J001 Je čas věnovat se koníčkům
Dvě ženy - kamarádky - měly téměř 70 roků. Každá z nich se na svůj věk dívala úplně jinak. Pro první sedmdesátka znamenala, že už je nejvyšší čas „chystat si truhlu“. Vždyť už tady dlouho nebudu, říkávala. Druhá z nich, jmenovala se Hulda Crooksová, měla na svoji budoucnost jiný názor.
Když jí bylo 66 roků, rozhodla se od základu změnit svůj život. Chtěla si konečně splnit svůj sen z mládí. Víte, jaký?
Vždy se chtěla věnovat horolezectví. Ale jak to udělat, když na ni doléhaly všeobecně rozšířené obtíže pokročilého věku?
Někde slyšela, že omezenost stáří je především záležitost „omezujícího způsobu myšlení“. Jinými slovy, vzala vážně úsloví: „Jsi tak starý, jak se cítíš!“
Navzdory protestům své rodiny se rozhodla, že bude o svých možnostech uvažovat jinak než doposud. Upravila si životosprávu, začala intenzivně cvičit, absolvovala náročný lékařský program, a když její tělo začalo nabírat sílu, pustila se dokonce do běhání.
Následujících pětadvacet let se intenzivně věnovala svému novému dobrodružství, až v něm dosáhla překvapivých výsledků. Ve svých 91 letech se dokonce stala nejstarší ženou, která kdy pokořila nejvyšší horu Japonska Fujijamu, která je vysoká 3766 m.
A aby neztratila formu, stoupala téměř každoročně, až do své devadesátky, na nejvyšší horu Severní Ameriky Mt.Whitney do výšky 4418 m. Když s ní, přímo v průběhu výstupu na čtyřtisícovku, dělal interview padesátiletý senátor Jerry Lewis, v novinovém článku sebekriticky poznamenal: „Od 2000m jsem jen obtížně stačil této podivuhodné jednadevadesátileté babičce.“
Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.
Bible, Jan 6, 63
J002 Jaké je moje místo?
Ve čtvrtém století žil jistý asijský mnich. Jmenoval se Telemachos. Byl to hubený, neduživý človíček, který se staral o klášterní zahradu. Celý svůj život cítil, že má splnit nějaký úkol. Většinu času ho ale naplňovaly pochybnosti, jak by on, slabý, bezvýznamný člověk, mohl splnit nějaký úkol. Časem došel k jednoduchému poznání. Budu poctivě pracovat a pozorně čekat. Léta plynula a Telemachos čekal. Jednoho dne pocítil, že se naplnil čas. Najednou se objevila neodbytná myšlenka: „ Běž do Říma.“
Telemachos se ji snažil ze začátku zapudit, ale vracela se s takovou silou, až jednoho dne pěkně vyděšený vyrazil na západ. Šel pěšky po prašných cestách. Celý svůj majetek si nesl v pytli na zádech.
„Proč tam vlastně jdu? Co tam najdu?“ Neměl ani ponětí. Jen poslušně šel. Telemachos přišel do Říma během velké slavnosti. Možná víte, že římští vládcové v těch dobách udržovali pokoj mezi chudinou tak, že rozdávali chléb a organizovali zvláštní zábavná vystoupení v cirku. Navíc město tehdy překypovalo nadšením nad nedávným vítězstvím Římanů nad Góty. Uprostřed tohoto rozruchu pátral náš Telemachos po nějakém znamení.
„Možná to není náhoda, že jsem dorazil právě v době těchto slavností,“ pomyslel si.
Ani se nenadál a dav ho unášel do Kolosea, kde se měly konat gladiátorské zápasy. Stál na ochozu a neměl tušení, co se bude dít. Slyšel řev zvířat, která byla v klecích a kobkách pod podlahou velké arény. Najednou na prostranství napochodovali za bouřlivého jásotu gladiátoři. Jejich vypracované svaly se na slunci leskly. Zastavili před císařem a jako jeden muž zahřímali: „Zdraví tě ti, kteří jdou na smrt.“
Přestože nikdy neviděl gladiátorské zápasy, najednou tušil, že půjde o nějaké zrůdné násilí. Zápasy začaly. Náš mnich velmi brzo pochopil, že se muži budou zabíjet pro obveselení diváků. Celý život se učil milovat lidi. Celý život se snažil nikomu neubližovat a pomáhat těm, kdo to potřebovali. Věděl, že to je odkaz Ježíše, kterého miloval a kterého chtěl následovat. Nevydržel nečinně sedět a vyskočil na ochoz a ze všech sil začal křičet: „Ve jménu Ježíše, který je láska, zadržte!“ Nikdo mu ale nevěnoval pozornost. Nikdo jeho slabý hlas neslyšel. Seběhl tedy drobnými kroky po kamenných schodech až do arény. V mnišském hábitu jeho drobná postava vypadala velmi komicky vedle mohutných postav ozbrojených gladiátorů.
Jeden gladiátor ho srazil svým štítem k zemi, jako by naznačoval, aby se vrátil na své místo. Bylo to velice drsné gesto a Telemachos odletěl jako hadrová panenka. Nevzdal se ale a už byl na nohou a dál neohroženě křičel: „Ve jménu Ježíše, který je láska, zadržte, zadržte!“
Lidé se mu začali smát. Postavil se do cesty jednomu z gladiátorů a pořád volal: „Ve jménu Ježíše, který je láska, zadržte, zadržte!“
Dav zaburácel: „Probodni ho!“
Zaleskl se meč a s neomylnou jistotou zasáhl Telemachovo srdce. Telemachos z posledních sil vykřikl: „Ve jménu Ježíše, který je láska, zadržte!“
Potom se stala zvláštní věc. Gladiátoři i všichni na ochozech soustředěně hleděli na drobnou postavu, která ležela na písku. Celou arénou se rozhostilo hrobové ticho. V tom tichu se najednou někdo ze zadní řady zvedl a potichu se vytratil. Další ho následovali. A po celé aréně začali diváci opouštět svá místa, dokud nebyl obrovský stadion docela prázdný. I v té době totiž bylo mnoho lidí, kteří se zasazovali za zrušení nelidské zábavy. Ale až tento drobný človíček, který byl poslušný až k smrti, dokázal to, že tento zápas byl posledním gladiátorským zápasem v římském Koloseu. Od té doby nedošlo v římské aréně již nikdy k tomu, že by se lidé navzájem zabíjeli pro pobavení davu.
Možná si kladeš stejnou otázku jako Telemachos: „Co je můj úkol? Proč jsem vlastně tady?“
Věř, že když budeš vytrvale prosit o to, abys to poznal, dostaneš nejenom odpověď, ale i dostatek sil, abys své poslání byl schopen naplnit. Záleží jenom na tvé vytrvalosti a ochotě poslechnout.
Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.
Bible, 1. list Timoteovi 1, 5