Egyptská civilizace je pravděpodobně jednou z nejstarších kultur na světě. V Horním Egyptě byla tzv. kultura Badárská (5-6 tisíc př. Kr.). Tito lidé se zabývali především zemědělstvím a chovem skotu. Současně je doložena kultura v Dolním Egyptě, tzv. Nakáda, která se nacházela ve stejném údobí. Některé vykopávky naznačují, že vlastní Egypťané byli pravděpodobně asijského původu a původní obyvatele si podrobili. V posledních dvou stoletích 4. tisíciletí př. Kr. (období Nakáda III) všechny hmotné i první písemné doklady potvrzují náhlé, velmi markantní zrychlení civilizačního vývoje, které vyústilo v založení jednotného egyptského státu. Za prvního sjednotitele Horního a Dolního Egypta je považován mýtický faraon Meni (pravděpodobně se jmenoval Narmer, nebo Aha), který žil kolem roku 3000 př. Kr. Pro lepší pochopení egyptského náboženství je třeba znát královskou funkci faraonů. Panovník byl ve starověkém Egyptě středobodem všeho. Spojoval svět lidí a svět bohů. Sám byl totiž součástí obou sfér. Jeho nejdůležitější funkcí a vlastností byla zodpovědnost za chod světa. Hlavním a vlastně jediným úkolem faraona bylo udržování řádu tzv. maat. Jak k tomu došlo?

O náboženství Egypťanů podávají zprávy především řečtí spisovatelé. Jedná se o Hérodota, Diodórosa Sicilského a především Plútarchose se spisem De Iside et Osiride. Důležitější jsou prameny bezprostřední. Jedná se o četné nápisy, kresby a obrazy zachované v hrobkách, pyramidách i chrámech. Díky suchému prostředí se zachovalo i dost papyrů. Egyptské písmo se nazývá hieroglyfické (posvátné znaky). Později bylo zjednodušeno na písmo tzv. hieratické (kněžské) z důvodu snadnějšího a rychlejšího zápisu na různé povrchy. Pro běžné psaní se užívalo písmo démotické. Tato písma jsou již rozluštěna a poskytují poměrně dobrý přehled náboženského systému starého Egypta.

Původní náboženství bylo pravděpodobně monoteistické. Vyznačovalo se vírou v jednu bytost, která měla podle různých kmenů a míst i různé názvy. Vedle víry v jednu nejvyšší bytost je už od nejstarších dob patrný kult přírodních sil a jevů. Odráží se zde existenční závislost na pravidelných záplavách Nilu. Hlavní zásadou byl stálý boj dobra se zlem a víra v konečné vítězství dobra. Symbolem dobra bylo modré nebe se sluncem, měsícem a hvězdami. Symbolem zla bylo vedro, horký vítr, sucho a některá zvířata, považovaná za škodící. Důležitým prvkem byla i víra v posmrtný život a kult mrtvých. Zpočátku byl každý kmen a každé město samostatným správním celkem, který měl své zvyky a svá božstva. V průběhu sjednocování říše kolem roku 3000 př. Kr. a rostoucím významem chrámů dochází k formulování teologických nauk a náboženských systémů. I přesto si každé město žárlivě střeží své bohy a obřady jako posvátné dědictví po otcích.

