O001 Opravdová láska
Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl: „Pane doktore, nezlobte se, ale docela spěchám, mám v devět něco dalšího domluveno.“ Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl jsem mu: „Sedněte si tady, hned jak přijdete na řadu, tak vám stehy odstraníme.“ Dobře jsem ale věděl, že dřív než za hodinu se na něj řada nedostane. Díval se však pořád na hodinky, a protože mně zrovna vypadl jeden pacient, tak jsem ho přednostně vzal.
Rána byla dobře zhojená, a tak netrvalo dlouho a stehy byly venku a převaz hotový. Zvědavost mi ale nadala, a tak jsem se zeptal, kam tolik pospíchá. „Víte, pospíchám do sanatoria, kde bych chtěl posnídat se svou ženou…“
Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera. A jak jsme si tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Usmál se a řekl: „Moje žena mě už pět let nepoznává.“ To mne překvapilo a ptám se: „A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste?“ Znovu se usmál, poklepal mi na ruku a pravil: „Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!“ Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: „Tak, takovou lásku bych chtěl v životě prožívat.“
Láska je trpělivá, je dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nenadýmá; nechová se nepatřičně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nemyslí na nic zlého; neraduje se z nepravosti, ale raduje se s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neselhává.
Bible, 1 Korintským 13, 4 - 8
O002 Oslík
Jeden farmář měl starého osla. Jednoho dne mu osel spadl do staré studny. Za nějakou tu chvíli začal farmář oslíka hledat. Volal po dvoře, pak kolem stodoly a najednou uslyšel vyděšené hýkaní. Když farmář uviděl, co se stalo, zvážil celou situaci. Bylo mu sice oslíka líto, ale rozhodl se, že ani osel, ani studna nestojí za nesnáze spojené se zachraňováním.
Svolal tedy své sousedy, řekl jim, co se stalo a požádal je, aby mu pomohli navézt do studny hlínu - pohřbít tak starého oslíka a zkrátit jeho trápení.
Zpočátku oslík vyděšeně hýkal, ale jak farmář a jeho sousedé dál přihazovali hlínu, nastalo ve studni ticho. Oslík se po každé lopatě otřepal, a i když ho to bolelo, najednou si uvědomil, že o malý kousíček postoupil výš. Došlo mu, že pokaždé, když mu na zádech přistane náklad hlíny, může ji setřást a stoupnout si na ni. To, co ze začátku vypadalo jako jeho zkáza, najednou byla cesta k záchraně. A tak to dělal, lopatu za lopatou. „Setřást a popostoupit… setřást a popostoupit… setřást a popostoupit!“ Opakoval si to, aby se povzbudil. Bez ohledu na to, jak bolestivé spršky hlíny byly, nebo jak tísnivá se situace zdála, starý oslík stále bojoval a pomaloučku vystupoval nahoru!
Netrvalo dlouho a oslík, zbitý a vyčerpaný, konečně vítězoslavně překročil okraj studny! Co se zdálo, že ho zabije, mu vlastně pomohlo - a to všechno díky tomu, jak se postavil k neštěstí.
Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.
Bible, 2 Korintským 4, 7 - 9
O003 O králi a hlupákovi
Byl jednou jeden starý král a ten král si na svém dvoře vydržoval dvorního šaška. Šašek oddaně sloužil králi dlouhá léta, až si od krále vysloužil směšné vyznamenání: Největší hlupák pod sluncem!
Při předávání tohoto titulu náš milý král šaškovi pravil: „ Vskutku jsem spokojen s tvou službou, protože většího hlupáka na světě bych asi jen těžko našel. Budeš nosit toto zvláštní vyznamenání, budeš je mít neustále u sebe. Předat někomu dalšímu je ale můžeš jen v tom případě, pokud bude ještě hloupější, než jsi ty sám.“
Šašek hrdě nosil tuto medaili a před kdekým se chlubil, že sám pan král jej osobně vyznamenal. Byl to ale opravdu hlupák!
