KNIHA PROROKA IZAIÁŠE

AUTOR KNIHY

Proroctví obsažená v dnešní knize Izajáš byla od nejstarších dob přisuzována Izaiášovi. Pro hypotézu, že kniha má více autorů, nejsou dostatečné důkazy. Izaiáš se narodil kolem roku 767 př. Kr., žil v Jeruzalémě, byl ženatý a z jeho manželství vzešli dva synové. Zemřel mučednickou smrtí za vlády krále Manassesa.

DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY

Izajáš byl k prorockému úřadu povolán v roce 737 př. Kr. a působil asi 60 let. Kniha byla sepsána v Jeruzalémě.

MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU

Původní rukopis byl napsán na hliněné destičky nebo papyrus.

ADRESÁTI KNIHY

Kniha je určena prorokovým současníkům, ale hlavně budoucím generacím. V období před příchodem Mesiáše má vzbuzovat očekávání Mesiáše, současníkům Mesiáše má pomoci v jeho rozpoznání.

CÍL KNIHY

Cíl knihy se odvíjí od poslání proroka. Tím bylo:

• předkládat, vykládat, prohlubovat a obohacovat zjevenou nauku, zejména mesiášské sliby, bohoslužbu a vykořeňovat zlořády
•  zachovávat, rozvíjet a prohlubovat mravouku založenou na věrouce a bohoslužbě
• snažit se, aby věrouka, mravouka a ryzí bohoslužba pronikaly život soukromý i veřejný
• připravovat lid na novou smlouvu s Bohem
• ve společenském životě bdít nad králi a dalšími vládnoucími autoritami, chránit jejich vážnost, ale současně je vést k moudrému jednání, usilovat o vládu právního řádu, o bezpečnost, pořádek, mír atd.

V čase lze působení proroků rozdělit do dvou období. V prvním období působili proroci k nápravě stavu. Horlili pro jednobožství, bojovali proti modlářství a svoje poslání dokazovali zázraky. Záznamy činnosti těchto proroků se v písemné podobě nezachovaly. Druhé období je obdobím proroků připravujících na příchod Mesiáše. Předpovídali tresty pro ty, kdo nedbají prorockých výzev k polepšení, ale i chlácholili, že tresty mají vyvolený národ vytříbit. Slibovali příchod Mesiáše. Protože činnost těchto proroků měla význam i pro budoucí generace, svá proroctví písemně zaznamenali.

STRUČNÝ OBSAH KNIHY

Kniha obsahuje proroctví o osudech Izraele a pohanů, proroctví o Emmanuelovi - Mesiáši, proroctví o babylonském zajetí a vysvobození, proroctví proti pohanům, proroctví o konci světa a soudu, proroctví o nádheře nebeského Jeruzaléma.

DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY

Egypt

V době sepsání knihy se v Egyptě u moci vystřídaly čtyři dynastie, 22. dynastií počínaje a 25. dynastií konče. Zakladatelem 22. dynastie (vládla 945 - 715 př. Kr.) byl Libyjec Šešonk I. (Sesaka). Následovali králové Osorkon I., Šešonk II., Takelot I., Osorkon II., Šešonk III., Šešonk IV., Pimej, Šešonk V. a Osorkon IV. a Takelot II. Přestože Memfis a Tanida byla i nadále správními a politickými centry Egypta, Šešonk I. rozvíjel své rodné město Pi-Bast (Bubastis). V údobí vlády 22. dynastie narůstalo napětí mezi Thébami a bubastskou vládou až k občanské válce v roce 836 př. Kr. 22. dynastie se od roku 818 př. Kr. dělila o vládu nad většinou území Dolního Egypta s 23. dynastií se sídlem v Leontopoli. Před koncem 22. dynastie měl skutečnou moc v Egyptě Tefnacht, kníže ze Sají v deltě, zakladatel 24. dynastie. Egypt čelil v roce 728 př. Kr. vpádu z Kuše, která byla původně zdrojem lidí a materiálu pro Egypt, ale stala se samostatným královstvím, uctívajícím Amona. Kušité a zejména jejich král Pianchi viděl v Tefnachtovi hrozbu pro Théby. Zakladatelem 23. dynastie – libyjské (vládla 818 - 715 př. Kr.) byl Padibastet I. se sídlem v Leontopoli. Následovali králové Šešonk VI, Osorkon III., Takelot III., Rudžamon, Pefcauauejbast a Šešonk VII. 22. a 23. dynastie vládly současně a za krále nad Egyptem se prohlašovali čtyři panovníci, pocházející z jediné libyjské dynastie. Zakladatelem 24. dynastie - libyjské (vládla 730 - 715 př. Kr.) byl Tefnacht, kníže ze Sají v deltě Nilu. Tefnacht rozšířil svou moc k jihu, dobyl Memfidu a ohrožoval Théby. Aby si Pianchi, král Kuše z 25. dynastie zajistil moc v Thébách ovládaných "Božskými manželkami Amonovými", dal svoji sestru Amenardis za čekatelku na postavení "Božské manželky" a vydal se dobýt Egypt. Po jeho smrti se králem stává jeho bratr Šabaka. Druhým a posledním králem 24. dynastie byl Bakenrenef. Zakladatelem 25. kušitské (núbijské) dynastie (vládla 800 nebo 780 - 656 př. Kr.) byl král Alara. Následovali králové Kašta, Pianchi, Šabaka, Šabataka, Taharka a Tanutamon. Za krále Taharky zaútočili proti Egyptu Asyřané, zahnali Taharku, obsadili deltu a za loutkového krále dosadili Nekona I. ze Sají. Po Taharkově smrti nastoupil Tunatamon a pokusil se získat znovu moc nad Egyptem. Přitom zabil Nekona. Asyřané se však vrátili, táhli Egyptem až do Théb a ty vyplenili. Tunatamon utekl do Kuše. Asyřané dosadili za krále Egypta Nekonova syna Psammetika I.

