ŘÍMANŮM
Když přivedl r. 63 př. Kr. Pompeius do Říma jako zajatce Aristobula II. a jeho syna Antigona, přišlo s nimi i mnoho Židů. A když dostali svobodu, zůstali mnozí v Římě. Někteří Římané, hlavně ženy, poznali jejich monoteismus a přijali víru v jednoho Boha. Proto už o svátcích Letnic, když Duch svatý sestoupil na apoštoly, byli v Jeruzalémě přítomni i mnozí Římané a římští židé. Pravděpodobně už tehdy někteří z nich po Petrově kázání uvěřili v Krista a přijali křest. Ti potom zřejmě byli prvními křesťany v Římě. Vlastním zakladatelem římské církve je podle tradice apoštol Petr, který tam přišel na začátku vlády císaře Claudia, asi roku 42. Nejdříve kázal hlavně židům, ale když Claudius židy z Říma vyhnal (v r. 49), opustil apoštol Petr načas Řím a víra v Krista se stávala stále více záležitostí pohanokřesťanů. Takový byl tedy počáteční vývoj křesťanské církve v Římě.
Sepsání listu Římanům spadá do doby tříměsíčního pobytu apoštola Pavla v Řecku (Sk 20, 2 – 3), ke konci jeho třetí apoštolské cesty. Bylo to zřejmě na začátku roku 58 v Korintu. Pavel hledal nové pole působnosti. Zatoužil hlásat evangelium v druhé, západní části římského impéria (…„až do Španěl je chtěl zanést,“ jak o tom svědčí Ř 15, 23 – 24). List Římanům byl svým způsobem ohlášením jeho příchodu a jakýmsi souhrnem celé Pavlovy věrouky. Vlastním a hlavním cílem bylo ukázat a dokázat římským křesťanům, jaký poklad mají v nové víře. Vždyť evangeliem se projevuje „…moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří“ (Ř 1, 16). Základní pravdy, které z toho plynou, jsou např.: univerzalita spásy, rovnost všech vzhledem k podmínkám spásy a nutnost ospravedlnění pro všechny skrze víru v Krista Ježíše. Myšlenka ospravedlnění převládá v celém listu a její hlavní teze je: Lidstvo se odcizilo Bohu. Pohané mohli poznat Boha ze stvořeného světa, nevyvodili však z toho důsledky a propadli modloslužbě. Židé se sice chlubí svým vyvolením, ale jejich skutky se od okolního světa moc neliší. Boží milosrdenství se však slitovalo nade všemi. Jako skrze Adama přišel na svět hřích, tak skrze Krista přišla spása. Hřích byl poražen milostí. Člověk už není otrokem hříchu, ale synem ospravedlnění. Bůh udělal všechno, aby svému lidu ukázal cestu, která vede ke spáse. Apoštol ukazuje na rozdíl mezi Starým a Novým zákonem a snaží se obojí uvést v soulad, protože obojí pomáhá uskutečnit vykupitelské Boží plány, obojí směřuje ke Kristu a ústí v něm, jakožto v jediném prostředníku naší spásy. Kam dospěje lidstvo bez něho, ukazují dějiny minulých věků: Všechno lidstvo zbloudilo na cestu zla, dalo se do služby hříchu, a proto všichni lidé potřebují ospravedlnění. Od XII. kapitoly začíná morální část, napomenutí a povzbuzení ke křesťanskému životu. Obzvláště láska k bližnímu má vyznačovat život věřících. Láska je přece vyplněním zákona. Je třeba procitnout z lhostejnosti (ze spánku), neboť každým dnem se blíží naše spása (smrt, soud a odplata). Příkladem a posilou ať nám je sám Kristus. V závěru se zmiňuje apoštol o zamýšlené cestě do Španělska, připojuje pozdravy a končí Boží chválou. Pravost listu je potvrzena z tradice Klementem I., Klementem z Alexandrie, Ignácem z Antiochie, bludařem Marcionem a dalšími.
INTEGRITA LISTU
V tomto směru bývají vyslovené pochybnosti ohledně dvou posledních kapitol, tzv. doxologie (Ř 16, 25 -27), která se v některých kodexech nalézá po Ř 14, 23. Doxologie mohla být přenesena za tuto kapitolu z toho důvodu, že poslední dvě kapitoly se při bohoslužbách nečtou. Na tomto místě se nalézá v syrském a gótském překladu u Jana Zlatoústého a Theodoreta. V papyru Chester beattiP46 se doxologie nalézá též po Ř 15, 23. Hlavní řecké kodexy Sinajský, Vatikánský, většina majuskul a minuskul, kopské a syrské překlady mají doxologii na konci listu. Z toho vyplývá pouze jeden závěr. Doxologie jako taková je původní, ale umístění je liturgické povahy.
PŘÍČINA NAPSÁNÍ LISTU A JEHO CÍL
Pavel se většinou věnoval národům u Egejského a Středozemního moře. Nyní se mu však naskýtá možnost (apoštol Petr je mimo Řím a Žid Pavel má římské občanství), aby se věnoval národům Západu, zejména Římanům. Pavel, který se nacházel tou dobou v Korintu, se rozhodl, že odešle římským křesťanům list, kterým si chtěl připravit půdu pro svoji práci mezi nimi bez ohledu na jejich původ. O postavení a problémech římské církve se Pavel mohl dovědět od jejich členů, které vzpomíná v listu a s kterými se vícekrát setkal. Proto mohl svůj list zaměřit velmi konkrétně a podle duchovních potřeb této církve. Správnost postupu apoštola Pavla potvrzuje ta skutečnost, že v čase jeho příchodu do Říma římští křesťané ho přišli nadšeně přivítat (Sk 28, 15). Pavel splnil svůj záměr i očekávání římských křesťanů. Upevnil je ve víře a zároveň dobře poučil. List má především dogmatický charakter a představuje první traktát, který se zaobírá důležitou otázkou ospravedlnění člověka skrze víru v Krista a milost Boží, a ne skrze skutky Zákona. List nemá polemický charakter. Apoštol nevystupuje proti judaistům v římské církvi, ale má na zřeteli spíše ty Židy, kteří zatím odmítají Krista a jeho evangelium.
MÍSTO A ČAS NAPSÁNÍ LISTU
List Římanům byl napsaný v době tříměsíčního Pavlova pobytu v Korintu, r. 57 – 58 (Ř 15, 25 – 29; Sk, 19, 21 a dále).
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Ostatní dokumenty
AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura