Valentín2. stol.

Alexandrijský gnostik Valentinos je zakladatelem nejdůležitější gnostické filozofické školy. Jeho systém se věnoval aplikaci platónského rozboru (diaierese) na křesťanské texty, především na Janovo evangelium. Kolem roku 140 se objevuje v Římě. O jeho životě a osudu se nezachovaly žádné zprávy. Mlčení polemiků k této záležitosti zůstává neobjasněno. – Valentin psal listy, homilie a žalmy; z naučných spisů se nic nezachovalo. Takzvané Evangelium pravdy, které někteří Valentinovi připisují, představuje ranější stupeň gnóze. Pokud by pocházelo od Valentina – pro tuto domněnku ovšem nejsou podklady – pak jako rané dílo, napsané v době, kdy ještě valentiniánská gnóze neexistovala.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Valentinos [on-line], [Citováno 17. 10. 2012] Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/valentinos/


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Varro Marcus Terentius Reatinus  116 - 27 př. Kr.

Varro byl římský polyhistor, gramatik a spisovatel. Pocházel z aristokratické rodiny, od mládí byl politicky činný. V Římě založil a spravoval knihovnu řecké a latinské literatury. Je mu přisuzováno 74 děl o více než 600 knihách (svitcích). Vcelku se zachovalo jediné dílo (Tři knihy o rolnictví), ostatní pouze ve zlomcích a citátech jiných spisovatelů.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Marcus Terentius Varro Reatinus [on-line], Poslední aktualizace 29. 12. 2011 [Citováno 19. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Marcus_Terentius_Varro_Reatinus


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

I. vatikánský koncil

Byl koncilem katolické církve (z jejího hlediska 20. ekumenickým), který svolal papež Pius IX. 29. 6 1869. Zahajovací zasedání se konalo 8. 12. téhož roku. Poslední zasedání se konalo 18. 7 1870, kdy byl koncil odročen, politická situace (konkrétně prusko-francouzská válka) již neumožnila jeho další pokračování. Formálně ukončen byl až v roce 1960. Vlivem náhlého přerušení koncil nestihl projednat mnoho připravovaných otázek, zejména ohledně změn ve struktuře církve, životě kléru apod., kterým se poté věnoval až II. vatikánský koncil. Z koncilu nakonec vzešly dva dokumenty nemalého významu: dekret o víře Dei Filius a konstituce Pastor aeternus. První definuje dogma o přirozené poznatelnosti Boží rozumem z toho, co bylo stvořeno, druhý tzv. papežskou neomylnost. Zejména tato dogmata se stala na dlouhou dobu předmětem sporů a odmítnutí závěrů koncilu některými teology.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

První Vatikánský koncil [on-line], Poslední aktualizace 18. 5. 2012. [Citováno 8. 10. 2012] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/První_vatikánský_koncil


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

II. vatikánský koncil

Druhý vatikánský koncil bylo shromáždění více než 2500 katolických biskupů na dosud posledním ekumenickém koncilu, které svolal papež Jan XXIII. a které zasedalo v letech 1962–1965. Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Explicitně nedefinoval žádnou novou nauku či dogmata. Mezi nejvýraznější teologická vyjádření koncilu patří potvrzení svátostné povahy biskupského svěcení. Koncil měl výrazný vliv na proměnu liturgie v katolické církvi, která tímto koncilem započala, a výrazný posun ve způsobu, jak se katolická církev sama chápe (viz ekleziologie).

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Druhý vatikánský koncil [on-line], Poslední aktualizace 21. 10. 2012. [Citováno 29. 10. 2012] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Druhý_vatikánský_koncil


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Velekněz a kněz

Velekněz je označení pro kněze, který je nadřazen jiným kněžím buď rozsahem či mírou svého kněžství, nebo svým úřadem v rámci náboženského společenství nebo kněžské kasty.

Kněz je osoba, která je oprávněná v daném náboženském společenství konat bohoslužby, zejména přinášet oběti. Ve většině náboženství je kněžství celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření a svěcení a často i odlišný způsob života. Kněžská funkce se vyskytovala už v dávných civilizacích, bývala vázána k určitému chrámu a byla často rodová, čímž se liší od charismatické funkce například proroka.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Velekněz [Citováno 6. 4. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Velekněz

Kněz [Citováno 6. 4. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kněz


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Velerada – Synedrium

Velerada, složená ze 71 členů - soudců, pod vedením velekněze, byla od 2. stol. př. Kr. až do r. 70 nejvyšší židovskou autoritou. Velerada byla rozpuštěna kolem roku 400.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Synedrium [on-line], [Citováno 12. 2. 2013]. Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/synedrium/


