KNIHA PROROKA ABDIÁŠE
AUTOR KNIHY
Knihu sepsal prorok Abdiáš. O jeho osobě nejsou známy žádné bližší věrohodné informace.
DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY
Předpokládá se, že Abdiáš sepsal knihu za judského krále Jóráma v letech 849 až 842 př. Kr.
MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU
Kniha byla pravděpodobně sepsána na hliněných destičkách nebo papyru.
ADRESÁTI KNIHY
Kniha je poselstvím Edómcům i Izraelitům. Edomci pocházeli z Ezaua, odvrátili se však od pravého Boha.
CÍL KNIHY
Prorokuje zkázu Edomců pro jejich zpupnost vůči Bohu a zločiny proti potomkům Jákoba.
STRUČNÝ OBSAH KNIHY
Kniha obsahuje krátké proroctví (21 veršů) proti Edomcům, o vině Edomců a o rozkvětu Boží říše.
DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY
Egypt
V době sepsání knihy se Egypt nalézal v období vlády 22. dynastie (945 -715 př. Kr.) nazývané také libyjská. Zakladatelem 22. dynastie byl Libyjec Šešonk I. (Sesaka). Králové 22. dynastie jsou: Šešonk I., Osorkon I., Šešonk II., Takelot I., Osorkon II., Šešonk III., Šešonk IV., Pimej, Šešonk V. a Osorkon IV. a Takelot II. Přestože Memfis a Tanis byla i nadále správními a politickými centry Egypta, Šešonk I. rozvíjel své rodné město Pi-Bast (Bubastis). V údobí vlády 22. dynastie narůstalo napětí mezi Thébami a bubastskou vládou až k občanské válce v roce 836 př. Kr. 22. dynastie se od roku 818 př. Kr. dělila o vládu nad většinou území Dolního Egypta s 23. dynastií se sídlem v Leontopoli. Před koncem 22. dynastie měl skutečnou moc v Egyptě Tefnacht, kníže ze Sají v deltě, zakladatel 24. dynastie. Egypt čelil v roce 728 př. Kr. vpádu z Kuše, která byla původně zdrojem lidí a materiálu pro Egypt, ale stala se samostatným královstvím, uctívajícím Amona. Kušité a zejména jejich král Pianchi viděl v Tefnachtovi hrozbu pro Théby.
Mezopotámie
V době sepsání knihy byla Mezopotámie rozdělena na dvě části. Severní část tvořilo území Asýrie, která prožívala novoasyrské historické období (1000 - 609 př. Kr.). V 9. století př. Kr. Asyřané ovládající pouze původní historické územi na severu Mezopotámie postupně dobývali a připojili aramejské státy podél Eufratu a v severní Mezopotámii. V 8. století př. Kr. obsadili i Sýrii a Palestinu a státy na severozápadě, severu a východě. Největší rozsah měla Asýrie po dobytí Egypta v roce 671 př. Kr. Dobyté Babylonii ponechali Asyřané značnou volnost a ctili její kulturu, což však Babyloňané zneužívali a často se bouřili. Na rozsáhlém multietnickém území byla „úřední“ řečí aramejština. V 9. století přešla správa území, původně spravovaného domácími dynastiemi, pod asyrské guvernéry. Nežádoucí nárůst samostatnosti guvernérů řešil Tiglatpilesar III. reformou správy říše. Po skončení vlády významného panovníka Aššurbanipala říše upadá. Roku 626 př. Kr. se odtrhl Babylon a vzniklá novobabylonská říše si původní velkoasyrské území dělí s médskou říší v letech 614 - 609 př. Kr.
Jižní část Mezopotámie tvořilo území Babylonie.
V období 1000 - 625 př. Kr. se v Babylonii střídá u vlády vícero dynastií a politický význam Babylonie je nízký. Zůstala však díky obchodu bohatou zemí. Za asyrského krále Tiglatpilesara III. se stala Babylonie součástí Asýrie. Na podmaněném území však docházelo k častým vzpourám. Město Babylon bylo úplně zničeno v roce 689 př. Kr. při bojích proti aramejsko-chaldejským kmenům, jejichž vůdcové vzpoury organizovali.
Řecko a Kréta
V době sepsání knihy se Řecko nacházelo v období trvajícím přibližně od roku 1200 do roku 800 př. Kr. Začátek období byl poznamenán záhadným koncem mykénské civilizace, jejíž rozvrat není dosud vysvětlen. Až do 10. století pronikaly ze severu balkánského poloostrova na jih a posléze přes Egejské moře do přední Asie Dórové. S nimi odcházeli na severní pobřeží Malé Asie i Aiolové, sídlící na východním pobřeží balkánského poloostrova, a Iónové, sídlící okolo Athén. Původní obyvatelstvo Peloponéského poloostrova, Achajové, se mezi těmito národy rozpustilo. Období je nazýváno „temným věkem“, silně kontrastovalo s vyspělou mykénskou dobou. Přesto vznikl nový styl keramiky, nádoby byly zdobeny zejména geometrickými motivy a v 9. století přibývají motivy přírodní a realistické. S pádem mykénské civilizace došlo také k úpadku řemesel. Nicméně v 9. století se již železo považovalo za běžný materiál, i když kovářství bylo považováno za umění a vysoce ceněno. Železo nahradilo bronz. Výroba železa si v egejské, převážně zemědělské oblasti, vynutila přeměnu osad na města. „Temný věk“ vůbec nepostihl stavbu lodí. Lodě si ponechaly svoji původní dokonalost. Na Peloponéském poloostrově vzniklo centrum Dórů, Sparta. V době sepsání knihy pravděpodobně žil v Řecku Homér.
