DOBA KRÁLOVSKÁ (cca 753 – 510 př. Kr.)
Etruská města se rychle rozvíjela a koncem 7. st. př. Kr. zahájila expanzi směrem na jih a později i na sever. Od poloviny 6 st. př. Kr. Etruskové ovládali hospodářsky i politicky většinu Itálie. Jedním z hlavních přínosů Etrusků pro dějiny Itálie bylo především založení Říma. Na něm se podíleli společně s kmeny Latinů a Sabinů. Dle archeologického průzkumu na území Říma stálo několik osad založených na pahorcích. Ty se jmenovaly Kapitol, Palatin, Quirinál, Viminál, Esqulin, Caelius, Aventin Příchod Etrusků vedl ke vzniku Říma, coby opěrného bodu pro další expanzi. Mezi jednotlivými pahorky byly rozsáhlé bažiny, za kterých složitým odvodňovacím systémem odvedli vodu do řeky Tiberu. Díky tomu se osady na pahorcích spojily v celek.
Podle legendy byli zakladateli Říma dvojčata Romulus a Remus. Bratři byli dětmi boha Marta a vestálky Rhei Silvie. Jako vestálka měla být bezdětná a panna. Protože se nechala svést bohem Martem, byla svým strýcem pohřbena zaživa a Romulus a Remus byli po narození vhozeni do řeky Tibery. Odtud je před smrtí zachránila vlčice. Později je nalezl pastýř a vychoval je. V dospělosti se dověděli o svém královském původu a oba bratři chtěli ihned vládnout. Rozhodli se, že založí nové město. Podle starého zvyku vyhloubili pomocí pluhu hlubokou brázdu okolo budoucího města. Přitom došlo mezi oběma bratry ke sporu, Remus byl bratrem zabit a na počest vítěze – Romula, bylo nové město pojmenováno Řím. Tato událost se stala 21. dubna 753 př. Kr. Od této události se počítal římský letopočet označovaný písmeny A.U.C. (Ab Urbe Condita).
V době královské vládlo sedm mýtických králů, poslední král Tarquinius Superbus byl z Říma vyhnán a v r. 509 př. Kr., vznikla republika. V této době dochází k formaci římského náboženství, ze které čerpá římské náboženství i v období republikánském a době císařské. Proto se více zaměříme na toto období. Je potřeba si uvědomit, že když hovoříme o Etruscích, Latinech a dalších kmenech (nyní již Římanech), tyto nelze od sebe oddělovat. Římské polyteistické náboženství mělo kolektivní charakter, prolínalo se se státní mocí. Multikulturní vliv dokazuje směsice mýtů původních obyvatel Latia, Etrusků a Řeků a celá řada přejatých bohů a kultů.
Král
V římském náboženství král nebyl považován za boha, ani nebyl nadán nějakou božskou mocí. Dokud nebyl zvolen sněmem, byl obyčejný římský občan. Poté se stával nejvyšším reprezentantem vůči bohům i ve státní politice. Ale ještě před uvedením do úřadu museli bohové dát souhlas s jeho volbou. Toto se dělo při obřadu inauguratio, pomocí auspicií – znamení. Jednalo se pozorování letu ptáků, z nichž augur usuzoval, zda je král a tudíž i římský lid pod ochranou bohů. Král ustanovoval kněze a sám byl hlavou římského náboženství. Jako jediný mohl vykonávat auspicia jménem státu. Král jako nejvyšší obětník měl imunitu a nemohl být popraven.
Etruská a římská zbožnost
V královské době etruské náboženství vycházelo ze svých posvátných knih a mýtu o Tagesovi. Jsou doloženy staré etruské školy pro kněze i výuka prostých lidí. Hlavním cílem bylo věštění. Důvodem byl strach z božské vůle, která proto musela být zkoumána pomocí věštění, protože člověk byl plně podřízen bohům a jejich vůli. Oproti tomu v římském (obecně Latinové a spol.) náboženství byla možnost bohy si naklonit na svoji stranu. Jednalo se o různé sliby, např. pomůže – li bůh cizího dobývaného města Římanům zvítězit, potom zavedou jeho kult i v Římě. Drželi se zásady „Dávám, abys mně dal.“ Základem římského náboženství byly představy, které vysvětlovaly všechno dění v přírodě a životě lidí pomocí nadpřirozených sil. Užívali pojem Genius, který vyjadřoval něco jako životní bytí. Každý muž má svého ochranného Genia, který jej doprovází celý život a určuje jeho povahu. Ženský protějšek se jmenoval Iuno. Díky víře v tyto vyšší bytosti, která byla spojena s uctíváním předků a vírou v nesmrtelnou duši, vzniká představa o silách, které jsou dobré (Lares) a ty, které škodí (Lemures). Tyto škodící síly – zlí duchové mohli škodit nejen jednotlivému člověku, ale i celým městům. Způsobem jak / zahnat tyto zlé duchy byly magické obřady. Nadpřirozené schopnosti a síla se připisovala zvířatům, stromům a různým přírodním útvarům. Jedním z nich byly i kameny. Např. hraniční kámen mezi pozemky byl posvátný a jeho zničení - popřípadě přemístění - uvalovalo automaticky na člověka kletbu.
