Než začneme popisovat církevní dějiny, měli bychom si ujednotit terminologii. Vycházíme-li z předpokladu, že je pouze jedna „pravá“ Církev a toto vyslovíme, už je oheň na střeše. Jistě víte, že existuje římskokatolická církev, pravoslavná, řeckokatolická, početná větev protestantských církví a další. Některé církve zanikají, jiné vznikají a navíc se mění i v čase. Velká většina křesťanů o sobě říká, že oni jsou ti jediní v té pravé a věky neporušené pravé církvi. Na první pohled, věci neznalý člověk se tomuto hašteření pousměje. Musíme si ale uvědomit, že z „pravosti“ plyne několik zásadních věcí, které mají vliv na to, jak budeme na jednotlivé církve (denominace) nahlížet a popřípadě je posuzovat. V některých církvích se kněži žení, jinde nikoliv, někde jsou svěceni, jinde jmenováni (pastoři), navíc u některých protestanských církví, včetně anglikánů, dochází k svěcení či jmenování žen za „farářky“, potažmo kněžky. Kde je tedy pravda? Může přijít do nebe – být spasen člen každé církve (a co to vlastně znamená), nebo jenom člen té „pravé“ církve, popřípadě může to být i pohan nebo ateista? A která to vlastně je, pokud vůbec nějaká je? Spočívá záruka spásy ve „členství“, nebo naopak záleží na jedinci? Pokusme se ten spletenec rozmotat.

Nejdříve položme otázky směrem k rozporům, které se jeví jako zásadní a pokusme se na ně objektivně odpovědět.