R001 Rozhovor s Bohem
„Prosím, máš čas? Rád bych se Tě na něco zeptal,“ řekl jsem.
Bůh se usmál a odpověděl: “Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na vše. A na co se vlastně chceš zeptat?“
„Co Tě na nás lidech nejvíc překvapuje?“
Bůh odpověděl:
„To, že vás nudí být dětmi, a tak pospícháte, abyste dospěli. Když jste dospělí, zase toužíte být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácíte zdraví, abyste vydělali peníze, a potom utrácíte peníze za to, abyste si ho dali zase do pořádku. Překvapuje mě, že se tolik strachujete o svou budoucnost, že úplně zapomínáte na přítomnost, a tak vlastně nežijete ani pro přítomnost, ani pro budoucnost. Překvapuje mě, že žijete, jako byste nikdy neměli zemřít, a když umíráte, jako byste nikdy ani nežili.“
Bůh mě vzal za ruku a chvíli jsme mlčeli…
Potom jsem se zeptal: „Co bys chtěl jako rodič naučit svoje děti?“
Bůh se usmál a odpověděl:
„Chtěl bych, aby poznaly, že bohatý není ten, kdo má nejvíce, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chtěl bych, aby poznaly, že nejcennější není to, co v životě máte, ale koho máte... Chtěl bych, aby poznaly, že trvá jen pár sekund způsobit lidem, které milujeme, hluboké rány, ale trvá mnoho let, než se takové rány zahojí… Chtěl bych, aby poznaly, že vždy nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musí odpouštět. Chtěl bych, aby se naučily odpouštět skutkem. Chtěl bych, aby poznaly, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval ale, mohou jen dovolit, aby je druzí milovali. Chtěl bych, aby poznaly, že jsou ale lidé, kteří je velmi milují, ale třeba to jen nedokáží vyjádřit. Chtěl bych, aby poznaly, že skutečný přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád. Chtěl bych, aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými. Každého jsem stvořil výjimečného, aby mohl splnit úkol, který jsem mu svěřil. Každý bude souzen sám za sebe, ne za to, že je lepší nebo horší než jiní, ale jak se postavil k tomuto úkolu.
A můj úkol je prostý, abyste se milovali navzájem, jako miluji já vás.“
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.
Bible, Jan 13, 34 - 35
R002 Radost ze života
S Karlem jsem pracoval v jedné stavební firmě. Karel je ten typ člověka, kterého rádi potkáváme. Má stále dobrou náladu a vždy umí říct něco povzbudivého. Když měl některý z kolegů špatný den, Karel mu vždy uměl ukázat na něco hezkého, změnit jeho postoj, pohled na danou situaci. Na otázku: „Jak se máš?“ měl oblíbenou odpověď: „Kdybych se měl jen o chlup líp, byl bych už dvojče.“
Byl jsem velmi zvědavý, jak to dokáže, jak je to možné... A tak když se mi jednou naskytla příležitost, zeptal jsem se ho na to.
„Jen se nepřetvařuj, nemůžeš být snad dobře naladěný stále... celý den, každý den, celý čas! Jak to děláš?“
Karel mi na to dal zajímavou odpověď: „Každé ráno, když vstanu, řeknu si, že mám na výběr dvě možnosti. Buď budu mít dobrou náladu, nebo si mohu vybrat tu špatnou. No, a já si vždy vyberu raději tu dobrou. A vždy, když se mi přihodí něco špatného, mohu si vybrat, buď se budu zlobit, anebo se z toho poučím. A já si vždy vyberu tu možnost poučit se z toho. Vždy, když někdo ke mně přijde a stěžuje si, mohu si vybrat - buď se přidat, anebo se snažit pomoci mu najít nějakou kladnou stránku života. A já si vybírám vždy tu druhou možnost - hledám spolu s ním ten důvod, pro který se vyplatí bojovat a žít dál“.
„No, to ale není vždy tak jednoduché!“ protestoval jsem.
„Ale je,“ odpověděl Karel. „Celý život si vybíráme. Když si odmyslíš všechny ty hlouposti okolo, každá situace je ve skutečnosti volba. A ty si vybíráš, jak reagovat na danou situaci. Ty si vybíráš, jak lidé ovlivní tvou náladu. Ty si vybíráš, zda budeš mít dobrou, anebo špatnou náladu. Jednoduše řečeno ty si vybíráš, jak žiješ svůj život.“
Hodně jsem přemýšlel o tom, co říkal Karel.