Jednou však přišel den, kdy se starý král roznemohl a umíral. Všichni kolem hned věděli, že je zle. Věděl to i sám král a cítil, že záhy přijde jeho konec. Dokonce i šašek si všiml, že s králem není něco v pořádku.
A tak ho oslovil: „Co je s tebou, milý pane králi, proč nesedíš na trůnu a jen ležíš stále v posteli?“
Šašek byl asi jediný, kdo si mohl dovolit s králem podobně hovořit.
„Víš,“ pomalu a těžce pravil král, „já odcházím.“
„Kam bys odcházel,“ vpadl do toho šašek, „ vždyť jsi nemocný!“
Král ale po chvíli připojil: „Odcházím na cestu do království, kde vládne jiný Král. Lidé mu říkají Bůh. Je to velice daleká a dlouhá cesta…”
V tu chvíli pověděl šašek něco nečekaného: „A připravil ses na to?“
Krále tato věta zaskočila a dlouho přemýšlel. Po chvíli řekl: „Ne, nepřipravil.“
Teď se ale zarazil šašek, přestal se hloupě usmívat a vážně se zamyslel: „Králi, tys věděl, že jednou odejdeš na poslední cestu, ze které se už nevrátíš. Tys věděl, že se tam setkáš s jiným Králem, s živým a věčným Bohem, a ty ses na to vůbec nepřipravil!?“
Šašek se na krále smutně podíval, odepnul své zvláštní vyznamenání, položil je králi na hruď a řekl: „Králi, myslím, že vyznamenání pro největšího hlupáka patří tobě.“
Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
Bible, Evangelium podle Matouše 24, 44
O004 O penězích
Sedíme tak večer s dětmi a povídáme si.
„Tati, představ si, že můj kamarád dostal na narozeniny tři mobily – od dědy, maminky a od tatínka“, říká závistivě jeden z mých synů.
„To je zvláštní, proč se nedomluvili a nedali i jiné dárky než mobil?“ ptám se
„Oni jsou rozvedení, a děda nemluví ani s jedním z nich.“
„Chtěl bys mít tři mobily za takovou cenu?“ „No to ani ne. Já jsem rád, že se s mamčou máte rádi a k dědovi a babičce můžeme jet kdykoliv!“
„To moje spolužačka k osmnáctým narozeninám dostala auto za půl milionu,“ přidává se moje nejstarší dcera.
„Čím je její tatík?“ „Má tu tiskárnu na kopci. No, Janča říkala, že tam často i spí.“
„Vyměnila bys ten čas, co jsme strávily spolu, za to auto?“ usmívám se.
„To teda ne. Všecky ty výlety, tábory, bojovky…,“ přidává se druhá z dcer, „za nějakou plechovku?“ Všichni se začneme smát.
„Když už mluvíte o těch penězích,“ přidává se moje žena, která právě přišla z kuchyně, „na oslavě jeden z kolegů, když se připíjelo na zdraví, řekl: „Houby na zdraví, na peníze, zdraví si můžu koupit.“ „To je ale pitomost,“ prohlásí naše nejstarší, „zdraví se přece nedá koupit.“ „Taky si myslím.“ přikyvuji.
„Děda říkal,“ přidává se náš mudrlant, „že by dal všecky prachy na světě, kdyby se mohl pořádně vyspat.“ „To má z toho směnného provozu. Pokaždé spí v jinou dobu,“ rozumuje dcera. „To musí být hrozné, nevyspat se! Na táboře jsme jednou povídali a šli jsme spát až ve čtyři ráno, a já pak byl dva dny úplně mimo,“ přidá se Martin.
„Dnes při písemce kluci opisovali z mobilů!“ vyhrkne náš brepta, aby náhodou nezůstal pozadu.
„Jak z mobilů?“, divím se. „No, oni mají připojení na internet, a tak si to tam najdou!“
„Já myslel, že do školy chodíme, abychom se něco naučili.“
„Většině spolužáků je to jedno, hlavně když mají dobrá známky,“ říká dcera.
