BOHOSLUŽBA, KULT
Keltové věřili, že ve všech věcech je přítomen nějaký duch, jejich bohové byli zasazeni do přírody. Z tohoto důvodu byla celá příroda posvátná, v podstatě každý strom, pramen, řeka nebo hora. Proto mohlo být místo kultu kdekoliv v přírodě. Tato kultovní místa nazývali Keltové nemeton (nemed – svatý). Většinou se tato místa nacházela na vrcholech hor, u pramenů, v rašeliništích, ale především v lesích a hájích, protože strom byl pro Kelty posvátný. Strom představoval pomyslnou osu světa, kolem ní se soustřeďoval kosmický řád a spojovala tři světy. Dolní – podzemní svět prvotních sil, střední – ten, ve kterém žijeme a horní – svět bohů. Nejposvátnějším stromem byl dub, protože často odolal úderům blesků – nebeským ohňům boha Taranise. Posvátný dubový háj se nazýval drunemeton. Mezi podobně posvátná místa jako byl háj, se počítají i posvátné prameny. Pramen byl místem styku s jiným světem – podsvětím. Byl zdrojem regenerace a uzdravení, životní síly. K posvátným pramenům většinou Keltové chodili s mísami, neumývali se vodou přímo z pramene, nýbrž ji nalévali do mísy, z níž se napili, a pak si opláchli tváře a ruce. Namočení rukou do pramene považovali za svatokrádež. Například za svatý pramen byl považován pramen Seiny (Zde byla pravděpodobně uctívána bohyně Sequana). Toto místo navštěvovali nemocní, kteří prosili o uzdravení a jako obětinu nosili drobné předměty, které znázorňovaly část těla, kterou chtěli vyléčit. Tyto předměty vhazovali do prameniště. Množství těchto předmětů bylo nalezeno i v Duchcově v Čechách.
Mimo přírodu měli Keltové i posvátné okrsky pod širým nebem, tzv. Viereckschanzen. Jednalo se čtyřúhelníkové valy o straně mezi 50-200 metry. Val byl hliněný a většina vnitřní plochy nebyla zastavěná. Chrámy byly pro Kelty neznámou věcí. Ty poznali až pod vlivem Římanů. Protože keltští bohové nebyli personifikováni a pozornost se obracela směrem k přírodě, proto ani nedošlo k většímu rozšíření těchto staveb. Chrámy byly většinou postaveny z kamene. Jejich vnitřní část se nazývala cella, měla kruhový tvar a okolo bylo postaveno sloupoví nebo ochoz, aby kolem chrámu mohlo procházet procesí. Vnitřek byl vyzdobený cennými předměty a sochami bohů. Známe pouze několik těchto chrámů, jedním z nich je chrám na vrcholu Puy de Dome, nebo věž ve Vésonu v Périgueux.
Ke svým obřadům používali Keltové obyčejné kameny. Kamenné tabule používali jako oltář. Většinou do nich byly vytesány mísovité prohlubně. Tyto prohlubně se používaly při obětování. Významné oběti prováděli druidové, ostatní vates pod dohledem druidů. Oběťmi si lidé vyprošovali příznivý průběh závažných událostí, dobré zdraví, ochranu majetku a vítězství v boji. Jako obětiny se používalo zrno a ovoce, ze zvířecích obětí to byla celá škála obětovaných zvířat, od psa přes kance až po koně. Někdy se obětovalo i zlato a stříbro, popřípadě zbraně, které pocházely z válečné kořisti.
Jak popisuje Caesar, součástí obřadů byla především lidská oběť, to dokládají i jiní četní antičtí autoři a potvrzují archeologické nálezy. Lidé byli obětováni různými způsoby, každý bůh požadoval jiný druh oběti. Oběti boha Teutase byly ponořeny do kádě a utopeny, oběti Taranisovi byly upalovány v dřevěných panácích. Oběti pro Esuse byly pověšeny na posvátný strom a podříznuty. Běžné bylo ukřižování v posvátném háji, postupné usmrcení oběti šípy, useknutí hlavy, nebo její rozdrcení rituálním mlatem. Jednou z dalších obětí byla tzv. trojitá smrt. Archeologickým dokladem je případ Lindowského muže, nalezeného v rašeliništi Lindow Moss v Británii, který byl takto zabit. Pokud lze průběh rituálu rekonstruovat, byl Lindowský muž udeřen do hlavy (pravděpodobně sekerou), ale ne tak silně, aby ihned zemřel. Poté byl škrcen smyčkou, ale tak, aby ani to nezpůsobilo okamžitou smrt. Po těchto dvou „zabitích" byl v bezvědomí vhozen do bažiny, takže se také utopil. Zemřel tedy „trojitou smrtí“. Lidských obětí se používalo i k věštění. Oběť byla seknuta mečem do boku, nebo jí byla provrtána bránice a dle křečí těla, množství vytékající krve a její barvy byla věštěna budoucnost. Potřeba lidských obětí vysvětluje, proč justice většinou odsuzovala k smrti a proč Keltové nebrali zajatce.
Alespoň ve zkratce je třeba se zmínit o kultu hlavy. Titus Livius píše o smrti konsula Lucia Postumia v boji s Galy roku 216 př.n.l.: „Výzbroj padlého vojevůdce spolu s uťatou hlavou přinesli Bójové vítězoslavně do svého nejposvátnějšího chrámu. Potom hlavu vyprázdnili, stáhli z ní kůži, jak je u nich zvykem, a lebku vyložili zlatem. Lebka jim pak sloužila za posvátnou nádobu, ze které o slavnostech konali úlitbu. Hlava totiž byla poskytovatelem životní síly, kterou si uchovávala i poté, co byla oddělena od těla. Proto byly hlavy usekávány přemoženým, aby chránily a dodávaly sílu svým přemožitelům. Čím více hlav člověk ukořistil, tím více měl síly a byl statečnější. Lze říci, že čím byl zabitý člověk statečnější či bylo jeho postavení význačnější, tím byla jeho hlava váženější a mocnější. Hlava totiž byla část těla, která dle Keltů obsahovala duši. Kdo vlastnil hlavu člověka, mohl vlastnit i jeho duši. Římané se snažili udělat přítrž těmto strašným obřadům, kde byli obětováni lidé, což se jim postupně dařilo, a to především omezováním moci druidů.
Mezi další rituály můžeme počítat rituály sbírání rostlin, léčebné rituály, věštebné a jiné. O těchto ostatních rituálech máme opět pouze zprostředkované informace, a to jenom zlomkovité, což nám nedovoluje je seriózně prozkoumat.