Krátce potom, co jsem odešel pryč z té stavební firmy, začal jsem podnikat sám. I když jsme se s Karlem už nevídali, často jsem o něm přemýšlel, když jsem se dostával do problémových situací, když jsem si „vybíral“, jak budu žít svůj život, namísto toho, abych jen bezhlavě reagoval na konkrétní situaci.
Za několik roků potom jsem slyšel, že Karel měl vážnou nehodu. Spadl z velké výšky. Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lůžku ho nakonec pustili domů se zadrátovanou páteří. Setkal jsem se s ním asi půl roku po té nehodě.
Když jsem se ho zeptal, jak se má, odpověděl:
„Kdybych se měl jen o chlup lépe, byl bych už dvojče. Chceš vidět moje jizvy?“ To jsem odmítl, ale zeptal jsem se ho, co se mu přehnalo hlavou, když dopadl tehdy na zem. „První věc, která mi proběhla hlavou byla, že chci vidět a těším se na děťátko, protože manželka měla zanedlouho rodit,“ odpověděl Karel.
„...a hned vzápětí potom, jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti:
Mohl jsem si vybrat život, anebo... smrt. Tak jsem si vybral. Život.“
„A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí??“ ptal jsem se ho.
Karel odpověděl: „... záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a uviděl jsem hrůzu na tvářích doktorů a sestřiček, skutečně jsem se polekal. V jejich očích jsem četl - toto je mrtvý člověk. Uvědomil jsem si, že musím něco udělat.
„A co jsi udělal?“, ptám se ho.
No, byla tam silná nemotorná sestřička, která se mě ptala, zda jsem na něco alergický.
„Ano“, odpověděl jsem. Lékaři i sestřičky zpozorněli. Zhluboka jsem se nadechl a co nejhlasitěji řekl: „Na vážné ksichty!“
Když se dosmáli, řekl jsem jim: „Rozhodl jsem se, že budu žít. Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!“
Karel přežil nejen díky mistrovství chirurgů, ale i díky svému úžasnému přístupu k životu.
Od něho jsem se naučil, že každý den máme možnost žít naplno.
Není důležité, co se děje, ale jak to člověk přijme - to rozhoduje o všem. Jak přijme to dobré, ale i to špatné, co se nikomu z nás nevyhne. Proto se netrap, co bude zítra, zítřek ať se o sebe postará sám. Každý den přináší dost starostí i bez toho. Kromě toho, dnes je ten den, kvůli kterému ses trápil už včera.
Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
Bible, Matouš 6, 34
R003 Rabín a učedníci
Bylo to už dávno. Tehdy ještě škola vypadala úplně jinak. Učitel si vybral žáky, které na několik let vzal k sobě domů. Žáci nejen studovali, ale také pozorovali učitele, jak žije, co říká, jaké má postoje. Na konec učitel podrobil své žáky zkoušce, podle které poznal, jak byli pozorní a co se naučili.
Jeden učitel přijal dva učedníky, Jakuba a Jana. Byli to ještě malí kluci. U rabína strávili celkem sedm let. Za těch sedm let se spřátelili a mnohdy rabiho pěkně potrápili.
„Dnes je váš velký den,“ usmívá se rabi, „ dnes uvidím, co jste se naučili.“
„Rabi, nenapínej nás. Co sis pro nás připravil?“
„Každý tady máte drobný peníz. Chtěl bych, abyste za tento peníz nakoupili něco, čím byste dokázali úplně naplnit svoji světničku.
Ale rabi, to je hrozně málo peněz na to, abychom naplnili svoje pokojíky,“ reptá praktičtější Jakub.
„Jen běžte, běžte“ dál se usmívá rabín, „do večera vás chci mít doma.“
Jakub hned vyrazil na trh. Celý den strávil smlouváním, dohadováním, ale večer měl tolik slámy, že dokázal zaplnit svůj pokojík až po strop.
To Jan většinu času strávil přemýšlením. Seděl pod košatým stromem a lámal si hlavu.
K večeru se takto modlil: „Bože můj, můj Otče! Jak si s tím mám poradit? Rabi vždycky říká, že ty znáš i nejtajnější zákoutí a dokážeš vnést světlo i tam, kde je sebevětší tma. Poraď mi prosím!“
„No, jasně!“ vyskočil Jan, jako když do něho střelí a běžel na trh. Rabi už přicházel, když se celý udýchaný vracel.
„Tak se pochlubte, učedníci moji,“ říká dobrosrdečný rabím.
„No, celý den jsem strávil na tržišti a na statcích v okolí. Smlouval jsem, pomáhal jsem, prosil jsem ale výsledek stojí za to. Pokojík je napěchovaný až ke stropu slámou. Mám za to, že se tam nevejde už ani stéblo,“ rozhorlil se praktický Jakub.