To jim to ti učitelé tolerují?“ divím se. „No, jak kteří. Některým je to jedno. Někteří to sice zakážou, ale děcka si z nich nic nedělají, u některých si to nedovolí.“
„U nás ten, o kterém jsem říkal, že dostal tři mobily, je nosí do školy všecky a půjčuje je těm, kteří se s ním baví. Taky jsou u nás takoví, kteří si kupují kamarády za dobroty.“ „To přece nejsou kamarádi. Kamarád se nedá koupit za dobroty.“ „Ale, tati!, to my víme,“ shrne to jednou větou nejmladší dcera a ostatní přikyvují.
Tak, to je fajn,“ říkám, „moc fajn.“ To si dodávám v duchu. A jsem rád, že už v některých věcech mají ti moji pacholíčci jasno.
Za peníze si můžeš koupit dům, ale ne domov.
Za peníze si můžeš koupit hodiny, ale ne čas.
Za peníze si můžeš koupit postel, ale ne spánek.
Za peníze si můžeš koupit knihu, ale ne vědomosti.
Za peníze si můžeš zaplatit doktora, ale ne dobré zdraví.
Za peníze si můžeš koupit pozici, ale ne respekt.
Za peníze si můžeš koupit krev, ale ne život.
Za peníze si můžeš koupit sluhu, ale nezískáš tak přítele.
Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.
Bible, 1 list Timoteovi 6, 9 - 10
O005 O pyšné lampě
Na stole stála svítící lampa, čistá a vyleštěná. Její světlo bylo zářivé a dopadalo na stůl i do celého pokoje. Lampa byla na sebe velmi pyšná. Ani stůl, ani knihy nesvítily, jen ona zářila. Řekla: „Podívejte se na mě, nikdo z vás neumí svítit. Svítím víc než měsíc na obloze i s hvězdami. Dovedu svítit tak jako slunce!“
Co se tak chlubila, hrálo si u stolu malé kotě. Zatáhlo za cíp ubrusu a bác. Lampa spadla a zhasla. „Proč nám nesvítíš teď?“ řekla kniha. „Už ze mne nikdo nemůže číst, když nesvítíš! Ale podívej se, měsíc svítí dál! Stačilo malé kotě, aby tě sfouklo, ale měsíc, hvězdy i slunce vyzařují světlo pořád dál.“
Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.
Bible, Kniha Přísloví 16, 18
O006 Ostrov
Na jednom ostrově uprostřed oceánu žily všechny pocity člověka: Dobrá nálada, Smutek, Vědění... a kromě ostatních různých pocitů i Láska.
Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen Láska čekala do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila Láska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky Bohatství. Láska se zeptala:
„Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?“ „Ne, nemůžu. Mám na lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo.“
Pak se Láska zeptala Pýchy, která projížděla kolem na překrásné lodi:
„Pýcho, můžeš mě vzít sebou?“ „Lásko, já tě nemůžu vzít,“ odpověděla Pýcha. „Tady je všechno perfektní. Nehodila by ses sem.“
Láska se tedy tiše zeptala Smutku, který jel kolem.
„Smutku, prosím vezmi mě s sebou.“ „Ach, Lásko,“ řekl Smutek. „Já jsem tak smutný, že musím zůstat sám.“
Také Dobrá nálada projela kolem Lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni Láska volá.
Najednou řekl nějaký hlas. „Pojď, Lásko, já tě vezmu.“ Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží, a tak ho začala hledat. Potkala Vědění a zeptala se: „Vědění, můžeš mi prosím říct, kdo mi pomohl?“ Vědění se usmálo: „To byl Čas.“ „Čas?“ zeptala se Láska. „Proč mi pomohl Čas?“ A Vědění jen moudře pokývalo hlavou: „Protože jen Čas ví, jak důležitá je Láska v každém životě.“
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne…
Bible, 1 list Korintským 13, 7 - 8
O007 Orel a slepice
Jeden muž našel v lese zraněné orlí mládě. Odnesl ho domů, vyléčil jej a dal na dvůr mezi slepice. Mladý orel s nimi jedl, pobíhal s nimi a brzy se choval stejně jako ony.
