BUDDHISMUS
Vysvětlit a pochopit buddhismus v jeho dějinné posloupnosti je poměrně obtížné. Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, i když v mnoha textech vystupuje spousta božstev - bytostí, žijících ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v Boha, jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V mahájáně se objevuje systém osvícených bytostí (bódhisattvů), které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tento systém se však v theravádovém buddhismu, který sám sebe považuje za původní, nijak neobjevuje.
BUDDHŮV ŽIVOT
Na historicky ověřená fakta je život Buddhy poměrně chudý. Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti o jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy. Buddha se před osvícením jmenoval Siddhárta Gautama, žil přibližně v letech 563-483 př. Kr., pocházel z knížecího rodu Šákjů vládnoucího na území severní Indie. Rodiči byli kníže Šuddhódana a kněžna Mája, která zemřela brzy po jeho narození. Prince vychovávala nevlastní matka. Siddhártu Guatamovi se dostalo od otce výborného vzdělání, které jej mělo připravit na vladařskou dráhu. Otec se snažil, aby syn nepoznal žádné utrpení osobně, ani zprostředkovaně. Ve věku šestnácti let se oženil se svou sestřenicí, princeznou Jašódharou a měl s ní syna Ráhula. V průběhu manželství Gautama přece jenom poznal, co je utrpení, viděl kolem sebe útrapy nemoci a stáří, viděl umírání člověka a rozklad jeho těla. Toto poznání rozhodujícím způsobem ovlivnilo jeho další život. Po třinácti letech šťastného manželství se rozhodl opustit dosavadní život pohodlí, blahobytu a přepychu. V 29 letech odešel z domova hledat při odříkavém životě duchovní hodnoty, především záchranu či spásu od utrpení. V dalších šestnácti letech se snažil si osvojit učení a asketismus různých hinduistických duchovních škol. Tento život, naplněný rozjímáním, jógou a posty, při kterých vyhubl na kost a podvýživou mu vypadávaly vlasy, ho neuspokojil. Uvědomil si, že krajní askeze je stejně neužitečná jako život v přepychu, kterému se oddával dříve. Siddhárta Gautama se rozhodl pro tzv. střední cestu, začal se vyhýbat extrémům, obrátil se k vlastnímu nitru a začal hledat odpovědi na základní životní problémy. Pod posvátným stromem (fíkovníkem) ve městě Bódhgaja po vnitřním zklidnění a meditaci dosáhl konečného cíle - probuzení, osvícení. Dosáhl tedy osvícení, nikoliv zjevení. Stal se Buddhou – Probuzeným, Osvíceným. Dosáhl konečného cíle – nirvány, dokonalého pokoje a osvobození od touhy a utrpení. Buddha byl také nazýván Šákjamuni – mudrc z rodu Šákjů. Potom se Buddha odebral do Sárnánthu, kde pronesl své první kázání k pěti společníkům. Tito se stali jeho prvními žáky. Poté se věnoval v povodí Gangy své kazatelské a učitelské činnosti, která trvala 45 let. Doprovázelo jej jeho společenství – žáci, kteří pocházeli ze všech kast. Putovali s Buddhou vždy osm měsíců, zbytek roku – období dešťů – trávili žáci – mniši nejprve v bambusových chatrčích, později v klášterech. Řeholní obec tvořili mniši i jeptišky. Buddha zemřel v osmdesáti letech, jeho tělo bylo spáleno a ostatky rozděleny mezi osm rodových skupin. V r. 1898 odkryl archeolog W. C. Peppé u vesnice Pipráhvy kopulovitou stavbu zvanou stúpa, kde v pískovcové schránce byla objevena pravděpodobně část ostatků – kostí Buddhy spolu se zlatými předměty a nápisem tvrdícím, že ostatky jsou pravé.
BUDDHOVO UČENÍ
Ve svém učení Buddha sice vycházel z bráhmanismu, ale nevyučoval náboženství. Buddha prohlásil, že není třeba se starat o Nejvyšší Bytost, o níž nemůžeme poznat nic jistého. Buddha se obíral výhradně člověkem, jeho pozemským životem a osvobozením z utrpení. Jeho tzv. střední cesta znamená vyvarování se jak smyslových požitků, tak i krajního odříkání. Je založena na vlastním úsilí a schopnostech člověka, nepočítá s pomocí boha – bohů. Podle Buddhova učení se lidské „já“ skládá z pěti složek: z těla, pociťování, vnímání, pudů a vědomí, které podléhají neustálé proměně, takže to není věčná a nesmrtelná duše, co spojuje minulé a budoucí životy člověka, ale zákon lidských skutků (karma) – nevyhnutelný zákon příčiny a následku. Nirvána, která je nestvořená, je stavem, kdy skončil koloběh převtělování, a tím i utrpení.
Nejkratší formulace Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího:
- Vše (sanskáry) je pomíjivé (anitja),
- Vše (sanskáry) přináší utrpení (duhkha),
- Všechny jevy (dharmy) jsou iluzorní jako sen (anátman).
Jádro Buddhova učení podávají tzv. Čtyři vznešené pravdy:
- - Existuje utrpení, všechno bytí je utrpení
- - Existuje příčina utrpení, utrpení vzniká z touhy nebo žádosti
- - Utrpení je možné ukončit, vyhasnutí touhy znamená konec utrpení
- - Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení a vyhasnutí touhy (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).
K nim se druží pět základních pravidel (v jednotlivých školách mají různá znění, ale obsah zůstává) pro všechny stoupence buddhismu:
- - zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
- - zdržet se braní věcí, které nejsou dávány (nekrást)
- - zdržet se nesprávného sexuálního chování
- - zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat...)
- - zdržet se zneužívání omamných prostředků
Buddhovo kázání o střední cestě a Čtyřech vznešených pravdách shrnuje podstatu probuzení – osvícení. Buddha nikdy nepokládal svá kázání za inspirovaná bohem, nebo bohy, za jeho původce považoval sám sebe. Podle něho probuzení není darem bohů, ale lze jej dosáhnout osobním úsilím.
Buddhovo učení tedy není náboženstvím, ale filozoficko – etickou naukou.
POSVÁTNÉ KNIHY
Buddha sám žádné dílo nenapsal, jeho učení bylo tradováno žáky a následovníky ústně. Teprve v 1. století př. Kr. vznikl soubor posvátných knih zvaný Tipitaka neboli Pálijský zákon, který obsahuje 31 spisů. Tipitaka – Trojí koš se dělí do tří oddílů:
- Vinajapitaka – Koš řádové kázně obsahuje převážně pravidla a předpisy řeholního života mnichů a jeptišek.
- Suttapitaka – Koš nauky obsahuje kázání pronesená Buddhou a jeho hlavními učedníky a vyprávění o jeho životě.
- Abhidhammapitaka – Koš konečného učení tvoří komentáře k buddhistickým naukám, jsou zaměřené na filozofii a vyšší učení.
Existuje i pozdější sanskrtská verze Pálijského zákona zvaná Tripitaka. K dalším nejstarším textům patří také Dhammapasam – Stezka zákona, což je sbírka krátkých veršovaných ponaučení, průpovídek a podobenství. Později vznikají další posvátné knihy, které jsou charakteristické pro pozdější mahájánový buddhismus. Těchto spisů je velmi mnoho, počítají se na tisíce. Tyto knihy přinášejí různé podrobnosti a spekulace, které se v původních textech nevyskytují.
ETIKA
Původní buddhismus je etická nauka o spasení od utrpení vlastní silou. Pro buddhisty je závazné patero přikázání (viz. výše: pět základních pravidel…). Vedle těchto přikázání, která jsou závazná pro všechny buddhisty, existují ještě další – přísnější, která jsou určena pro mnichy. Buddhistická etika vykazuje řadu shod s křesťanskou etikou, ale filozoficko-teologická východiska jsou v obou náboženstvích diametrálně odlišná. Buddhistická láska je jen prostředníkem k cíli, buddhistu vede vždy pouze ohled na jeho vlastní prospěch, jaké má jeho chování dopad na karmu a věci se od ní odvíjející. Etika vyniká v úctě k živým tvorům – je zakázáno je zabíjet a působit jim utrpení. Mnich např. cedí vodu, aby nepozřel žádného živého tvora. Buddhistická ochrana života souznívá se současnými ekologickými snahami, i když se vybírá pouze to, co je momentálně pro ekology atraktivní.
VÝVOJ BUDDHISMU
Po Buddhově smrti vznikla potřeba organizace a ustanovení kánonu pro jeho žáky a následovníky, především však pro mnichy. Konaly se celkem tři velké sněmy mnichů. První se konal brzy po smrti Buddhy, další zhruba o sto let později. Třetí sněm se konal r. 245 př. Kr. za krále Ašóka (273-232 př. Kr.). Jeho zásluhou se buddhismus změnil z indické sekty ve světové náboženství. Do 6. - 7. století se upevnil v celé jihovýchodní Asii a na Dálném východě. Ve 13. století buddhismus z Indie téměř vymizel vlivem obnovy hinduismu, tlaku islámu a stal se menšinovým společenstvím.
Buddhismus ale není jednolitým náboženstvím, či filozofií, ale dělí se na více směrů, škol a sekt. Nejdůležitější jsou dva hlavní směry – hínajána a mahajána.
- Hínajána – Malý vůz
Hínajánou se rozumí starší vývojová větev buddhismu, blízká původnímu Buddhovu učení. Jedná se o konzervativní směr, který zdůrazňuje především úsilí o vlastní spásu na základě asketického a mnišského způsobu života. Hínajánou začali v mahájánových textech být posměšně označováni stoupenci těchto starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. Podle vadžrajánových textů je hinajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle Vadžrajány jsou stoupenci tohoto směru vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou, a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.
- Mahájána – Velký vůz
Jím rozumíme mladší vývojovou fázi buddhismu, která se vzdálila od původní Buddhovy nauky. Pro tento směr je charakteristické zbožštění Buddhy. Neexistuje jediný Buddha, Buddhů je více. Jedním z článků tohoto vývoje je učení, že Buddha je prapříčinou světa a jako takový je nazývaný Adibuddah – Prabudha. Z něj se silou meditace vyroňují – vystupují Buddhové a bódhisattvové (osobnosti, které dosáhly nirvány). V mahájáně se navíc přebírají hinduistická a jiná božstva. Zdůrazňuje se, že cesta spásy je otevřena všem věřícím a nikoliv jenom mnichům.
Z mnoha buddhů a bódhisattvů mahájánového buddhismu je nejoblíbenější buddha Amitábha, který představuje ztělesněnou moudrost a slitovnou něhu. Nejuctívanějším z bódhisattvů je Avalókitéšvara, je bódhisattva nekonečného soucitu. Některé buddhistické školy nabyly specifického místního zabarvení, což platí obzvláště o zenovém buddhismu. Jeho název je odvozen od pěstování meditace. Původně vznikl v Číně obohacením buddhismu o taoistické prvky a dále se rozvinul v Japonsku.