Mezopotámie

V době sepsání knihy byla Mezopotámie rozdělena na dvě části. Severní část tvořilo území Asýrie, která prožívala novoasyrské historické období (1000 - 609 př. Kr.). V 9. století př. Kr. Asyřané ovládající pouze původní historické území na severu Mezopotámie postupně dobývali a připojili aramejské státy podél Eufratu a v severní Mezopotámii. V 8. století př. Kr. obsadili i Sýrii, Palestinu a státy na severozápadě, severu a východě. Největší rozsah měla Asýrie po dobytí Egypta v roce 671 př. Kr. Dobyté Babylonii ponechali Asyřané značnou volnost a ctili její kulturu, což však Babyloňané zneužívali a často se bouřili. Na rozsáhlém multietnickém území byla "úřední" řečí aramejština. V 9. století přešla správa území, původně spravovaného domácími dynastiemi, pod asyrské guvernéry. Nežádoucí nárůst samostatnosti guvernérů řešil Tiglatpilesar III. reformou správy říše. Po skončení vlády významného panovníka Aššurbanipala říše upadá. Roku 626 př. Kr. se odtrhl Babylon a vzniklá novobabylonská říše si původní velkoasyrské území si dělí s médskou říší v letech 614 - 609 př. Kr. Jižní část Mezopotámie tvořilo území Babylonie. V období 1000 - 625 př. Kr. se v Babylonii vystřídalo u vlády vícero dynastií a politický význam Babylonie byl nízký. Zůstala však díky obchodu bohatou zemí. Za asyrského krále Tiglatpilesara III. se stala Babylonie součástí Asýrie. Na podmaněném území však docházelo k častým vzpourám. Město Babylon bylo úplně zničeno v roce 689 př. Kr. při bojích proti aramejsko-chaldejským kmenům, jejichž vůdcové vzpoury organizovali.

Řecko a Kréta

V době sepsání knihy Řecko procházelo obdobím trvajícím přibližně od roku 800 do roku 500 př. Kr. Pro období je charakteristický vznik a rozkvět městských států – poleis, kterých bylo několik set. Nejvýznamnějším z nich byly Athény, původně vesnice. Největším městským státem byla Sparta. Athény se staly kulturním centrem, kde se shromáždili nejlepší básníci, dramatici, filozofové a sochaři. Rozkvět byl pravděpodobně podmíněn tím, že Řekové dokázali využít znalostí nabytých v Orientu. Rozkvět byl doprovázen i krvavými konflikty. Příčiny konfliktů byly zejména v bezuzdné touze po moci a po bohatství. Na sklonku 2. poloviny prvního tisíciletí př. Kr. se začalo Řecko, zatím nepřímo, střetávat s perským impériem, když perský král Kýros II. Veliký postupně ovládl maloasijská iónská města a přilehlé ostrovy. Evropského území Řecka se zatím Peršané nedotkli. V době sepsání knihy žily v Řecku významné osobnosti Solón a Tháles z Milétu.

