H001 Hora přání
Žil, byl jednou jeden sedlák, který přes veškerou svoji píli byl schopen si sotva zajistit své živobytí. Jednoho večera se mu zjevil anděl. „Bůh zhlédl na tvé ponížení a poslal mě k tobě, abych ti pomohl,“ řekl vykulenému sedlákovi. A než se sedlák nadál, vzal ho anděl na „Horu přání“.
„Zde, na této hoře si můžeš vybrat, co budeš chtít,“ říkal anděl sedlákovi, zatímco ho vedl k veliké bráně. Na bráně bylo napsáno: „Každé přání nechť se stane skutečností“.
„To je pěkné,“ myslel si v duchu sedlák a mnul si přitom ruce. „To znamená konec mého nuzného života!“ Pln očekávání prošel bránou. Za ní stál bělovlasý muž, který uvítal sedláka slovy: „Zde se ti splní všechno, po čem toužíš. Ale nejdříve je třeba, abys věděl, co všechno si zde vůbec můžeš přát. Proto mě následuj!“ Bělovlasý muž prováděl sedláka nádhernými sály, jeden byl krásnější než druhý. „Tady, v prvním sále, vidíš „Korunu slávy“. Kdo si ji vloží na hlavu, stane se vladařem nad mnohými a jeho jméno bude i po mnoha staletích známé. Chceš ji?“
„To by nebylo špatné,“ myslí si sedlák, „sláva je pěkná věc a já bych rád viděl výraz lidí v naší vesnici, kdybych se vrátil jako král. Musím si to ale pořádně promyslet.“ Ale nahlas řekl: „Pojďme napřed dál, rád bych viděl, co je i v ostatních sálech.“
„Dobrá, půjdeme tedy dál“, řekl s úsměvem muž.
Ve druhém sále ukázal sedlákovi „Knihu moudrosti“.
„Jestliže si přečteš tuto knihu, budeš znát všechna tajemství mezi nebem a Zemí.
Sedlák si pomyslel: „Vždycky jsem si přál hodně vědět. Možná by tohle bylo to pravé pro mě. Musím o tom ještě přemýšlet.“
„Dobře tedy,“ řekl muž a šli dál.
Ve třetím sále se nacházely truhlice plné zlata.
„Toto je Síň bohatství. Jestli je to tvoje přání, staneš se jedním z nejbohatších lidí světa.“
„Chachá,“ smál se v duchu sedlák, „tohle je to pravé pro mě. Kdo je bohatý, je nejšťastnějším člověkem na světě. Ale moment. Štěstí a bohatství, to jsou dvě rozdílné věci.“
„Nejsem si jistý, pojďme dál,“ řekl sedlák nahlas.
A tak procházel sedlák dalšími sály a nebyl schopen se rozhodnout. Když se právě rozhlíželi po posledním sále, řekl bělovlasý muž sedlákovi: „Teď si vyber. Bude ti splněno přání, které si budeš přát!“
„Musíš mi nechat trochu času na rozmyšlenou,“ odvětil mu sedlák. Ale než to dořekl, začala se brána za ním pomalu zavírat. Sedlák stále nevěděl. Moudrost, nebo bohatství, slávu, nebo moudrost, honilo se mu hlavou. Než se nadál, brána se zavřela, všecko zmizelo a sedlák se ocitl zpátky doma. Anděl seděl klidně před ním a povídá mu posmutnělým hlasem: „Chudáku sedláku, ty jsi právě takový jako většina lidí. Nevědí, co vlastně chtějí. Proto nakonec nedostávají nic“.
Náš nebeský Otec je milujícím Otcem. Rád nás obdarovává. Často se ale stává, že skutečně nevíme, co chceme. Jindy zas prosíme o věci, které by nám ublížily a divíme se, že je nedostaneme. Nebojme se prosit naprosto konkrétně, a přitom se radit s nebeským Otcem, abychom volili moudře, a zažijeme veliké věci.
A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.
