P001 Pavouk a žeň
Byl jednou jeden pavouk, který bydlel v pšeničném poli. Byl to velký pavouk a upředl nádhernou síť mezi dvěma stébly pšenice. Ztloustnul ze všech těch brouků a much, které se do jeho sítě chytily. Líbil se mu jeho domov a plánoval si, že tu zůstane po zbytek života.
Jednoho dne pavouk do své sítě chytil malého brouka a právě ve chvíli, kdy se ho chystal sníst, brouk povídá:
„Když mě pustíš, řeknu ti něco důležitého, co ti zachrání život.“
Pavouk se na chvilku zarazil a poslouchal, neboť ho to pobavilo.
„Raději bys měl tohle pole opustit,“ řekl brouk „budou žně!“
Pavouk se zasmál a řekl: „O jaké žni to mluvíš? Zdá se mi, že mi tu vyprávíš pohádky.“
Ale brouk řekl: „Ne, ne, je to pravda, majitel tohoto pole ho už brzy přijde sklidit. Všechna stébla poseče a pšenici sesbírá. Jestli tu zůstaneš, zabijí tě obrovské stroje.“
Pavouk řekl: „Nevěřím ve žně a obrovské stroje, které sekají pšeničná stébla. Jak mi to můžeš dokázat?“
Brouk pokračoval: „Jen se podívej na pšenici. Vidíš, jak roste v řadách? To dokazuje, že ji tu někdo vysázel.“
Pavouk se zasmál a posměšně řekl: „Toto pole prošlo vývojem a nemá to nic společného s nějakým tvůrcem. Pšenice takhle roste vždycky.“
Brouk vysvětloval dál: „Ne, ne, toto pole patří majiteli, který je vysázel a brzy ho přijde sklidit.“
Pavouk se zasmál a řekl broukovi: „Já ti nevěřím.“ A pak si pavouk dal toho brouka k obědu.
Ještě o pár dní později se pavouk smál tomu, co mu brouk vyprávěl.
Pomyslel si: „Žeň! Taková hloupost. Žiju tu celý život a nikdy mě nic neobtěžovalo. Jsem tu od té doby, co ta stébla byla jen pár centimetrů nad zemí a budu tu žít až do konce svého života, protože tohle pole nikdy nic nezmění. Život je dobrý a já jsem v pohodě.“
Druhého dne byl krásný, slunečný den v pšeničném poli. Nebe bylo jasné a nezafoukal ani větříček. Toho odpoledne, právě když se pavouk chystal, že si schrupne, si všiml, že se k němu blíží oblaka prachu.
Zaslechl hluk a řekl si: „To by mě zajímalo, co to asi je.“
Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.
Bible, 2 List Petra 3, 10
P002 Pokuta
Petr se podíval na tachometr a pak teprve zpomalil: 79km a je tu padesátka. Tenhle měsíc už počtvrté. Jak je možné že mě tolikrát chytli?
Policista vystoupil z vozu a zamířil k němu.
Tomáš? Tomáš z církve? Petr se zasunul hlouběji do sedadla. Tohle bylo horší než pokuta, co bude následovat. Policajt, křesťan z kostela, kam chodí. A já s ním mám zítra připravovat to dětské odpoledne, vlastně ho ani pořádně neznám. No, co, tak jsem se jenom chtěl po dlouhém dni v kanceláři dostat trochu dřív domů. Vystoupil jsem z auta a šel k muži, kterého jsem vídal skoro každou neděli. K člověku, kterého jsem v uniformě nikdy neviděl.
„Ahoj, Tome. To je ale setkání!“
„Ahoj, Petře.“ Žádný úsměv.
„Tak jsi mě čapnul, spěchal jsem za ženou a dětmi.“
„No, jasně.“
Tomáš se zdál trochu nejistý. Bezva.
„V práci jsme to teď hodně přetáhli. Obávám se, že jsem pro jednou trošku porušil pravidla.“ Petr kopl do oblázku na chodníku. „Martina říkala něco o bifteku dneska večer. Chápeš, ne?“
„Jo, to chápu. A taky vím, že už je to tento měsíc poněkolikáté. Chlapi u nás si už o tobě povídají.“
Ajaj! Tohle nevypadalo dobře. Čas změnit taktiku.
„Kolik jsi mi naměřil?“
„79km. Šel by sis prosím tě sednout zpátky do auta?“
„Hele, Tome, počkej. Díval jsem se na tachometr hned, jak jsem tě viděl. Bylo tam stěží 60. Nemohli bychom to nějak udělat?“ Lež s každou další pokutou klouzala snadněji.
„Petře prosím tě, vrať se do auta.“
Petr se nervózně protáhl dveřmi do auta. Přibouchl dveře a upřeně zíral na palubní desku. S otevřením okna nijak nespěchal. Minuty plynuly. Tomáš něco zapisoval. Proč si neřekl o řidičák? Ať je to jak chce, hned tak si vedle něho v kostele nesednu. Policajt! Co může člověk čekat od policajta? Zaklepání na okénko ho vytrhlo z přemýšlení. Tomáš držel v ruce složený list papíru. Petr stáhl okénko tak na 5 centimetrů – dost na to, aby mezerou Tomáš papír prostrčil.
„Dík.“ Petr ve svém hlase nedokázal potlačit podrážděnost. Tomáš se beze slova vrátil do svého auta. Petr jeho odjezd sledoval v zrcátku. Potom rozevřel list papíru. Kolik to bude asi stát? Počkat. Co to je? Nějaký vtip? Pokuta to teda určitě není. Petr začal číst.
„Milý Petře, měl jsem dceru. Bylo jí šest, když ji srazilo auto. Hádáš správně. Řidič jel příliš rychle. Pokuta, nějaký ty body. Pak si dokonce i něco odseděl. Myslím, že to bylo půl roku a byl volný. Volný, aby mohl obejmout své dcery. Všechny tři. Já měl jenom jednu a budu muset počkat až do nebe, abych ji mohl znovu obejmout. Už jsem se tomu člověku pokoušel tisíckrát odpustit. A tisíckrát jsem myslel, že už jsem mu odpustil. Možná ano, ale musím to udělat znovu. I teď... Modli se za mě. A buď opatrný. Můj syn je všechno, co mi zbylo.“ Tomáš.
Petr si znovu v mysli přehrál, jak Tomášovo auto zacouvalo a odjelo pryč. O patnáct minut později také Petr zamířil domů, pomalu a s modlitbou za odpuštění. Když dojel domů, objal překvapenou manželku a děti.
Život je velký dar. Zacházejme s ním opatrně.
Spravedlnost chrání toho, kdo žije bezúhonně, kdežto svévole vyvrací hříšníka.
Bible, Přísloví 13, 6
P003 Paraolympiáda
Na Olympijském stadionu v Seattlu stálo před nějakým časem, devět atletů. Všichni mentálně, a nebo fyzicky postiženi na startu závodu na 100m. Zazněl výstřel a závod započal. Ne každý běžel, ale každý se chtěl zúčastnit závodu a vyhrát.
Běželi po trojicích a jeden hoch zakopl a spadl, udělal několik kotrmelců a rozplakal se. Těch osm dalších ho slyšelo plakat. Postupně začali zpomalovat a začali se otáčet. Pak zastavili a vrátili se… Všichni.
Jedno děvče s Downovým syndromem si sedlo vedle něj, objalo ho a zeptalo se: „Už se cítíš lépe?”
A pak šli, všech devět, držíce se za ramena až do cíle. Všichni diváci povstali a tleskali. A potlesk trval hodně dlouho…
Proč?
Myslím si, že proto, že všichni věděli, že jednali správně. Někde hluboko v nás všichni víme, že nejdůležitější věc v životě není, abychom sami vyhráli. Mnohem důležitější věc v životě je pomoci druhým vyhrát. Myslím, že to je jedna z věcí, kterou nám takovýto človíčkové a děti stále musí připomínat, jinak bychom na ni zapomněli. (Není to taky náhodou odpověď na otázku, proč Pán Bůh dopouští, že se čas od času narodí postižené dítě?)
V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“
Bible, Matouš 18, 1 - 4
P004 Praktická láska
O lásce se už mnoho napsalo i namluvilo. Taky jste určitě viděli mnoho filmů, které se lásce věnovaly. Většinou se ale o lásce píše a mluví jako o jakémsi vzplanutí, hřejivém pocitu, který nás nutí na milovanou osobu myslet, nosit jí dárečky, bojovat za ni. Končí pak vášnivým polibkem někde na pláži, či jiném romantickém místě. Je to ale skutečná láska? Když ne, jak potom skutečná láska vypadá? Jak by se měl láskyplný člověk chovat?
Před mnoha lety žil v dnešní Itálii člověk, který se jmenoval František, a protože pocházel z malého městečka Assisi, později se mu začalo říkat František z Assisi.
Po tom, co viděl umírat mnoho lidí ve válečném tažení, se rozhodl, že najde odpověď na otázku: „Co je smyslem života a jak vypadá opravdová láska.“
Při svém hledání se setkal se svým Stvořitelem. O tom, že právě zde dostal odpověď na svoji otázku, není pochyb. V jeho životě nastaly tak dramatické změny, že se k němu během několika let přidalo mnoho lidí a jeho poselství se začalo šířit po celé Evropě. Lidé byli tak zasaženi jeho způsobem, kterým o lásce nejen mluvil, ale také ji projevoval, že byli ochotni mnohdy velmi radikálně změnit svoje životy. Vzdávali se majetku ve prospěch chudých. Chodili ošetřovat nemocné do údolí malomocných a pomáhali všude tam, kam by obyčejný člověk nikdy nešel.
Podívejme se, o co František usiloval a o co prosil svého Nebeského Otce.
Pane,... udělej ze mne nástroj svého pokoje, abych přinášel:
lásku - kde je nenávist,
odpuštění - kde je urážka,
jednotu - kde je nesvornost,
víru - kde je pochybnost,
pravdu - kde je blud,
naději - kde je zoufalství,
radost - kde je smutek,
světlo - kde vládne tma.
Pomoz mi, abych netoužil
po útěše - ale těšil,
po porozumění - ale rozuměl,
po lásce - ale miloval.
Vždyť kdo dává, ten dostane, kdo odpouští, tomu je odpuštěno, kdo umírá, vstane k životu.
Tak takto vypadala modlitba a touha Františka z Assisi. Jistě cítíte, že i kdybychom jen z části usilovali o totéž, mnohé věci by se začaly rychle měnit. Co myslíte, nestálo by za zkoušku dát lásce zase skutečnou podobu?
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Bible, 1 list Korintským 13, 4 - 7
P005 Podvodník
Jmenoval se Jarda. Byl to pracant. Pracoval dlouhá léta ve velké stavební firmě jako stavbyvedoucí. Stavbu vždy dokončil včas, a co se termínů týče, bylo na něho spolehnutí. Často dostával ty nejobtížnější zakázky. Měl ale jeden nešvar. Často si ze stavby něco vozil domů. Tu pytlík cementu, který nedal do základů, tu nějakou tu izolaci, o kterou ošidil stavbu. Obkladačky, dlaždice, prostě, co se dalo ošidit, to ošidil a ze stavby odvezl. Vždycky to komentoval slovy: „Zase tak dobře mě neplatí, abych nemusel nic krást.“
Jednoho dne dostal příkaz vystavět ukázkovou vilu podle projektu, který mu bude nejvíc vyhovovat. Byla to fantastická nabídka. Mohl si vybrat dokonce i místo, které chtěl. Hned se pustil do práce. Ale protože si myslel, že na slepé důvěře zaměstnavatele vydělá, nakoupil nekvalitní materiál a zaměstnal nepříliš dobré dělníky, aby na materiálu a na mzdách ušetřil peníze, které by pak šly do jeho kapsy.
