N001 Naše cena
Jeden moudrý muž začal svou přednášku zajímavým způsobem. Do vzduchu zvedl tisícikorunovou bankovku. V místnosti, kde bylo 200 lidí se, zeptal: „Kdo by chtěl tuto tisícikorunovou bankovku?“ Ruce se začaly zvedat.
Řekl: „Tuto bankovku dám jednomu z vás, ale nejdřív mi dovolte, abych udělal toto.“
Začal bankovku mačkat. Potom se zeptal: „Kdo ji ještě pořád chce?“
Ruce byly znovu ve vzduchu.
„Dobrá,“ odpověděl, „a co když udělám tohle?“
Hodil bankovku na zem a začal ji mačkat botou. Potom ji zvedl, pomačkanou a pošlapanou. „A teď, kdo ji pořád ještě chce?“ Ruce znovu vyletěly do vzduchu.
„Moji přátelé, chtěl jsem vám ukázat důležitou věc. Bez ohledu na to, co jsem s tou bankovkou udělal, přesto ji dál chcete, protože to nezmenšilo její hodnotu. Pořád ještě má cenu 1000 korun. Mnohokrát jsme v životě hozeni na zem, pomačkaní a zadupaní do země rozhodnutími, která uděláme a okolnostmi, které nás potkají. Cítíme se, jako bychom byli bezcenní. Ale bez ohledu na to, co se stalo nebo co se stane, nikdy neztratíme svou hodnotu.
Špinaví nebo čistí, zmuchlaní nebo lehce pomačkaní, stále jste nedocenitelní pro ty, kdo vás milují. Cena našich životů má svůj původ ne v tom, co děláme nebo koho známe, ale kdo jsme. Jsme jedineční a Bůh nás tak miluje, že neváhal za nás obětovat svého syna, aby s námi mohl trávit věčnost. Nikdy na to nezapomínejme.“
Když však přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna,(Ježíše Krista) narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kteří byli pod Zákonem, abychom přijali právo synovství.
Bible, Galatským 4, 4 - 5
N002 Nejtěžší modlitba Otčenáš
„Otče náš, jenž jsi na nebesích“
„Ano, co je?“
„Nepřerušuj mě, modlím se.“
„Ale vždyť jsi mne právě oslovila.“
„Já, že jsem s tebou mluvila? Ne, vlastně ne. To se prostě tak modlíme. Otče náš, jenž jsi na nebesích.“
„A teď zase, úplně jasně se mnou mluvíš. Co pro tebe mohu udělat?“
„Posvěť se jméno tvé.“
„Myslíš to vážně?“
„Co mám myslet vážně?“
„Jestli skutečně chceš posvětit moje jméno. Co to pro tebe znamená?“
„To znamená..., to znamená... U všech všudy, vlastně ani nevím, co to znamená. Jak to mám vědět?“
„To jednoduše znamená, že mě chceš ctít, že jsem pro tebe jedinečně důležitý, že moje jméno je ti drahé.“
„Aha, tak je to tedy. Ano, už tomu rozumím… Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“
„To je pěkné, ale děláš pro to taky něco?“
„Aby se stala tvoje vůle? Přirozeně! Každou neděli chodím do kostela. Přispívám na misie a na Charitu.“
„Myslím tím něco jiného. Chtěl bych, aby byl tvůj život v pořádku. Aby ses zbavila návyků, kterými jdeš jiným na nervy, abych měl vliv na tvůj život...“
„Proč mi to vlastně vyčítáš?! Co si myslíš o těch skalních křesťanech, kteří sedí v kostele každou neděli? Na ty se podívej!“
„Promiň!, Myslel jsem, že se upřímně modlíš o to, aby přišlo moje království a stala se má vůle. Víš, a to začíná právě u toho, kdo se o to modlí.“
„Ano, to se mi vyjasnilo, ale mohla bych se domodlit?“ „Chléb náš vezdejší dej nám dnes...“
„Promiň, že tě zase přerušuji. Až budeš mít chvilku klidu, popřemýšlej o tom, o co mě vlastně prosíš. Myslím, že je ti jasné, že nejde o ten chleba, který kupuješ každé ráno u pekaře.“
„A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...“
„A co Petra?“
„Petra, moje sousedka, hm... Už s tím zase začínáš. Víš přece, že se mnou věsí v prádelně prádlo. Pak ještě o mně špatně mluví v obchodě. A pak večer, když přijde manžel z práce, samozřejmě musí se ometat na schodech, aby se na něj mohla usmívat a dělat pěkné oči.“
„Ano, vím, vím! Ale, co ses vlastně modlila?“
„Ano, ale já jsem to tak vlastně nemyslela.“
„Alespoň pravdivost ti nechybí. Nevadí ti nosit v sobě tolik zahořklosti a odporu?“
„Ano už jsem z toho nemocná.“
„Vidíš, a zde tě právě chci uzdravit. Odpusť Petře a já odpustím tobě. Může se stát, že Petra zareaguje směšně. Možná ti přestane hlídat děti. Ale ty sama budeš mít pokoj v srdci.“
„Hm, nevím, jestli se k tomu odhodlám.“
„Neměj strach, pomůžu ti.“
„A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“
„S radostí, přesně to chci udělat. Vystříhej se všech lidí a situací, které tě vedou do pokušení.“
„Jak to myslíš?“
„Znáš přece svoje slabosti, svou nespolehlivost, pohodlnost, svoje zacházení s penězi, sexem, se svou zlobou a řečmi o druhých. Nedávej těmto pokušením šanci.“
„Myslím, že to byl ten nejtěžší Otčenáš, který jsem se kdy modlila. Poprvé ale to má také něco do činění s mým denním životem.“
„Dobře, a teď jdeme dál, v klidu se domodli.“
„Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.“
„Víš, co je krásné? Když mne lidé jako ty začnou brát vážně, když se začnou upřímně modlit, naslouchat mi a potom konat moji vůli, pak najednou pocítí, že je jejich život šťastnější a spokojenější. To by mohlo být příjemné, co myslíš?“
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Bible, Evangelium podle Matouše 6, 7 - 8
N003 Náhoda?
Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny. Zahodil nářadí a běžel k močálu.
Tam našel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven.
Rolník podal mladíkovi větev a zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí.
Další den u Flemingovi zahrádky zastavil luxusní vůz.
Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník včera zachránil.
„Chci se s vámi vyrovnat,“ řekl šlechtic. „Zachránil jste život mému synovi.“
„Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal,“ odvětil skotský rolník a odmítl nabídku.
V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn.
„Tohle je váš syn?“ zeptal šlechtic.
„Ano,“ odvětil rolník hrdě.
„Udělám vám nabídku. Dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšni.“
A tak se stalo. Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol a po čase promoval na Lékařské fakultě St. Mary's Hospital Medical School vLondýně. Posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu.
Po letech, syn téhož šlechtice, který byl zachráněn z močálu, dostal zápal plic.
Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin.
Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill.
Ono se nadarmo neříká: „Co člověk rozsévá, to také sklízí.“
Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.
Bible, List Římanům 14, 7.-.8
N004 Narcisový princip
Už několikrát mi dcera volala a přesvědčovala mě: „Mami, musíš se přijet podívat na narcisy dřív, než odkvetou.“ Chtěla jsem, ale byly to dvě hodiny jízdy autem. „Přijedu příští úterý.“ slíbila jsem, když mi zavolala potřetí.
Příští úterý bylo chladné a deštivé, ale dala jsem slovo, a tak jsem jela. Když jsem konečně dorazila do Karolínina domu, objala a pozdravila se s vnoučaty, řekla jsem jí: „Zapomeň na narcisy, Karolíno! Je tam pěkně nevlídno a nic na světě, kromě toho, že jsem chtěla vidět tebe a děti, by mě nepřinutilo ujet třeba jen centimetr navíc.“
Moje dcera se klidně usmála a řekla: „V tomhle počasí jezdíme pořád, mami.“
„No, mě nedostaneš zpátky na silnici, dokud se to nevybere, a pak zamířím rovnou domů!“
„Doufala jsem, že mě vezmeš do servisu pro auto.“
„Jak je to daleko?“
„Jen pár bloků.“ řekla Karolína. „Budu řídit, jsem tu zvyklá.“ Po několika minutách jízdy jsem se musela zeptat: „Kam jedeme? Tudy se nejede do servisu!“
„Jedeme do servisu oklikou,“ usmála se Karolína, „kolem narcisů.“ „Karolíno,“ řekla jsem striktně, „prosím, otoč to.“ „To je v pohodě, mami, slibuji. Nikdy by sis neodpustila, že jsi o tohle přišla.“
Asi po dvaceti minutách jsme zahnuly na, štěrkem vysypanou cestu a před námi se objevil malý kostelík. Na vzdálenější zdi kostela visela cedule, na které bylo napsáno „Narcisová zahrada.“ Vystoupily jsme z auta, každá jsme vzala za ruku jedno dítě a následovaly jsme Karolínu po cestě. Když jsem se po chvíli podívala nahoru, zalapala jsem po dechu. Přede mnou se rozprostírala nádherná podívaná. Vypadalo to, jako by někdo vzal ohromný hrnec zlata a polil jím vršek a stráně pod ním. Květiny byly vysázeny ve velkolepých vzorech, tmavě oranžové, bílé a mnoho odstínů žluté.
„Jemináčku, kdo si s tímhle dal takovou práci?“ ptala jsem se Karolíny.
„Jedna žena,“ řekla dcera, „patří jí ten pozemek. To je její domek.“ Karolína ukázala směrem k dobře udržované dřevěnici. Na zápraží jsme si všimly cedule.
Byla nadepsána: „Odpovědi na otázky, které vím, že byste chtěli znát“.
První odpověď byla prostá. Bylo tam napsáno: „50 000 cibulí“. Druhá odpověď byla: „Jedna po druhé, jednou ženou. Dvě ruce, dvě nohy a velmi malý mozek.“ Třetí odpověď byla: „Začala jsem v roce 1958.“
Ten moment pro mě znamenal zážitek, který změnil můj život.
