev [on-line], [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://www.katolik.cz/cirkev/kcirkev.asp
Kdo je Ježíš? [on-line], [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://www.whoisjesus-really.com/czech/whois.htm
Nicejsko-konstantinopolské vyznání [on-line], Poslední aktualizace 17. 5. 2013. [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nicejsko-konstantinopolské_vyznání
Numismatika [on-line], Poslední aktualizace 24. 10. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Numismatika
Paleografie [on-line], Poslední aktualizace 30. 10. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Paleografie
Pomocné vědy historické [on-line], Poslední aktualizace 10. 3. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://www.dejepis.com/ucebnice/pomocne-vedy-historicke/
Pomocné vědy historické [on-line], [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pomocné_vědy_historické
Seznam koncilů a synod [on-line], Poslední aktualizace 15. 9. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_koncilů_a_synod
Sfragistika [on-line], Poslední aktualizace 7. 10. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sfragistika
Svatý lid, svaté shromáždění. [on-line], [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://www.kapky.eu/texty/clanky/cirkev/svaty-lid-svate-shromazdeni-prozkoumat-tajemstvi-cirkve/
Teologie jako věda [on-line], [Citováno 3. 12. 2013] Dostupné na: http://www.etf.cuni.cz/kat-st/just.html
Trullská synoda [on-line], Poslední aktualizace 10. 7. 2013. [Citováno 2. 12. 2013] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Trullská_synoda
Ostatní dokumenty
JUDÁK, Viliam. Učebné texty z cirkevných dejín. Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava, 2002
KADLEC Jaroslav. Dějiny katolické církve. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, ISBN 80-7067-285-4, 1993
MALÝ, Radomír. Cirkevní dějiny. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., ISBN 80-7266-083-7, 2000
MRÁČEK, Pavel, Karel. Stručná příručka církevních dějin. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., 1995
STRAUSS, Friedrich David. Das Leben Jesu. Tübingen: Verlag von C. F. Osiander, 1835
ŠPIRKO, Jozef. Cirkevné dejiny. Turčiansky Sväty Martin: Neografia, Úč. spol., 1943