Vilu dokončil v rekordním čase a už se těšil, že za to určitě budou nějaké ty prémie.
„No, a i kdyby ne, za materiál, který jsem našidil, už jsem utržil pěkných pár korun,“ brumlal si pro sebe a byl spokojený sám se sebou.
„Pane řediteli, tady je klíč od vily, myslím, že budete spokojený.“
Ředitel se usmál a podal ho překvapenému stavbyvedoucímu zpátky.
Potřásl mu rukou a řekl: „Tato vila je dar pro vás, protože vám chceme projevit svou úctu a vděčnost za vykonanou práci.“
Jarda se nezmohl na slovo. V hlavě mu burácela jediná věta, kterou mu říkávala jeho babička: „Na každého jednou dojde!“
Mnoho lidí podvádí, lže a myslí si, že na to nikdy nikdo nepřijde. Často jim to prochází dlouhá léta. Jednoho dne ale předstoupíme před svého Stvořitele a budeme mu muset složit účty dokonce i ze zlých slov. Nemyslím, že naší motivací k poctivosti by měl být strach. To většinou mnoho dobrého nepřinese. Daleko lepší je láska z čistého srdce. Protože, koho máme rádi, toho přece nebudeme šidit. Daleko lepší je láska z čistého srdce, jak k Bohu, tak k lidem. Ta nám totiž pomůže zachovat se poctivě a unést ty nepoctivé.
Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co vám právem patří?
Bible, Lukáš 16, 10 -12
P006 Pověst o vzniku Litomyšlského orloje
Vše začalo malicherným sporem tehdejšího litomyšlského starosty Jana Lauba, místního lékárníka, a hodináře Karla Adamce. Dnes už nikdo neví, kvůli čemu to bylo. Vyhýbavé pohledy postupně přerostly ve větší a větší hořkost, a od hořkosti byl už jen maličký krůček k nenávisti. A tehdy se to stalo.
Karel měl zvláštní sen. Procházel se jako obvykle po litomyšlském náměstí. Čas se líně vlekl a Karel chodil, pozoroval lidi a přemýšlel o novém hodinovém strojku. Karel byl totiž hodinář, a ne ledajaký. Zdědil své řemeslo po otci a byl už třetí generace hodinářů v rodině. Jeho hodiny tikaly v domech nejednoho boháče, a to nejen v Litomyšli. I přes své mládí byl opravdovým mistrem. Teď už nějaký pátek nosil v hlavě něco nového. Nemělo to sice tvar, ale už to bylo na dosah, to Karel dobře věděl. Ještě tomu něco chybělo….
Zastavil se u radnice a jeho zrak spočinul na zvláštním muži. Seděl těsně pod věží, oči zavázané, a jako by na někoho čekal. I přesto, že vypadal spíše jako tulák, v jeho chování bylo něco zvláštního, přitažlivého. Karel se zastavil a chvilku ho pozoroval. A najednou zjistil, že vyrazil přímo za tímto mužem, hnán jakousi zvláštní touhou.
„Co to dělám?“ pomyslel si. „Jsem přece ctihodný muž a vybavovat se s tulákem, to je to poslední, co bych měl…“
Ale stejně šel. Nedokázal si to vysvětlit.
„Dobrý den, Karle,“ pozdravil ho muž.
„Ty víš, kdo jsem? Vždyť mě přece ani nevidíš,“ podivil se Karel.
Muž se jen usmál. „Vidím víc, než si myslíš.“
„Tomu nerozumím. Kdo vlastně jsi?“
„Říkají mi Zrak Boží.“
„To je zvláštní jméno,“ podivil se Karel. „Proč ti tak říkají, když máš zavázané oči? Myslel jsem si, že jsi slepý.“
„Nejsem slepý, jen většina lidí nesnese můj pohled.“
„Proč?“
„Protože, kdo pohlédne do mých očí, pozná pravdu a dokáže rozpoznat čas.“
„Dokáže rozpoznat čas? O čase něco vím, jsem hodinář.“
„Já vím.“
„Ty víš? Myslím, že si ve svém životě nepřeji nic víc, než pochopit čas.“
„Dobře, řekl muž a sundal si šátek z očí.“
To, co Karel viděl, navždy změnilo jeho život. Hleděl do očí tak krásných a zároveň tak smutných, že myslel, že mu pukne srdce. Najednou uviděl svou bídu a špatnost. Do očí se mu tlačily slzy, proudy slz. Poklekl, plakal a plakal. Nebyl schopen slova. Muž k němu přistoupil, jemně se dotkl jeho ramena a zašeptal: „Dnes je čas odpuštění.“
A Karel věděl, že je odpuštěno jemu, a taky věděl, co udělá. Toho dne se probudil jiný Karel. Jeho první kroky směřovaly na radnici. O tom, jak hrdý Karel poklekl před starostou a prosil za odpuštění, se v Litomyšli povídalo ještě dlouhý čas. Z Karla Adamce a starosty Jana Lauba se stali nejlepší přátelé. A tehdy se Karel zavřel na dlouhou dobu do své dílny. Po čase sestrojil hodiny, vlastně orloj. Jeden ze tří českých orlojů. Všem pak říkal, že ho udělal proto, aby se lidé naučili rozpoznávat časy hodin, dnů a let. Odtud nápis, který orloj zdobil a dnes už zmizel v propadlišti dějin:
„Virtus oMni loco nasCitur, oMnes InvItat serVos reges“, což v překladu znamená: „Ctnost se rodí na každém místě, všechny vybízí, otroky i krále.“
Čas nás omezuje. Nikdo neví, kolik ho má. A právě protože to nevíme, měli bychom ho využít co nejlépe. Nepromarněme ho. Je také důležité rozpoznat, k čemu je právě v této chvíli čas určený, tak jako to poznal hodinář Karel v naší pověsti. Někdy je to snadné. Sázet semínka na zahrádku v zimě asi nebudeme, ani studovat vysokou školu, když je nám teprve osm. Čím jsme ale starší, tím je obtížnější rozpoznat k čemu je chvíle, kterou prožíváme, určena. Je tu ale moudrý Rádce, který nám nabízí i zde svou pomoc. A věřte nebo ne, rozpoznání té pravé chvíle na to, či ono, nám velmi usnadní život.