Je mi z toho trochu smutno,“ přiznala jsem Karolíně. „Co jsem mohla dokázat, kdybych před třiceti lety měla nějaký cíl a pracovala na něm - jednu cibulku po druhé, celá ta léta. Jen si představ, co jsem mohla dokázat!“
Má dcera shrnula poselství dne svým obvyklým přímým způsobem. „Začni zítra. Nemá smysl přemýšlet o ztracených hodinách včerejška. Mnohem lepší je místo lítosti se zeptat: Co s tím můžu udělat dnes?“
A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Bible List Římanům 5, 3 - 5
N005 Nikdy se nevzdávej
Malá škola uprostřed vesnice se časně zrána ocitla v plamenech. Byla ještě prázdná, přesto z ní hasiči vytáhli dvanáctiletého chlapce, který celý týden přicházel dřív, aby zatopil. Měl doslova seškvařenou kůži na spodní části těla. Když do nemocnice dorazila maminka, lékař jí sdělil pohnutým hlasem: „Je mi líto, ale váš chlapec to nemůže přežít.“
Ke Glennovi, tak se ten hoch jmenoval, pronikl hlas jakoby z velké dálky. Snad to bylo tehdy, kdy se v nesmírných bolestech v tomto chlapci zrodila jakási obrovská a nezlomná touha žít, nevzdat svůj zápas.
„Ale já přeci nechci jen tak umřít, budu žít,“ opakoval si stále dokola.
K údivu všech lékařů chlapec přežil. Ale jednoho dne, když jej maminka přišla navštívit, znovu slyší, co mělo být jeho uším skryto. „Víte, i když váš chlapec přežil, nervové dráhy v dolních končetinách jsou natolik poškozené, že nikdy nebude chodit.“
Chlapec se podíval na svoje nohy, které bezvládně visely z vozíku a v jeho srdci se znovu zrodilo obrovské odhodlání: „Takhle to přece nemůže skončit, já budu chodit.“
Když ho propustili z nemocnice, povídá mamince: „Ale já budu opravdu chodit.“
Maminka se usmála, pohladila chlapce po vlasech a každý den masírovala jeho ochrnuté končetiny, aby alespoň na chvíli mohly pocítit úlevu.
Jednou maminka chlapce vyvezla na invalidním vozíku na zahrádku, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Když vykoukla z okna, spatřila Glenna, jak se plazí po břiše přes trávník k laťkovému plotu. Neustále si opakoval svoji tajnou větu: „Jednou přece budu chodit.“ Vytáhl se po dřevěných laťkách nahoru a kousek po kousku vlekl své bezvládné nohy za sebou. Maminka vyšla po chvíli ven a spatřila do krve rozedrané ruce svého syna. Do očí jí vstoupily slzy. Ale tvrdohlavý chlapec ručkoval kolem plotu každý den, až jeho bezvládné nohy vytvořily kolem hrazení cestičku. Po čase se stalo nemožné. Postavil se a udělal první kroky. „Ale to nic není,“ sdělil překvapenému lékaři, „ já budu i běhat.“ Lékař jen nevěřícně kroutil hlavou, ale už nic naříkal. S něčím takovým se ještě nesetkal.
O několik let později Glenn, který neměl přežít, dokončil vysokou školu. A ten stejný Dr. Glenn Cunningham, který neměl nikdy chodit vytvořil světový rekord v běhu na 800m a o nějaký čas později přidal ještě další v běhu na 1500m.
A nejen to: Chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.
Bible, List Římanům 5, 3 – 4
N006 Nerozhodný osel
Jeden sedlák měl oslíka. Byl to pracant nad jiné. Sedlák ho měl rád a byl s ním spokojený. Po práci oslík vždycky dostal otep sena nebo slámy. Miloval obojí. Vždycky si slastně vychutnával křupání slámy. „To je dobrota, to je dobrota,“ pobrukoval si mezi sousty. A co teprve voňavé seno! Rozeznával chutě jednotlivých kytiček. „No, to je něco“, vždycky si říkal labužnicky.
Jednou po obzvlášť těžkém dnu, když se vrátili domů, říká sedlák oslíkovi: „Víš, co? Dnes ses napracoval víc než obvykle, dostaneš odměnu.“
Za chvilku se sedlák vrátil i se svým synem a každý nesl jednu náruč. Sedlák nesl náruč slámy a jeho syn náruč sena. Položili je před oslíka a odešli.
Oslík byl úplně zmatený. Na jedné straně kupa voňavého sena a straně druhé křupavá sláma. Co si vybrat? Tak tam bezradně stál a přemýšlel, kde začít.
„Když nejdříve zbaštím slámu, co když se do mě už nevejde to voňavé seno? No, a když zbaštím seno, co ta sláma, která mě vždycky v bříšku tak pěkně hřeje?“
A tak se rozmýšlel až do rána. Ráno přišel sedlák a udiveně hleděl na obě nedotknuté otepi.
To se ještě nikdy nestalo. Sedlák usoudil, že je oslík asi nemocný. A to se opakovalo každý další den. Sedlák přišel a vždycky našel netknuté seno a slámu. Čím byl oslík hladovější, tím byl nerozhodnější.
