M001 Moudrý tesař
Dva bratři, kteří žili na farmě vedle sebe, se pohádali. Po mnoha letech, co takto vedle sebe farmařili, dělili se o stroje, pracovní sílu a materiál a používali vše podle toho, jak kdo potřeboval, to byl první vážný konflikt. A pak se jejich spolupráce rozpadla. Začalo to malým nedorozuměním, potom se z toho vyvinula hádka, nakonec si vyměnili pár hořkých slov a poté následovalo několik týdnů ticha.
Jednou ráno někdo zaklepal na dveře jednoho z bratrů. Ten otevřel a tam stál muž s tesařským nářadím. „Hledám práci na několik dnů,“ řekl. „Nemáš něco, s čím bych mohl pomoci?“ „Ano“, řekl starší, „mám pro tebe práci. Vidíš potok u té farmy? To je farma mého souseda, vlastně je to můj bratr. Ještě před týdnem na tom místě byla louka, ale on pak vzal bagr a teď, teď je tu potok… Možná to udělal, aby mne naštval, ale já mu ukážu. Vidíš tu hromadu dříví u stodoly? Chci, abys mi postavil plot dva a půl metru vysoký, abych se už nikdy nemusel dívat na jeho pozemek a do jeho tváře.“
Tesař řekl: „Myslím, že tomu rozumím. Ukaž mi, kde máš hřebíky a já to pro tebe udělám.“ Starší bratr pomohl tesaři připravit materiál. Potom musel odjet do města, kde se zdržel celý den. Tesař celý den tvrdě pracoval, vyměřoval, řezal a zatloukal hřebíky. Když se farmář při západu slunce vrátil, tesař právě skončil. K jeho velkému údivu tam nestál žádný plot, ale most. Most, který spojoval oba břehy potoka, byl opravdu pěkný. A soused, farmářův mladší bratr, přecházel most s nataženou rukou. „Jsi opravdu přítel, že jsi nechal postavit tento most po všem, co jsem ti řekl a udělal.“ Oba bratři se sešli uprostřed mostu a podali si ruce. Když se obrátili, tesař sbíral své nářadí do brašny. „Počkej, zůstaň ještě několik dní. Mám pro tebe ještě jinou práci,“ řekl starší bratr. „Rád bych zůstal“, odpověděl tesař, „ale musím ještě postavit hodně takových mostů.“
Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
Bible, List Římanům, 12, 21
M002 Motýl
Jedna z nejzajímavějších věcí v přírodě je přeměna housenky v motýla. Jak se může ta ošklivá chlupatá housenka proměnit v tak krásného motýla?
Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek. Člověk seděl a několik hodin pozoroval motýla, jak se usilovně snaží protlačit tělo tímto malým otvůrkem ven. Vypadalo to, jako by byl stále na jednom místě. Zdálo se, že se dostal tak daleko, jak jen mohl, a že se už dále dostat nemůže.
Člověk se tedy rozhodl motýlovi pomoci. Vzal nůžky a zámotek opatrně rozstřihl. Motýl se z něj pak snadno dostal ven.
Měl však scvrklé tělo, byl drobný a měl svraštělá křídla.
Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvíli rozevřou, zvětší a rozšíří, aby byla schopna nést tělo motýla. Nic z toho se nestalo! Motýl ve skutečnosti strávil zbytek života lezením se scvrknutým tělem a svraštělými křídly. Nikdy nebyl schopen létat.
Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil, že omezující zámotek a zápas nutný k tomu, aby se motýl dostal přes drobný otvůrek, je způsob, který připravil moudrý Stvořitel, aby motýl vytlačil tekutinu z těla do křídel. Křídla se zpevní a motýl je schopný létat, když se ze svého zámotku osvobodí.
Někdy jsou zápasy přesně tím, co v životě potřebujeme. Pokud by nám bylo umožněno jít životem bez překážek, tak by nám to mohlo uškodit. Nebyli bychom tak silní, jak bychom mohli být. Proto, když potřebujeme sílu, dá nám náš nebeský Otec potíže, aby nás posílily. Když potřebujeme moudrost, dostaví se problémy, abychom je řešili a radili se s Ním, a tak přichází moudrost.
Chceme blahobyt? Máme mozek a sílu, abychom mohli pracovat.