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat…
Bible, Kazatel 3, 1 – 2
P007 Poslední místo
V pekle už bylo plno, a před jeho bránou ještě čekala dlouhá fronta. Ďáblu nezbylo, než odepřít dalším přicházejícím vstup.
„Máme už jenom jedno místo, a to by mělo logicky patřit největšímu hříšníkovi,“ prohlásil.
„Je mezi vámi aspoň nějaký masový vrah?“ Nikdo se nehlásil.
Aby ďábel našel toho nejhoršího člověka, začal hříšníky ve frontě vyslýchat. Po chvíli uviděl jednoho, který stál opodál.
„Co jsi udělal ty?“ zeptal se.
„Nic. Já jsem dobrý člověk a jsem tady omylem.“
„Něco jsi určitě udělat musel,“ ušklíbl se ďábel, „každý něco udělal.“
„To dobře vím,“ přesvědčeně odpověděl muž, „ale já jsem se od všeho vždycky držel stranou. Viděl jsem, jak lidé pronásledují jiné lidi, ale já jsem se k tomu bláznivému honu nepřidal. Viděl jsem, jak otcové svoje děti nechávají umřít hladem nebo je prodávají do otroctví. Viděl jsem, jak slabé vytlačují na okraj společnosti jako její odpad. Viděl jsem, jak jenom pořád přemýšlejí, čím by se navzájem podvedli. Ale já jsem tomu pokušení odolal a nikdy jsem nic neudělal. Nikdy!“
„Vůbec nic?“ zeptal se nevěřícně ďábel. „Jsi si jistý, že jsi to všechno viděl?“
„Na vlastní oči!“
„A nic jsi neudělal?“ zeptal se znovu ďábel.
„Ne!“
Ďábel se zachechtal: „Tak pojď dál, příteli. To místo patří tobě!“
Napadlo vás někdy, že lhostejnost může být větší prohřešek než špatná pomoc. Už jsem potkal mnoho lidí, kteří ze strachu, aby něco nepokazili, tak raději neudělali nic. Zkuste se na to podívat z pozice člověka, který nutně potřebuje pomoct. Co by pro vás bylo horší? Nešikovná, nemotorná pomoc, nebo nezájem?
Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských.
Bible, Přísloví 3, 3 - 4
P008 Prťavá Adéla
Nikdo jí jinak neřekl. Prťavá Adéla. Byla to šikovná, čiperná holka. Školu zvládala s nadhledem. Nebyla téměř nikdy nemocná. Jediné, co byla, byla opravdu malá. Když říkám malá, tak myslím malá. Vždycky byla nejméně o hlavu menší než nejmenší ze spolužáků. Bylo to Adélčino trápení. Čas od času i plakala mamince na klíně a stěžovala si: „Mami, proč zrovna já musím být tak malá? Děcka se mi pořád posmívají!“
„Co je malé, to je milé,“ říkávala maminka a hladila Adélku po vlasech. „Já nevím, proč tě Pán Bůh stvořil takovou malou, ale co vím, má to určitě nějaký význam. Na to, jaký, ale musíš přijít sama.
„Zítra jedeme na výlet do Moravského krasu. Konečně.“
„Máš všechno sbalené?“ starala se maminka. „Jo, i ty svíčky na stezku odvahy. Paní učitelka říkala, že je tam nějaká strašidelná zřícenina a že tam rozmístíme svíčky a každý to projde sám, abychom překonali strach,“ hlásí Adélka.
Bylo pozdě odpoledne, když se utrmácení malí poutníci zastavili ještě asi dva kilometry od slíbené zříceniny. „ Máte chvilku rozchod,“ volá paní učitelka. „Buďte opatrní a nechoďte moc daleko.“
Během chvilky se výrazně zhoršilo počasí a začalo se blýskat.
„Kam se schováme, paní učitelko?“ vyptávaly se děti, které se shromáždily jako kuřata.
„Já nevím, děcka, musíme zkusit něco najít.“
„Já bych věděl,“ hlásí všetečný Jakub. „My jsme tady s Lubošem objevili jeskyni kousíček odtud a je fakt velká.“
„Tak nám ji ukažte, vy objevitelé!“ spolkla paní učitelka výtku, kterou už už měla na jazyku.
Vchod měl na výšku sotva metr. Překročili malý potůček, který byl hned za vchodem, a už se škrábali do asi pětimetrového kopečka. Vstoupili do rozlehlé jeskyně s písčitým dnem. Kupodivu tu bylo sucho. „Kluci, máte metál, to je skvělá skrýš před bouřkou. Tady chvilku počkáme, než to přejde.“
„Paní učitelko, nemohli bychom si zapálit ty svíčky, co máme na stezku odvahy?“
„To je dobrý nápad,“ chválí paní učitelka Petra, který už šermuje svíčkou před očima paní učitelky.
„Alespoň si nevysvítíme baterky. A bude to tu jako v kostele,“ přidávají se ostatní.
Venku zatím lije jako z konve. „ Co je to za hukot?“ ptá se Petr paní učitelky.
„Nevím, Petře, půjdu se podívat.“ „Mrkni na ně,“ kývne na kolegyni a už se kužel baterky pohybuje směrem ke vchodu. Potůček, který překročili, když vešli do jeskyně, se změnil v dravou řeku. Vchod zmizel pod kladinou.
„To je malér, co budeme dělat?“ „Musíme počkat, až voda opadne, snad to nebude dlouho trvat.“
Druhý den dětem došly zásoby a začaly se bát. Voda stále neklesala.
„Myslím, že už nás hledají, ale koho napadne, že jsme tady v jeskyni,“ šeptem sděluje paní učitelka kolegyni svoje obavy. „Musím něco podniknout, nebo se zblázním!“ „Jdeme na průzkum jeskyně, jestli nenajdeme nějaký jiný vchod. Kdo jde se mnou?“
Asi půlka dětí se zvedla. „ Šetřete baterky! Dívejte se pozorně!“
„Co vlastně hledáme, paní učitelko?“ „Cokoliv, co by nám pomohlo dostat se ven!“
Prolézali jeskyni křížem krážem.
„Paní učitelko, já nevím, jestli je to důležité,“ hlásí Jakub, „ale já cítím vítr.“
„Kde, Jakube?“ „Tady!“. Po chvilce pátrání objevili u stropu uzoučký tunel.
„Tím by prolezla leda myš nebo prťavá Adéla,“ prohlásil Kamil, známý nezbedník.
„Co jsi to řekl, Kamile?“ „Nic, paní učitelko. Já jsem to tak nemyslel.“
„Adélko, pojď sem.“ „Tady jsem,“ paní učitelko.
„Dokázala bys to?“ „No, když mě vysadíte, tak myslím, že ano.“
„Když se ti to povede, sežeň pomoc. Přivaž na strom u vchodu tady ten červený šátek, ať ten vchod lépe najdeš.“ „Nebojte se, paní učitelko, já to zvládnu.“ „ Buď opatrná.“
Adélka se jako had proplížila uzoučkým tunelem. Za chvíli se už ozývalo bušení kladiv a sbíječek, jak se snažili záchranáři s chlapy z vesnice rozšířit tunel do jeskyně. Večer už všechny děti najedené a spokojené spaly na chalupě pod zříceninou. A co se změnilo? Skoro nic. Jak už to tak bývá, některé děti se Adélce posmívat nepřestaly. Jen Adélce už to nevadilo. Vždycky, když slyšela: „ prťavá Adéla,“ naplnila ji zvláštní radost. Vždyť právě díky své velikosti dokázala zachránit životy, svých kamarádů, a to není málo!
Každý z nás je originál. Byli jsme stvořeni přesně tak, abychom dokázali splnit úkoly, které jsou pro nás nachystané. Někdy to chvilku trvá, než přijdeme na to, proč jsme třeba prťaví. Netrapme se tím, v důvěře se pusťme do úkolů, které máme před sebou. Nikdo je nedokáže splnit tak dobře jako my, protože jsou prostě šité nám na míru. A když se rozhlédneme, snažme se kolem sebe vidět ty, jejichž velikost nám může třeba jednou zachránit život.
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Druhé pak je toto: Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.“
Bible, Marek 12, 28 - 31
P009 Paní se smutnýma očima
Vždycky jsem se rád hýbal. Jednou, když jsem odcházel z tělocvičny, míjel jsem hlouček žen, které o něčem vzrušeně debatovaly.
„Nikoho nemám, kdo by mně pomohl,“ zaslechl jsem z hloučku.
„Co budeš dělat?
„Já fakt nevím.“
Dámy, nechci se vám míchat do hovoru, ale mohu vám nějak pomoct?
„Tady Zdenička má na sobotu domluvený náklaďák a nemá žádné chlapy na stěhování.“
„To je jako nějaký problém?“ řeknu se smíchem. „Kolik toho je?“
„Půlka vybavení třípokojového bytu.“
„Na kolik máte domluvené to auto?“
„Na osmou, ale bydlím až u nádraží,“ řekne paní „se smutnýma očima,“ jak jí v duchu přezdívám.
„Tak to je v pohodě. Máme v sobotu s dětmi výlet a sraz máme v devět na nádraží. Pošlu jim oběžník a sejdeme se v osm. Tak jsme domluvený. V sobotu v osm. Mějte se,“ mávnu na ně a už běžím ke kolu.
Tehdy jsem vedl skupinu asi dvaceti středoškoláků, se kterými jsme podnikali různé výlety, hráli bláznivé hry, byli jsme prostě prima parta. Protože tehdy nebyl facebook, ani mobily, měli jsme vypracovaný systém, jak si dát vědět, když bylo něco důležitého. Říkali jsme mu oběžník. Několikrát jsme to stopovali a většinou do hodiny všichni věděli, co se děje. Poslal jsem zprávu, která se pomocí naší důmyslné štafety dostala i k ostatním.
