POSMRTNÝ ŽIVOT
Keltové věřili, že duše všech lidí jsou nesmrtelné a že po určité době vstupují do jiného, dalšího těla, ve kterém znovu žijí. Duše tedy neumírá, ale po smrti těla vstupuje do dalšího světa, odkud se po určité době vrací zpět na svět v jiném těle. Díky této nauce neměli Keltové strach ze smrti a v boji se vyznačovali neobyčejnou odvahou. S vírou v nesmrtelnost úzce souvisí i kult mrtvých. Významní mrtví byli pohřbíváni s velkou slávou. Byli ukládáni do dřevěných zastřešených komor na kultovní vozy, byli vybaveni zlatými šperky, zbraněmi a různými předměty denní potřeby. Některé předměty kladené do hrobu byly záměrně ničeny, tzv. rituálně zabity. Nad tuto bohatě zdobenou pohřební komoru byla navršena mohyla. Některé mohyly byly až šest metrů vysoké a měly průměr okolo čtyřiceti metrů. Hrob řadového Kelta byl podobný současným hrobům, s menší posmrtnou výbavou. Mrtvým se dávalo pod jazyk semínko stromu. Jak z něj rostl strom, kořeny obepínaly mrtvé tělo a zemřelý člověk se stával součástí rostoucího stromu. Podle galských tradic byla říše mrtvých krásnou zemí (ostrovem), do které se plulo skleněnou lodí. V ní se nacházely úrodné roviny porostlé stromy, které plodily stříbrná jablka. V této zemi člověk zapomněl na všechny strasti pozemského života. Byla zde velká stáda vepřů, což umožňovalo stále konat hostiny a v potocích teklo víno a medovina. Zemřelí lidé byli věčně mladí a krásní. Ostrov mrtvých v keltské tradici se jmenoval Avalon.