Chceme odvahu? Objevují se překážky, abych je mohli překonávat, a tím přemáhat strach.
Chceme lásku? Pán Bůh nám posílá ztrápené lidi, abychom jim mohli pomáhat a naučili se milovat.
Chtěli jsme výhody a dostali jsme příležitosti.
„Přestože jsme nedostali nic z toho, co jsme chtěli, přesto jsme dostali všechno, co jsme potřebovali.”
Koho Pán miluje, toho přísně vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?
Bible, List Židům 12, 6 - 7
M003 Máš rád svého souseda?
Byli dva sousedi ve francouzské Polynésii. Jeden se jmenoval Mo a druhý Ma. Žili vedle sebe skoro celý život. Dobře se znali, pracovali na stejném poli.
Neskutečně se však nenáviděli a pořád si dělali nějaké naschvály. Protože to trvalo už hodně dlouho, tak jim stařešinové doporučili, aby se vydali na vysokou horu, která se v kraji vypínala nad obzor. Tam prý se setkají s Bohem. To že je prý jediné řešení pro jejich život.
Umluvit se dal nejdříve Mo. Vyšel ráno a vyškrabal se nahoru až druhé jitro. Nahoře na něj čekal Bůh, a ať si protíral oči, jak chtěl, Bůh měl tvář jeho souseda Ma. Že by Bůh vypadal jako můj soused? Když sešel dolů, nikdo nevěděl, co si s Bohem říkali, ale každý viděl, že se Mo naprosto změnil.
Ma ale ne, neustále něco připravoval a chtěl svého souseda zničit. Ma musel jít k Bohu též, stařešinové zůstali neoblomní.
A tak se také vyškrábal nahoru a Bůh, který tam na něj čekal, měl tvář jeho souseda Mo.
Jistě tušíte, jak se změnil život obou sousedů. Místo naschválů vzájemná pomoc. Místo nenávisti vstřícnost. Jenže nezůstalo jenom u toho. Změnil se život v celé vesnici. Všichni si totiž říkali, že když dokázal odpustit Mo, dokážu to také. Když může pomáhat Ma, tak pomůžu i já. Odpuštění je totiž nakažlivé!
Pán Bůh nemá být zobrazován, ale jednou už zobrazen je, a to na tváři každého našeho souseda. Potřebujeme však setkání s Bohem, nikoli se sousedem. To jediné promění naše životy.
Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Bible, Evangelium podle Matouše 5, 44 - 45
M004 Můžu si půjčit 50 korun?
Z práce se tatínek vrátil pozdě, unavený a podrážděný. U dveří na něho čekal jeho šestiletý syn s otázkou na rtu. „Tati, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jistě, na copak?“
„Tati, kolik vyděláš za hodinu?“
„Co je to za hloupou otázku! Proč se mě na to vůbec ptáš?“ odpověděl tatínek nazlobeně.
„Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“ nedá se odbýt synek
„Když to musíš vědět, 100 korun.“
„Ach jo,“ povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou. „Tati, prosím tě, nemohl bys mi půjčit 50 korun?“
Tatínek už byl vzteky bez sebe: „Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci dřu od rána do noci a ty na mě vytahuješ takové hlouposti.“
Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.
Tatínek si sedl na gauč a chlapcovy otázky ho rozzlobily ještě víc. Jak se může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se však uklidnil a začal přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun potřeboval. Moc často si přece o peníze neříká. Tatínek přistoupil ke dveřím do chlapcova pokoje a potichoučku nakoukl dovnitř. Chlapec ještě nespal.
„Už spíš, synku?“, zeptal se.
„Ne, tati, jsem vzhůru,“
„Přemýšlel jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjel. Byl to dlouhý, úmorný den. Promiň, já na tebe nechtěl být ošklivý. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“
Malý chlapec se posadil a usmál se. „Ach, tati, moc děkuju“, zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek. Tatínek viděl, že už nějaké peníze má a pocítil, jak se ho znovu zmocňuje hněv. Chlapec začal počítat všechny své peníze.
„Můžeš mě prosím tě říct, na co potřebuješ tolik peněz?“, zabručel tatínek.
„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám“, odpověděl chlapec. „Tati to je super, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra dřív. Mohli bychom spolu třeba večeřet.“
Tatínek byl zdrcen. Objal svého malého syna a nebyl schopen slova…
Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme si čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin či dní. Ale rodina a přátelé, které opustíte, budou cítit ztrátu po zbytek života...