V sobotu se nás sešlo asi patnáct. Najeli jsme na to a celé stěhování netrvalo ani půl hodiny. Paní „se smutnýma očima“ nám děkovala, jako kdybychom udělali kdoví co. To už jsme ale byli na odchodu, hlavu plnou výletu. Uběhlo patnáct let. Dostal jsem pozvánku na sraz všech, co cvičili ještě ve staré tělocvičně. Neměl jsem zrovna nic, co by bránilo, abych se srazu účastnil.
„Zdravím všechny,“ mávnu na houf lidí, který se nerušeně baví. „Ahoj! Zdarec! Jak se máš? Tebe už jsme neviděli celou věčnost!“ ozývá se ze všech stran. Někdo se prodírá davem. Paní se smutnýma očima. Chci jí podat ruku, ale ona mně skočí kolem krku a začne plakat. „Ty jsi mi zachránil život, a já ti nikdy ani nepoděkovala!“
„Já??“ divím se. „ Kdy to bylo?“
„Pamatuješ si ještě, jak jste mně pomáhali se stěhováním?“ „Připomeňte mi to trochu.“
Paní se rozpovídala a já se začal pomalu rozpomínat. „Vždyť to tenkrát byla taková bleskovka, to ani nestálo za řeč.“
„Víš, já jsem se tenkrát rozhodla, že odejdu od svého manžela. Bil mě, ponižoval a já to už nemohla vydržet. Stálo mě to ohromné úsilí, protože jsem se ho bála. Když jsem mu řekla, že odcházím, vysmál se mi a řekl mi, že jsem taková nána pitomá, taková budižkničemu, že mně stejně nikdo nepomůže. Že jsem budižkničemu, mi říkal tak dlouho a tak často, že jsem tomu věřila. Tenkrát jsem si řekla, že když nikoho neseženu na stěhování, jsem opravdu k ničemu a pro takové tu není místo. Chtěla jsem spáchat sebevraždu. No, a pak jste se tu objevili vy. Houf mladých lidí, který to, co pro mě byl nepřekonatelný problém, zvládli za pár minut. Pro mého bývalého manžela to byl takový šok, že se nezmohl ani na slovo a já mohla v pokoji odejít. Vlilo mně to takový elán do žil, že to, co pak následovalo, jsem zvládla s lehkostí, která mě nepřestávala udivovat.“
Stál jsem jako opařený. „Jak se děkuje za život?“ zeptala se mě paní s dnes už veselýma očima a já nevěděl, co jí na to mám říct. Tehdy na mě padla veliká tíha ale i radost. Uvědomil jsem si, jak málo stačilo, a byl by zmařený lidský život. Stačila půlhodina mého času a život byl zachráněn, protože jsem byl v pravý čas na správném místě. Buďme pozorní k tomu, co se děje kolem nás, třeba někomu jde o život.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.
Bible, Jan 13, 34 - 35
P010 Prázdná židle
Dědeček těžce onemocněl. Mnoho dní nevstal z postele a babička poznala, že je to vážné. „Moje milá, myslím, že moje dny jsou sečteny,“ řekl jednoho dne své ženě.
„Prosím, zavolej Jana, našeho kněze, rád bych si urovnal ještě pár věcí, než předstoupím před svého milovaného Stvořitele.“
Jakmile vstoupil Jan do pokoje, usmál se. Židle stála na svém místě vedle hlavy nemocného. Měla tady svoje zvláštní místo. Jednou, když tady začínal, zeptal se, proč to. Děda se tenkrát usmál a odpověděl: "Představuji si, že na židli sedí Ježíš. Právě, než jste přišel, jsem s ním mluvil... Dlouhá léta pro mě modlitba byla pěkná dřina, až mi jeden přítel poradil, že modlitba j e vlastně povídání si s Ježíšem. Tak si teď představuji Ježíše na židli naproti sobě, vyprávím mu o svých radostech a starostech, poslouchám, co mi odpovídá. A už nemám s modlitbou těžkosti, stala se pro mě radostí."
Za několik dní přišla babička na faru, aby oznámila, že její manžel zemřel.
„Nechala jsem ho jen chvilku samotného,“ řekla. „Když jsem se vrátila do pokoje, našla jsem ho už mrtvého. Hlavu měl položenou na židli a na tváři spokojený úsměv.“
Mnohdy si myslíme, že modlitba je něco, co se musím naučit zpaměti. Lidé vyhledávají magické formule a myslí si, že čím obřadnějším jazykem je budou pronášet, tím větší záruka je, že je Bůh vyslyší. No, a když je pronesou ještě na posvátném místě, tak to už Pánu Bohu ani nic jiného nezbude, než je vyslyšet. Jenomže náš Nebeský Otec stojí o úplně něco jiného. Stojí o naši lásku, upřímnost a možnost přebývat v našem srdci. Chce, abychom s ním hovořili jako děti se svým milovaným otcem.
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Bible, Matouš 5, 8 – 9
P011 Pomluvy
V jednom městečku žili dva kamarádi. Prováděli spolu všelijaké kulišárny a jednoho dne se pohádali. Nemluvili spolu několik týdnů. Začali o tom druhém roznášet všelijaké pomluvy. Nebyly to věci vyloženě nepravdivé, ale vždycky je podali tak, aby tomu druhému ublížili a postavili ho u ostatních spolužáků a kamarádů do co nejhoršího světla. Jenomže oběma klukům jejich přátelství scházelo. Jednoho dne se náhodou potkali u zahrady Lubošova dědečka. Oba chlapci ho měli rádi, protože je naučil dělat píšťalky, vyřezávat figurky z lipového dřeva a spoustu jiných věcí.
