KATOLICKÉ LISTY
List Jakubův, dva listy Petrovy, tři listy Janovy a list Judův se počítají mezi tzv. „všeobecné – katolické listy. Tyto listy nebyly psány jednotlivým církvím nebo osobám jako listy Pavlovy , ale kromě 2J a 3J byly psány širšímu okruhu čtenářů. Katolické listy nebyly psány pod tlakem jistých okolností nebo potřeb adresátů. Jsou to listy umělé, bez osobního charakteru, podobají se spíše kázání nebo teologickému traktátu. Bývají také někdy nazývány kanonickými epištolami, protože obsahují pravidla (kánony) mravního života.
LIST JAKUBŮV
Tento list je v podstatě pastýřský list, určený židokřesťanům v diaspoře za hranicemi Palestiny, psaný prostým věřícím, první generaci obrácených židů. Ti, protože byli v neustálém styku s pravověrnými židy, se někdy odchylovali od křesťanských ideálů. Věřili sice, ale neměli dost lásky, která se projevovala skutky. Byli slabí v některých ctnostech, zvláště v ovládání jazyka a byli příliš oddáni tomuto světu. Proto píše Jakub tento list. Je složený z četných starozákonních citací, předpokládá tedy znalost SZ i židovských zvyků. Chce mírnit pýchu adresátů, kteří vyznávají víru více ústy než životem. Ukazuje, že jako žid se projevuje zachováváním mojžíšského zákona, tak se musí křesťan vyznačovat láskou. Jakousi ústřední myšlenkou je protiklad psané Boží moudrosti a nepsané (Bohu nepřátelské) moudrosti světa. Křesťan má však Boží slovo nejen poslouchat, ale i uvádět ve skutek a umět ovládat svůj jazyk, má se uchovat neposkvrněný od tohoto světa. V závěru je zmínka o pomazání nemocných a vyznání hříchů. Po jazykové stránce patří epištola k nejkrásnějším v NZ. Vyniká jak slohem, tak slovním bohatstvím. Je psána čistou řečtinou. Autentičnost potvrzují Klement I., Polykarp, Justin, Origenes, Eusebius a další.
AUTOR LISTU
Při určování autora tohoto listu vznikají určité potíže, protože NZ uvádí více osob, které měly jméno Jakub. NZ jmenuje Jakuba, syna Zebedeova a Jakuba Staršího, bratra apoštola Jana, který byl usmrcen na rozkaz krále Herodesa Agrippy I. v roce 44. Dále to je Jakub, syn Alfeův, Jakub, syn Kleofáše, a Jakub, „bratr Pána“. Ve Sk a Ga se dělá rozdíl mezi oběma Jakuby do té doby, dokud žil Jakub Starší. Po jeho smrti se hovoří pouze o Jakubovi. Jedná se o Jakuba Mladšího („bratra Páně“), který byl v čele jeruzalémské církve a který se těšil zvláštní úctě, takže apoštol Pavel jej jmenuje „sloupem církve“ spolu s apoštolem Petrem a Janem. Starší jeruzalémské církve se shromáždili u Jakuba, aby vyslechli zprávu apoštola Pavla o jeho činnosti. Jakub měl na apoštolském sněmu v r. 49 rozhodující slovo. I když se sám celý život přidržoval Mojžíšova zákona a bohoslužeb v chrámu, nebyl proti zásadě křesťanské svobody (zejména pokud šlo o křesťany z pohanství), což velmi pomohlo misijní činnosti apoštola Pavla.
Dodržování zákona a časté modlitby v chrámu zapříčinily, že byl ve velké úctě u židů i křesťanů a byl duchovní oporou národa. Pro tuto svoji zbožnost byl nazýván též „Spravedlivý“. Tato skutečnost ale nebyla po vůli saduceům, kteří hledali vhodnou příležitost, aby jej usmrtili. Tato příležitost se naskytla po smrti prokurátora Festaa před příchodem prokurátora Albina, kdy pod prozatímním vedením velekněze Annáše II., syna velekněze Annáše, který je známý z procesu s Ježíšem, byl Jakub odsouzen na smrt. Dle křesťanské tradice byl shozen z křídla chrámu a poté kamenován, a to v r. 62. Právě tento Jakub, biskup jeruzalémské církve, je považován za autora listu.
AUTENTIČNOST LISTU
Do poloviny 3. století panovalo přesvědčení, že autorem listu je Jakub Mladší. Tím byla zaručena i jeho kanonicita. Tento názor se udržel zejména v Egyptě, Palestině a Sýrii. Důvodem bylo, že list byl adresován především židokřesťanům, kteří apoštola dobře znali. Pochybnosti o listu mohly vzniknout až po zániku židokřesťanských společenství a list se postupně dostával do rukou pohanokřesťanů. Svědectví pochází od Origena, Klementa Alexandrijského, Cyrila Alexandrijského, Klementa Římského a dalších. Koptský překlad Písma na konci 2. stol. uvádí list Jakubův jako inspirovaný. Jeroným vzpomíná, že dle Eusebia někteří pochybovali o pravosti tohoto listu. K nim patří především nestoriáni, kteří vedli diskuze o pravosti tohoto listu.
ADRESÁTI LISTU
Za adresáty listu je třeba považovat jednoznačně židokřesťany. Vyplývá to z toho, že čitatelé dobře znají SZ a židovské zvyky. Autor nehovoří o modloslužebnictví, ale spíše hovoří o typických hříších Židů: nesprávné posuzování bližních, lehkomyslné přísahy, vášnivost a hašteřivost, snaha poučovat druhé. Není pravděpodobné, že by Jakub měl na mysli všechny židokřesťany, ale jde zejména o ty, kteří byli v blízkém vztahu s jeruzalémskou církví: Damašek, Antiochie, Kypr a Alexandrie. Šlo tedy o židokřesťany v diaspoře.
ČAS A MÍSTO VZNIKU LISTU
Z povahy listu vyplývá, že dobu vzniku je třeba umístit v rozpětí let 45 – 49. V listu se totiž nehovoří o antagonismu mezi židokřesťany a pohanokřesťany. Je to doba, kdy apoštol Pavel ještě nerozvinul svoji misijní činnost v Malé Asii. Jakub nepíše na základě nějakých dokumentů, ale sám od sebe. Z tohoto důvodu list Jakubův můžeme považovat za nejstarší křesťanský dokument. Za místo vzniku se považuje Palestina. Ti, kteří popírají autentičnost Jakubova listu, datují jeho vznik do období let 70 – 150. Jsou to: Meyer, Windisch, Aland a další.
PŮVOD A CÍL LISTU
List je adresovaný židořesťanům, kterým nehrozilo odpadnutí od víry, ale kterým chyběla křesťanská horlivost a důkladné plnění požadavků křesťanského života. Neměli lásku, milosrdenství, křesťanskou skromnost atd. Takovýto život je nehodný křesťana a nepřináší spásu. V tomto listu je základní téma: „Víra bez skutků je mrtvá.“ Apoštol tak vyzývá své čitatele, aby se vrátili k prvotní náboženské horlivosti a dokonalosti a varuje před vlivem „starého ducha“. Tato skutečnost určila morální charakter listu. Protože většina jeho čitatelů patřila k chudobným vrstvám, které byly ještě utlačované „od svých“, má list v tomto směru i sociální charakter.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Ostatní dokumenty
AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura