KNIHA O JOBOVI
AUTOR KNIHY
Autor Knihy o Jobovi není známý, je však nepochybné, že inspirovaný básník použil staršího písemného nebo ústního pramene jako dějinné jádro Jobova příběhu.
DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY
Za výstřední jsou považovány hypotézy, že kniha byla napsána syrsky Jobem a Mojžíš ji přeložil do hebrejštiny nebo že ji sepsal sám Mojžíš popřípadě že, pro údajné ovlivnění řeckou vzdělaností, byla sepsána mezi roky 300 - 250. Pravda bude zřejmě někde uprostřed, uvažuje se o období rozkvětu hebrejského básnictví v období Šalamounově a též, s ohledem na aramejské a arabské prvky a na vyvinuté a vznešené náboženské myšlenky, se uvažuje o období babylonského zajetí (590 - 530 př. Kr.).
MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU
Kniha byla sepsána na hliněných destičkách nebo papyru.
ADRESÁTI KNIHY
Kniha je určena především Židům, i když postavy v ději pravděpodobně Izraelitmi nebyli.
CÍL KNIHY
V izraelském národě bylo obvyklé usuzovat, že člověk stižený neštěstím je trestán za svoji hříšnost, a pokud nejsou hříchy veřejné, musí být jistě tajné. Cílem Knihy o Jobovi je ukázat, že Bůh může dopustit neštěstí i na člověka spravedlivého a bohabojného. Může například sledovat cíl polepšení člověka spravedlivého, ale na svou spravedlnost nevědomky pyšného. Popřípadě pro poučení druhých nebo může mít utrpení i ráz zkušební, očistný a ochranný.
STRUČNÝ OBSAH KNIHY
Job, muž spravedlivý, byl znenadání stižen velikým neštěstím, přišel o majetek, o děti a nakonec i o zdraví. Manželka, která mu zůstala, jej vyzývala, aby zlořečil Bohu, on však odmítl. Přišli za ním čtyři přátelé. Nejdříve Joba utěšovali. Pak tři z nich Joba přesvědčovali, že jeho utrpení musí být spravedlivým trestem od Boha za jeho hříchy a že je třeba, aby jich litoval a svůj vztah k Bohu obnovil. Job přesvědčoval přátele, že si není vědom žádného provinění. Čtenář Knihy o Jobovi se v úvodu knihy dovídá o původu Jobova utrpení, Job však o něm nevěděl nic. Byl zoufalý a v tomto stavu volal k Bohu, ale spíš jej soudil pro dopuštěné utrpení. Boha jej však i přesto miloval. Přátelé s Jobem hovořili, on se obhajoval, ale stával se zoufalejším. Pak se ale jeden ze čtyř, Elíhú, snažil rozsoudit obě strany. Jednak Joba upozornil na jeho výstřelky, ale také připomněl ostatním přátelům, že Bůh je nejen spravedlivý, ale také nejvýše moudrý a sesílá utrpení na spravedlivé proto, aby je zdokonalil. Nemusí být tedy nutně za Jobovým utrpením hříšné jednání. Při ukončil sám Bůh, který přistoupil na Jobovy výzvy, ukázal mu však, jak je před ním malý. Job uznal svoji troufalost, kál se a Bůh jeho pokání přijal. Jobovým přátelům, kromě Elíhú, Bůh vytkl, že před ním nemluvili správně. Přiměl je, aby na odčinění svého provinění obětovali Bohu oběť a skrze zásluhy a modlitbu Jobovu že jim bude jejich pošetilost odpuštěna. Jobovi Bůh vrátil zdraví, Job dostal sedm synů, tři dcery, jednu krásnější než druhou, i veliký majetek. Pak se dožil vysokého věku.
DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY
Egypt
V prvním uvažovaném období se Egypt nalézal v období vlády 21. dynastie (1069 - 945 př. Kr.). Faraoni 21. dynastie vládli z hlavního města Tanida, které založil první král 21. dynastie Nesbanebdžed. Vládli ale pouze nad Dolním Egyptem. Hornímu Egyptu vládli Amonovi kněží (potomci Hrihora) z centra v Thébách. Faraoni 21. dynastie jsou: Nesbanebdžed, Amenemnesut, Pasbachaenniut I., Amenemope, Osorkon, Siamon a Pasbachaenniut II. Faraoni 21. dynastie udržovali obchodní styk s Levantou a měli přátelské vztahy i s izraelským královstvím. Během této dynastie se v Egyptě usazovali Libyjci. Jeden z nich, Šešonk, byl natolik úspěšný, že se stal zetěm posledního krále Pasbachaenniuta II. a po jeho smrti králem jako Šešonk I. (Sesaka) a zakladatelem 22. dynastie.
V druhém uvažovaném období sepsání knihy se Egypt nalézal v období vlády 26. sajské dynastie (664 - 525 př. Kr.). Zakladatelem 26. dynastie je Psammetik I., syn Nekona I., dosazeného na Egyptský trůn Asyřany. Následovali králové Nekon II., Psammetik II., Haibre, Ahmose II., Psammetik III. Psammetik I. zpočátku ctil nadvládu Asyřanů, pak však uzavřel spojenectví s Thébami a s lýdským králem Gýgem a vyhlásil nezávislost Egypta. Asýrie zanedlouho zanikla a Egyptu se vrátila národní hrdost. Králům sajské dynastie se podařilo centralizovat vládu nad Egyptem a egyptská civilizace prožívala poslední velký věk. Egypt soupeřil o Sýrii s Babylonem. Na konci vlády dynastie byla Babylonie dobyta perským králem Kýrem II. Velikým a do Egypta vpadl jeho syn Kambýsés, který zničil sajský stát.
Mezopotámie
V prvním uvažovaném období sepsání knihy (970 - 930 př. Kr.) byla Mezopotámie rozdělena na dvě části. Severní část tvořilo území Asýrie, která prožívala novoasyrské historické období (1000 - 609 př. Kr.). V 9. století př. Kr. Asyřané ovládající pouze původní historické území na severu Mezopotámie postupně dobývali a připojovali aramejské státy podél Eufratu a v severní Mezopotámii. V 8. století př. Kr. obsadili i Sýrii a Palestinu a státy na severozápadě, severu a východě. Největší rozsah měla Asýrie po dobytí Egypta v roce 671 př. Kr. Dobyté Babylonii ponechávali Asyřané značnou volnost a ctili její kulturu, což však Babyloňané zneužívali a často se bouřili. Na rozsáhlém, multietnickém území byla "úřední" řečí aramejština. V 9. století přecházela správa území, původně spravovaná domácími dynastiemi, pod asyrské guvernéry. Nežádoucí nárůst samostatnosti guvernérů řešil Tiglatpilesar III. reformou správy říše. Po skončení vlády významného panovníka Aššurbanipala říše upadala. Roku 626 př. Kr. se odtrhl Babylon a vzniklá novobabylonská říše si původní velkoasyrské území rozdělila s médskou říší v letech 614 - 609 př. Kr. Jižní část Mezopotámie tvořilo území Babylonie. V období 1000 - 625 př. Kr. se v Babylonii střídalo u vlády vícero dynastií a politický význam Babylonie byl nízký. Zůstávala však díky obchodu bohatou zemí. Za asyrského krále Tiglatpilesara III. se stala Babylonie součástí Asýrie. Na podmaněném území však docházelo k častým vzpourám. Město Babylon bylo úplně zničeno v roce 689 př. Kr. při bojích proti aramejsko-chaldejským kmenům, jejichž vůdcové vzpoury organizovali.
V druhém uvažovaném období sepsání knihy Mezopotámie prožívala novobabylonské historické údobí (625 - 539 př. Kr.). V roce 626 kníže Nabopolasar vydobyl Babylonii nezávislost na Asyrské říši a stal se králem nevelkého novobabylonského území, které však rychle rozšířil. Roku 609 př. Kr. dobyl Novoasyrskou říši. V následujících letech Novobabylonská říše dobývala oblasti Palestiny a Sýrie. Významným velitelem byl Nebukadnesar II. (biblický Nabuchodonozor), za jeho vlády (vládl 605 - 562 př. Kr.) dosáhla Novobabylonské říše největšího mocenského a územního rozmachu. Území Novobabylonské říše se rozkládalo kolem řek Eufratu a Tigridu od Perského zálivu až po Středozemní moře. V roce 587 př. Kr. dobyl a úplně zničil Jeruzalém a odvlekl Izraelity do Babylonu. Byl přestavěn Babylon (Ištařina brána, hradby, zikkurat Etemananki a další). V roce 556 př. Kr. nastoupil na trůn Nabonid (vládl 556 - 539 př. Kr.). Snažil se organizovat odpor proti vznikající Perské říši, ale bez úspěchu. V roce 539 Perská říše snadno dobyla Babylon.