Nakonec k velkému smutku sedláka umřel mezi dvěma kupkami sena a slámy.
Volba je někdy velmi těžká věc. Vždy, když zvolíme jedno, jiné většinou musíme opustit. Nebojme se rozhodnout a nebojme se ztráty, kterou nám volba přináší. Většinou není tak hrozná, jak se zdá při rozhodování. Nerozhodnout se může znamenat větší ztrátu než rozhodnout se špatně. Navíc můžeme požádat o pomoc někoho moudřejšího. A když už nemůžeme najít radu na zemi, tak na nebi u nebeského Otce ji najdeme vždycky. Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?
Bible, Jozue 1, 9
N007 Neboj se a skoč!
Jirka se probudil. Měl divný sen. Stál v kouři, který byl všude kolem něho a dusil se. Najednou mu to došlo. Nebyl to sen, jejich dům hořel. Vyskočil z postele a už lomcoval tatínkem a maminkou: „Tati, rychle, hoří!!!“
Tatínek vyskočil a už volá na maminku: „Vezmi doklady a peníze. Já beru Ivanku a Daníka, pro ostatní věci se vrátíme, když to půjde.“
„Jirko, jdeme. Rychle!“ velí tatínek
Tatínek, maminka a jejich tři děti utíkají po schodech z jejich domku. Všude je kouř. Najednou si Jiřík vzpomene, že nechal v pokoji Sorizu, svého oblíbeného medvídka.
„Musím se vrátit pro Sorizu,“ řekne polohlasem a už běží zpátky.
„Tak jsme venku chvála Bohu,“ vydechne si tatínek.
Postaví své dva mrňousky na zem a už vytáčí číslo na hasiče.“
„Kde je Jirka?“ najednou vykřikne jeho žena
„Vrátil se pro Sorizu,“poslušně hlásí vyděšená Ivanka.
„To snad nééé!“vykřikne tatínek a už se žene k domu šílený hrůzou.
Z prvního patra vyšlehly plameny. Všude je hustý dým. Po pár krocích se otočí a dávící se zase vyběhne ven. „Co mám dělat? Bože, co mám dělat?“
Najednou to zaslechne. „Tatí, pomoz mně! Tatí, prosím tě, pomoz mně!“
„Kde jsi, chlapče?“
„Tady nahoře. Já nemůžu dolů, je tu všude žár a kouř.“
Už ho zahlédl. Jiříkův podkrovní pokojík.
„Jirko, skoč, já tě chytím,“ křičí tatínek ze všech sil.
„Já tě nevidím, tati, já tě nevidím, je tu všude kouř.“
„Já tě vidím! Skoč, neboj se, já tě chytím!“
Jirka přitiskne na prsa svého Sorizu a skočí.
Zdá se mu, že letí celou věčnost. Ruce, tatínkovy silné ruce. Už se k němu tulí. Oba pláčou. „ Jiříku, ty trdlo jedno, co tě to napadlo?“
„Přece jsem tam nemohl Sorizu nechat.“
Tento příběh je o důvěře. Myslím, že my dospělí se v tomto směru máme od vás, dětí, co učit. Mnohdy vám vaši čistou důvěru a bezelstnost i závidíme. Věřím, že i vy máte tatínka, kterému můžete věřit, že by vás vždy chytil. I kdyby snad ne, Bůh o sobě většinou mluví jako o milujícím Otci. On také říká, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. No, jestli je to pravda, nebo ne, to nezjistíme jinak, než tak, že si to vyzkoušíme. Byla by přece veliká škoda, kdyby člověk nikdy nezažil bezpečí náruče milujícího otce, ať už jsme velcí nebo malí. Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
Bible, Matouš 7, 11
N008 Nebeský obchod
„Maminko, maminko, mně se zdál ale zvláštní sen!“
Maminka už si zvykla, že její rozumbrada co chvíli přišel s něčím neobvyklým. Byl už prostě takový. Tatínek přestal ukusovat chleba, posadil si synka na klín a povzbudil ho: „Tak povídej, brebto.“
„Já nejsem žádnej brebta,“ ohradil se synek.
„No, dobře, tak nás nenapínej a povídej.“
Z ničeho nic jsem se ocitl ve velkém obchodě. Za pultem jako prodavač stál anděl.
„A měl křídla?“ ptá se tatínek s úsměvem.
„To víš, že měl. Copak ty jsi viděl někdy anděla bez křídel?“
„Máš pravdu, neviděl. Tak, jak to bylo dál?“
„Zeptal jsem se: Co tu prodáváte?“
„Všechno, co si přeješ,“ odpověděl krátce anděl.
Chvíli jsem se zamyslel a pak jsem mu začal vypočítávat svá přání.
„Přál bych si, aby skončily všechny války na světě, aby byla všude spravedlnost, abychom měli rádi i jiné lidi. Víš, myslel jsem třeba černochy. Aby bylo v rodinách víc lásky. To jsem si vzpomněl na Aničku. Víš, jak jsem ti říkal, jak se její maminka a tatínek pořád hádají. Aby měli všichni práci. Tady jsem si vzpomněl zase na Ráďu. Jeho taťka už je rok bez práce. Abychom se ve třídě nehádali ...“
„No, a co na to anděl,“ zvědavě se zeptal tatínek.