No, a vám dětem: Mějte trpělivost se svými rodiči. Mnohdy to také nemají lehké.
Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený.
Bible, List Koloským 4, 5
M005 Moudrý rádce
V jedné daleké zemi žil král, který byl velmi bohatý. Byl ale také lakomý a trošku hloupý. Za většinu svého bohatství vděčil svému rádci, který vynikal moudrostí nad jiné. Miloval svoji zemi i svůj lid, a tak dlouhé roky snášel marnivost, hloupé poznámky a různé ústrky, kterých se mu od krále dostávalo v hojné míře. Země vzkvétala a lid byl spokojený. Ale s rostoucím blahobytem rostla i králova pýcha.
Jednoho dne si dal zavolat svého rádce a takto k němu promluvil: „Můj milý rádce! Jsem velmi bohatý, země vzkvétá myslím, že už tě nepotřebuji. Ale protože jsi mi sloužil věrně celá léta, můžeš si odnést zlata, kolik vážíš.“
Ulekli se dvořané, ulekl se i rádce. Věděl totiž, že král se o zemi starat nebude. Za ta léta už věděl, že král je lakomý a myslí jen na sebe.
Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Milý králi, jsi velmi šlechetný. Zlato, ani stříbro nechci. Miluji svoji zemi, a tak si vezmu jen tolik rýže, kolik mi jí vyskládáš na tuto šachovnici. První den mi dáš jedno zrnko. Druhý den dvě. Třetí den čtyři a každý následující den dvojnásobek dne předešlého.“
Král se rozesmál, protože takové vyrovnání se mu líbilo. „Všichni o tobě říkají, že jsi moudrý, ale jak vidím, jsi hlupák. Budiž. Máš mé královské slovo, že se tak stane. Zavolejte písaře, ať je ta věc zaznamenána, aby každý věděl, že změna není možná, ani kdyby si to přál sám král. Tak zní zákon.“
Všichni dvořané jen kroutili hlavou, jak se mohl rádce nechat tak napálit.
Každého dne ráno přicházel bývalý rádce před krále a odnášel si svoje zrnka. Král se vždy smál, až se za břicho popadal. Ale jak se říká, všeho do času.
Za měsíc, když byli v polovině šachovnice, král se postupně přestal smát. To už z královského zámku odjížděly povozy plné pytlů rýže. Každý další den jich byl dvojnásobný počet. Než se dostali na konec šachovnice, patřilo už celé království moudrému rádci. Král musel s hanbou odejít a moudrý rádce spravoval dál zemi, jak nejlépe uměl.
Pro zvídavé hlavičky, které čtou tento příběh, jsem připravil několik podrobností. Podle aktuálního kurzu stojí gram zlata asi 700 Kč, takže kdyby mudrc vážil 8okg, odnesl by si asi 56 miliónů korun.
100 zrnek rýže váží asi 1,6g. Do 1kg se tedy vejde asi 62 500 zrnek. Teď už víte dost, abyste si mohli spočítat, jestli byl rádce opravdu moudrý a jestli je pravda, že král opravdu přišel o svoje království.
Tento příběh jsem vám napsal ale z jiného důvodu. Moudrý člověk občas musí udělat zdánlivě hloupá rozhodnutí, aby zachránil své blízké, své království.
Moudrý se bojí a odvrací se od zlého, kdežto hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí.
Bible, Kniha Přísloví 14, 16
M006 Metro
Byl to těžký den. Sedím v metru. Jedu domů z práce a jsem unavený jako kůň. Na jedné zastávce nastoupí asi pětatřicetiletý vyšší muž se třemi dětmi. Děti okamžitě začnou pobíhat po vagóně, strkají do lidí, pokřikují a chovají se mírně řečeno dost nevhodně.
Lidé se začínají otáčet a sem tam už se ozývají poznámky, které, komentují jejich drzost a bezohlednost.
Muž stojí a jako by si jich nevšímal. Po chvilce řekne tichým sotva slyšitelným hlasem.
„Děti, uklidněte se trochu.“ Děti ale nereagují ani v nejmenším.
Uběhne další chvíle. Nejmenší chlapec se točí kolem tyče na držení a už po třetí vrazil do starší paní, která stojí poblíž.
