DOBA PŘEDŘÍMSKÁ (do r. 753 př. Kr.)
Dějiny Apeninského poloostrova se začínají psát kolem r. 1200 př. Kr., kdy sem začínají přicházet první indoevropské kmeny z oblasti Podunají, které původní obyvatelstvo vytlačily. Jednalo se především o příchozí kmeny Latinů, Falisků, Umbrů, Sabinů, Osků a Lukánů. Na severních hranicích vznikajícího státu se usídlil národ neznámého původu – Etruskové. Podle všeobecně uznávané teorie Etruskové nemluvili jazykem indoevropského původu. Za nejpravděpodobnější se považuje, že etruština je příbuzná pouze rodině tyrhenských jazyků. Tyto jednotlivé kmeny si s sebou přinesli i své náboženské představy. O nich mnoho nevíme, jisté však je, že byly velice různorodé. Např. Latinové své mrtvé spalovali a popel ukládali do hliněných uren, Sabinové mrtvé pohřbívali do hrobů obložených kameny nebo do vydlabaných kmenů stromů, popřípadě do hliněných rakví. Etruskové v této době mrtvé spalovali, popel ukládali do různě zdobených uren. Běžné bylo i pohřbívání do hrobů ve tvaru vyhloubeného příkopu. Tato rozmanitost ve způsobu pohřbívání je i odrazem náboženských představ. O náboženství prvních indoevropských národů nemáme podrobné informace, je pouze jisté, že jejich původní božstvo se nazývalo Diupiter – Dajus Pitar, neboli Jupiter – Pán nebes. Nesmíme také opomenout Řeky, kteří v té době už obývali jižní Itálii a Sicílii. Indoevropské kmeny postupně přebíraly náboženství od místních kmenů a Etrusků. Etruské náboženství přejímalo prvky náboženství též od místních kmenů a hlavně od Řeků. Ti byli ovlivněni náboženstvím starých Mykéňanů. Aby byl zmatek dovršen, z nálezu hrobů a uren těsně u sebe na území Říma (před jeho oficiálním datem založení) zjišťujeme, že se příslušníci indoevropských kmenů a Etrusků promísili. Abychom se mohli alespoň trochu zorientovat v tomto období, je třeba se zaměřit na Etrusky, protože o nich máme nejvíce informací. Ty pocházejí z římských pramenů, etruského umění, dochovaných nápisů a od mnoha spisovatelů, mimo jiné Suetonia (De anno Romanorum) a Cicerona (De natura dekorum).
Etruské náboženství bylo polyteistické. Všechny jevy v životě Etrusků a přírodě byly považovány za projev boha, jeho síly. Této každé síle, která se projevovala různými způsoby, byl přiřazen bůh. Prosadil se zde zřejmě převzatý indoevropský systém bohů. Ti se členili do základních trojic (muž, žena a panna), mimo jiné i proto, že pro Etrusky bylo posvátné číslo tři. Dále je dělili na vyšší a nižší bohy. Mezi vyšší bohy patří např. Tinia - nebesa (Zeus, Jupiter), jeho manželka Uni (Juno), Menrva (Minerva) a další. Z nižších bohů známe např. Tivr – bůh Měsíce, Turan – bohyně lásky, Laran – bůh války atd. Etrusky obklopovala i celá řada duchů. Předpokládali, že pro každou lidskou činnost existuje několik duchů dobrých a zlých. Etruskové jako první tyto pojmenované přírodní síly, které byly známy v tehdejší Itálii, personifikovali, to znamená, že jim přiřadili zvířecí nebo lidské podoby. Díky tomu mohli vytvořit systém, který umožňoval stavbu chrámů pro určitá božstva, kde byla umístěna i jejich socha. Současně s tím vznikal i kult daného boha.
Etruskové byli silně věřící, římští spisovatelé je označují za jeden z nejvíce zbožných národů s obětní horlivostí. Za posvátná místa považovali hroby i chrámy. Věřili v posmrtný život a hlavní důraz byl kladem na posmrtný trest za lidské činy. Mrtvý cestoval do podsvětí zvaného Aita (místo podsvětního boha Aite - obdoba řeckého Hádes). Jak rostl důraz na tento způsob posmrtného života, ustupovalo se od pohřbu žehem a naopak, podobně jako u starých Egypťanů, se kladl důraz na posmrtné zabezpečení. Etruskové budovali honosné hrobky s freskami, vybavené nábytkem a sarkofágem pro zesnulého. Na sarkofágu byla většinou vyobrazena podoba zesnulého tak, jak chtěl vypadat v novém životě. Etruskové věřili, že celý život je ovlivňován mocí bohů a duchů, což se projevovalo v osobním i veřejném životě. Proto měli snahu moc bohů, duchů ovlivňovat a naklonit si je k svému prospěchu. Z tohoto důvodu se v jejich životě nedělo prakticky nic bez věštby nebo oběti. Tyto oběťi a především věštby vykonávali kněží, kteří byli rozděleni dle služby jednotlivým bohům, dále hierarchicky a v neposlední řadě dle specializace. Mezi nejznámější patřili haruspikové. Ti věštili budoucnost z vnitřností zvířat, hlavně z jater, dále plic nebo srdce. Kněží věštili i z blesků, které sesílali bohové. U blesku se sledovalo, odkud blesk vyšel, kam směřoval, jeho síla a vzdálenost. Důležité bylo zjistit, který bůh jej seslal a proč. Tradovalo se, že toto učení pochází od samých bohů. Věhlas věšteb etruských kněží byl tak velký, že tento systém v pozdější době převzali Římané. Kněží měli posvátné knihy, Římany nazývané Disciplina Etrusca, které se skládaly ze tří částí. První část pojednávala o věštění z vnitřností, druhá pojednávala o věštění a usuzování událostí z blesků a třetí obsahovala předpisy pro zakládání měst, správu státu a členění času. Římané natolik obdivovali věštecké umění Etrusků, že přeložili většinu posvátných knih do latiny. V rámci kosmologie Etruskové věřili, že svět a nebesa jsou rozděleny na území, kterým vládnou jednotliví bohové. Ohledně problematiky vzniku vesmíru, světa a bohů se mnoho zpráv nezachovalo, z toho se usuzuje, že Etruskové pravděpodobně neměli nějaký větší propracovaný kosmologický systém.
Z doby předřímské v podstatě neexistují věrohodné záznamy o náboženství indoevropských kmenů. Předpokládá se, že jejich původní domovská náboženství se mezi sebou mísila, stará zanikala a nová vznikala. Navíc tyto kmeny do sebe vstřebávaly náboženské představy Řeků. Od nich čerpali i Etruskové a zpětně přejímaly jejich nauku i Latinové, Sabinové a další.