„No, právě! Tady mě skočil do řeči a řekl mi: Je mi líto, chlapče. Ty jsi mě špatně pochopil. My neprodáváme plody, my prodáváme jenom semínka.“
„Rozumíš tomu, tati?“
Tatínek se podíval na maminku a zaleskly se mu oči.
„Myslím, že jo.“
„Vysvětlíš mi to, prosím? Ten Anděl vypadal tak doopravdicky a já bych tomu chtěl rozumět.“
„Víš, Pán Bůh nám ukazuje, jak máme žít. To jsou ta semínka. No, a na nás je, jestli se o ně budeme starat, aby z nich mohly vyrůst ty plody, o kterých jsi mluvil s andělem…“
Semínko je vždycky začátek. Malý, téměř zanedbatelný začátek. Semínko, to je zázrak. I ohromný strom vyroste z úplně malého semínka. Naše srdce je jako zahrada, do které jsou zasety velké hodnoty. A jak správně řekl tatínek z našeho příběhu, na nás je, jestli budeme laskaví, milí, přátelští, ochotní. A čím častěji právě takoví budeme, tím snadnější to pro nás bude.
Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.
Bible, Matouš 12, 35
N009 Nejkrásnější srdce
V jedné zemi vládl mladý král. Nikoho neměl rád a byl na to velmi pyšný. Říkal, že nezávislost je cennější než zlato. Tvrdil, že láska působí jen bolest a zakrývá jasný úsudek. Jednoho dne měl podivný sen. Stál na náměstí malého města a prohlašoval, že má nejhezčí srdce v celém království. Kolem něj se shromáždila spousta lidí a obdivovali jeho srdce. Bylo přece tak krásné, dokonalé. Žádné skvrny, žádné chyby. Všichni mu dávali zapravdu, bylo to opravdu nejdokonalejší srdce, které kdy viděli. Mladý král byl na ně velice pyšný a ještě hlasitěji své srdce vychvaloval. Náhle se z davu vynořil starý muž a řekl: „Tvé srdce je sice dokonalé, ale nikdy bych s tebou neměnil.“ Shromážděný dav a mladý král obrátili svůj zrak k srdci starého muže. Tlouklo silně, ale bylo plné jizev, místy kousky zcela chyběly a byly nahrazeny jinými, které ale nezapadaly přesně a působily tak trochu neforemně. Jinde zase byly vidět díry.
Lidé se na starého muže upřeně dívali: „Co je na tvém srdci tak zvláštního, že bys ho nevyměnil za srdce dokonalé?“ Mladý král si starcovo srdce prohlédl a zasmál se. „Ty si děláš legraci,“ řekl, „ty bys nevyměnil to svoje srdce za mé. To moje je dokonalé, a tvé je plné jizev, dokonce v něm vidím i díry.“
„Ano,“ řekl starý muž, „tvoje srdce vypadá krásně, ale přesto bych nikdy neměnil. Každá jizva na mém srdci představuje člověka, kterému jsem daroval svoji lásku. Věnuji mu kousek svého srdce a často dostanu zpět kousek jeho srdce, který vložím do prázdného místa. Ale protože ty kousky nejsou stejné, je mé srdce pokryto i hrubými místy, kterých si ovšem velice vážím. Připomínají mi totiž lásku, kterou jsme vzájemně sdíleli. Dávat lásku, to znamená i podstoupit jisté riziko. Někdy jsem daroval kus svého srdce, a nedostal jsem zpátky nic. To jsou ta prázdná místa. I když jsou tato prázdná místa bolestivá a zůstávají otevřená, připomínají mi lásku, kterou cítím k ostatním lidem a věřím, že se jednoho dne vrátí a vyplní to prázdné místo. Víš už, co znamená milovat?“
Mladý král jen tiše stál a poslouchal. Starý muž přistoupil až ke králi a třesoucíma se rukama mu podával kus svého srdce. Mladý král, poprvé ve svém životě, odlomil kus svého dokonalého srdce, podal jej výměnou staříkovi. Když vložil ten malý kousek do svého dokonalého srdce, zažil nezvykle hřejivý pocit štěstí, jaký do té doby nepoznal. Najednou plně pochopil, o čem stařík hovořil. Jen pokýval hlavou a řekl: „Už rozumím, proč bys svoje zjizvené srdce nevyměnil za moje dokonalé.“
Chtěl staříka obejmout, ten se jen usmál, rozzářil se nadpozemským jasem a zmizel. Když se král probudil, dlouho o svém snu přemýšlel. Nebyl si totiž jistý, jestli to byl skutečně sen, protože ten hřejivý pocit štěstí, který mu přinesl kousek starcova srdce, ho neopustil.
