KNIHA PŘÍSLOVÍ

AUTOR KNIHY

Příslovím se v této knize nerozumí lidové pořekadlo, ale hluboká myšlenka vyslovená básnicky. Kniha přísloví byla vždy jak u Židů, tak u křesťanů považována za inspirovanou, přestože prameny některých přísloví jsou lidové. Za první pramen Knihy přísloví jsou považována lidová pořekadla, která učitelé moudrosti přijali, dali jim nový tvar a básnický ráz. Učitelé moudrosti také sbírali a používali výroky starších mudrců izraelských i mudrců jiných národů. Mravouka Knihy přísloví není tedy jen mravoukou izraelskou, ale i mravoukou všeobecnou. Pramenem jsou jistě i jiné biblické knihy. Kterým autorům jsou přiřčeny jednotlivé části Knihy přísloví je částečně patrné v části „Stručný obsah knihy“.

DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY

Kniha přísloví vznikla pravděpodobně v letech 1050 – 931 př. Kr. na území Palestiny. Jednotlivá přísloví mohla vznikat dříve a některá mimo Palestinu.

MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU

Rukopisy mohly být psány na hliněné destičky nebo papyrus.

ADRESÁTI KNIHY

Kniha přísloví je určena k poučení dětí, nerozvážné mládeže a všem, kterým ještě chybí moudrost a životní zkušenost. Poučení v ní najdou i sami učitelé.

CÍL KNIHY

Slovo moudrost lze vysvětlit jako upřímnou a horlivou, na rozumu a zjevení postavenou snahu o náboženskomravní dokonalost, která přináší člověku požehnání (je odměňován již za života). Opakem je nerozumnost, pošetilost, bláznovství, hloupost. Moudrost je spojována a mnohdy ztotožňována s kázní. Účel knihy je patrný z Hlavy 1. Zde se píše, že přísloví Šalamounova jsou k tomu, aby čtenáři poznali moudrost, kázeň, aby se naučili rozumným řečem, vycvičili se v opatrnosti, spravedlnosti, právu a poctivosti. Aby se dětem dostalo rozvahy a jinochům rozumnosti. Mudrosloví se týkají běžných věcí života a dávají výstrahu zejména před hlavními neřestmi.

STRUČNÝ OBSAH KNIHY

1. Veliký úvod k celé knize

2. První velká sbírka Šalomounových "přísloví"

3. První snůška myšlenek učitelů moudrosti

4. Druhá snůška myšlenek učitelů moudrosti

5. Druhá sbírka Šalomounových "přísloví"

6. Myšlenky Agurovy

7. Malá sbírka číselných "přísloví"

8. Myšlenky matky Lamuelovy

9. Báseň opěvující řádnou hospodyni.

DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY

Egypt

V době sepsání první a druhé části Knihy žalmů se Egypt nalézal v období vlády 21. dynastie (1069 - 945 př. Kr.). Faraoni 21. dynastie vládli z hlavního města Tanida, které založil první král 21. dynastie Nesbanebdžed. Následovali králové Amenemnesut, Pasbachaenniut I., Amenemope, Osorkon, Siamon a Pasbachaenniut II. Vládli ale pouze nad Dolním Egyptem. Hornímu Egyptu vládli Amonovi kněží (potomci Hrihora) z centra v Thébách. Faraoni 21. dynastie jsou: Nesbanebdžed, Amenemnesut, Pasbachaenniut I., Amenemope, Osorkon, Siamon a Pasbachaenniut II. Faraoni 21. dynastie udržovali obchodní styk s Levantou a měli přátelské vztahy i s izraelským královstvím. Během této dynastie se v Egyptě usazovali Libyjci. Jeden z nich, Šešonk, byl natolik úspěšný, že se stal zetěm posledního krále Pasbachaenniuta II. Po jeho smrti se stal králem jako Šešonk I. (Sesak) a zakladatelem 22. dynastie.

Mezopotámie

V době sepsání Knihy přísloví byla Mezopotámie rozdělena na dvě části. Severní část tvořilo území Asýrie, která prožívala konec středoasyrského a začátek novoasyrského historického období. Začátek středoasyrského období (období trvalo 1350 - 1000 př. Kr.) je určen odtržením Asyrského státu od státu Mitanni v roce 1350 př. Kr., které provedl Aššur-uballit. Konec středoasyrského období je charakterizován nejdříve rozkvětem Asýrie za vlády krále Tiglatpilesara I., ale za vlády jeho nástupců dochází k postupnému zmenšování území v důsledku útoků Aramejců. Asýrie se v tomto období nalézala v severní části Mezopotámie kolem horní části řeky Tigridu. Kolem roku 1000 př. Kr. přechází severní území Mezopotámie do novoasyrského historického období, které trvalo od roku 1000 do roku 609 př. Kr. Jižní část Mezopotámie tvořilo území Babylonie. Babylonie prožívala konec středobabylonského období (celé období trvalo 1594 - 1025 př. Kr.). Po roce 1100 př. Kr. začínali do Babylonie pronikat aramejští kočovníci a Babylonie se rozpadala na drobné městské státy. Od roku 1025 do 1004 př. Kr. vládla v Babylonii tzv. II. přímořská dynastie. V období 1000 - 625 př. Kr. se v Babylonii vystřídalo u vlády vícero dynastií a politický význam Babylonie byl nízký. Zůstala však díky obchodu bohatou zemí.

