K001 Král a synové
Jeden král si zavolal své tři syny a řekl jim: „Moji milí synové. Můj čas se nachýlil a chtěl bych jednomu z vás předat vládu. Rád bych vás podrobil zkoušce, abych věděl, který z vás se bude nejlépe starat o naši zem a její lid. Tady máte každý semínko, a kdo z vás z něj vypěstuje nejkrásnější květinu, tomu předám vládu.“
Každý ze synů se snažil, jak uměl, vypěstovat nádhernou květinu a ve stanovený čas všichni přišli před krále. Jeden měl krásnou květinu a řekl: „ Milý otče toto jsem pro tebe vypěstoval ze semínka, které jsi mi dal. “
Druhý měl květinu ještě krásnější a řekl: „Toto je moje květina, kterou jsem pro tebe vypěstoval já, ze semínka, které jsi mi dal.“
Třetí syn měl prázdný květináč a byl velice smutný. Se skloněnou hlavou přistoupil k otci a řekl: „Můj milý otče, moc mě to mrzí, ale ať jsem se snažil sebe víc, z tvého semínka mi nic nevyrostlo.“
Král se však rozzářil a k velkému překvapení všech synů řekl: „Pojď ke mně, můj synu! Ty budeš tím nejlepším vladařem z vás tří. Předtím, než jsem vám semínka rozdal, jsem je všechna uvařil a zkoušel jsem tím pravdivost a opravdovost svých synů. Byla to zkouška vašeho charakteru.“
To je pak to poselství, které jsme slyšeli od něho a oznamujeme vám, že Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Řekneme-li, že s ním máme společenství, a chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Chodíme-li však ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu. Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.
Bible, 1 List Janův 1, 5 - 8
K002 Královský strom
V jedné nádherné zahradě rostl velkolepě vyhlížející dub. Pán zahrady ho měl rád víc než kterýkoli jiný strom. Dub rok od roku sílil a rostl do krásy. Dobře věděl, že ho pán má obzvlášť rád, a proto byl šťastný.
Jednou pán přišel ke svému oblíbenému dubu a řekl: „Milý dube, potřebuji tě.“
Nádherný strom pocítil, že nadešla chvíle, pro kterou vyrostl, a s velkou radostí v hlase prohlásil: „Jsem připravený, pane. Udělej se mnou, co chceš.“
Pánův hlas zněl vážně: „Abych tě mohl použít, musím tě porazit.“
Dub se vyděsil: „Pane, ty mě chceš porazit? Vždyť jsem nejkrásnější strom ve tvé zahradě! Ne, prosím tě, ne! Využij mě pro své potěšení, pane, ale neporážej mě.“
„Milý dube,“ pokračoval pán, „jestliže tě neporazím, nebudu tě moci ani použít.“
V zahradě se rozhostilo naprosté ticho. I vítr přestal vát.
Dub pomalu sklonil svou nádhernou korunu a zašeptal: „Pane, jestli mě nemůžeš použít, aniž bys mě porazil, tak mě poraz.“
„Milý dube,“ řekl ještě pán, „nejenže tě musím porazit, ale musím ti také ořezat větve a listy.“ „Pane, měj se mnou slitování. Znič mou krásu, ale nech mi větve a listy.“
„Když je neořežu, nemůžu tě použít.“ Slunce si zakrylo tvář, motýl vystrašeně odlétl. Dub se roztřásl a slabým hlasem řekl: „Pane, ořež je.“
„Milý dube, musím s tebou udělat ještě něco. Musím tě rozsekat na kusy, jinak bych tě nemohl použít.“
Dub se sklonil k zemi a zašeptal: „Pane, rozsekej mě.“
Tak pán zahrady porazil vznešený strom, odřezal větve a listy a rozsekal jej. Pak ho odnesl na místo, kde ze země tryskal pramen, poblíž polí, která trpěla suchem. Jemně připevnil jednotlivé kusy svého milovaného stromu, ze kterých udělal žlábky, za sebe. Jeden konec přiložil k životodárnému prameni a druhý namířil na vyschlá pole. Průzračná, chladná, čerstvá voda se vydala tělem dubu až k polím. Na polích byla zaseta pšenice a přinesla úrodu. Tak se dub stal velkým požehnáním, i když byl poražen. Když byl ještě nádherným stromem, žil jen pro sebe a radoval se ze své krásy. Poražený, zraněný a znetvořený se stal prostředkem, jímž pán zavlažoval své království. My tomu říkáme „utrpení“. Bůh tomu říká „potřebuji tě“.
Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
Bible Jan 12, 24
K003 Kameny
Profesor vešel do třídy a přinesl s sebou pár věcí. Když začalo vyučování, beze slova vyndal velkou prázdnou sklenici a naplnil ji kameny. Potom se zeptal studentů, jestli je sklenice plná. Shodli se, že je.
Profesor vyndal krabičku malých oblázků a nasypal je do sklenice. Sklenicí trochu zatřepal. Oblázky samozřejmě zapadly do prázdných míst mezi kameny. Potom se studentů znovu zeptal, jestli je sklenice plná. Shodli se na tom, že ano. Začali se smát.
Potom profesor vzal krabičku písku a vysypal ji do sklenice. Písek samozřejmě zaplnil zbylý prostor mezi kameny a oblázky. „Tak co tentokrát, už je úplně plná?“
Za všeobecného veselí a dohadování se studenti shodli, že už je opravdu plná. Profesor se usmál, vzal kádinku plnou vody a nalil ji do sklenice. Voda zmizela uvnitř, aniž by přetekla.
„A teď“, řekl profesor, „chci, abyste si uvědomili, že toto jsou vaše životy. Kameny, to jsou ty důležité věci – vaše rodina, Bůh, partner, zdraví, děti, – všechno, co je tak důležité, že kdybyste to ztratili, úplně nebo téměř by vás to zničilo. Oblázky jsou další věci, na kterých záleží, jako vaše práce, dům a auto. Písek a voda je všechno ostatní. Takové ty drobnosti.“
„Kdybyste do sklenice nasypali nejdřív písek, nezbylo by už místo pro oblázky a kameny. Stejně tak je to v životě. Když vynaložíte všechnu energii a čas na ty malé věci, nikdy nebudete mít prostor pro věci, které jsou pro vás opravdu důležité. Věnujte pozornost těm důležitým věcem. Hrajte si se svými dětmi. Vezměte svého partnera na večeři. Udělejte si čas na Boha. Vždycky bude čas jít do práce, uklízet, pořádat párty, opravit odpad v kuchyni…“
„Postarejte se nejdřív o kameny – o ty věci, na kterých opravdu záleží. Stanovte si své priority. Zbytek je jen písek a voda. Dnes tu je a zítra není“
A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův.
Bible, Filipským 1, 9 - 10
K004 Kde Bůh není
Končí bohoslužba a děti se hrnou z kostela ven na ulici. Smějí se a povídají. Jeden klučík vyběhl na ulici obzvlášť divoce a vrazil do pána s taškou.
Pán se na chlapce usmál: „Odkudpak se tak ženeš?“ „Z kostela,“ odpověděl. Pán se zeptal: „A co jste tam dělali?“ „Vyprávěli jsme si tam o Bohu.“ „Hm, to je zajímavé“, odpověděl muž a začal hledat něco v tašce. Najednou vyndal pomeranč a řekl: „Víš co, dám ti tenhle pomeranč, když mi povíš, kde ten Pán Bůh je.“
Kluk se nenechal vyvést z míry a okamžitě odpověděl: „A já vám dám dva pomeranče, když mi řeknete, kde Pán Bůh určitě není.“
Pán byl zaskočený pohotovou odpovědí a mumlal si jen tak pro sebe: „Kde Pán Bůh není?“
Klučina ale neváhal, a hned řekl, co před chvilkou slyšel: „Pán Bůh určitě není ve vašem srdci, jinak byste se tak neptal.“ Pán se zarazil, pak vytáhl ještě jeden pomeranč, dal jej chlapci a beze slova odešel.
Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého“.
Bible, Skutky apoštolské 2, 37 - 38
K005 Klec
George Thomas, pastor v malém městečku v Nové Anglii, s sebou jednoho velikonočního rána do sboru přinesl starou zrezavělou ptačí klec a položil ji na kazatelnu.
Několik obočí se nadzvedlo.
„Včera jsem šel městem, když jsem viděl malého chlapce, jak jde směrem ke mně a v ruce pohupuje touto ptačí klecí. Na dně klece byli tři malí ptáčci, třásli se zimou a strachem.“
Zastavil jsem chlapce a zeptal jsem se: „Co to máš?“
„Jenom pár ptáků,“ přišla odpověď.