Láska je někdy skutečně bolestivá. Mnohdy nám i zakryje správný úsudek, ale jaký by náš život měl smysl bez lásky a přátelství? Smrskl by se do pouhého přežívání, a to by bylo trochu málo. Nebojme se darovat kousek svého srdce. I s rizikem, že nedostaneme nic zpátky. Když totiž dostaneme kousek zpátky, stojí to opravdu zato.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Bible, 1. list Korintským 13, 4 – 7
N010 Není všecko zlato, co se třpytí
Jeden muž kráčel po cestě se svým koněm a psem. Byli to jeho věrní přátelé. Když procházeli kolem velkého stromu, udeřil do něj blesk a všichni zemřeli. Muž však nepochopil, že je mrtvý, a tak pokračoval v cestě i se svými zvířaty. Byl to velmi namáhavý pochod, nad nimi se tyčil vrch, slunce pálilo, byli celí zpocení a velmi žízniví. V jedné zatáčce zahlédli nádhernou bránu a za ní chodník ze zlata. Uprostřed něj byla kašna. Z chrličů tekla křišťálová voda. Pocestný popošel ke ctihodnému starci, který hlídal u brány, a pozdravil: „Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpověděl stařec.
„Jak se jmenuje toto nádherné místo?“
„Ráj.“
„To je neuvěřitelné!? Jak jsme se sem dostali?
„To ten blesk,“ odpověděl stařec
„Máme velkou žízeň.“
„Prosím, vejdi a dosyta se napij,“ ukázal starý muž na kašnu.
„Ale i můj pes a kůň mají žízeň.“
„Lituji, ale zvířatům je vstup zakázán,“ řekl strážce. „Zvířata sem opravdu nemohou.“
Muže to velmi rozladilo, přestože měl velkou žízeň, sám pít nechtěl. „Promiňte, ale do takového ráje nechci.“ Rozloučil se se ctihodným starcem a pokračoval v cestě.
Po dlouhém a namáhavém výstupu přišli na další místo. Byli zcela vyčerpaní. Stála tam stará brána, od které vedla polní cesta obklopená stromy. Ve stínu jednoho ze stromů ležel jakýsi muž, hlavu měl přikrytou kloboukem a zdálo se, že spí.
„Dobrý den,“ pozdravil náš pocestný.
Muž jen kývl hlavou.
„Jsme velmi žízniví, já, můj pes a kůň.“
„Tam mezi skalami je studánka,“ ukázal jim muž. „Můžete se napít, kolik jen chcete.“
Muž se psem i koněm poodešli ke studánce a uhasili svou žízeň. Pocestný se vrátil k muži, aby mu poděkoval. „Přijďte zas, kdykoliv jen budete chtít,“ odpověděl mu muž.
„Prosím vás, jak se jmenuje toto místo?“
„Ráj.“
„Ráj? Ale vždyť ten stařec u té nádherné brány nám řekl, že ráj je tam.“
„Ne, to bylo peklo a ten stařec byl Otec lži.“
Pocestného se zmocnily rozpaky. „Měli byste mu zakázat, aby používal stejné označení. Tato falešná informace přece může způsobit velký zmatek.“
„V žádném případě, ve skutečnosti nám dělá velkou službu. Neboť tam zůstanou všichni, kteří pro své sobectví dokáží opustit přátele.“
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!
Bible, Galatským 5, 13 - 14
N011 Náhoda nebo záměr?
John Newton měl jednoho přítele, kterého si velmi vážil. Měl ale chybu, která Johna trápila. Vysmíval se Božímu Stvoření a tvrdil, že všechno vzniklo náhodou.
Oba se zabývali astronomií, a tak Newton dostal nápad, jak svému příteli ukázat malou pravděpodobnost jeho teorie „náhodného“ stvoření.
Pod svým osobním vedením dal u jednoho z nejlepších londýnských umělců vyrobit astronomický glóbus a umístil jej ve své knihovně, kde se měl se svým přítelem setkat k rozhovoru o hvězdách a nejnovějších vesmírných objevech.
Glóbus byl mistrovské dílo. Ihned upoutal pozornost přítele, který vykřikl: „Newtone, jak jsi propána získal tuhle fantastickou mapu hvězdné oblohy?“
„Ale“, odpověděl Newton, „moje služebná před časem při úklidu naházela na hromadu všechno možné. No, a protože to tu leželo dostatečně dlouho, náhodou vznikla tato zajímavá věcička. Myslím, že se to stalo proto, aby mě to přesvědčilo, že tvoje teorie náhodného stvoření je pravdivá.“
Přítel ihned pochopil, kam míří a zamyslel se: „Jak by bylo možné, aby vesmír se svým dokonalým řádem a nádherou vznikl náhodou? Jak by bylo možné, aby člověk, který je tisíckrát dokonalejší než nějaký glóbus, vznikl náhodou, jestliže tohle lidské dílo mohlo vzniknout pouze na základě návrhu učence a zručné práce umělce, který je vyrobil?