„To snad není ani možné,“ říkám si v duchu, „kam to chce nechat až zajít?“
Po dalším slovním výstupu dětí už to nevydržím, otočím se na pána a říkám mu plný hněvu: „Uklidněte si prosím ty děti!“
„Nezlobte se prosím,“ říká muž, „jedeme z nemocnice, kde jim právě zemřela jejich matka.“
Stojím tam jak opařený. Všechen hněv je rázem pryč a mám co dělat aby mi nezačaly téct slzy.
Sáhnu do tašky, kde vezu bonbóny pro svoje děti a nabídnu je dovádějícím dětem. Chvilku váhají, ale pak si vezmou. „Víte co, sedněte si tady a rozdělte si spravedlivě celý pytlík.“ Děti se posadí a začínají rozpočítávat bonbóny. Muž se na mě podíval s takovou vděčností, jako bych mu dal hroudu zlata. „Moc vám děkuji.“
Jak snadné je nad někým vynést soud. Často ale, když si dáme tu práci, abychom zjistili, proč daný člověk reagoval tak, jak reagoval, jsme překvapeni a pro zlost zbude opravdu jen málo místa.
Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Bible, Lukáš 6, 36 - 38
M007 Mohu, nebo musím?
Ještě toho musím tolik stihnout. Tak předně, musím už odpovědět na emaily kamarádům. Pak služební maily. Musím se připravit na vyučování. Pak musím zajít s kluky k doktorovi na preventivní prohlídku. Nákupy. Ach jo, to zas bude tašek. Pak vyučování, snad to všechno stihnu. Musím napsat s Pájou úkoly, sama to nezvládne. Jo, také musím připravit večeři. Taky promluvit s taťkou, jak se měl. Jo, také se musím stavit za maminkou, jestli něco nepotřebuje…
Večer padám do křesla zbitá a uštvaná. No, dnes to na nějakou duchaplnou modlitbu nevidím. Proč se musím tak honit? Bože, proč musím? Ze zoufalství si vezmu do ruky první, co mě napadne. Misijní zpravodaj…, článek Nikaragua, …120Kč zajistí jídlo na měsíc pro jedno dítě. Pomozte, pošlete ze svého nadbytku…
Já přece nemusím, já mohu. Já mám tu výsadu. Bylo to jako blesk z čistého nebe.
Mám kamarády a mohu jim napsat. To je přece báječné. Mám práci, která mě baví. Děti se mohou učit. V naší zemi na to máme prostředky i možnosti. Můžeme zajít za panem doktorem. Jenom tak, na preventivní prohlídku. Jsme zdraví!!! Máme dost peněz na jídlo. Obchody jsou plné, můžeme si vybrat. Mám děti, šikovné děti. Každý umí něco opravdu dobře. Mám manžela, skvělého. Mám ještě maminku, za kterou mohu zajít si popovídat v podstatě, kdy chci.
Oči se mi zalily slzami. Mám tolik dobrých věcí, takové bohatství!!! Únava je pryč. Místo ní mě zaplavila vlna vděčnosti. „ Děkuju ti, můj nebeský Otče, za laskavou péči!“
Myslím, že to byla jedna z nejduchaplnějších modliteb, co jsem kdy k nebi vyslala.
Často si stěžujeme na to, či ono. Škola nás nebaví, úkoly otravují, svačiny nejsou dost dobré, obědy nechutné – pořád na stejné brdo. Odpoledne nuda, nebo rodiče otravují s povinnostmi.
Ani se nenadějeme, jsme dospělí, věci se změnily, ale postoje nám zůstaly. Přemýšlejme nad tím, se kterým člověkem bychom rádi trávili čas. S nevrlým, který pořád nadává, nic mu není dost dobré, nebo s člověkem, který se umí radovat i z maličkostí, dokáže nás povzbudit, potěšit a na světě se mu líbí? Jestli jsme zvolili druhou možnost, nestálo by za zkoušku být takovým člověkem, abych měl i já co nabídnout?
Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.