„A co s nimi budeš dělat?“ ptal jsem se.
„Vezmu si je domů a trochu si s nimi pohraji,“ odpověděl. „Budu je škádlit a vytrhnu jim pár pírek, aby se prali. Bude to fakt sranda.“
„Ale dřív nebo později tě to začne nudit. Co s nimi uděláš pak?“
„Máme doma kočky,“ řekl chlapec. „Mají rády ptáky. Dám jim je.“
Pastor se na chvíli odmlčel. „Kolik za ty ptáky chceš?“
„Co?!!! Přece byste je nechtěl, pane! Jsou to jen obyčejní polní ptáci. Nezpívají a nejsou ani hezký!“
„Kolik?“ ptal se pastor znovu.
Chlapec si pohledem změřil pastora, jako kdyby to byl blázen a řekl: „Dvě stovky?“
Pastor sáhl do kapsy a vytáhl dvoustovku. Dal ji chlapci do ruky. Než se nadál, chlapec byl pryč. Pastor vzal klec a odnesl ji na konec cesty, kde byl strom a tráva. Položil ji na zem a otevřel dvířka. Jemně ťukaje na klec přesvědčil ptáky, aby vyletěli ven. To vysvětlovalo prázdnou klec na kazatelně. Potom pastor začal vyprávět tento příběh:
Jednoho dne měl Satan s Ježíšem rozhovor. Satan se právě vrátil ze zahrady Eden a škodolibě se posmíval a vytahoval: „Jo, Pane, právě jsem nachytal lidi. Políčil jsem na ně… Věděl jsem, že neodolají. Dostal jsem je!“
„Co s nimi budeš dělat?“ ptal se Ježíš.
Satan odpověděl: „No, trochu si s nimi pohraji, naučím je, jak se ženit a rozvádět, jak se nenávidět a zneužívat, jak pít, kouřit a proklínat. Naučím je, jak vymýšlet zbraně, bomby a navzájem se zabíjet. Budu se fakt dobře bavit!“
„A co s nimi uděláš pak?“ ptal se Ježíš.
„No, pak je zabiju,“ řekl Satan pyšně.
„Kolik za ně chceš?“ zeptal se Ježíš.
„Přece ty lidi nechceš. Nejsou k ničemu. Vezmeš si je a oni tě budou akorát nenávidět. Budou na tebe plivat, proklínat tě a nakonec tě zabijou!! Tyhle lidi přece nechceš!!“
„Kolik?“ ptal se znovu.
Satan se podíval na Ježíše a jízlivě se zašklebil. „Všechny tvé slzy a tvou krev.“
Ježíš řekl: „Domluveno“ a pak zaplatil cenu.
Pastor vzal klec, otevřel dveře a odešel z kazatelny.
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Bible, Jan 3, 16
K006 Kluk ze školy
Jednoho dne, když jsem byl v prvním ročníku na střední škole, jsem viděl, jak jeden kluk z naší třídy jde domů ze školy. Jmenoval se Petr. Vypadalo to, že si nese všechny své věci i učebnice domů.
Pomyslel jsem si: „Proč by si někdo takhle ze začátku roku, v pátek, bral všechny učebnice ze školy domů? To musí bejt děsnej šprt.“
To já už měl na víkend jiné plány. S klukama fotbálek, výjezd na koni, kolo… takže jsem pokrčil rameny a šel jsem dál. Jak jsem šel kolem, viděl jsem, jak k němu běží parta kluků. Seběhli se kolem něj, vyrazili mu tašku z ruky, podrazili mu nohy, takže spadl do bláta. Brýle mu sletěly z nosu, viděl jsem, jak dopadly asi dva metry od něj. Vzhlédl a v očích měl hrozný smutek. Bylo mi ho líto. Tak jsem k němu přiběhl. Jak lezl po trávě a hledal své brýle, všiml jsem si, že má v očích slzy. Podal jsem mu brýle a řekl jsem: „Ti kluci jsou pitomci. Měli by si hledět svýho.“
Podíval se na mě a řekl: „Hele, díky!“ Na tváři měl velký úsměv. Jeden z těch úsměvů, který ukazují opravdovou vděčnost. Pomohl jsem mu sebrat knihy, které mu kluci rozsypali a zeptal jsem se ho, kde bydlí. Ukázalo se, že bydlí blízko a tak jsem se podivil, že jsme se ještě nepotkali.