Pak se usmál a řekl: „Z této strany jsem se na to nikdy nepodíval. Chtěl bych ti, Johne, moc poděkovat. Budu mít o čem dlouhou dobu přemýšlet.“
Je mnoho velkých vědců, kteří se rozhodli, že svými výzkumy popřou Boží existenci, ale čím více zkoumali a šli do hloubky, tím více nepřestávali žasnout nad dokonalostí stvoření a řádem, který v něm panuje. Stačí se podívat do nejbližšího vesmíru. Kdyby nebylo Slunce tam, kde je, tak bychom buď zmrzli, anebo zahynuli pro veliké vedro, které by tu vládlo. Pak je tu mozek, který svým výkonem předčí i ty nejlepší počítače. Vždyť jen na to, abychom viděli, musí zpracovávat milióny informací za vteřinu. Dodnes je mi velkou záhadou, proč se těmto věcem ve škole věnuje tak málo pozornosti.
Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.
Bible, Žalmy 19, 2
N012 Nebe a peklo
„Tak toto byla moje poslední bitva,“ řekl Adam svému kamarádovi Petrovi.
Adam byl asi třicetiletý zkušený žoldák. Vybojoval mnoho malých i velkých bitev. Nechal se naverbovat v osmnácti letech kvůli nešťastné lásce. Maminka plakala, ale Adam na to nic nedbal. Brzy si ho všimli jeho velitelé. Jeho odvaha a šikovnost, s jakou se uměl ohánět s mečem i kopím, byla pověstná. Ze začátku si nic nedělal z potoků krve, které proléval, ale poslední roky hodně přemýšlel. Nakonec se rozhodl, že už má všeho dost a že s vojenským řemeslem končí.
„Slyšel jsem, že ve městě, které jsme dobyli, je klášter a v něm žije mimořádně moudrý mnich. Možná že by mohl mít odpověď na tvoje otázky,“ řekl onoho dne Petr Adamovi.
„Co by mohl vědět mnich o válce.“ mávl rukou Adam.
„O válce možná nic, ale o nebi a pekle by něco vědět mohl,“ pokýval hlavou Petr.
A tak se Adam vydal do rozvalin dobytého města hledat klášter. Všichni se statného vojáka báli, a proto mu ochotně ukazovali cestu, jen aby ho nerozzlobili. Asi po hodině Adam našel malý klášter. Zavedli ho před mnicha, jak žádal.
Byl to malý človíček s živýma očima.
„Mnichu, vysvětli mi, co je peklo a co nebe!“ poručil Adam.
Mnich zvedl oči, podíval se na mocného válečníka a odpověděl s velikým opovržením: „Tobě mám vysvětlovat, co je to peklo a co je nebe? Tobě bych nedokázal vysvětlit vůbec nic! Jsi špinavý a páchneš a rozumu máš asi tolik, co by se za nehet vešlo. Jsi hanbou všech lidí. Jdi, ať tě nevidím, nebo začnu zvracet!“
Adam nic takového nečekal. Kam až jeho paměť sahala, nikdo si s ním nedovolil takto mluvit. Rozzuřil se do nepříčetnosti, tvář mu vzteky zrudla, začal se chvět a nebyl schopen vydat hlásku. Vytasil svůj meč, uchopil mnicha pod krkem a zvedl ho jako hadrovou panenku. Chystal se ho zabít.
K překvapení Adama se mnich usmál a zasípal: „Tak toto je peklo.“
Šokovaný Adam si najednou uvědomil laskavost a dobrotu tohoto malého mnicha. Vždyť on nabídl vlastní život, jen aby mu ukázal, co je peklo! Pomalu ho spustil na zem a zahanbeně se na něho podíval.
Mnich si třel krk a dál se spokojeně usmíval. Jejich oči se setkaly. Zjevně se na Adama nezlobil. To byla pro Adama nová zkušenost. Proti své vůli se také maličko usmál. „Omluvám se,“ zašeptal.
To slovo už nevyslovil snad patnáct let. Mělo nečekaný vliv na jeho bolavé nitro. V jeho duši se rozhostil mír a pocit vděčnosti. Malý mnich v něm četl, jako v otevřené knize. „A toto je kousek nebe,“ řekl zmatenému Adamovi.
Když Adam odcházel z kláštera, najednou si uvědomil, že ty nejtěžší bitvy bude muset ještě vybojovat. Ta opravdová válka totiž zuří v srdci každého z nás.
Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
Bible, Efezským 4, 31
N013 Neuvěřitelné odpuštění
V roce 1945 americká armáda osvobodila koncentrační tábor poblíž Wuppertalu v Německu.
Našla zde stovky lidí na pokraji smrti hladem. Byl to děsivý pohled. I když jim věnovali zdravotníci maximální péči, mnozí z nich zemřeli, protože už byli v tak špatném stavu, že se jim nedalo pomoci.
Kromě hladu zde panovala i obrovská nenávist. Někteří z vězňů se tajně zmocnili zbraní a běželi do první vsi, kde bez rozmyslu stříleli německé obyvatele mladé i staré.
Mezi osvobozenými byl i vězeň, kterému říkali Divoký Bill, protože připomínal kovboje - Buffalo Billa.
Uměl dobře německy i anglicky, a tak se stal oficiálním překladatelem.