Řecko a Kréta
V první uvažované době sepsání knihy Řecko procházelo obdobím trvajícím přibližně od roku 1200 do roku 800 př. Kr. Období bylo poznamenáno záhadným koncem mykénské civilizace, jejíž rozvrat není dosud vysvětlen. Až do 10. století pronikaly ze severu balkánského poloostrova na jih a posléze přes Egejské moře do přední Asie Dórové. S nimi odcházeli na severní pobřeží Malé Asie i Aiolové, sídlící na východním pobřeží balkánského poloostrova, a Iónové, sídlící okolo Athén. Původní obyvatelstvo Peloponéského poloostrova, Achajové, se mezi těmito národy rozpustilo. Období je nazýváno „temným věkem“ a silně kontrastovalo s vyspělou mykénskou dobou. Přesto vznikl nový styl keramiky, nádoby byly zdobeny zejména geometrickými motivy a v 9. století přibyly motivy přírodní a realistické. S pádem mykénské civilizace došlo také k úpadku řemesel. Nicméně v 9. století již bylo železo považováno za běžný materiál, i když kovářství bylo bráno jako umění a vysoce ceněno. Železo nahradilo bronz. Výroba železa si v egejské, převážně zemědělské oblasti, vynutila přeměnu osad na města. „Temný věk“ vůbec nepostihl stavbu lodí. Lodě si ponechaly svoji původní dokonalost. Na Peloponéském poloostrově vzniklo centrum Dórů, Sparta.
Ve druhé uvažované době sepsání knihy (590 - 530 př. Kr.) Řecko procházelo obdobím trvajícím přibližně od roku 800 do roku 500 př. Kr. Pro období byl charakteristický vznik a rozkvět městských států – poleis, kterých bylo několik set. Nejvýznamnějším z nich byly Athény, původně vesnice. Největším městským státem byla Sparta. Athény se staly kulturním centrem, kde se shromáždili nejlepší básníci, dramatici, filozofové a sochaři. Rozkvět byl pravděpodobně podmíněn tím, že Řekové dokázali využít znalostí nabytých v Orientu. Rozkvět byl doprovázen i krvavými konflikty. Příčiny konfliktů byly zejména v bezuzdné touze po moci a po bohatství. Na sklonku 2. poloviny prvního tisíciletí př. Kr. se začíná Řecko, zatím nepřímo, střetávat s perským impériem, když perský král Kýros II. Veliký postupně ovládl maloasijská iónská města a přilehlé ostrovy. Evropského území Řecka se zatím Peršané nedotkli. Prvním zákonodárcem Athénského městského státu byl Drakón. Ví se o něm pouze to, že existoval a že zákoník dokončil kolem roku 624 př. Kr. Zásluhou Solóna byl zrušen zákon trestající dlužníky, zejména zemědělce, otroctvím. Solónovy reformy však byly prováděny polovičatě a neuspokojily ani aristokraty, ani lid. V roce 560 př. Kr. se podařilo aristokratu Peisistratosovi s pomocí zemědělců převzít moc. Peisistratos uvedl v život Solónovu ústavu. Část zkonfiskované půdy rozdělil zemědělcům, kteří o půdu přišli, zavedl desetiprocentní daň z příjmu, a tím přenesl daňové břemeno na bohaté, přivedl k rozvoji obchod, dal základ budoucí námořní moci Řecka, postaral se o budování vodovodů a cest. V době sepsání knihy žily v Řecku tyto významné osobnosti: Homér, Solón, Tháles z Milétu, Pythágoras, Xenofanés, Hérakleitos.
Čína
V první uvažované době sepsání knihy vládla v Číně dynastie Čou a Čína se nalézala v období nazvaném období Západní Čou. Mezi významné události období 970 - 930 př. Kr. patří zahájení využívání vojenské jízdy v západních oblastech Asie. Objevují se první nápisy na bronzových nádobách a do tohoto období se datuje vznik prvních náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting). Mezi významné kulturní události v době sepsání knihy patří výskyt prvních nápisů na bronzových nádobách a vznik nejstarších náboženských hymnů Knihy písní (Š-ting).
V druhé uvažované době sepsání knihy vládla v Číně dynastie Čou a Čína se nalézala v první části období Východní Čou nazývaném období Jara a podzimu. Mezi významné události období 590 - 530 př. Kr. patří velká bitva mezi Čchi a Ťin, dvěma hlavními rivaly té doby (589 př. Kr.), ve státě Čeng probíhaly finanční a daňové reformy. Z významných osobností starověké Číny lze do druhého období sepsání knihy zařadit filosofy Lao-c´ a Konfucia.