Duchové a bohové
Nejstaršími římskými božstvy byla tzv. numina. Dalo by se říct, že to byla božstva nastávajícího okamžiku. Numen se projevovalo zvláštními úkazy, jejichž objevení předznamenávalo jeho budoucí projev. Znalost těchto sil a způsob uctívání měli pouze kněží. Díky kontaktu s Etrusky, Řeky a s okolním světem se tato božstva začala konkretizovat, to znamená, že začínala dostávat lidskou podobu. Díky lidské podobě mohla začít žít svůj vlastní život, protože k uctívání je třeba nějaký příbytek v podobě chrámu. V chrámu to je zobrazení boha většinou v podobě sochy, a toto zobrazení potřebuje svůj kult. Tento kult se dělil na domácí a veřejný státní.
Kult domácí
Pod pojmem domácí kult rozumíme takové bohoslužebné obřady, které mohl vykonávat kterýkoli Říman jednak za sebe, potom za svoji rodinu, popřípadě svoji domácnost. Těmito božstvy, ke kterým se Říman obracel, byli především Lárové, Penáti, Lemurové, Géniové a Manové.
Lárové
Byli božstvo, které chránilo rodinu, její dům a pozemky. Uctívali se při velkých rodinných slavnostech. Obětovalo se jim víno, koláče, kadidlo, popřípadě tele, jehně nebo sele. V domech byla malá svatyně – larium, kde se bohům obětovalo. Součástí svatyně byly obrazy předků – masky z vosku. Tyto masky se nosily v pohřebním průvodu. Lár se zobrazoval se psy, kteří hlídají dům, plaší zloděje a jsou v noci bdělí.
Penáti
Jsou božstvo, které sídlí v srdci. Penáti byli hlavní ochranné božstvo domácí spižírny a blahobytu. Byli úzce spojeni s hlavou rodiny, spolu s ní se radovali nebo truchlili. Při jídle se k nim obraceli členové rodiny a na důkaz vděčnosti odkládali část jídla na jejich oltář, nebo ji spalovali v krbu. Při stěhování do jiného domu brala rodina jejich sošky s sebou. Mimo domácích penátů byli i penáti coby ochránci města.
Lemurové
Byli zlí duchové zemřelých, kteří navštěvovali dům a škodili. K usmíření lemurů se slavil svátek lemurií, při němž se používaly magické obřady. Za lemury byli považováni mrtví, kteří zemřeli moc brzy nebo byli zavražděni. „Prvním“ lemurem se stal Remus, kterého zabil jeho bratr Romulus.
Géniové (Iunové)
Jsou nadpřirozená síla, která je v člověku přítomna od narození do smrti a určuje jeho povahu. Muž uctíval svého genia a žena svého iuna v den svých narozenin, kdy mu obětovali kadidlo, víno, květiny a med. Členové rodiny jej uctívali společně v den narozenin otce rodiny.
Manové
Tak se nazývaly duše mrtvých. Jejich uctívání souvisí s pohřbem spalováním. Nebyl-li člověk po smrti spálen, nemohl man vzniknout. Symbolickým spojením manů se světem živých byl mundus – jáma na Palatinu přikrytá kamenem, který zabraňoval jejich vstupu na pozemský svět. Kněz se měl postarat o správné provedení pohřbu a usmíření duchů zemřelých, aby novou duši přijali mezi sebe.
Kult státní
Byl v podstatě oficiální kult domácích božstev a bohů. Oběti se konaly ve veřejném – státním zájmu prostřednictvím oficiálních kněží. Náklady s touto bohoslužbou platilo království z veřejných prostředků.