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Velikonoce – Pascha

Velikonoce, z latinského slova „pascha“ jsou nejvýznamnější křesťanský svátek, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. V západní křesťanské tradici neděle Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku, tedy na měsíc březen či duben. Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na "velkou noc", v níž byl Kristus vzkříšen. V užším pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), resp. její vigilie na Bílou sobotu (zmiňovaná „velká noc“), v širším pojetí se jimi myslí Velikonoční třídenní (přičemž období od Zeleného čtvrtka až do sobotní vigilie je vlastně součástí postní doby, tedy ne doby velikonoční, toto pojetí je tedy terminologicky ne zcela správné), v nejširším smyslu pak celá doba velikonoční, tedy 50denní období od neděle Zmrtvýchvstání do letnic.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Velikonoce [on-line], Poslední aktualizace 23. 10. 2012. [Citováno 30. 10. 2012] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pascha


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Venuše

Je římská bohyně smyslnosti, krásy a lásky. Později byla ztotožňována s řeckou bohyní Afroditou. Tato postava z římské (zároveň i z řecké) mytologie inspirovala velkou řadu umělců. V současnosti je bohyně Venuše uctívána v rámci římského rekonstrukcionalismu.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Venuše (mytologie) [on-line], Poslední aktualizace 10. 3. 2013. [Citováno 18. 3. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Venuše_(mytologie)


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Vergilius Publius Maro  70 - 19 př. Kr.

Jeden z nejznámějších římských básníků v době, která je označována jako zlatý věk římské literatury. Vergilius studoval v Cremoně, Milánu a později v Římě. Zde studoval rétoriku, filosofii a matematiku. Nejznámějším Vergiliovým dílem je epos Aeneis a Zpěvy rolnické.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Publius Vergilius Maro [on-line], Poslední aktualizace 30. 12. 2011 [Citováno 19. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cato_starší


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Věštec

je osoba s údajnou schopností předpovídat budoucnost, vykládat sny, nebo vyjevovat lidem vůli bohů. Předpovídání budoucnosti na základě magických praktik se označuje jako věštění, konkrétní vyslovená předpověď se nazývá věštba (latinsky oraculum).

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Věštec [on-line] [Citováno 17. 4. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Věštec


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Vištáspa

Vištáspa byl synem lokálního perského krále Arsama z mladší linie rodu Achaimenovců a otcem pozdějšího velkokrále Dareia I. Jeho životní data lze jen velmi těžko zrekonstruovat, ví se jen, že za vlády Kambýsa II. (530–522 př. n. l.) zastával funkci místodržitele Persidy. Poté, co Dareios I. nastoupil roku 522 př. n. l. na perský trůn, spravoval Vištáspa Parthii, kde musel potlačovat nebezpečné povstání proti Dareiově vládě. Podle Behistunského nápisu svedl 8. 3. 521 př. n. l. s povstalci bitvu u města Višpauzátiš a dosáhl skvělého vítězství. Druhá bitva, v níž sehrál významnou úlohu, se strhla 12. 7. téhož roku u Patigrabaná rovněž v Parthii. I zde triumfoval. Datum jeho smrti není známo.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Hystaspés [on-line], Poslední aktualizace 20. 6. 2011. [Citováno 13. 7. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hystaspés


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Voltaire  21. 11. 1694 – 30. 5. 1778

Vlastním jménem François Marie Arouet, francouzský filozof, spisovatel, publicista, historik a encyklopedista. Jako představitel raného osvícenství vedl boj proti absolutismu a církvi. Sehrál významnou roli v přípravě Velké francouzské revoluce. Napsal přes padesát literárních děl: povídek, románů, divadelních her, lyrických i epických básní, filozofických úvah, esejí a historických studií.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Voltaire [on-line], Poslední aktualizace 26. 5. 2008. [Citováno 27. 8. 2012] Dostupné na: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=104644&s_lang=2&title=Voltaire


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Vtělení

Znamená vstup božské bytosti do světa, obvykle v lidském těle. Je to jeden z ústředních pojmů křesťanství, vyskytuje se však i v jiných náboženstvích. Jiné představy vtělení jsou vesměs dualistické a předpokládají vstup božstva do lidské duše nebo vstup duše do nějakého těla. Buddhismus soudí, že duše se po smrti převtělují, vstupují do jiných těl, lidských nebo zvířecích. V těchto případech se však jedná o opakované události v „životech“ nesmrtelných duší, takže se od křesťanského chápání vtělení podstatně liší.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Vtělení [on-line], Poslední aktualizace 18. 1. 2011. [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vtělení


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Vulgáta

Vulgáta je první latinský překlad Písma svatého, od Jeronýma z přelomu 4. a 5. století. Podnět k tomuto překladu dal papež Damasus I. Název tohoto překladu pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho posluchači rozuměli, a záměrně neaspiroval na klasickou nádheru jazyka Ciceronova. Pro křesťanský Západ byla Vulgáta nadlouho jediným překladem Bible pořízeným přímo z původních jazyků, zejména hebrejštiny, kterou se Jeroným naučil od židovských učenců.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Vulgáta[on-line], Poslední aktualizace 28. 10. 2012. [Citováno 29. 11. 2012]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vulgata


