PRAMENY

O dějinách staré Číny nás poučují posvátné knihy zvané king.

  • I-king – kniha Proměn, spis o věštění
  • Šuking – kniha dějinných listin
  • Ši-king – kniha zpěvů
  • Li–ki – kniha obřadů
  • Čun-tshiu – kronika o událostech v knížectví Lu, sepsaná Konfuciem

PRVOTNÍ NÁBOŽENSTVÍ ČÍŇANŮ

Zprávy jsou dochovány v knize zpěvů Ši-king. Nejstarší náboženství byla víra v jednoho boha. Nazývali ho Shang-Ti – Svrchovaný Pán. Později Číňané nazývají nejvyšší bytost Hoang-Tien – Nejvyšší nebe. Postupným rozmělněním víry vzniklo pět svrchovaných pánů nebes, bylo jim přiděleno posvátné číslo pět. Podle Číňanů je pět živlů, pět světových stran (sever, jih, východ, západ a střed). Čínští vzdělanci vysvětlovali, že pět svrchovaných pánů je jen jeden nejvyšší Pán a je to paterý projev jedné a té samé nejvyšší bytosti. Ze začátku Číňané neměli chrámy ani kněze. Obětoval pouze císař na posvátné hoře Tai Šanu. K poznání vůle „nebe“ se začalo používat věštění a hadačství.

V neviditelném světě pomáhalo Svrchovanému Pánu množství nebeských duchů, nazývaných šen. Pozemští duchové se nazývali ki. Jednalo se v podstatě o genie hor, řek, půdy atd.

Svrchovaný Pán stvořil nebe, všechny duchy a prvního člověka, nazývaného Puan-ku. Dle staročínských dějepisců Lo-pi-ho a Čao-kang-tsi-ho se první člověk klaněl Svrchovanému Pánu, žil v ráji a pro svoji neposlušnost byl z ráje vyhnán.

V Číně se věřilo v posmrtný život lidské duše. Spojení mrtvého s pozůstalými zprostředkovávala dřevěná nebo kamenná deska se jménem zesnulého a výčtem jeho ctností. Za dynastie Čeu (cca. 1000 let př. n.l) vzrůstá úcta k duchům a postupně se rozvíjí v manismus. Duše zemřelých si žádají uctivé pochování v zemi a pokrmy, které používají. Jinak se mstí a trestají nedbalé pozůstalé. Kult předků se stává hlavním kultem Číny. Původní víra v jednoho boha ustupuje mnohobožství a zbožnění duchů předků. Politické nesváry v říši poznamenaly náboženství. Nastává velký úpadek.

Pro další vývoj čínského náboženství mělo rozhodující vliv 6. – 5. století př. Kristem. V tomto období působí reformátoři Lao-tsi a Konfucius. Z jejich filozofie a etiky se vyvinula nová náboženství - taoismus a konfucianismus. V pozdním starověku a raném středověku se přidává mahajánový buddhismus a Čína se stává zemí „tří cest“ – taoismu, konfucianismu a buddhismu. Tyto tři směry se navzájem prolínaly a míchaly s kultem mrtvých. Tím vzniká typický čínský náboženský synkretismus.