Bohové
Bohové a duchové byli zpočátku uctíváni tam, kde se projevovali, tj. v polích, hájích atd. Když božstva dostala lidskou podobu, uctívání se soustředilo do chrámů a svatyní. Tyto chrámy byly považovány za sídlo boha. Jeho zde představovala většinou posvátná socha ze dřeva, bronzu nebo mramoru. Ta byla umístěna v chrámu, který vycházel z etruských vzorů. Měl obdélníkový půdorys, v průčelí byly sloupy a polosloupy. Chrám stál na vysoké podezdívce, pod ním byla velká sklepení. Tato sklepení sloužila jako pokladnice a úschovna důležitých dokumentů. To, co platilo pro dobu předřímskou ohledně množství bohů, platí i pro dobu královskou. Z historických pramenů známe množství božstev, ne všechna se těšila stejné úctě, některá zanikala, nová vznikala, popřípadě byla přejmenována. Mezi božstva, která zasluhovala nejvíce úcty, patřila latinsko-sabinská božská trojice: Jupiter, Mars a Quirinus. Postupně byla tato trojice vytlačena a nahrazena novou – etruskou: Jupiter, Juno a Minerva. Tato trojice bohů se uctívala až do konce Římské říše.
Jupiter (Iupiter, Diespiter)
Byl nejvyšší bůh italských kmenů. Byl uctíván jako bůh nebe, ovládal počasí, hlavně déšť a blesky. Byl uctíván na vrcholcích hor, kde mu byly stavěny svatyně. Místo, kam dopadne blesk, mělo proto být zasvěceno Jupiterovi. Toto místo úderu blesku se ohradilo a většinou se zde postavil oltář. Jupiter byl též považován za ochránce vojska, přísahy, dále byl ochráncem práva a manželství, především však byl ochránce římského království.
Mars (Mavors, Marspiter, Mamers, Marmar)
Je jedním z nejstarších italických bohů. Mezi jeho atributy patří býk, vlk a kopí. Původně byl zemědělským bohem, který odvracel nemoci a škody, později byl ztotožněn s válečnickou funkcí. Podle legendy je považován za otce římského lidu, protože jeho syny byli Romulus a Remus.
Quirinus
Starobylý ochranný bůh Quirinálu a jeho obyvatel. Quirinus byl sabinská obdoba boha Marta. V této královské době s ním byl po své smrti ztotožněn Romulus.
Minerva
Jejím předobrazem byla etruská Menrva. Byla bohyní řemesel, umění, vědění, lékařství a hudby. Byla zobrazována se štítem, přilbou a kopím.
Iuno
Původně ženská obdoba genia se změnila v ochranné a plodivé božstvo žen. Společně s Jupiterem a Minervou tvořila kapitolskou trojici. Přibližně v 6. st. př. Kr. byla ztotožněna s řeckou Hérou. Její etruská podoba byla obsažena v bohyni Uni.
Vesta
Byla bohyně, která se vyskytovala v plameni každého ohně. Velký význam měl krb v královském paláci, ve kterém hořel oheň, který nesměl nikdy vyhasnout. O tento oheň se starali panny - Vestálky. Vesta byla uctívána i v každé domácnosti, protože chránila dům, rodinný krb a zachovávala svornost v rodině. Vestě byl zasvěcený osel, ověnčený chleby.
Kněží a bohoslužba
Kněží původně nebyli svázáni s chrámem, ale s kultem k určitému božstvu. Státní kult byl řízený kolegii. Většina z nich vznikla právě v tomto období a vykonávala svoje úkoly i v pozdější době. Pravděpodobně už Numa Pompilius, druhý římský král (716-671 př. Kr.) založil kolegium pontifiků – nejvyšších kněží, které se staralo o veřejné, soukromé i pohřební obřady. Vybral také dvanáct Saliů, ustanovil úřad flaminů a vestálek. Protože král nebyl vždy přítomen v Římě, např. při válečném tažení, a oběti, které příslušely králi, se musely vykonávat i v této době, jmenoval svého zástupce. Tento kněz měl za úkol vykonávat oběti, které příslušely králi. K němu přidal další kněze pro zápalné oběti – tzv. flamini. Všichni adepti na kněze museli být patricijové, z nich si vybíral dle svého uvážení sám král, popřípadě byli voleni lidem. Kněžská hodnost byla doživotní nebo dokud byly plněny předepsané podmínky pro danou službu.