Byl vysoké vzpřímené postavy. Měl zářící oči a z jeho obličeje vyzařoval soucit, který všichni tolik potřebovali. Pracoval patnáct až šestnáct hodin denně, mnohem víc než ostatní. Přesto každé ráno přicházel svěží jako by se právě vrátil z dovolené. Zvláštní na něm také bylo to, že ho všichni znali a považovali za svého přítele. Byl velikou pomocí nejen při vyřizování, tlumočení, ale i při urovnávání sporů.
„Ten tady musí být krátce,“ říkali si ošetřovatelé, se kterými spolupracoval.
Jednomu z nich to nedalo a nahlédl do jeho složky. Zjistil, že ho sem přivezli mezi prvními už v roce 1939! Dokonce tábor stavěl!
„Jak jste tu mohl tak dlouho přežít?“ zeptal se udivený voják.
„Žili jsme v židovské čtvrti ve Varšavě. Moje žena, naše dvě dcery a naši tři malí kluci. Když Němci obsadili Varšavu, mě vybrali na nucené práce a moji ženu a děti postavili ke zdi a začali střílet z kulometu. Byla to nejstrašnější chvíle v mém životě. Strašně jsem chtěl zemřít s nimi.
Když jsem se probral ze šoku, uvědomil jsem si, že stojím na křižovatce. Buď se poddám nenávisti k těm, co to způsobili, anebo jim odpustím. Nakonec to nebylo tak těžké rozhodnutí.
Pracoval jsem jako advokát a až příliš často jsem viděl, co dokáže nenávist napáchat na duchu i na těle člověka. Nenávist právě zabila šest lidí, kteří pro mě na světě znamenali nejvíce. Rozhodl jsem se, že po zbytek svého života ať bude jakkoliv dlouhý, budu milovat každého člověka, se kterým přijdu do styku.
Odpuštění a láska přenesli našeho Billa přes šest let pro nás nepředstavitelného utrpení. Mnohdy si ani neuvědomujeme, že nenávist ničí především nás samotné. Naše vztahy, naše zdraví. Bere nám i radost ze života. Náš Stvořitel to ví. Proto nás neustále nabádá, abychom odpouštěli a milovali, co nejvíce to jde. Také nám slíbil, že u něho vždycky najdeme sílu, kterou k odpuštění tak často potřebujeme.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Bible, Matouš 5, 43 – 45
N014 Na to mám dost času
„Chlapče, to asi sám nezvládneš. Potřebuješ Ježíše,“ zahřímá Miloš, sedmdesátník s pověstným hydraulickým stiskem. Na jeho podání ruky se totiž nezapomíná.
„Přijď někdy mezi nás,“ dodává po chvilce, „jsi vždycky vítaný!“
„To jako do toho vašeho kostela, nebo jak tomu říkáte?“
„Jo, přesně tam,“ usmívá se Miloš.
„Tak na to mám snad ještě dost času. Až budu starý,“ dodá mladík.
„No a jak víš, že se stáří dožiješ?“
„Proč bych se ho jako neměl dožít?“
„Něco ti povím. Před nedávnem jsem mluvil se třemi chlapci tady od nás. Chystali se do Litomyšle. Bylo kluzko. Říkám jim to, co tobě. Kluci, bez Ježíše se dá žít, ale ne umřít. Chechtali se, proč by jako měli umírat. Jedeme přece za holkama pařit, říkali. Nabourali se kousek před Litomyšlí. Nepřežil ani jeden. Pokaždé když jedu kolem toho místa, píchne mě u srdce. „Buď jim milostiv, Ježíši,“ říkám si v duchu.“
„Náhoda, strejdo, zatraceně mizerná náhoda,“ pokyvuje hlavou mladík.
„Myslíš? Víš, kolik jsem už takových, co měli dost času, pochoval? Desítky! Dělám tady v Pusté Rybné hrobníka už přes třicet let! Nikdy totiž nevíš, jestli se dožiješ příštího dne, natož stáří. Buď vděčný za každou minutu svého života a hlavně neotálej. Ježíš na tebe čeká a chce tě zbavit strachu ze smrti, protože přijmeš-li jeho nabídku, budeš vědět, co se s tebou stane, až zemřeš. Věř mi, a to za to stojí.“ pokyvuje hlavou Miloš.
„Teď jste mě dostal, strejdo! Asi o tom budu muset začít přemýšlet.“
„Měj se dobře! A hlavně to moc neodkládej synku,“ stiskne Miloš mladíkovi ruku, až se mu podlomí kolena.
Nosíme v sobě závdavek věčnosti. Na jednu stranu je to dobře, protože nás to burcuje, abychom přemýšleli, co bude s naším já, které nestárne. Na druhé straně nás toto vědomí ukolébává, že máme dost času. Nikdo z nás neví, kolik času nám zbývá, jak přesně vystihl v naší povídce Miloš. Vím, kolik těžkých dní i nocí jsem jako malý prožil v šílené úzkosti a strachu ze smrti. Bůh nechce, abychom v takovémto strachu žili. Proto nám poslal svého syna Ježíše. Ten na sebe vzal naše viny, takže my jsme svobodní pro věčnost. Stačí požádat a jeho nabídku přijmout. Když on začne náš život řídit, dozajista nezabloudíme.
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Bible, Jan 3, 16