Rozpačitě se jeden na druhého podívali a ani jeden nevěděl jak začít. Luboš to ale nevydržel a zakoktal: „Jirko, promiň. Víš, řekl jsem kde komu o tobě spoustu škaredých věcí. Mrzí mě to. Já jsem měl na tebe děsnej vztek.“
„To já taky. Taky jsem tě moc nešetřil. Rád bych, abychom spolu zas mohli něco podnikat.“
„Supr, to já taky,“ oddechl si Luboš. Podali si ruce a tím to považovali za uzavřené.
Celý rozhovor slyšel Lubošův dědeček, který náhodou zrovna pracoval na zahradě. Dobře věděl o trápení obou kluků a byl moc rád, že se usmířili.
„Kluci, pojďte sem, něco vám řeknu. Jsem moc rád, že jste se usmířili. Mohli byste pro mě něco udělat?“
„To víš, že jo dědo,“ řekl Luboš. „Jasánek,“ přidal se Jiřík.
Děda odvedl oba kluky ke staré chatě, kterou měl na zahradě. Vešel dovnitř a vrátil se s polštářem. „Odneste si tento polštář na konec zahrady,“ řekl. „Potom maličko zvětšete tuto díru,“ ukázal na díru v rohu polštáře, „a vraťte se zpátky. Po cestě nezapomeňte rozhazovat vždy jedno pírko vpravo a jedno vlevo.“
„To je fakt divný,“ kroutili hlavou kluci, ale šli. Když se vraceli zpátky k dědovi, poctivě rozhazovali pírka na jednu i na druhou stranu.
„Dobře a teď jděte zase stejnou cestou a sesbírejte všechna ta peříčka.“
Kluci se na dědu nechápavě podívali: „Dědo, to přece nejde. To nezvládneme. Podívej, jaký fouká vítr. Jak bychom je mohli všechna pochytat?“
Děda vážně přikývl: „To jsem chtěl slyšet! Se zlou pomluvou je to totiž stejné. Jakmile je jednou vyslovena, putuje od člověka k člověku a je jako ta pírka, které žene vítr mnoha směry. Často ani sami nevíme, kam všude zaletí. S pomluvou se nedá bojovat, a co je ještě horší, nedá se ani napravit. Kéž by tato malá neshoda byla ponaučením pro váš další život.“
I vy jste dříve tak žili. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.
Bible, Koloským 3, 7 – 10
P012 Proč si hraješ?
Na jednom královském dvoře žil moudrý rádce. Mnohokrát králi, ale i prostým lidem, dobře poradil, a proto si ho všichni vážili. Jednoho dne se vracel král z lovu a viděl, jak si rádce hraje se svým psem. Honili se, dováděli jako malé děti.
Král udiveně přihlížel a pak se zeptal: „Jak si tak vážený muž, jakým zajisté jsi, může takto hrát? Neměl bys snad svůj čas trávit důležitějšími věcmi, než je dovádění se psem? Proč marníš svůj čas hrátkami?“
Rádce zvedl překvapeně zrak. Nechápal, proč by si s pejskem neměl hrát. Na chvíli se zamyslel a pak řekl: „Můj králi, dovol, abych se já zeptal na něco tebe.“
Král přikývl na souhlas.
„Proč není luk ve tvém toulci napnutý?“
Král odpověděl: „To ví přece každé malé dítě. Kdyby byl luk pořád napnutý, ztratí svoji sílu. Když bych pak chtěl vystřelit šíp, síla by mu chyběla a já bych tak minul cíl.“
Na to řekl moudrý rádce: „Vidíš, tak jako ty pravidelně uvolňuješ svůj luk, tak se musíme i my všichni uvolnit, odpočívat a zpomalit. Kdybych si neodpočinul, například hrou s tímto psem, potom bych neměl sílu dělat to, co je třeba. Moje rady by přestaly být užitečné, a tudíž i já bych byl k nepotřebě.“
Máme i my vyhrazený čas na hru a odpočinek? Jestliže jste ještě malí, tak vám to jde jaksi samo. Čím je ale člověk starší a zaměstnanější, tím víc musí bojovat, aby odpočinku věnoval tolik času, kolik je třeba. A když nevěnuje? Za čas se unaví a je jako luk, který nemá sílu vystřelit šíp, a proto často mine svůj cíl.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.
Bible, Exodus 20, 8 – 10
P013 Poslední den
Tento příběh je o jednom obchodníkovi, který byl nespokojený sám se sebou, se svými vztahy a také s obchodem. Jeho žena se s ním chtěla rozejít, jeho obchod byl zadlužený. Byl unavený, chyběla mu síla i odvaha.
Jednoho večera seděl a přemýšlel o svém životě. „Nemá to cenu,“ rozhodl se, „ pozítří skoncuji se svým životem. Ráno se probudil v dobré náladě. „Tak konečně se zbavím všeho toho trápení.“Začal jeho poslední den.
Přišel na snídani s úsměvem, pohlédl na svoji ženu a řekl: „Děkuji ti za snídani. Taky bych ti chtěl poděkovat za to, že se o mě tak pěkně celá léta staráš. Mrzí mě, že jsem ti to nikdy neřekl. Mám tě moc rád.“
Žena se na něho udiveně podívala, ale nic neřekla.
Po snídani se rozloučil a s lehkostí, kterou léta nepoznal, se vydal za svými starými přáteli, na které si už několik dlouhých let nenašel čas. Každému poděkoval a vyslechl si, s čím zápasí. Nakonec je povzbudil a s klidnou myslí, že i jiní prožívají spoustu trápení, odešel do svého obchodu. Cestou se těšil z krásného slunného dne. Každého zdravil s úsměvem a občas i zavtipkoval. Lidé se za ním otáčeli a nerozuměli tomu, co způsobilo takovou změnu. Mnozí tomu chtěli přijít na kloub, a tak zavítali do jeho obchodu, aby koupili alespoň nějakou drobnost. Obchodník jim ochotně radil, a protože neočekával už žádný zisk, tak zákazníkům nabízel své zboží s ohledem na jejich skutečné potřeby. Většina z nich pak odcházela s větším nákupem, než původně zamýšlela.