Jednou šel kolem dřevorubec a zeptal se hospodáře: „Proč je orel, král veškerého ptactva, zavřený na dvoře se slepicemi?“
Muž odpověděl: „Našel jsem ho v lese zraněného. Říkal jsem si, že slepice jsou přece také ptáci, a tak jsem ho nechal mezi nimi. Létat se nenaučil. Je to víc slepice než orel, i když trhá maso.“
Dřevorubec odvětil: „Je od tebe moc hezké, že ses ho ujal a vyléčil ho. Přežil díky tvé pomoci a na dvoře našel společnost a blízkost slepic. A přesto má srdce orla a určitě je schopný se naučit létat. Co kdybychom to vyzkoušeli?“
„No, nevím. Kdyby chtěl létat, tak už by to udělal. Já mu v tom přece nebráním.“
„Máš pravdu. V létání mu nebráníš. Od slepic se ale létat nenaučí. Je to však orel, tak co kdybychom ho zkrátka létat naučili my?!“
„Proč si myslíš, že to zvládne? Vždyť mu tu nic nechybí! Už je tu tak dlouho, chová se jako slepice, a jak říkám, je to víc slepice jak orel. Co se dá dělat?! Některé věci se prostě změnit nedají.“
„Je pravda, že se v posledních měsících chová jako slepice. Ale zdá se mi, že se příliš soustředíš na to, jak se chová, než na to, kdo opravdu je. Proč bychom se teď nezaměřili na to, že má orlí srdce a možnost naučit se létat?“
„Trochu o tom pochybuji. Jaký je rozdíl, jestliže místo obtíží budeme uvažovat o možnostech?“
„To je dobrá otázka. Když se budeme zabývat obtížemi, tak se nejspíš spokojíme s jeho současným chováním. Pokud se ale zaměříme na to, že je možné, aby vzlétl, dáme mu tím šanci a neztratíme chuť to zkusit.“
„Zní to zajímavě.“
„Vyzkoušíme to?“
„Ano.“
Druhý den vzal dřevorubec orlíka něžně do rukou, odnesl jej na nedaleký kopec a řekl mu: „Tvoje místo je na nebi, ne na zemi. Roztáhni křídla a leť! Dokážeš to.“
Ale jakmile orel dole uviděl slepice, doskákal za nimi na dvůr a z létání nebylo nic. Dřevorubec se však nenechal odradit. Další den odnesl orla na střechu statku a povzbuzoval ho: „Jsi orel. Roztáhni křídla a leť! Dokážeš to.“
Orel žuchl dolů sotva roztáhl křídla. A tak to šlo den za dnem.
Až jednoho dne ve chvilce, kdy orlík těsně nad zemí roztáhl křídla, foukl vítr. Závan uchopil orla a donutil ho mávnout. Jednou dvakrát a orlík začal pomalu plachtit nad statkem. Jeho let byl velmi nejistý, ale letěl. Snad to byly nové obzory nebo nabytá svoboda, která orlovi připomněla, kým vlastně je. Ještě několikrát zakroužil nad statkem, jako by se loučil a k veliké radosti obou mužů odletěl směrem k horám, kde byl jeho původní domov.
Náš Stvořitel nás stvořil jako své syny. My jsme to pokazili a zapomněli na to. Ale protože je to milující Otec, připravil nám cestu, abychom se opět mohli stát tím, čím jsme vždycky měli být – jeho syny a dcerami, světlem světa…
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.
Bible Jan 1, 12 - 13
O008 Otec stojí u dveří a klepe
Otec stojí u dveří a klepe. „Hledám domov pro svého syna.“
„Nájemné není drahé,“ říkám.