Řekl, že mi že po tom, co se rodiče rozvedli, se s mámou nedávno přistěhovali. Povídali jsme celou cestu domů, nesl jsem mu pár učebnic. Zdálo se, že je to moc fajn kluk. Zeptal jsem se ho, jestli by si zítra odpoledne chtěl s námi zahrát fotbal. Souhlasil.
Strávili jsme spolu celý víkend, a čím víc jsem Petra poznával, tím raději jsem ho měl a mí kamarádi brzo měli stejný názor.
Přišlo pondělí ráno a já jsem zase uviděl Petra s obrovskou hromadou učebnic a ostatních školních věcí.
Zastavil jsem ho a řekl: „Člověče, na tomhle si fakt uděláš svaly, když to budeš vláčet každej den!“ Jen se zasmál a polovinu mi podal. Během dalších čtyř let se z nás stali nejlepší přátelé. V posledním ročníku jsme začali přemýšlet o vysoké škole. Petr se rozhodl pro Karlovu universitu, já se rozhodl pro Brno. Věděl jsem, že vždy zůstaneme přátelé, kilometry mezi námi nebudou hrát roli. Chtěl se stát lékařem a já jsem se chtěl věnovat sportu.
Byl předsedou naší třídy. Měl si připravit řeč na stužkovacím večírku. Celou dobu jsem ho zlobil tím, že je šprt, ale byl jsem moc rád, že to nebudu já, kdo tam bude muset mluvit.
Tak přišel ten den. Všiml jsem si, jak je nervózní.
„Neboj, kámo! Dáš to skvěle, ostatně jako vždycky!“ poplácal jsem ho po zádech.
Věnoval mi jeden ze svých pohledů (ten opravdu vděčný) a usmál se. „Díky!“
Než zahájil svou řeč, trochu si odkašlal a pak začal mluvit: „Toto je čas, kdy bychom měli poděkovat těm, kteří nám nejvíc pomohli ty roky tady na škole zvládnout. Naši rodiče, učitelé, sourozenci, možná trenéři… ale většinou přátelé. Stojím tady, abych vám všem řekl, že být někomu přítelem je ten nejlepší dar, který mu můžete dát. Povím vám jeden příběh.“ Když můj přítel vyprávěl o dni, kdy jsme se poprvé setkali, jen jsem na něj nevěřícně zíral. Chtěl o víkendu spáchat sebevraždu. Rozvod, stěhování, ubližování ze strany spolužáků – bylo toho na něj moc. Mluvil o tom, jak si vyklidil skříňku ve škole, aby to jeho máma nemusela později dělat za něj, a nesl si všechny své věci domů. Podíval se na mě a trochu se usmál. „Díky Bohu, můj kamarád mě zachránil před tím, abych udělal něco tak hrozného.“ Slyšel jsem, jak to v místnosti zašumělo, když tento teď už mladý muž končil svoji řeč a já věděl, že mám kamaráda na život a na smrt. Byl to neuvěřitelně hřejivý pocit.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.
Bible, List Římanům 12, 10
K007 Kamarádky
Jednou Hedvika pozvala na návštěvu své dvě přítelkyně. Měla pěkný dům, hodného muže a byla šťastná a spokojená.
Svým přítelkyním připravila malou hostinu a všemožně se starala, aby jim u ní bylo dobře.
„Máš to tu moc hezké,“ říkala Lea, když se loučily. „Bylo mně u tebe moc fajn.“
Blanka, druhá z přítelkyň, jen kývla hlavou a už společně odcházely.
„Ta Hedvika je nemožná, viděla jsi, jak se pořád natřásala. A ten její nemožný účes!“ spustila Blanka sotva poodešly pár kroků.
„Mně se tam moc líbilo, má moc hezky zařízený dům,“ odpověděla Lea.
„A ty šaty byly taky hrozný,“ pokračovala dál Blanka.
„Pěkně to měla nachystané a moc hezky se o nás starala,“ říkala Lea.
„Já myslím, že nám jenom chtěla ukázat, jak se má dobře, abychom jí záviděly.“
„Ten její štrúdl byl skvělý,“ vzdychla Lea, protože ještě na jazyku cítila tu báječnou chuť.
„No, a pořádek tam taky moc neměla, ta snad uklízí jednou za rok,“ mlela si svou Blanka.
A tak spolu přišly až na rozcestí. Rozloučily se a každá šla svým směrem.
