POSMRTNÝ ŽIVOT
I u starých Slovanů existovala vyhraněná představa posmrtného života. Po smrti se od fyzického těla odpoutávala nesmrtelná duše, coby oživující princip, která nebyla přesně specifikována, značí něco ve smyslu dech, pára. Duše byla zobrazována v podobě ptáka (holubice, slavík, vlaštovka), popřípadě jako motýl, moucha a další. Slované neznali křesťanský pojem ráj nebo peklo, ale duše byla šťastná, nebo pykala za své prohřešky v jednom prostředí, většinou v místě, kde zemřelý žil. Z víry v duši se vyvinula víra v duchy a démony, protože Slované věřili, že duše zemřelých na sebe může brát různé podoby. Dobré duše se zjevovaly v podobě víl, domácích Dědů… Naopak zlé duše (zde nepanuje přesná shoda), se mohly stát upíry nebo vlkodlaky. Smrt byla zobrazována jako stařena s kosou, která přináší věčný spánek. Smrt žije v podsvětí, kde hoří svíce života jednotlivých lidí. S vírou v posmrtný život souvisí i ctění předků. Mrtvý byl spálen a jeho popel uložen do koženého váčku a zakopán. Další způsob pohřbu byl rovněž spálením, ale popel byl vložen do tzv. popelnice s osobními věcmi mrtvého a nad ní byla navršena mohyla. Při pohřbu byla s mrtvým většinou zabita a upálena jeho otrokyně nebo manželka, popřípadě sluhové. Svědectví o tom podává r. 920 arabský vyslanec Ahmed Ibn Fidlán. Ibn Rosteha popisuje sebevraždu manželky, která se nechá před upálením oběsit, aby mohla být spálena se svým manželem. Podobně situaci popisuje sv. Bonifác, když podává zprávu anglickému králi o zvycích polabských Slovanů: „Za hodna chvály je mezi nimi považována žena, která vlastní rukou si přivodí smrt a shoří na stejné hranici se svým mužem.“ Součástí pohřebních rituálů byla i hostina na počest zesnulého. Tyto hostiny se jmenovaly dle místa „zadušnice“ nebo „radunice“. Postupně Slované přecházeli ke klasickému pohřbu. Částečně se tak dělo pod vlivem, byť nepřijatého, přicházejícího křesťanství a druhým důvodem bylo vyzdvižení významu zesnulého i pro budoucí potomky. Do hrobů se začínala dávat bohatá výbava v podobě šperků, zbraní a potravy. S pohřbem nespáleného těla se u všech Slovanů rozšířil strach před návratem mrtvého, který se mohl stát upírem a škodit živým. Vymýšlely se různé praktiky, jak tomu zabránit. Některé z nich se zřetelně zachovaly v pohřebištích. Je to např. obrácení těla tváří k zemi, oddělení hlavy a její položení k nohám nebo mezi ně, posmrtné vykroucení hlavy, zatížení těla kamením, probodení dřevěným kůlem a další.