Čína

V době sepsání knihy vládla v Číně dynastie Čoudynastie Čou. Čína prožívala období Západní Čou, které v roce 771 př. Kr. přešlo do části období Východní Čou, nazývaného období Jara a podzimu. Mezi významné události období 930 - 587 př. Kr. patřily nájezdy severních národů (827 - 782 př. Kr.), invaze barbarů do Šen-si, kdy Čouové opustili hlavní město v údolí Wej a přemístili se do Luo-jangu. Mezi významné kulturní události v době sepsání knihy patřil výskyt prvních nápisů na bronzových nádobách, vznik nejstarších náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting), počátek datované čínské historie (841 př. Kr.), počátek dějin zachycených v Kronice Čchinů (753 př. Kr.) a počátek Kroniky státu Lu (722 př. Kr.).

Palestina

V době sepsání knihy bylo Izraelské království nestabilní a neschopné se postavit systematickému dobývání ze strany Sýrie a Palestiny Tiglat-pilesarem III. Izrael musel platit Asyřanům tribut. Když izraelský král Hóšea po smrti Tiglat-pilesara přestal platit tribut, nový asyrský vládce Salmanaser V. po dvou letech dobývání Izrael přemohl, krále Hóšeu odvedl do zajetí a přibližně 27.290 izraelitů odvlekl do Asýrie. To, co z Izraele zůstalo, bylo přeměněno na asyrskou provincii a území bylo obsazeno vyhnanci z jiných částí asyrské říše. Tak zaniklo izraelské království v roce 722 př. Kr. Judsko bylo od roku 722 př. Kr. po dobu přibližně jednoho století stále konfrontováno s Asýrií. S výjimkou povstání judského krále Chizkiáše bylo Judsko vazalem Asýrie, což mu sice přineslo relativní klid, ale za cenu úpadku tradiční víry v Hospodina. I v Judsku se šířil cizí kult. Politika podřízenosti začala přibližně v letech 735 za krále Achaze, který pochopil, že protiasyrská koalice je odsouzena k neúspěchu, a taky se to potvrzovalo. Náboženské poklesky a úpadek společnosti vůbec pranýřovali Izajáš a Micheáš. Připravovali půdu pro náboženskou nápravu, kterou se snažil zjednat Chizkiáš (vládl asi 727 – 699 př. Kr.). Chizkiáš chtěl rovněž náboženské sjednocení se Samařím – Izraelem. Teprve po smrti asyrského krále Sargona II. se, přes varování Izajáše, Chizkiáš rozhodl zapojit do protiasyrské koalice, kterou podporoval i egyptský faraon. Nový asyrský král Senacheríb koalici porazil a Judsko zachránila před zničením skutečnost, že Senacheríbovo vojsko bylo zdecimováno morem. Přesto bylo Judsko Asyřany poničeno.

Indie

V dobách sepsání knihy Indie prožívala tzv. védské údobí trvající od 11. do 6. století př. Kr. Je charakteristické vznikem véd a podle nich pojmenované. Území Indie bylo osídlené převážně Árji, původně kočujícími. Zemědělství a pastevectví bylo pokročilé, existovala znalost hnojiva, rozšířené bylo zpracování kovů včetně železa. Společnost byla rozdělena na čtyři vrstvy. První, nejvyšší vrstva, byli bráhmani. Byli znalci, vykladači a uchovávatelé véd a rovněž prováděli rituál obětování bohům. Druhou vrstvou byli kšatriové – bojovníci, jejichž hlavním úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů. Třetí vrstvou byli vaišjové – pastevci, obchodníci a řemeslníci, kteří materiálně zajišťovali každý kmen. Čtvrtou, nejnižší vrstvou byli šúdrové – příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Měli za úkol sloužit Árjům. Ke konci védského období Árjové postupovali ze severozápadního území Indie směrem na východ do poříčí Gangy. Svědectví o dokončení kolonizace severní Indie Árji lze nalézt v upanišadách.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Dokumenty online

Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie

Dynastie čínské historie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie

Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 20. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia

Ostatní dokumenty

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4

HEJČL, Jan. Bible česká (lidové vydání), Díl první, Knihy prorocké a knihy Machabejské. Praha: Nákladem "Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1940

KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0

LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzkého originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3

TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7

VOLNÝ, Zdeněk. Toulky minulostí světa, 2. díl. Praha: Baronet a Via facti, 2000, ISBN: 978-80-904103-0-5

WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1

Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 80-7036-170-0