KTERÁ CÍRKEV JE PRAVÁ?
Většina církví (ve smyslu římsko-katolická, pravoslavná, evangelická a další) si nárokuje, že je ta pravá. Tvrdí, že jejich nauka a víra je na rozdíl od jiných církví neporušená a jsou nositeli pravdy. Jedna církev se ohání Biblí, jiná tradicí. Jedni nemusí papeže, jiní si to bez něho neumějí představit… V dnešní době to s nadsázkou vypadá tak, že se ve sboru - církvi nepohodne Franta s Pepou v nějaké „zásadní věroučné otázce“. Franta si tedy založí vlastní sbor - církev, protože má svou pravdu a Pepa to samé. Při jejich rozepři je poslouchal i Tonda. A on je přesvědčen, že pravda je někde úplně jinde, tak si pro jistotu také založí svůj vlastní sbor či společenství. Aby zmatků nebylo málo, někteří křesťané tvrdí, že jejich pastor či kněz je takový lump, že s takovými lidmi to nemůže být pravá církev. Neuvědomují si základní věc, že i když soudce krade, odsoudí nás dle platného práva a nemůžeme přece měnit dobré zákony jenom proto, že je někdo porušuje, byť je to sám soudce.
Když se podíváme na vznik Církve, nikde nevidíme, že by Kristus zakládal církev evangelickou nebo československou. Ježíš založil Církev Boží. Tu si můžeme představit jako potrubí na vodu. Prvotní křesťany si můžeme představit jako vodu. Jednotlivé kapky (křesťané) se pohybovaly různou rychlostí vpřed. Sem tam do sebe narazily, protože nedávaly pozor, a tak některé kapky dospěly k názoru, že toto potrubí je vadné. Řekli si: „Kapky do sebe narážejí a každá se navíc pohybuje jinou rychlostí. Toto určitě nebyl záměr. Musíme vytvořit nové potrubí podstatně kvalitnější.“ Část těchto nespokojených kapek si tedy vytvoří v potrubí vlastní odbočku, o které tvrdí, že je hlavním potrubím. A aby se odlišily, tak přidají trochu svého barviva (název a učení), aby se všechny oddělené kapky poznaly. Po nějaké době opět v tomto potrubí dochází k vnitřnímu pnutí a část kapek si z této odbočky vytvoří další. A aby se odlišily, tak přidají trochu více svého barviva, aby se všechny kapky poznaly. Výsledkem začíná být voda více či méně kalná. A kapky v těchto kalných vodách se přou, která ta špinavá voda je ta nejlepší a nějak zapomínají na své kořeny, původní potrubí. Toto je analogie toho, jak vznikají církve - denominace, které se od původní liší v názvu i učení. Pokud znečištění vody překročí určitou kritickou hodnotu, už se tato tekutina nedá nazývat vodou. Takto vznikají sekty, které nemají nic společného s původním učením. Stále jsme ale ještě neodpověděli na otázku, která církev je autentickou pokračovatelkou původní Církve.
Abychom se mohli rozhodnout, musíme abstrahovat od lidí. Křesťané nejsou žádní svaťoušci, kteří se vznášejí ve vzduchu. Všichni to jsou lidé z masa a kostí, někdo má více chyb, někdo méně. Podle těchto měřítek nemůžeme určit která církev je pravá, protože když policajt jezdí na červenou, neznamená to, že pravidla silničního provozu jsou špatná. Musíme se proto poohlédnout do minulosti. Musíme pátrat v Bibli, konkrétně v Novém zákonu, tradici a historii prvotních křesťanů. Například: Kristus ustanovil za svého zástupce Petra. Toto je v Bibli. Tradice říká, že po Petrovi byl další a další, až do dnešních dnů. Historie nás poučuje, že zástupci nebyli vždy vzor ctností, ale že byly vždy tyto obtíže překonány. Kristus neustanovil za své zástupce ženy. Toto je v Bibli. Tradice říká, že ženy nebyly vykonavatelky ritu, tj. že nebyly biskupy ani presbytery. Moderní historie – současnost nás poučuje o tom, že některé církve mají za biskupy ženy. Takto by se dalo vylučovací metodou pokračovat. Musí se jednat vždy o věroučné – zásadní věci, čili o to, co se musí dodržovat.
Kristus nezřídil kláštery ani povinné uctívání panny Marie. Toto není v Bibli. Prvotní tradice tyto pojmy nezná. Historie nás poučuje, jak došlo ke zřizování klášterů a úctě panny Marie. Z tohoto vyplývá, že vstup do kláštera za mnicha či jeptišku je dobrovolný. Stejně tak úcta k panně Marii (jako královně matce) je otázkou slušnosti. Nesmíme ale úctu – vážnost zaměňovat za uctívání. Uctívání náleží pouze Bohu. Čili vstup do kláštera, či úcta k panně Marii nejsou závazné na rozdíl od toho, zda máme biskupa, nebo biskupku.
Těchto několik, byť kostrbatých příkladů, nám dává návod, jak zjistit, která církev pokračuje v původní linii Kristovy Církve, která je pokračovatelkou. Je třeba rozlišovat mezi systémovými věcmi a věcmi, které mohou být, a nemusejí, byť jsou dobré (kláštery). Tento Úvod je určen především těm, kteří se touto problematikou dosud nezabývali. Je třeba používat rozum k získávání informací, vůli, abychom vytrvali a svědomí, které nám napoví, zda jsou naše vývody ze studia správné. Potom se nenecháme ovlivnit první reportáží se „zaručenými“ informacemi o Církvi v televizi, nebo v novinách.