Bible, 1. list Tesalonickým 5, 16
M008 Musím je varovat
„Tatí, tatí, budou ty hory fakt vysoký?“
„To víš, že budou,“ odpovím a nakládám poslední batohy a batůžky do auta. Bude to první velká rodinná výprava do hor. Od té doby, co jsem se oženil a narodily se nám děti, jsem v horách nebyl. Už to bude nějaký pátek. Přitom se ženou hory milujeme. Kilometry ubíhaly a auto spokojeně předlo. Objevily se první horské štíty. Všichni tři naši prckové užasle zírali z okna. Hory, opravdické hory! Už hodnou chvíli jedeme pořádným stoupáním. Kolem les, a když se náhodou rozestoupí, jsou vidět pěkně strmé srázy hned vedle cesty.
„Tatínku, volantuj požádně, ať tam nešlítneme,“ zašišlá náš nejmladší klučík a všechny rozesměje.
„Tatínku, mně se chce strašně čůrat,“ hlásí naše prostřední
„Tady ale nemám kde zastavit.“
„Já to ale fakticky nevydržím“
„Vydrž, alespoň chvilinku, já zkusím tady někde zastavit.“
„Jú, paráda! Podívej, cesta se tady rozšiřuje, můžeme zastavit.“
Otevřu dveře a děti se hrnou ven. „Fajn, také si potřebuji odskočit,“ pomyslím si.
Popojdu pár kroků, ve směru jízdy, za ostrou zatáčku. Šok. Cesta tady úplně chybí. To ty lijáky. Cesta je podemletá a kus se zřítil. Kdybychom náhodou nezastavili, zřítili bychom se i my. Udělalo se mi špatně. Takový kousek! Vracím se k autu.
„Co je ti?“ ptá se mě moje žena. „Vypadáš jako by na tebe sáhla smrt.“
„Taky že sáhla. Za zatáčkou chybí kus cesty, asi se utrhla po těch lijácích. Musíme lidi varovat!“
„Postavím auto napříč cesty,“ navrhuji.
„To je ale pěkně nebezpečné. Co když někdo nestihne zastavit?“ oponuje mi moje žena.
„Víš co? Postavíme ho jen tak napůl do cesty, a budeš mávat tím mým červeným svetrem. Já zatím budu zkoušet telefonovat. Je tu pěkně mizerný signál. Budu muset najít lepší místo.“
Připadám si jako blázen. Držím v ruce červený svetr mé ženy a jsem připravený skočit pod kola prvnímu autu, které tudy pojede. Moje žena běhá s dětmi opodál a hledá signál. Slyším zvuk motoru. Sevře se mi žaludek. Co, když to nezvládnu? Běžím proti autu a mávám jako šílený. Řidič si klepe na hlavu, ale pak zastaví. „ Je tam utržená silnice,“ vyhrknu.
„To vám mám jako věřit, když tu není žádná značka?“ „Tak běžte a přesvědčte se,“ nenechám se odbýt.
„To je šílené,“ lamentuje vracející se řidič, „žádná značka, žádné varování. Málem jsem tam vlítl!“
„Já jsem vás varoval!“ „To se nepočítá, vy nejste oficiální orgán.“ Nevěřím svým uším. Chlapík naskočí do auta, otočí se a je pryč.
Další auťák. Podle zvuku motoru nějaké silné auto. Ze zatáčky se vyřítí nablýskaný sporťák. Opět jsem mával jako šílený. Řidič z okna vystrčí ruku se zdviženým prostředníčkem v neslušném gestu. Křičím, co mi síly stačí. Ještě přidal plyn. Rána… To je šílené, proč nezastavil?
Reakce byly různé. Lidé mně sprostě nadávali. Dokonce mě jedna paní obvinila, že jim chci zkazit dovolenou. Naštěstí se našlo i pár takových, kteří se ke mně přidali. Potom přijela zpráva silnic a celý úsek zavřela. Přestože to byl moc těžký den, nikdy jsem nelitoval vynaložené námahy. Vždyť lidský život za to stojí.
Možná nevíte, co jsem tím příběhem chtěl říct. Je to už hodně dávno, kdy jsem čirou „náhodou“ zjistil, že každý z nás se blíží k takové propasti - na konci svého života. Já měl to štěstí, že jsem do ní nespadl. Přijal jsem nabízenou pomoc. Sám Ježíš mě varoval. Do té doby jsem nevěřil, že je to možné. Tehdy jsem pochopil, že musím jít a varovat ostatní. Mnoho lidí mně nadávalo. Viděl jsem i zdvižené ukazováčky. Někteří zastavili a šli se sami přesvědčit. Jiní prostě uvěřili tomu, co jsem jim říkal. Někdy už jsem unavený. Ale potom vždycky vstanu a jdu znovu mávat. Kdybyste mě náhodou potkali u cesty, zastavte. Skutečně je tam propast. A nesnažte se mě odradit. Konec konců, co byste si pomysleli o člověku, který náhodou nespadl do propasti a pak by nevaroval ostatní?