„Nechci do podnájmu, rád bych koupil,“ říká Bůh.
„Nevím jistě, jestli chci prodávat, ale můžete jít dovnitř a porozhlédnout se.“
„Myslím, že ano,“ říká Bůh.
„Mohl bych přenechat místnost nebo dvě.“
„Líbí se mi to, vezmu si dvě,“ říká Bůh.
„Třeba se jednoho dne rozhodneš dát mi víc, počkám,“ říká Bůh.
„Rád bych dal víc, ale je to trochu složité.“
„Potřebuji také sám pro sebe nějaký prostor.“
„Vím,“ říká Bůh, „ale počkám. Líbí se mi to!“
„Hm, snad bych mohl dát ještě jednu místnost. Ve skutečnosti ji zas tak moc nepotřebuji.“
„Dík,“ říká Bůh. „Vezmu si ji. Líbí se mi to.“
„Rád bych dal celý dům, ale nevím to jistě.“
„Přemýšlej o tom, nevyženu tě. Tvůj dům by byl mým domem a mohl by v něm žít i můj syn. Měl bys víc prostoru než kdykoli dříve.“
„Tomu nerozumím.“
„Vím,“ říká Bůh, ale nemohu ti to vysvětlit. Na to musíš přijít sám. Ale je to možné jenom tak, že mi dáš celý dům.“
„Trochu riskantní,“ říkám.
„Souhlasím,“ říká Bůh, „ale zkus to.“
„Nevím… Dám vědět.“
„Počkám,“ říká Bůh, „líbí se mi to.“
Bůh touží po životě s námi. Je ale gentleman, bez pozvání k nám do srdce nevstoupí. I když se nám zdá, že když budeme žít s ním, o mnoho přijdeme, není to pravda. Nejde to ale vyzkoušet jenom jako. Bůh od nás očekává především opravdovost a upřímnost, ne dokonalost.
Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš…"
Bible, Zjevení Janovo 3, 20 – 22
O009 Ovčák a ovečky
Tento příběh se odehrál v Rumunsku v horách. S kamarády jsme se domluvili, že je třeba zažít pořádné dobrodružství v divoké přírodě. Již několik dní jsme se potulovali po horách. Ten den jsme měli už nějaký ten kilometr v nohách, a tak jsme se zastavili u napajedla, že se naobědváme. Rozbalili jsme plynové vařiče a začali vařit. Po chvilce k napajedlu přicházel ovčák s pořádným stádem ovcí. Ovce zjevně to místo znaly. S bečením se začaly tlačit u dřevěných korýtek a lačně chlemtaly vodu.
Bača je spokojeně pozoroval a pokuřoval z fajfky, kterou si nacpal. Po nějaké chvíli dorazil jiný ovčák s přibližně stejně velkým stádem. Ovčák zavolal na svého přicházejícího kamaráda. Hlasitě se pozdravili. Ovce se začaly mísit a za malinkou chvilku nebylo možné rozpoznat, komu patří která ovečka.
Mrknu na ta pomíchaná stáda a prohodím: „To by mě zajímalo, jak poznají, která ovečka je čí, a jak ty stáda zase rozdělí.“
„Jak vidíš, tak oni to neřeší, asi je jim to jedno,“ odpoví můj kamarád a klidně míchá dál polévku.
Po chvilce k nám ovčáci přisednou a k našemu údivu jeden z nich umí trochu slovensky.
Rozběhne se čilá konverzace. Ovčáci nikam nespěchají, a tak se s nimi dělíme o naši polévku a oni s námi zase o svůj chleba a ovčí sýr. Je opravdu skvělý.
Po chvilce mně to nedá a zeptám se: „Jak poznáte, které ovce jsou vaše a které vašeho kamaráda?