Když večer spočítal tržbu, k jeho velkému překvapení zjistil, že má obrovský zisk. Šel trochu zmatený, ale spokojený domů. Doma ho přivítala žena tak, jak tomu bylo na začátku jejich vztahu. Uvařila mu jeho oblíbené jídlo a přinesla mu ho na svátečně prostřený stůl. Sedla si k němu a tiše mu řekla: „Vždycky jsem tě milovala, ale už mnoho let jsem si myslela, že mě nemáš rád.“
Obchodník ji pohladil po ruce, políbil ji na tvář a řekl: „Vždycky jsi byla ta jediná, světlo mého života. Jsem velmi rád, že jsem tě poznal a děkuji za krásně prostřený stůl a moje oblíbené jídlo.“
Pak spolu večeřeli a dlouho do noci si spolu povídali. Náš obchodník ulehal šťastný a spokojený jako snad nikdy v životě. Když tak ležel v posteli a poslouchal spokojené oddychování své ženy, najednou zjistil, že vlastně nemá žádný důvod pro to aby skoncoval se svým životem. Od té doby začal žít každý den tak, jako by to byl jeho poslední den na zemi.
Mnohdy těm věcem, které se nám nedaří, věnujeme tolik pozornosti, že už nám nezbude žádný prostor a síla na to, abychom se těšili z těch, které se nám povedly. No, a když není nic, co by se nám dařilo, pak je tu ještě mnoho krásných věcí, které se povedly jiným nebo našemu Nebeskému Otci. Z těch se můžeme těšit do sytosti. Když začneme věnovat většinu našeho přemýšlení právě těm povedeným věcem, rychle se nám vrátí radost do života i chuť zdolávat těžkosti.
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
Bible, Matouš 6, 33 - 34
P014 Popraviště
„Vždyť to nebyl až takový přestupek! Ukradl jsem jen pár drobností a už je to tak dávno,“ žene se mi hlavou. „Většina lidí, které znám, kradla a dělala mnohem horší věci.“
„Dělej zmetku,“ kat se mnou surově smýkne.
Teď mě vedou na popraviště a není mi pomoci. Za chvilku skončí život, který jsem tak miloval. Všechno to krásné a příjemné, moje děti, žena, všechno je pryč.
„Tak polez. Nechce se ti, co?!“ pošklebuje se mi kat. „Neboj se, bude to rychlé, sekeru mám ostrou.“
„Ve jménu Pána všeho světa jsi odsouzený k smrti. Věděl jsi přece, že za jakýkoliv přestupek je smrt. V království Pána světa nemůže být nic špatného, zkaženého. Tak věděl jsi to?“ zahřímá soudce.
„Věděl,“ pronesu sotva slyšitelně.
„A co ty?“ otočí se soudce k muži vedle mě.
„Nevěděl,“ zní jeho tichá odpověď. Prý si napočítal o trochu víc za látky, které prodával. Ten vedle zase lhal.
„Já to taky nevěděl,“ vykřikne někdo z davu odsouzených.
„Neznalost neomlouvá! Měli jste celý život na to, abyste to zjistili,“ řekl přísně soudce.
„Smrt!“ zní rozsudek.
V davu to zašumí. Přichází Syn Pána všeho světa.
„Co tu asi chce?“ pomyslím si. „Proslýchá se o něm, že je dobrý a laskavý a nikdy neudělal nic zlého.“
Pomalu jde k popravišti. Otočím hlavu. Moje oči se střetnou s jeho pohledem. Nikdy jsem tak laskavé oči neviděl. Co jen může chtít?
Za všeobecného ticha vystoupí na popraviště.
Přistoupí k nám odsouzeným.
„Nabízím svůj život za váš. Když přijmete moji nabídku, jste volní.“
Jeho zvučný hlas se mi zařezává až do nejhlubších koutů srdce.
„Je to možné? Proč, proč to děláš?“
„Protože mi na tobě záleží víc, než si umíš představit.“
Padnu na kolena a s pláčem přikyvuju. Nikdy jsem se nesetkal s nikým takovým. Tolik se stydím.
„Teď běž a žij s vědomím, že ti bylo odpuštěno.“
Kat vykřikne: „Ne, ten patří mě, provinil se!!!“
Syn se otočí a nastaví svoje ruce: „Je volný, tady máš můj život za jeho. Taková je spravedlnost. Nikdy jsem se neprovinil, proto můžu nabídnout svůj život za jeho.“
Sejmuli mně pouta. Pomalu odcházím za ženou a dětmi. Vůbec nechápu, co se tam stalo. Jedno ale vím. Jsem svobodný. Nemusím mít strach, který mně provázel většinu mého života. Znovu mě zachvátí vlna vděčnosti. Ode dneška bude tato vděčnost mou životní motivací, ne strach, ale vděčnost. Syn Pána světa obětoval svůj život za můj.
Toto je pravdivý příběh. Týká se každého z nás. Boží Syn obětoval svůj život za život každého z nás. Na nás je, jestli jeho oběť přijmeme, nebo odmítneme. Jestliže ji přijmeme, jsme svobodní a smrt na nás nemá právo, dostaneme dar věčného života. Toto je dobrá zpráva – evangelium, kterou nám Ježíš přinesl na zem. Nový Zákon v Bibli je celý právě o této dobré zprávě a životě beze strachu ze smrti.
Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Bible, List sv. Pavla Římanům 6, 23