„To je chytré, dobře sis vedl,“ pochválil Jakuba rabín.
„No a co ty Jene, jak tobě se dařilo?“
Jan se jen pousmál. „Malé strpeníčko, rabi.“
Vešel do pokojíku a na stůl položil malou svíčku. Netrvalo dlouho a podařilo se mu ji zapálit.
„Vždycky jsi nám říkal, že Pán Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy, že dokáže prosvítit i ty nejtemnější zákoutí naší duše. Tak mě napadlo, že nic nevyplní pokojík líp než světlo.
„Tak, tak to je moudré“ pokýval rabín hlavou, „ dobře ses učil.“
Chytrost, tu dokážeme získat studiem a různým vzděláváním se. Ale i když jsme chytří, moudrost nám stále může unikat. Hledejme moudrost ze všech sil, ta nám bude lepším rádcem než chytrost.
Moudrost chytrého je v tom, že rozumí své cestě, kdežto pošetilost hlupáků je v záludnosti.
Bible, Kniha Přísloví 14, 8
R004 Ruku v ruce
Byl jednou jeden slepý muž. Jednoho slunného dne se vydal na cestu přes les. Cesta to byla dlouhá a náročná, zvláště pak pro slepce. Pomalu postupoval kupředu, ale už po chvíli si přestal být jistý, jestli jde správně. Za další chvilku mu už bylo jasné, že zabloudil. Jak tak kráčel po lese, najednou klopýtnul přes něco, co leželo na zemi, a svalil se jak široký, tak dlouhý.
„Do háje zelenýho!“ okomentoval svůj pád.
K jeho velkému překvapení se zpod něho ozval hlas: „Promiň, už jsem ti nestačila uhnout z cesty, jsem k smrti unavená.“
„Moc se omlouvám, jsem slepý a neviděl jsem tě,“ hned se vytasil se svou omluvou slepec, „proč tady ale ležíš?“
„Nemám nohy,“ suše konstatovala žena na zemi.
„To pro tebe musí být pěkná dřina dostat se přes les.“
„To jo. Proto tu tak ležím a ani jsem ti nestačila uhnout, abys nezakopl.“
„Taky se tu už plahočím dobu a v podstatě si myslím, že jsem už dávno zabloudil. Hm. Teď mě napadá, ty jsi říkala, že nemáš nohy?“
„Jo, to nemám!“
„Ale vidíš dobře ne?“
„To zas jo!“
„Víš co? Já tě vezmu na záda, síly mám dost a dost. Ty mě budeš říkat, kudy mám jít, a já tě ponesu. Společně to zvládneme hravě.“
„No to je ale skvělý nápad!!!“
Slepec nastavil záda a žena se mu na ně pohotově vyhoupla. Tak se vydali na cestu spolu. Šlo jim to výborně. Chvilku trvalo, než si na sebe zvykli, ale pak už kráčeli bez potíží ke svému cíli.
Po chvíli se žena zeptala slepce: „A jak se vlastně jmenuješ?“
„Říkají mi Rozum. A ty?“
„Mě říkají různě, Svědomí, Pocit ale nejčastěji Intuice,“ usmála se žena.
Bůh nás obdařil rozumem, abychom o věcech mohli přemýšlet. Někdy nás ale rozum může oklamat a zavést někam, kam jsme rozhodně jít nechtěli. Proto nám přidal ještě intuici.
Intuice je těžké slovo na vysvětlení. Srozumitelnější by asi bylo dobrý nebo špatný pocit. Je to těžko popsatelné, ale velmi důležité. Jistě už víte, o čem mluvím. Když jste ve škole něco provedli, nebo se chystali provést, stačilo opisování při písemce, intuice - pocit na vás volala: „Nedělej to.“ Rozum ale říkal: „Udělej to! Neboj se, nepřijde se na to. Stejně ti nic jiného nezbývá. Není to tak hrozné. Všichni to dělají.“ Ale i pocit - intuice nás může zavést na špatnou cestu. To třeba tehdy, když je před námi těžký úkol, ze kterého máme strach. Proto máme rozum, abychom strach překonali.
Nechme tedy v našem životě promlouvat rozum i naše pocity, abychom nebloudili stejně jako naši dva hrdinové z příběhu. Těm, kteří chtějí mít opravdovou jistotu, že jdou správně, bych chtěl připomenout: láska z čistého srdce, podpořená naší vynalézavostí, nás jistojistě dovede k cíli.
Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.
Bible, První list Timoteovi 1, 5