Všem naukám je společné, že mýtus stvoření vysvětluje vznik světa a jeho uspořádání. Na vrcholu panteonu stál bůh, který stvořil svět. Podle místa vzniku systému to byl místní bůh. V údobí staré říše v městě On (též Iunu, řecky Heliopolis) vzniká v kněžském prostředí kult nejvyššího boha Atuma, který byl zobrazovaný jako brouk nebo had. Atum stvořil z chaosu praoceánu Nun, tzv. prapahorek. Tato představa se vyvinula z pozorování nilských záplav, kde Egypťané viděli, jak se každý rok po ústupu nilské záplavy znovu vynořuje země. Poté Atum stvořil boha Šu (vítr, světlo), dále bohyni Tefnut (voda), kterou vyplivl jako slinu. Šu a jeho manželka Tefnut – první dva stvoření bozi - zplodili syna Geba (země) a bohyni Nút (nebe a kosmos). Tito sourozenci spolu zplodili syny Osírise a Setha a dcery Ísis a Nefthys. Tímto je uzavřen komplet „Devatera bohů z Onu“. Číslo 9 zde má symbolický význam: počet tří vyjadřoval v egyptštině množné číslo, jeho znásobení sebou samým proto představuje množné číslo množných čísel, tedy nejúplnější počet, dokonalou úplnost. Pojem Devatero tak označuje nikoli součet určitých bohů, ale společenství bohů v jeho významové úplnosti, takže skutečný počet jeho členů mohl být rozšiřován na více než devět. V tomto smyslu byla podle vzoru z města On později vytvářena obdobná „Devatera bohů“ jako vyjádření dokonalé úplnosti i v jiných náboženských centrech. Například v Mennoferu (Memfis) vzniká „Ptahovo Devatero“ proto, aby byl zdůrazněn primát hlavního města. Z toho důvodu, aby mohl být bůh Ptah jako první stvořitel, musel být postaven před boha Atuma z města On. Problém se vyřešil tak, že Ptah byl pojmenován otcem boha Atuma. Tento postup egyptských kněží – teologů byl typickým pro situace, kdy se změnily politické nebo geografické podmínky. Ptah stvořil bohy a lidi prostřednictvím svého srdce a jazyka, resp. hrnčířským způsobem z hlíny. Ve Vesetu (Thébách) když se stal sídelním městem, vzniklo „Amonovo devatero“, které mělo patnáct bohů. Původní bůh Atum byl nahrazen Amonem. Bůh Amon byl později ztotožněn s Ré – bohem slunce. Ré, Pán země, Pán nebe, Stvořitel a Vládce světa je nejvýznamnějším slunečním božstvem starověku. Byl uctíván především ve slunečních chrámech v Karnaku a Abú Simbel. Jeho mýtus ovlivnil i vznik antických slunečních božstev: bůh Hélios v Řecku a Sol v Římské říši. Ré byl ztotožňován i s ostatními bohy. Na oblohu vycházel jako bůh Cheprer, v poledne byl Ré a zapadal jako Atum. Zemřelí faraonové bývali často zobrazováni jako spolujezdci boha Réa na jeho slunečním voze. Těchto „Devater“ bylo poměrně velké množství a pro odlišení od těchto druhotně vytvořených skupin bylo Devatero z On někdy označováno jako „Velké Devatero“. Obyvatelé měst usilovali o to, aby se jejich místnímu nejvyššímu bohu podřídila božstva cizí. Dalo by se říct, že byl jediný bůh, který měl mnoho názvů, ale vždy skoro stejné vlastnosti.

Tyto rozpory a nesrovnalosti v různých záměnách bohů se dnešnímu člověku jeví jako nelogické, staří Egypťané je přijímali jako samozřejmost. Pravděpodobně neměli znalosti o teologických spekulacích kněží, nebo spíše jim byly lhostejné. Podle archeologických nálezů v různých oblastech hráli tito bohové podružnou roli. Zde se drželi různých „menších“ místních bohů a bůžků, kteří naopak nehráli v hlavních chrámech žádnou roli. Oblíbený byl bůh – trpaslík Bes, coby ochránce domu, stáda a lože. Lze usuzovat, že existovaly dvě různé náboženské roviny: jedna oficiální pro chrám a kněze, druhá pro potřeby obyčejných Egypťanů. Ti si byli vědomi, že zdánlivě nekonečná rozmanitost bohů je bezvýznamná, protože za vším a všemi projevy stojí jediný božský princip a nesčetní bozi jsou jenom různým projevem jednoho.