Čína
V době sepsání knihy vládla v Číně dynastie Čou. Čína prožívala období Západní Čou. Významnou událostí v Číně v období blízkém době sepsání knihy jsou nájezdy severních národů (827 - 782 př. Kr.). Významnými kulturními událostmi v době sepsání knihy jsou výskyt prvních nápisů na bronzových nádobách, vznik nejstarších náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting), počátek datované čínské historie (841 př. Kr.).
Palestina
V době sepsání knihy v Palestině vládla Omrího dynastie (881 – 841 př. Kr.). Omrí se snažil zachovat spojenectví s Féničany, proto oženil syna Achaba s Jezábel. Vlivem Jezábel se dále rozšiřoval v Izraeli kult Baala. Snaha čelit asyrskému nebezpečí vedla ke sbližování Izraele s Judskem. Achabova dcera Atalja se provdala za Jórama judského, který byl synem judského krále Jóšafata. Tak se začal Baalův kult šířit i v Judsku. V roce 853 napadl asyrský král Salmanazar III. Sýrii a Palestinu, byl však poražen a na deset let se asyrský postup zastavil. Po Achabově smrti vládnul krátce jeho syn Achazjáš izraelský a po něm jeho bratr Jóram. Vládu dynastie Omrí ukončil Jehú, jeden z Jóramových velitelů, když dorazil v bitvě zraněného Jórama, zabil judského krále Achazjáše a nechal popravit Jezábel. Kolem roku 841 př. Kr. se v Izreali dostala k moci dynastie Jehú. Jehú se podporou proroků snažil o vyhlazení Baalova kultu, zavlečeného do Palestiny předchozí dynastií Omrí. Po nezdařených snahách asyrského krále Salmanasara III. dobýt Damašek se Salmanasar III. obrací proti Jehúovi a poráží Izraelity kolem roku 838 př. Kr. Izrael byl vystaven tlaku Aramejců. Joáš izraelshý osvobodil izraelská území v Předjordání od Aramejců. Po smrti Joáše izraelského vládl Izraeli Jarobeám II. V Judsku se královna – matka Atalja, dcera Achaba a Jezábel, po převratu Jehú v Izraeli chopila moci a snažila se o zachování Baalova kultu v Judsku a o spolupráci s Féničany. Její regentství trvalo od roku 841 do roku 835 př. Kr. a konec mu učinil Hospodinův kněz Jójada tím, že nechal prohlásit Joáše (judského), syna zavražděného Judského krále Achazjáše, králem Judska a Atalju nechal zavraždit. Poté zničil Baalův chrám a nechal popravit Baalova kněze. Jóaš panoval od roku 841 do roku 802 př. Kr. Byl zavražděn opozicí, když se rozhodl platit tribut Aramejcům. Zanedlouho poté se Judsko stalo vazalem Izraele a zůstalo jím až do konce panování izraelského krále Jarobeáma II.
Indie
V době sepsání knihy Indie prožívala tzv. védské údobí trvající od 11. do 6. století př. Kr. Je charakteristické vznikem véd a podle nich pojmenované. Území Indie bylo osídlené převážně Árji, původně kočujícími. Zemědělství a pastevectví bylo pokročilé, existovala znalost hnojiva, rozšířené bylo zpracování kovů včetně železa. Společnost byla rozdělena na čtyři vrstvy. První, nejvyšší vrstva, byli bráhmani. Byli znalci, vykladači a uchovávatelé véd a rovněž prováděli rituál obětování bohům. Druhou vrstvou byli kšatriové – bojovníci, jejichž hlavním úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů. Třetí vrstvou byli vaišjové – pastevci, obchodníci a řemeslníci, kteří materiálně zajišťovali každý kmen. Čtvrtou, nejnižší vrstvou byli šúdrové – příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Měli za úkol sloužit Árjům. Ke konci védského období Árjové postupovali ze severozápadního území Indie směrem na východ do poříčí Gangy. Svědectví o dokončení kolonizace severní Indie Árji lze nalézt v upanišádách.
Myšlenky převzaty a uspořádány z:
Dokumenty online
Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie
Dynastie čínské historie , [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie
Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 19. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia
Ostatní dokumenty
DORAZIL, Otakar. Světové dějiny v kostce. Praha: nakladatelé Toužimský a Moravec, 1947
FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4
HEJČL, Jan. Bible česká (lidové vydání), Díl první, Knihy prorocké a knihy Machabejské. Praha: Nákladem "Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1940
KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0
LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzkého originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3
TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7
VOLNÝ, Zdeněk. Toulky minulostí světa, 2. díl. Praha: Baronet a Via facti, 2000, ISBN: 978-80-904103-0-5
WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1
Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 80-7036-170-0