Některé typy kněžských úřadů
Pontifikové
Pontifikové byli nejvyšší kněžské kolegium. Sloužili králi jako pomocníci při vykonávání kultu. Měli nejvyšší pravomoc, která umožňovala zastoupit jakéhokoliv kněze. Měli pod dohledem vše, co se týkalo náboženství, ze své funkce jmenovali vestálky, flaminy a ostatní pontifiky. Byli odborníky na soukromé právo a vedli státní kroniku – annales pontificum. V jejich čele stál pontifex maximus, který byl představeným kolegia pontifiků. V náboženské oblasti byl nadřízen i králi-obětníkovi.
Flaminové
Jednalo se o patnáct kněží, každý měl na starosti kult jednoho božstva. Flamenem se mohl stát pouze patricij, jeho funkce byla doživotní. Jejich život omezovala celá řada nařízení, např. nesměl přijít do styku s mrtvým, hrobem ani s vojákem, musel být stále připraven k obětování atd. Nejvyšším flamenem byl flamen Dialis, který sloužil Jupiterovi.
Vestálky
Byly kněžky bohyně Vesty. Byly to dívky staré 6-10 let a pro svůj úřad je vybíral pontifex maximus losem. Jejich úkolem bylo udržovat posvátný oheň. Vestálky musely být panny, musely dodržovat čistotu a starat se o to, aby nevyhasl věčný oheň. V případě provinění (ztráta panenství, vyhasnutí ohně) byla vestálka ubičována, nebo zaživa zazděna. Službu musely vykonávat 30 let, potom se mohly své hodnosti vzdát a vdát se.
Augurové
Augurové byli věštci, kteří rozhodovali o tom, zda jsou bohové spokojeni s pozemským děním. Jejich úkolem bylo vykládat auspicia – let ptáků a některé neobvyklé úkazy jako např. narození zrůd atd. Augurové měli své knihy, kde byl popis pravidel pro výklad těchto znamení.
Haruspikové
Byli většinou etruští kněží, kteří věštili a vykládali božskou vůli. Věštili z vnitřností zvířat, především z jater, plic a srdce.
Saliové
Kněží, kteří zaháněli zlé duchy od polí, popřípadě od zbraní. Hlavní složkou jejich obřadů byl posvátný tanec. Tento tanec se konal i při začátku a konci válečných výprav.
Rex sacrorum
Úřad, který vznikl těsně po vypuzení posledního krále. Tzv. král obětník byl kněz, který zastupoval konzula, později císaře v náboženských úkolech po dobu jeho nepřítomnosti, popřípadě než byl zvolen nový konzul nebo císař. Běžně jeho hlavním úkolem byl dohled nad kněžími při obětech.
Výše uvedený zlomek kněžských tříd je pouze ilustrativní. Římané byli na rozdíl od Řeků racionalisté a řídili se především systematičností a logikou. Každé božstvo mělo přesnou strukturu kněží, obřadů, které se neměnně zachovávaly. Sem spadaly i svátky, které se dělily na soukromé a státní, dále na pohyblivé, popřípadě vázané na určité datum, nebo mimořádné. Během těchto svátků bylo zakázáno vykonávat jakoukoliv pracovní činnost. Součástí každé bohoslužby bylo přinášení obětí. Ty se dělily na smírčí, děkovné, prosebné nebo očistné. Protože se tyto oběti často opakovaly, způsob, jakým měly být vykonávány, byl kodifikován v závazný obětní rituál. Každé božstvo vyžadovalo jiné oběti. Část vyžadovala oběti nekrvavé jako je např. ovoce, mouka se solí, úlitby mléka, vína, popřípadě pálení kadidla, dřeva cedru nebo jalovce a vavřínu. Při obětech krvavých se obětovali, býci, kozy, ovce, vepři, koně a další. Zvíře, které bylo obětováno, nesmělo být předtím použito k práci. Aby mohla být oběť božstvem přijata, zjišťovalo se pomocí haruspiků, zda vnitřnosti nevykazují nějakou anomálii. V případě, že nebylo vše v pořádku, oběť se opakovala.
Římané byli poměrně hodně zbožní, a proto kladli velký důraz na různá věštná znamení. Jakákoliv anomálie, v podobě např. narození nějaké zrůdy, byla přezkoumána kněžími a bylo rozhodnuto, jestli se jedná o dobrá nebo špatná znamení. K výkladu bylo používáno Sibbyliných knih, které byly souborem přejatých řeckých věšteb a knih augurských, které obsahovaly odborné vědomosti o znameních a jejich správném výkladu.