Bible, Jan 14, 13 – 14
H002 Hoď první kamenem
To byl dneska den. Vracím se unavený z práce a už se moc těším domů. Představuji si svoji ženu, jak si prohlíží obrázkovou knížku s naším nejmladším mudrlantem. Evičku, jak češe panenky a stará se o ně jako opravdová maminka. No a Jiřík ten zas bude určitě něco kutit. Minule se mu to letadlo moc nepovedlo, ale jeho nápady jsou skvělé a vytrvalost až dojemná.
Konečně! Otevřu vrata garáže a zajedu dovnitř. Jdu kolem pracovního stolu a ejhle, byl tu náš kutil. Krabičky s hřebíky jsou všude. Kladívko na zemi, pilka, kleště, dláto, všude kolem. Hm, na co asi potřeboval lepidlo. Vzal jsem kladívko a chtěl ho dát na místo. Najednou mě napadla stará moudrost: „Co děláš za ně, neděláš pro ně.“
„Po večeři to spolu uklidíme,“ pomyslel jsem si. Vrátil jsem kladívko tam, kde jsem ho našel a pomalu jsem otevřel dveře do šatny.
„Ahojky! Jak ses měl?“ volá na mě moje žena z kuchyně. „Šlo to! Trošku honička, ale jinak dobrý. A ty?“ „Dobrý až na ty dva. Pořád se spolu dohadují.“
„Jirka s Evčou? Tomu nevěřím, vždyť jsou to naše úžasné děti!“ směju se. Nakouknu do pokojíku, kde právě Evička maluje rozkvetlou louku. „Tak co to bude, až to dokončíš?“
„Tam pojedeme spolu o prázdninách.“
„To snad není možný,“ přilítne Jirka jako velká voda. „Ona si klidně vytáhne moje pastelky, z mého kufříku, samozřejmě bez dovolení, a ještě k tomu ho nechá ležet na zemi.“
„Já jen potřebovala tu strakatou pastelku na kytičky!“ brání se Evička. „Já se omlouvám, já jsem zapomněla.“ Nezájem! Tati, potrestej ji! To přece nemůže dělat! A přísně!“
„Dobře. Potrestám ji, ale nejdřív pojď se mnou.“ „Kam?“
„Uvidíš.“ Pomalu otvírám dveře do garáže a znovu sleduji ten nepořádek, který tu nechal náš malý kutil. Jirka zbledne. „Já jsem stavěl auto, a potom přišel Pavel od sousedů a a…“
Nic neříkám a dám kladivo na místo. Pomalu společně začínáme uklízet ten nepořádek. Jirka mlčí. Beze slov to spolu uklidíme a jdeme zpátky. Jirka se zavře ve svém pokojíku a dobu se nic neděje.
„Cos mu řekl?“ ptá se moje žena. „Právě že nic.“
„Tak co jste tam dělali?“ „ Ale, trochu uklízeli,“ usměji se a pohladím ji po vlasech.
Najednou se otevřou dveře Jirkova pokojíku. Jiřík se pomalu šourá za Evou. Oba s napětím sledujeme, co se bude dít.
„Promiň, že jsem byl na tebe škaredý,“ vysouká ze sebe Jirka.
„Tati, ty taky promiň. Víš, my jsme s Pavlem to auto chtěli vyzkoušet a já na to nářadí zapomněl.“
„Dobře, nic se neděje.“
„To teda zírám! Jak jsi to dokázal?“ usmívá se moje žena.
„To bych taky rád věděl. Prostě to tak nějak zapadlo pěkně do sebe.“
Je velmi snadné odsoudit člověka za to, že nám či někomu jinému ublížil. Když se ale zastavíme a chvilku zamyslíme, zjistíme, že také ubližujeme. Často nevědomky či nechtěně, ale ubližujeme. Jak bychom chtěli, aby s námi jednali lidé, kterým jsme ublížili? Chtěli bychom, aby nás trestali nebo aby nám odpustili? Já bych volil odpuštění. Proto si myslím, že Jiřík jednal správně, když o ně šel požádat.
Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
Bible, Jan 8, 7