Palestina
V prvním uvažovaném období sepsání knihy se území Palestiny nalézalo pod vládou krále Šalomouna. Šalomoun musel po svém nástupu ke královské vládě nejdříve upevnit svoji moc uvnitř království a za hranicemi. Uvnitř země si rychle poradil s opozicí, kterou tvořili stoupenci jeho nevlastního bratra Adoniáše. Zlikvidoval jejich vůdce. V zahraniční politice Šalomoun těžil z vojenské moci, kterou vybudoval jeho otec David. Egyptský faraon (pravděpodobně Siamun) se pokusil o válečnou výpravu do Palestiny. Po prvním úspěchu však výpravu skončil kompromisem a nakonec dal Šalomounovi za manželku svoji dceru a jí věnem dobyté palestinské území. Výměnou dostal od Šalomouna příslib, že nebude napadat pelištejská území. Šalomoun si vytvořil dobré vztahy i s dalšími okolními zeměmi a prakticky po celou dobu jeho panování žila Palestina v míru. Po stabilizaci vnitřní a vnější politické situace se Šalomoun mohl věnovat uspořádání a správě své říše. Při budování ústřední vlády vyšel ze vzoru vytvořeného Davidem, pouze doplnil některé funkce. Ve vzniklém kabinetu hrála roli i rodina proroka Náthana. Palestinu rozdělil do dvanácti správních celků se správcem v čele. Chod královského dvora po materiální a finanční stránce musela každý měsíc zajišťovat jedna ze dvanácti správních oblastí Palestiny. Byly také využívány dary a poplatky vazalských států. Nezanedbatelný zisk měl královský dvůr i z velkoobchodu (karavany, námořní obchod a obchod s Féničany). Pro zajištění bezpečnosti (třebaže byl mír) bylo zachováno vojsko vybudované Davidem, Šalomoun se staral o jeho modernizaci. Šalomoun zahájil rozsáhlou výstavbu. Budovaly se obranné pevnosti, jeruzalémské hradby, chrám a královský palác. To vyžadovalo mnoho pracovních sil, které bylo možné získat jen zavedením roboty. Toto přinucení k práci na stavbách se netýkalo jen staré kananejské populace, ale i Izraelitů, což vyvolávalo vzpoury. Aby Šalomoun stavby v tak velkém rozsahu zvládl, využíval odborné a materiální pomoci Féničanů.
V druhém uvažovaném období sepsání knihy Izraelité prožívají babylonské zajetí. Po zničení Jeruzaléma a faktické likvidaci Judska jako politického celku byla značná část území Judska obsazena Edómci. Na zredukovaném judském území zůstaly malé skupiny původních obyvatel, převážně rolníků, kterým půda zajišťovala přežívání. Obyvatelé však se cítili sklíčení pod babylonskou okupací a kontrolou. Snažili se shromažďovat ve zříceninách chrámu. Izraelité odvlečení v letech 597 – 582 do Babylonie představovali elitu národa, byli to vysocí hodnostáři, úředníci a řemeslníci. Celkem bylo do Babylonie odvlečeno asi 20 tisíc lidí. Na rozdíl od asyrských deportací nebyli Izraelci rozptýleni po celé zemi, ale usídleni v táborech a vesnicích poblíž měst Babylon a Nipur. Uvězněný král Jojakin byl v roce 561 př. Kr. propuštěn a s celou rodinou měl výsadní postavení u babylonského dvoru. Duchovním vůdcem Izraelitů v Babylonii byl prorok Ezechiel. Uváděl na pravou míru liché naděje na brzký návrat, vedl Izraelity k návratu k víře v pravého Boha a k nápravě chyb minulosti. Izraelité nalezli v Babylonii uplatnění v různých oblastech života. Setrvali v Babylonii až do roku 538 př. Kr., kdy byli propuštěni perským králem Kýrem II. Velikým, který dobyl Babylonii v roce 539 př. Kr.
Indie
V prvním i druhém uvažovaném období sepsání knihy Indie prožívala tzv. védské údobí trvající od 11. do 6. století př. Kr. Je charakteristické vznikem véd. Území Indie bylo osídlené převážně Árji, původně kočujícími. Zemědělství a pastevectví bylo pokročilé, existovala znalost hnojiva, rozšířené bylo zpracování kovů včetně železa. Společnost byla rozdělena na čtyři vrstvy. První, nejvyšší vrstvou byli bráhmani. Byli znalci, vykladači a uchovávateli véd a rovněž prováděli rituál obětování bohům. Druhou vrstvou byli kšatriové – bojovníci, jejichž hlavním úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů. Třetí vrstvou byli vaišjové – pastevci, obchodníci a řemeslníci, kteří materiálně zajišťovali každý kmen. Čtvrtou, nejnižší vrstvou, byli šúdrové – příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Měli za úkol sloužit Árjům. Ke konci védského období Árjové postupovali ze severozápadního území Indie směrem na východ do poříčí Gangy. Svědectví o dokončení kolonizace severní Indie Árji lze nalézt v upanišádách.
Myšlenky převzaty a uspořádány z:
Dokumenty online
Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie
Čínská filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 17. 3. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Čínská_filosofie
Dynastie čínské historie , [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie
Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 20. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia
Ostatní dokumenty
FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4
HEJČL, Jan. Bible česká, Díl první, Svazek 2. Ester - Sirachovcova. Redigoval Antonín Podlaha. Praha: Nákladem "Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1920
KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0
LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzského originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3
TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7
VOLNÝ, Zdeněk. Toulky minulostí světa, 2. díl. Praha: Baronet a Via facti, 2000, ISBN: 978-80-904103-0-5
WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1
Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 80-7036-170-0