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna (Ježíše), aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen (zachráněn). Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Bible, Jan 3, 16 – 18
M009 Moudrý vojevůdce
Žil jednou jeden král a jeho zemi sužoval sousední vladař. Již léta spolu žili v nepřátelství. Jednoho dne král povolal svého nového vojevůdce. Byl to veselý mladík, o kterém se povídalo, že vyniká moudrostí a bystrým úsudkem. Vždy splnil velmi šikovně svůj úkol a co víc, vojáci, kterým velel, ho milovali. Dokonce ho ctili i staří váleční veteráni. Proto ho starý velitel doporučil králi jako svého nástupce.
Když mladík předstoupil před krále, král mu řekl: „Slyšel jsem na tebe jenom samou chválu. Proto bych chtěl, abys vytáhl s celým vojskem do sousední země a zničil jednou pro vždy naše nepřátele!“
Mladík jen pokývl hlavou a zanedlouho vyrazil i s celým vojskem na hranice sousední země. Prošlo několik měsíců a ke králi se nedostala žádná zpráva. Vyslal několik rychlých poslů, ale pořád nedostal žádné zprávy. Nakonec se rozhodl, že vyrazí se svým ozbrojeným doprovodem na bitevní pole, aby zjistil, co se děje. Když se blížil k místům, kde měla zuřit válka, všude byl klid. Králi to bylo velmi divné. Brzy ale narazil na tábor obou armád. Již z dálky bylo slyšet veselí, smích a oslavy. Přiblížil se a uviděl, jak u jednoho stolu sedí jeho vojevůdce s nepřátelským králem a jeho vojáky. Král se velmi rozhněval a pomyslel si: „Zradil mě!!!“ V nestřežené chvíli si vojevůdce nechal zavolat.
„Co to má znamenat? Ty jsi mě zradil, nesplnil jsi můj rozkaz! Měl jsi přeci zničit jednou pro vždy naše nepřátele a místo toho tu s nimi sedíš a slavíš!“
Vojevůdce jen mlčky stál a pak pravil: „Můj králi, já jsem tvůj rozkaz splnil. Jednou pro vždy jsem tě zbavil tvých nepřátel!“
„Jak to?“ řekl rozhořčeně král.
„Nepřátele jsem zničil – udělal jsem z nich přátele!“
Někdy si i my myslíme, že se silou dokážeme zbavit svých nepřátel. Jindy si zase myslíme, že sílu a moc je nutné použít k prosazení svého názoru. Když se nad tím ale zamyslíme, nezvolil náš vojevůdce mnohem lepší cestu? Nesplnil rozkaz, který mu dal král mnohem lépe tím, že se se sousedním králem spřátelil, než kdyby válčil?
Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán“. Ale také: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
Bible, Římanům 12, 17 - 21
M010 Mosty
„Ty máš ale pěknou práci,“ řeklo dítě svému dědečkovi, který celý život stavěl mosty.
„Musí to být móóóc těžké postavit most. Jak víš, kolik té malty tam máš dát? Dokonce mi tatínek ukazoval, že most má kolečka, aby se nezbořil.“
„Když se to člověk dobře naučí, není to tak těžké,“ odpověděl děda, „je lehké stavět mosty z betonu a železa. Jiné mosty jsou mnohem složitější a těžší postavit,“ pokračoval starý muž.
„Jaké jiné mosty?“ tázalo se udiveně dítě. Dědeček se na chvilku zamyslel a pak se na svého vnoučka usmál. Nevěděl, jestli ho bude vůbec schopen pochopit.
Potom řekl: „Občas se snažím postavit mosty mezi lidmi. Od jednoho člověka k druhému. Nebo třeba mosty od smutku k radosti.
„A daří se ti to, dědečku?“
„Někdy jo, někdy ne. Ze všeho nejvíc bych ale chtěl alespoň trošku pomáhat na stavbě mostu vedoucího od současnosti do věčnosti. Tento most by vedl nad vším pomíjivým.