Lea s úsměvem a milými vzpomínkami na pěknou návštěvu, a Blanka plná hořkosti a zloby, přitom obě byly na stejné návštěvě u stejné kamarádky, jedly stejné jídlo a viděly stejné věci.
Každý z nás máme volbu – čeho si budeme všímat, čím se ve svých myšlenkách budeme zabývat a jaké motivy lidem budeme přičítat. A tak si mnohdy ani nevšimneme, že zdrojem naší špatné nálady jsme my sami, protože jsme se vydali ve svých myšlenkách cestou, na které jsme se snažili vidět jen ty špatné věci.
Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. …A Bůh pokoje bude s vámi.
Bible, List Filipským 4, 8 - 9
K008 Klasy
Dva malí synci rolníka se procházeli s dědečkem okolo polí svého otce. Pole bylo zlaté dozrávajícím obilím.
„Podívej se, Petře!“ vykřikl jeden, „jaký je rozdíl v těchto kláscích. Jen se podívej, jak se tyto ohýbají a tyto jak pěkně stojí, jako vojáci!“
„To jo. Máš pravdu!“ odpověděl druhý, kterému říkali Ivánek.
„Kdybych byl tatínkem, všechno obilí co, se kloní a nestojí pěkně rovně, bych nechal vytrhat a pak bych ho spálil.“
„To jo, to by byl oheň,“ hned se přidává Petřík.
„Jaké by bylo to pole pak krásné!“ nadšeně rozumuje Ivánek.
„To by mi bylo pěkné hospodářství,“ usmívá se děda, který poslouchal jejich povídání.
„Proč myslíte, že tady ty klásky naklánějí svoje hlavičky, vy rozumbradové?“
„Protože jsou nemocné?“
„Já myslím, že jsou slabé!“ vítězoslavně vyhrkne Ivánek.
„Pojďte se podívat zblízka.“ Děda utrhne dva klásky a položí si je na mozolnatou dlaň. „Pamatujte si, že právě takové klasy, co se vám nelíbí, jsou nejužitečnější. Kloní se proto, že mají v sobě hodně zrnek a ty co stojí rovně, jsou většinou jen prázdná sláma. To si dobře zapamatujte, a budou z vás dobří hospodáři.“
Mezi lidmi je to mnohdy stejné jako na poli. Ti, co nesou užitek o tom obyčejně moc nemluví. Ale jsou i takový, kteří se vypínají nad jiné, ale jsou jako prázdná sláma, mnoho užitku z nich nevzejde.
Hospodin však Samuelovi řekl: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“
Bible, 1 Samuelova 16, 7
K009 Každý má svou cenu
„Maminko, já bych chtěl pejska,“ řekl jednoho dne Péťa své mamince.
„No, a kolik by takové štěňátko stálo?“ vyzvídá maminka.
„Už jsem to zjišťoval. Pejsek, který by se mně líbil, by stál něco kolem 7000 korun.“
„To je hodně peněz,“ pokyvuje hlavou tatínek, který zaslechl jejich rozhovor.
„Já bych si na něho vydělal. Mám našetřeno 700 korun, a když budu pilně pracovat, myslím, že každý týden dokážu sto přidat.
„To na něho budeš vydělávat víc než rok.“
„Já vím, tati, už jsem si to spočítal.“
„Dobře. Myslím, že když si na něho dokážeš vydělat, dokážeš se o něho i starat,“ uzavřel debatu tatínek.
Byl to dlouhý rok. Péťa byl ale neúnavný. Pracoval, kde se dalo. Roznášel noviny. Rovnal sklad v železářství. Vynášel odpadky v restauraci. Vozil starý papír a železo do sběrny. Tatínek jeho počínání sledoval se zaujetím a jen pokyvoval hlavou. Maminka se tatínkovi občas svěřovala se svými obavami. Péťa měl totiž od narození jednu nohu slabou. Aby mohl chodit, doktor mu nechal udělat speciální kovovou výztuhu, kterou Péťa nosil. Za čas si na ni zvykl tak, že jen trochu kulhal. Jednoho dne se Péťa přihnal rozrušený domů.