Ovčák se usměje a řekne: „ Nětreba znať. Ovce musí znať mňa.“
„Tomu nerozumím.“
„Já tobě ukázať!“
Ovčák poodešel kousek na kopec a zvučným hlasem zavolal: „Hóóój, hoóóój!!!“
Vtom se stala neuvěřitelná věc. Ten veliký chumel se rozdělil, jako když ho rozkrojí nožem a jedna část začala pomalu stoupat za svým ovčákem.
Ovčák se pomalu vrátil za námi. „To je neuvěřitelné,“ sděluji mu nadšeně.
„Poznají tě podle oblečení nebo podle čeho?“
„ Moje ovce znať moj hlas, za cizím nejít.“
„Tomu nevěřím! Můžu to zkusit?“
„Ja,“ pokývá ovčák hlavou.
Půjčím si od ovčáka jeho kožich, který měl na ramenou, klobouk a takto přistrojený vyjdu na to samé místo kde před chvílí stál ovčák. Co možná nejvěrohodněji napodobím jeho hlas: „Hóóój, hoóóój!!!“
Nic. Ovečky se dál popásají a ani se nehnou. Zkouším různě měnit hlas ale ať se snažím, jak se snažím, ovečky se dál pasou jako bych neexistoval.
Sejdu dolů a vracím kožich i klobouk smějícímu se bačovi.
„Veď vravím, za cizím něpojdu. Oni znať moj hlas.“
Už mnohokrát jsem dostal otázku: „ Jak poznáš, že k tobě mluví Bůh?“
„ No, protože poznám jeho hlas.“ Na začátku svého chození s Bohem jsem předložil jednoduchou prosbu. „ Pane můj, jestli chceš, abych tě poslouchal, nauč mě poznávat tvůj hlas. Prosím, ale udělej to tak, abych pochopil, který hlas je tvůj, a nepopletl si ho s jiným. Pán Bůh mě opravdu vyslyšel a naučil mě poznávat svůj hlas.
(Ježíš řekl:) „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“
Bible, Jan 10, 27 - 28
O010 Ozvěna
Jednoho krásného dne se procházel malý chlapec se svým tatínkem po horách.
V jednom místě chlapec zakopl a udeřil se do nohy a vykřikl: „Jaůůůů!!“
Najednou se z hor ozval hlas: „Jaůůůů!!“
Chlapec se zarazil a zvědavě se zeptal: „Kdo jsi?“
Dostal odpověď: „Kdo jsi?“
„Já tě slyším, rozumíš? Kdo jsi?“ rozkřikl se chlapec
Z hor se ozvalo: „Já tě slyším, rozumíš? Kdo jsi?“
To chlapce dopálilo a vykřikl: „ Hlupáku jeden mizernej!“
Z hor se nesla stejná odpověď: „ Hlupáku jeden mizernej!“
Chlapec se plný hněvu otočil na svého otce a zeptal se: „Tati, co se to děje? Proč je na mě škaredý?“
Tatík se usmál a řekl: „ Poslouchej!“ Potom silným hlasem zavolal: „Ty si nejlepší!“
Z hor se ozvalo: „Ty jsi nejlepší!“
Chlapec zůstal udiveně hledět.
„Víš, chlapče, lidé tomu říkají ozvěna. Já si myslím, že na nás takto volá Život.“
„Tomu moc nerozumím,“ přiznal se chlapec.
„Tady je to seskupení skal, mezi kterými se odráží náš hlas a vrací se k nám. V životě je to podobné. Když praštíš svého kamaráda, co většinou udělá?“
„No, praští mě taky.“
„Praští tě taky, když se s ním rozdělíš o čokoládu?“
„No, to ne.“
„Život je totiž taky takový odraz našich činů. Když pomůžeš svým kamarádům, oni budou pomáhat tobě. Když nebudeš mít rád lidi kolem sebe a budeš jim ubližovat, oni pak nebudou mít rádi tebe a těžko se od nich dočkáš pomoci.“
„Aha, už tomu rozumím,“ řekl chlapec, otočil se a ze všech sil zavolal, „Mám tě rád!!!“
A hlas z hor zaburácel: „Mám tě rád!!!“
Někdy je těžké se zachovat hezky ke svému kamarádovi, třeba když se mám rozdělit o čokoládu, kterou mám tak rád. Pán Bůh chce, abychom zašli ještě dál, abychom se o tu čokoládu rozdělili i s člověkem, kterého nemáme moc rádi nebo je nám nějak nepříjemný.