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Valentin (Valentínos) Egyptský  100 – cca 161

Narodil se v dolním Egyptě v městě Phrebonis nedaleko Alexandrie. Je považován za jednoho z nejznámějších a nejvýznamnějších gnostiků, přesto hlavními prameny ke studiu jeho života jsou církevní Otcové. Při psaní svých děl se věnoval především praktické práci pro obec a šíření své nauky. Jedná se tedy především o kázání, hymny, žalmy a různé listy. Někdy však své učení vyjadřoval velmi názorně, dramatiky a někdy i básnicky .Svoji nauku, která vysvětluje existenci zla a pád duše popisuje ve svém díle Evangelium pravdy, které bylo nalezeno v knihovně v Nag Hammadi. Základem Valentinova výkladu světa je mýtus o neviditelném otci, z něhož vychází třicet eonů, věčných duchových bytostí, které jsou pohlavně rozlišeny a tvoří pátnáct dvojic – syzygií. Všichni eoni dohromady tvoří božské pleroma – horní duchový svět, z něhož vychází veškeré pozemské dění. Do tohoto duchovního světa se chtějí vrátit všichni nedokonalí lidé. Lidi stvořil demirug a vdechl jim psychický prvek, kterým je upoutal k hmotě. Bez vědomí demigura člověk přijal i prvek pneumatický. Pokud se tento prvek v člověku probudí a zformuje pravou gnózí, duchová složka člověka bude na konci věků zachráněna a spojí se opět se světlem.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Valentinós [on-line], Poslední aktualizace 21. 9. 2013. [Citováno 25. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Valentínos


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Valerianus Publius Licinius  cca 190/200 – po 260

Byl římský císař vládnoucí spolu se svým synem Gallienem v letech 253–260. První věcí, kterou Valerianus po převzetí moci udělal, bylo ustavení syna Galliena spoluvladařem, z důvodu, že jediný císař mohl stěží vzdorovat všem nepřátelům, jimž říše čelila. Valerianus sám chtěl vytáhnout na Východ, kde Peršané na sklonku Gallovy vlády vyplenili mnoho syrských měst. Gallienus měl vést válku s germánskými kmeny na Rýně a Dunaji. O efektivitě Valerianova pobytu na Východě se vedou spory. Valerianus v letech 257–258 rozpoutal druhé celoříšské pronásledování křesťanů, na popud svého finančního úředníka Fulvia Macriana. Padly mu za oběť mnohé prominentní osobnosti tehdejší doby, například kartaginský biskup Cyprianus či papež Sixtus II., a jen v severoafrické Utice zemřelo za svou víru asi 300 osob. V r. 260 vytáhl perský král Šápúr I. s velkým vojskem proti římské říši a Valerianus se mu postavil v krajině mezi městy Edessa a Karrhy. Jeho vojsko oslabené morem však bylo obklíčeno, Valeriana nakonec nepřátelé lstí zajali. Císařova východní politika tak skončila naprostým krachem. O Valerianově dalším osudu se dochovalo jen minimum zpráv. Podle některých kronikářů ho prý perský král využíval jako stupátko při nasedání na koně (chtěl ho tak ponížit). Když později Peršané Valeriana popravili, vycpali jeho kůži myrhou a vystavili ji v chrámu ohně bohyně Anáhity.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Valerianus [on-line], Poslední aktualizace 2. 3. 2014. [Citováno 1. 4. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Valerianus


Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Védy

Jsou texty shrnující znalosti o uctívání/ bohů a informace o jiných aspektech života tzv. védských Indů. Tvoří je čtyři sbírky, tzv. sanhity a odhaduje se, že vznikaly někdy mezi 12. až 9. stoletím př. Kr. První se nazývá Rgvéda a soustřeďuje hymny k oslavě různých božstev, modlitby a písně. Druhá, Sámavéda, je zpěvníkem obětních skladeb. Třetí, Jadžurvéda, je souborem návodů k provádění obětí a obětních formulí. Čtvrtá sbírka se jmenuje Atharvavéda, a ta kromě modliteb a hymnů obsahuje magická zaříkadla a kouzelné průpovědi. Tyto čtyři sbírky tvoří první vrstvu védské slovesnosti. Druhou vstvu tvoří bráhmany, což jsou pozdější výklady a komentáře ke sbírkám. Obsahují rovněž zprávy o životě védských Indů. Vznikaly pravděpodobně v 8. až 7. století př. Kr. Třetí vrstvou je další soubor komentářů k védským sbírkám nazývaný áranjaky neboli „lesní texty“. Čtvrtou vrstvu tvoří upanišady. Znalec véd a jejich vykladatel se nazýval bráhman. Byl i vykonavatelem obětí bohům.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997 ISBN: 80-7021-216-0