POMOCNÉ VĚDY HISTORICKÉ
Pomocné vědy historické vznikly na konci 17. století jako pomocné vědy při studiu starověkých a středověkých dějin. Jsou důležité pro oblast lidské činnosti. Patří sem obory: diplomatika (nauka o listinách), genealogie (nauka o rodech), heraldika (nauka o štítech), chronologie (časová určení), numismatika (nauka o mincích), paleografie (nauka o písmu), sfragistika (nauka o pečetích), a další. Pojem „pomocné“ je ale zavádějící. Jen těžko se dá totiž představit jakákoliv historická práce bez znalostí alespoň dvou stěžejních věd, a to paleografie a diplomatiky.
Diplomatika
Název vznikl z latinského termínu pro listinu - „diploma“, který je odvozen z řeckého slova „diplóo“ (zdvojuji). Toto označení vychází z formy listin, vydávaných římským senátem císařským kurýrům, text byl psán na dvě a více navzájem spojených voskových destiček. Je to tedy nauka o písemnostech, listinách, dopisech, druzích psacích nástrojů a látek. Diplomatika nemůže být zaměňována s diplomacií, s tou má společný pouze původ slova.
Diplomatika vznikala především jako věda pro určování padělků listin. První rozsáhlé dílo vzniklo ve druhé polovině 17. století – De re diplomatica libri VI. od benediktinského mnicha Jeana Mabillona, který v šesti svazcích potvrdil pravost zakládacích listin baziliky Saint-Denis. Mezi diplomatický materiál patří veškeré písemnosti úřední povahy zaznamenané na papíře, papyru popřípadě na pergamenu.
Genealogie
Genealogie (latinsky genus - rod) je pomocná věda historická, která zkoumá vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu. Genealogie se zabývá buď studiem jednotlivých osobností, nebo sledováním proměn jednotlivých druhů vztahů. Protože z genealogické posloupnosti vyplývají také právní či prestižní důsledky, je genealogie zatížena mnoha falzy a fikcemi, a to od antiky (odvozování původu římských císařů od řeckých hrdinů) až do dneška. Pro účely moderní genealogie se používá výpočetní technika.
Heraldika
Heraldika (z latinského heraldus – herold, ceremoniář) je pomocná věda historická, která se zabývá studiem souhrnu pravidel a zvyklostí, podle nichž se znaky tvoří, popisují, určují a kreslí. Samostatnou pomocnou vědou historickou se heraldika stala v polovině 19. století. Zahrnuje v sobě i studium vzniku znaků, jejich vývoje a užívání. Nezkoumá jen šlechtické erby, ale i znaky států, měst, korporací. Spolupracuje zejména s vexilologií (nauka o vlajkách), sfragistikou (nauka o pečetích), kampanologií, genealogií a dějinami umění. Nejstarší erby nacházíme z období první poloviny 12. století. Vznik erbů se počítá do období křížových výprav do Svaté země, kdy se evropští rytíři potřebovali od sebe odlišit. A proto jednoduchými tvary či barvami vyzdobili své štíty. Tyto štíty tvoří základ všech dalších erbů.
Chronologie
Chronologie (řecky chronos - čas) je pomocnou vědou historickou, jejímž předmětem je měření času a způsoby a prostředky k tomu užívané.
Chronologie se dělí takto:
- astronomická chronologie - stanovuje objektivní jednotky času - astronomické cykly
- historická chronologie - sleduje způsoby dělení a měření času v různých kulturních okruzích v průběhu jejich vývoje. Historická chronologie má funkci praktickou - převádí chronologické údaje minulosti na dnešní způsob datování a opravuje datování historických událostí nedostatečně časově určených písemnými prameny.
- teoretická chronologie - studuje chronologické kategorie v jejich historickém vývoji, čímž určuje základní pravidla pro spolehlivé převádění dat.
Naše chronologie je chronologie latinského křesťanství. Byla zavedena roku 525 mnichem Dionýsiem Exiguusem. Ve starověkém Orietnu se počítaly roky podle vlády panovníků, v antickém Řecku podle olympiád. Ve starověkém Římě se datovalo buď od údajného založení města nebo podle vlády konsulů nebo císařů.
Numismatika
Je historická věda, která se zabývá platebními prostředky (mincemi, bankovkami, státovkami, směnkami, šeky, cennými papíry, nouzovými platidly, poukázkami, žetony a předmincovními typy platidel) a jejich historickou úlohou. Numizmatika se zabývá nejen historií peněz, ale i společenskou funkcí platidel. Platidla jsou významným pramenem historického poznání.
Paleografie
Původ názvu paleografie se odvozuje z řečtiny: palaia grafé - staré písmo. Cílem paleografie je správně číst a místně a časově určit písmo. Základem je srovnávání velkého množství materiálu uloženého v archivech. Dále zkoumá způsoby psaní, vývoj psacích látek apod. Patří mezi nejdůležitější pomocné vědy historické, protože je nezbytná pro četbu starých rukopisů. Původně zkoumala především texty psané písmem latinkou bez ohledu na použitý jazyk. Teprve postupně se její zaměření rozšířilo na další písma. Proto se paleografie rozlišuje podle toho, jaké písmo zkoumá: latinská, řecká, ruská, arabská apod.
Sfragistika
Zkoumá znaky pečetí pro účely jejich klasifikace a zároveň jejich celkový vývoj jako historického pramene ve všech jeho souvislostech. Dalším jejím důležitým úkolem je také ověření a datování dokumentů, zejména ve středověku, podle použité pečeti. Svou povahou je proto sfragistika úzce svázaná s diplomatikou. Název pochází z řeckého slova sfragis tj. pečeť. Pod pojmem pečeť chápeme otisk razidla jednoznačně identifikujícího svého majitele do látky schopné tento otisk uchovat. Funkce pečeti pak byla trojí, jednak uzavírací, kdy pečeť uzavírala a chránila dokument před otevřením; dále pověřovací, kdy se pečetí či pečetním typářem prokazovala osoba na znamení svého poslání a své důvěryhodnosti a konečně ověřovací, kdy svou vahou dodávala listině či dokumentu právní platnost a zajišťovala jeho pravost. Jako pečetní látka se v nejstarších dobách používala hlína a to již ve 4. tisíciletí př. Kr. v Sumeru. V Evropě se používal kov, nejčastěji olovo. Tento typ pečetí se poté označoval jako bula, podle něj pak vzniklo pojmenování samotného druhu listin z papežské kanceláře. Velikost a tvar pečeti nepodléhaly žádným pravidlům.