„Maminko, tatínku, v obchodě na rohu je vyvěšená velká cedule, na které stojí: Štěňata k prodeji. Jsou to přesně ta, která bych moc chtěl. Nezašli byste tam se mnou? Peněz už mám dost.“
Druhého dne se tedy vypravili do obchodu. Péťa slavnostně vysypal obsah své plechovky na pult a řekl. „Jednoho pejska.“
Majitel obchodu se usmíval, když uviděl tu hromadu drobáků a řekl: „To ses musel pěkně namakat, než jsi takovou kupu vydělal.“
„Rok a čtyři měsíce myslím,“ řekl netrpělivě Péťa.
„Tý jo,“ zakroutil nevěřícně hlavou prodavač a zapískal na svoji fenku. Za ní se hnalo jak o život sedm malých štěňátek. Jedno z nich bylo výrazně pomalejší než ta ostatní a nápadně pokulhávalo.
„Co je s tím malým vzadu?“ ptal se chlapec. Majitel obchodu mu vysvětlil, že se štěně při porodu pochroumalo a nikdy nebude pořádně běhat.
„To bych si rád koupil“, usmál se Péťa.
„Toho bych si nebral, ten nebude nikdy zdravý,“ odvětil majitel. „Ale pokud ho tak moc chceš, daruji ti ho.“
Péťa se rozzlobil. Podíval se prodavači přímo do očí a řekl: “Já nechci, abyste mi ho daroval. Tento pes má svoji hodnotu stejně jako ti ostatní. Dám vám 7000 korun.“
Prodavač byl trochu zmatený: „Já bych ho opravdu nekupoval – nikdy nebude schopen s tebou dovádět a běhat, jako ti ostatní. Proč na tom tak trváš?“
Péťa si vyhrnul nohavici a muž spatřil kovovou dlahu, která podpírala chlapcovu zmrzačenou nohu. Chlapec se láskyplně zadíval na štěně a řekl: “Vždyť já sám nemůžu nijak rychle běhat a tento malý pejsek bude potřebovat někoho, kdo mu rozumí.“
Tatínek s maminkou se na sebe podívali. „Myslím, maminko, že o našeho synka nemusíme mít strach, ten se v životě neztratí.“
Jistě máte nějakou oblast ve svém životě, která vám nejde. Napadlo vás někdy, proč to tak je? Já si myslím, že je to proto, že po světě běhá nějaký človíček, kterému to nejde ještě víc než vám, a věřte mi, že je jen málo lidí, kteří ho budou umět povzbudit tak jako vy. Nevěříte? Pak nezbývá nic jiného, než to vyzkoušet.
Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.
Bible, Koloským 3, 12; 3, 14
K010 Kytička
Starý muž s laskavýma očima seděl v autobuse. V ruce držel překrásnou kytičku. Její vůně se šířila všude kolem. Mladá dívka, která seděla opodál, od ní nemohla odtrhnout oči.
Děda si toho všiml: „Líbí se vám?“ Usmál se na dívku.
„Moc! Je prostě nádherná,“ řekla rozpačitě dívka.
„Je pro moji ženu.“
„Musíte ji mít velmi rád, když jí nosíte tak krásné kytky“.
„To jo,“ usmál se láskyplně děda.
Autobus pomalu projížděl městem. Blížila se konečná stanice. Děvče si stále prohlíželo kytičku a kochalo se její krásou i vůní. Na konečné stanici spolu vystoupili.
Děda se na děvče podíval a podal jí kytičku. „Vidím, že se vám opravdu líbí, vezměte si ji.“
„To nemůžu, je přece pro vaši ženu.“
„Máte pravdu. Myslím, ale že by ji potěšilo, kdyby viděla, jakou vám udělá radost, když vám ji věnuju. Jdu teď za ní a povím jí, že jsem vám kytičku daroval.“
Děvče si nesměle vzalo květy a na tváři se mu rozlil zářivý úsměv. „Ještě jsem od nikoho kytku nedostala.“
„Bylo mi potěšením udělat vám radost,“ řekl děda a pomalu odcházel.
Dívka stála a dívala se za odcházejícím dědou. Ušel pár kroků a zmizel za branou malého hřbitova.
Buďme všímaví a ohleduplní. I malým dárkem můžeme udělat velikou radost. Časem možná zjistíte, že dávat dárky nám dělá větší radost než je dostávat.
Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách (kostelech) a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec (myšleno Nebeský), který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Bible, Matouš 6, 2 – 4
K011 Kolik skutečně potřebuji?
„Dalo to hodně práce, všecko to zorganizovat,“ vydechl si Tonda.