Řecko a Kréta

V době sepsání Knihy přísloví Řecko procházelo obdobím trvajícím přibližně od roku 1200 do roku 800 př. Kr. Začátek období byl poznamenán záhadným koncem Mykénské civilizace, jejíž rozvrat není dosud vysvětlen. Až do 10. století pronikaly ze severu balkánského poloostrova na jih a posléze přes Egejské moře do přední Asie Dórové. S nimi odcházeli na severní pobřeží Malé Asie i Aiolové, sídlící na východním pobřeží balkánského poloostrova, a Iónové, sídlící okolo Athén. Původní obyvatelstvo Peloponéského poloostrova, Achajové, se mezi těmito národy rozpustilo. Období je nazýváno „temným věkem“, silně kontrastovalo s vyspělou mykénskou dobou. V době sepsání knihy žil v Řecku Homér.

Čína

V době sepsání Knihy přísloví vládla v Číně dynastie Čou a Čína se nalézala v období Západní Čou. Mezi významné události doby sepsání knihy patřilo zahájení využívání vojenské jízdy v západních oblastech Asie. Mezi významné kulturní události v době sepsání knihy patřil výskyt prvních nápisů na bronzových nádobách a vznik nejstarších náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting).

Palestina

V době sepsání Knihy přísloví se u vlády v Palestině vystřídali tři králové, Saul, David a Šalomoun. Před zvolením Saula za krále Izraelité začali volat po zřízení královské instituce. Jednak se zhlédli v mocenském uspořádání okolních pohanských zemí a další možnou příčinou mohla být skutečnost, že chabá pouta spojující izraelské kmeny nestačila při obraně proti takovému nepříteli, jakým byli Pelištejci. Dříve byl při ohrožení Izraelitů povolán „soudce“, který se stal vojevůdcem, pomohl Izraelitům vybojovat vítězství a pak se obvykle vrátil k původnímu povolání. Izraelité tedy přešli od instituce „soudců“ k trvalému nastolení království. Prorokem Samuelem byl přibližně v roce 1050 př. Kr. pomazán za krále Saul, který vykazoval úspěchy ve válečné výpravě proti Amónským. Saul vládl přibližně 40 let. Se střídavými úspěchy bojoval s Pelištejci, až byl nakonec poražen a spolu se svými třemi syny zabit v bitvě u pohoří Gilboa. Vláda Saulovy dynastie trvala jen krátce. Za krále izraelitů byl prohlášen Saulův syn Iš-bóšet, byl však přibližně po dvou letech zavražděn. Po smrti Saula vládl v Palestině David, syn Jišajův, který byl původně pastevcem. Před tím, než nastoupil na trůn, byl nějakou dobu v čele ozbrojené skupiny, sloužil Pelištejcům a skrýval se před pronásledováním prchlivým králem Saulem, kterého měl nahradit. David se stal králem Judska i starých izraelských kmenů. To se nelíbilo Pelištejcům, a tak království napadli. Byli však poraženi a David získal Jeruzalém, ležící na hranici mezi judským a izraelským územím. Město opevnil a učinil z něj náboženské centrum. Po zastavení pelištejské rozpínavosti David rozšiřuje svoji moc za hranice Izraele a Judska. Moábce přinutil k placení tributu, dobyl amónské království, zvítězil nad Amalečany. Davidova domácí politika nebyla tak šťastná jako zahraniční. Musel řešit dva problémy, následnictví a soužití Judska a Izraele. Davidův nejstarší syn Amnón byl zabit na příkaz třetího Davidova syna Abšolóma. Abšalóm se nechal vyhlásit za krále, ale vznikla občanská válka, při které byl Abšalóm poražen a zabit. Nástupcem krále Davida se chtěl stát jeho čtvrtý syn Adoniáš, zvolen však byl jeden z mladších Davidových synů, Šalomoun, a to ještě za života Davida. Přes vnitropolitické těžkosti se panování Davidovo jeví jako úspěšné. David vládl úspěšné a rozvíjející se říši, která však díky nesouladu mezi Izraelem a Judskem zůstala křehkou. Šalomoun musel po svém nástupu ke královské vládě nejdříve upevnit svoji moc uvnitř království a za hranicemi. Uvnitř země si rychle poradil s opozicí, kterou tvořili stoupenci jeho nevlastního bratra Adoniáše. Zlikvidoval jejich vůdce. V zahraniční politice Šalomoun pravděpodobně těžil z vojenské moci, kterou vybudoval jeho otec David. Egyptský faraon (pravděpodobně Siamun) se pokusil o válečnou výpravu do Palestiny. Po prvním úspěchu však výpravu skončil kompromisem a nakonec dal Šalomounovi za manželku svoji dceru a jí věnem dobyté palestinské území. Výměnou dostal od Šalomouna příslib, že nebude napadat