„Jé, to by musel být obrovský most.“ řekl klučík zasněně.“
„To by asi žádný člověk nedokázal, že jo? Musel by být strááášně silný a strááášně chytrý!“
„To máš pravdu, to by nikdo z lidí nedokázal. To dokázal jen Pán Bůh.“
„On už někde stojí?“
„Jo,“ kývl děda.
„Ty jo, a jak to udělal? To musela být pěkná makačka!“
„To byla. Poslal svého syna Ježíše a ten to zařídil.“
„To je perfektní, a ukážeš mi ho dědo?“
„Nejde vidět očima, jde vidět jen srdcem.“
„Srdce má taky oči? To jsem nevěděl,“ kulí oči vnouček.
„Ty si ale trdlo,“ směje se děda „Oči nemá, ale můžeš tam cítit věci, které nevidíš. Třeba když tě maminka vezme do náručí… To, že tě má ráda nevidíš, ale tady uvnitř to dobře cítíš,“ řekl děda a položil ruku na srdce.
„A co bych měl udělat, abych ten most uviděl?“
„Není to těžké. Popros Ježíše, aby za tebou přišel.“
„To jako z nebe? To dokáže?“
„Když dokázal postavit most na věčnost, tak přijít k tobě pro něho nebude těžké. Co myslíš?“
„Asi jo. Dědo, já to moc nechápu.“
„To nevadí, stačí, když poprosíš a když budeš opravdu chtít, budeš trochu trpělivý, on přijde a všecko ti vysvětlí. On to umí bezvadně.“
Klučík chvilku přemýšlel a pak řekl: „ Dobře. Dědo, a mohl bych něco zkusit?“
„To víš, že můžeš,“ pohlédl děda s láskou na kloučka.
Chlapec si přitáhl židli až k dědovi, vylezl na ni a dědu silně objal. „Tak a teď jsme postavili most spolu, že je to tak? Není vidět, ale já ho dobře cítím!“
Děda jen spokojeně vydechl: „Jsi skvělý stavitel!“
Mosty stavíme, abychom překonali nějakou překážku, řeku, údolí, rokli. Mezi lidmi je mnoho překážek. Zloba, strach neodpuštění. Stejně jako postavit most, je těžké překonat i tyto překážky. Jenže most nám usnadní a mnohdy i hodně zkrátí cestu, stejně jako odpuštění, vstřícnost nebo laskavé slovo.
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna (Ježíše), aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen (zachráněn).
Bible, Jan 3, 16 – 17
M011 Mořské hvězdice
Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže a vyhazoval je desítky metrů na břeh. Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se uklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisíce hvězdic.
Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla. Tento zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž.
Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly. Mezi lidmi byl jeden mladík, který se také přišel podívat. Smutně hvězdice sledoval. Náhle si mladík zul boty a rozběhl se na pláž. Sklonil se, vzal do ruky tři malé hvězdice a nesl je zpátky do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval. Z betonového chodníku na něj zvolal nějaký muž: „Co to děláš, chlapče?“
„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou,“ odpověděl mladík.
„Ale vždyť jich tu jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit, nemá to smysl“ zavolal na něj muž.
Chlapec chvilku poslouchal, pak se znovu ohnul, vzal další hvězdice a hodil je s úsměvem do moře.
„Ale pro tyto to přece smysl má!“
Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvíli se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Poté přišlo na pláž dalších pět lidí a pak další a další…
Při psaní tohoto příběhu jsem si vzpomněl na svého dědečka. Byl jsem malý kluk a zabil jsem broučka. Děda mi na to řekl: „Ty jsi mu život nedal, tak proč mu ho bereš?“ Hodně jsem se styděl a pamatuji si to dodnes. Jakou cenu má vlastně život takového broučka nebo hvězdice z našeho příběhu? To nikdo z nás nedokáže posoudit. Z úcty a lásky k tomu, který život dává, bychom měli pečovat o malé, slabé, bezmocné, ať už to jsou lidé nebo zvířátka. Myslím, že tak se Mu to líbí. Nevím jak vy, ale já bych se k těm lidem na pláži určitě přidal.
On jim řekl (myšleno Ježíš): „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl?“
Bible, Matouš 12, 11