„Ale stojí to za to,“ rozplývá se jeho manželka na krásné pláži u jezera. Tonda má prosperující firmu a jeho manželka mu dělá sekretářku. Ze začátku museli pracovat i dvanáct hodin denně, často i o víkendu. Teď je to jiné. Už jen dohlížejí, aby vše klapalo a na většinu prací najali jiné lidi. Ale i přesto, málokdy pracují méně než deset hodin.
Tonda sedí na molu a pozoruje rybáře, který polehává na slunci ve svém člunu. Po chvíli s ním zapřede hovor.
Vyptává se ho na jeho práci. „Kolik tak nalovíte ryb?“
„Většinou tolik, abych měl dost peněz na jeden až dva dny, a ještě mně trochu zbude pro strýčka příhodu.
„A proč si tu ležíte a nelovíte, vždyť do večera je ještě daleko?"
„A proč bych to dělal?“
„Za nějaký čas byste si určitě mohl koupit lepší člun, možná dokonce dva čluny!“
„A k čemu by mně byly?“
„Nalovil byste víc ryb a měl byste víc peněz.“
„Na co?“ diví se rybář.
„No, mohl byste třeba postavit továrnu na zpracování ryb, zaměstnat spoustu lidí…“ rozohnil se Tonda.
„Proč?“
„Pracovali by za vás, to dá rozum.“
„No, a co bych dělal já?“
„Vy? Vy byste si mohl pěkně ležet na pláži, nic nedělat, užívat si klidu a sluníčka.“
Rybář se usmál: „ Ale vždyť to právě dělám, ležím na pláži a užívám si klidu a sluníčka.“
Je mnoho lidí, kteří pracují od rána do večera. Když jim položíte prostou otázku, proč to dělají, tak většinou po nějaké chvíli odpoví, že proto, aby se měli dobře. Potkáte je za deset let a položíte jim stejnou otázku. Odpověď je většinou stejná. Když se zeptáte, kdy to bude, kdy se budou mít dobře, když většinu svého času stráví v práci, většinou nevědí, nebo se stydí přiznat, že je něco v jejich životě špatně. Život máme jenom jeden. Nezapomeňme si ho opravdu prožít. Je škoda ho strávit jenom shonem a prací.
Pak jim (myšleno Ježíš) pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: „Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?“ Pak si řekl: „Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádám tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý před Bohem.
Bible, Lukáš 12, 16 - 20
K012 Kolik váží vločka?
Jednou se ptala sýkorka své přítelkyně, moudré sovy: „Řekni mi, kolik asi váží sněhová vločka.“
„Určitě ne víc než nic,“ odpověděla moudrá sova.
„Tak já ti povím jednu zvláštní příhodu,“ pokračovala sýkorka.
„Jednoho dne jsem seděla na tlusté smrkové větvi, těsně u kmene, když začalo sněžit. Ale nesněžilo nijak hustě, jen tak jemně a něžně. A protože jsem právě neměla nic lepšího na práci, počítala jsem sněhové vločky, které dopadaly na větev, na které jsem právě seděla. Bylo to dohromady přesně tři miliony sedm set tisíc čtyři sta padesát tři sněhových vloček, které tak tiše a něžně dopadly. A když tam dopadla tiše a heboučce tří miliontá sedm set tisící čtyři sta padesátá čtvrtá vločka, stará tlustá smrková větev se náhle odlomila. Hrozně jsem se lekla a tak tak, že jsem stačila uletět. No, řekni, není to zvláštní?“
Stará sova po krátkém přemýšlení řekla: „Jak je vidět z tvého povídání, i ta nejnepatrnější věc může mít zásadní význam. Možná i ve světě chybí jen hlas jednoho jediného člověka k tomu, aby se věci změnily k dobrému…“
Možná, že právě ty si o sobě myslíš, že nic neznamenáš, že nic nezměníš, že tvoje počínání nemá žádnou váhu. Kdyby vločky mohly myslet, možná ta poslední by si myslela totéž. Nikdy nevíme, jestli nejsme ta poslední kapička, která způsobí, že se změní lidské osudy. Proto žijme tak, aby to bylo vždy k dobrému.
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.
Bible, Efezským 5, 9 – 11
K013 Král Šalamoun
Král Šalamoun byl podle Bible jeden z nejmoudřejších lidí na zemi. Podle jednoho starého příběhu si ho jednou dal zavolat jeho otec, král David, a řekl mu: „Vidím, že tě Bůh obdařil mimořádnou moudrostí. Proto bych chtěl, abys splnil mimořádně náročný úkol. Chtěl bych, abys pro mě udělal něco, co by mě v těžkých chvílích povzbudilo a ve chvílích slávy udrželo pokorným.