To je velmi těžké. Je to ale jeden z mála způsobů, jak si z našich nepřátel udělat přátele. Nebojme se vyprosit si k tomu sílu. Možná právě v této chvíli okusíme, jak moc miluje Bůh, nás a co všechno je ochotný nám dát.
Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
Bible, Římanům 12, 17 – 18
O011 Oáza v poušti
„To jsou fantastické záběry,“ rozplývá se Ondřej a cvaká jeden snímek za druhým svým novým fotoaparátem. „Ještě ty duny a tady ty skalky!“
Najednou zjistil, že je sám. Jeho průvodce i společníci byli pryč. Začal zmateně pobíhat a volat, ale odpovědí mu bylo jen zlověstné ticho. Celé dny a noci se beznadějně toulal po písčitých dunách, které byly jedna jako druhá. Obcházel skalky i větší skály v naději, že uvidí nějaké známky civilizace. Ve dne mu rozžhavené slunce nelítostně vysušovalo celé tělo a v noci ho zase trápila zima. Sem tam se mu podařilo usnout. To se mu pak zdálo o vodě. O čisté pramenité vodě, jak v malých peřejích poskakuje v potůčku u jeho nohou.
Když se probudil a uvědomil si skutečnou situaci, jeho utrpení bylo ještě horší. Hladový a žíznivý se potácel dál. Čím dál víc musel myslet na to, jak dlouho to ještě může bez jídla a pití vydržet.
„Bože, Bože, pomoz mi!“ naříkal stále častěji.
Když vylezl na malý pahorek, najednou uviděl v dálce oázu.
„Fata morgana“, pomyslel si. „Vzdušné zrcadlení, to se mi jen zdá, vím to zcela jistě. Bože, proč si se mnou tak zahráváš? Copak Ti nestačí, jak trpím!“
Přesto šel dál tím směrem. Oáza nemizela, ale stávala se zřetelnější. Už rozeznával i datlové palmy. „To jsou halucinace člověka, který umírá žízní,“ uvažoval. „Můj poškozený mozek mi ukazuje to, co bych chtěl vidět. Teď dokonce slyším bublání vody. Už mám i sluchové halucinace. To je konec. Bože, jak si krutý a nemilosrdný,“ vydechl a zemřel.
Chvíli na to, jej našli dva beduíni.
„Dovedeš něco takového pochopit?“ ptal se jeden druhého. „Datle mu rostou nad hlavou, stačilo jen natáhnout ruku. Leží vedle pramene a on zemře žízní. Jak je to možné?“
„Podle šatů bych řekl, že to byl civilizovaný člověk“, poznamenal druhý.
„Asi nevěřil, že vše co vidí, je skutečné!“ Přitom se stačilo tak snadno přesvědčit. Napadá mě otázka: co vlastně vede civilizovaného člověka k tomu, aby nevěřil? Proč se nejprve nepřesvědčí a nevyzkouší, než odmítne?
Tutéž otázku jako beduíni si kladu i já. Proč se nejprve nepřesvědčíme, jaká je pravda, než odmítneme? Myslím tím ale skutečně přesvědčíme. Hledejme, zkoumejme, porovnávejme. Nespokojme se jen s názorem někoho jiného, dokud si ho neověříme. To platí ve všech oblastech života. O to víc ve věcech Božího království, neboť tady se rozhoduje, kde strávíme věčnost.
Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit. Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.
Bible, Žalmy 34, 8