pelištejská území. Šalomoun si vytvořil dobré vztahy i s dalšími okolními zeměmi a prakticky po celou dobu jeho panování žila Palestina v míru. Po stabilizaci vnitřní a vnější politické situace se Šalomoun mohl věnovat uspořádání a správě své říše. Při budování ústřední vlády vyšel ze vzoru vytvořeného Davidem, pouze doplnil některé funkce. Ve vzniklém kabinetu hrála roli i rodina proroka Náthana. Palestinu rozdělil do dvanácti správních celků se správcem v čele. Chod královského dvora po materiální a finanční stránce musela každý měsíc zajišťovat jedna ze dvanácti správních oblastí Palestiny. Byly také využívány dary a poplatky vazalských států. Nezanedbatelný zisk měl královský dvůr i z velkoobchodu (karavany, námořní obchod a obchod s Féničany). Pro zajištění bezpečnosti (třebaže byl mír) bylo zachováno vojsko vybudované Davidem, Šalomoun se staral o jeho modernizaci. Šalomoun zahájil rozsáhlou výstavbu. Budovaly se obranné pevnosti, jeruzalémské hradby, chrám a královský palác. To vyžadovalo mnoho pracovních sil, které bylo možné získat jen zavedením roboty. Toto přinucení k práci na stavbách se netýkalo jen staré kananejské populace, ale i Izraelitů, což vyvolávalo vzpoury. Aby Šalomoun stavby v tak velkém rozsahu zvládl, využíval odborné a materiální pomoci Féničanů. Během období vlády Saula, Davida a Šalomouna došlo k významné přeměně správního uspořádání hebrejského národa. Z původních na sobě nezávislých rodin, klanů a kmenů byl vytvořen celek z dvanácti správních oblastí zahrnujících Judsko a Izrael. V královské vládě byl přijat dynastický princip. Až do zničení Jeruzaléma před babylonským vyhnanstvím byl králem potomek Davidův. Rozsáhlé stavby a sjednocené území vedly pravděpodobně k míšení obyvatel, což bylo přijímáno s nevolí. Pravděpodobně byla Judea v různých správních věcech zvýhodňována, a to mohlo vést k nespokojenosti na izraelském území. Existoval také rozdíl v jazycích Judska a Izraele.

Indie

V době sepsání Knihy přísloví Indie prožívala tzv. védské údobí trvající od 11. do 6. století př. Kr. Je charakteristické vznikem véd a podle nich pojmenované. Území Indie bylo osídlené převážně Árji, původně kočujícími. Zemědělství a pastevectví bylo pokročilé, existovala znalost hnojiva, rozšířené bylo zpracování kovů včetně železa. Společnost byla rozdělena na čtyři vrstvy. První, nejvyšší vrstva, byli bráhmani. Byli znalci, vykladači a uchovávatelé véd a rovněž prováděli rituál obětování bohům. Druhou vrstvou byli kšatriové – bojovníci, jejichž hlavním úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů. Třetí vrstvou byli vaišjové – pastevci, obchodníci a řemeslníci, kteří materiálně zajišťovali každý kmen. Čtvrtou, nejnižší vrstvou byli šúdrové – příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Měli za úkol sloužit Árjům. Ke konci védského období Árjové postupovali ze severozápadního území Indie směrem na východ do poříčí Gangy. Svědectví o dokončení kolonizace severní Indie Árji lze nalézt v upanišádách.

Myšlenky převzaty a uspořádány z:

Dokumenty online

Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie

Čínská filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 17. 3. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Čínská_filosofie

Dynastie čínské historie , [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie

Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 20. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia

Ostatní dokumenty

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4

HEJČL, Jan. Bible česká, Díl první, Svazek 2. Ester - Sirachovcova. Redigoval Antonín Podlaha. Praha: Nákladem "Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1920

KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0

LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzkého originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3

TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7

VOLNÝ, Zdeněk. Toulky minulostí světa, 2. díl. Praha: Baronet a Via facti, 2000, ISBN: 978-80-904103-0-5

WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1

Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 80-7036-170-0