Šalamoun se na chvíli zamyslel: „Dobře, můj otče, přijímám.“
Asi za měsíc předstoupil před svého otce.
„Tak, jak sis vedl, můj synu?“
Šalamoun se uklonil a podal svému otci nádherně zdobenou nefritovou skříňku.
David ji otevřel a uviděl obyčejný zlatý kroužek s nápisem. Vzal prsten do ruky a přečetl si prostý nápis: „I toto pomine.“
Král David nechápavě pohlédl na svého syna.
Ten se usmál a řekl: „Nos tento prsten, a kdykoliv se něco stane, přečti si, co je na něm napsáno, dřív než vyslovíš jakýkoliv soud, než začneš danou událost považovat za špatnou, nebo dobrou. Tak si uchováš klid, po kterém tak toužíš.“
Příběh o prstenu je o pomíjivosti, která, pokud si ji uvědomujeme, nám může dát velkou sílu v těžkých dobách. Na straně druhé nám může pomoct najít tolik potřebnou pokoru ve chvilkách slávy a vítězství. Taky nás ale nabádá, abychom každý den brali jako dar a prožívali ho naplno, protože už se nikdy nebude opakovat.
Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem
Bible, Kazatel 1, 14
K014 Kdo dělá hudbu
Byla jednou jedna velká myší rodina. Ta žila v nádherném klavíru. Její malý svět byl často plný překrásné hudby. Myšky hudbu milovaly a přemýšlely, odkud jen ty překrásné zvuky asi pochází. Od svých předků věděly, že hudba pochází od velkého klavíristy, kterého sice nebylo vidět, zato ho ale občas zaslechly přicházet. V těchto chvílích věděly, že je jim opravdu velmi blízko. Pokaždé utichly, přitiskly se k sobě a společně si užívaly nádherné tóny, které je obklopovaly. Byly to krásné chvíle plné pohody.
Jednoho dne se jedna z myšek na cestě za potravou odvážila do horní části klavíru. A právě tady objevila tajemství hudby. Viděla kovové dráty různých velikostí, které se chvěly, a tím vznikaly tóny. Přiběhla mezi ostatní myšky a s velikým zápalem začala mluvit o svém objevu.
„To je úžasný objev!“ pochvalovaly si myšky.
Netrvalo dlouho a přišla jiná myška s dalším objevem. Malá plstěná kladívka skákala a tancovala na drátech a vytvářela tak ony krásné zvuky, hudbu, která jim přinášela tolik potěšení. Od té doby se s objevy roztrhl pytel. Každou chvíli přiběhla některá z myšek s něčím novým. Dnes už vlastně nikdo pořádně neví, kdy a jak se to stalo, že myšky opustily svoji víru ve velkého klavíristu. Asi to bylo pod tíhou nových a nových objevů. Stará víra byla překonána a myšky začaly věřit jen tomu, co viděly a na co si mohly sáhnout. Přestaly se radovat ze společného prožívání hudby.
Hudba jako by pro ně začala ztrácet to zvláštní kouzlo, které vždycky měla. Místo toho mezi sebou začaly soutěžit, kdo udělá větší objev. Vypukly hádky, kdo je důležitější, a tudíž i váženější. Pomalu se začala vkrádat nevraživost. Postupně myšky opustily jedna druhou a žily si každá po svém a pro sebe. Hudbu už nevnímaly, protože byly zahořklé a plné touhy být lepší než kterákoliv jiná. Ale klavírista hrál dál. Rozezníval svůj klavír nádhernými skladbami, protože věřil, že se vždycky najde někdo, koho jeho hudba potěší.
Lidé jsou velmi vynalézavá stvoření. Je to tak dobře, vždyť jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Je jen škoda, že všechny ty úžasné objevy nás nevedou k vděčnosti Stvořiteli. Výsledek můžeme vidět všude kolem sebe. Dopadli jsme jako ty myšky. Mnoho nás žije v osamění jen a jen pro sebe. Pojďme znovu najít vděčnost Stvořiteli za všechno to krásné, co pro nás udělal, abychom našli i cestu jeden k druhému.
Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ …Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.
Bible, Žalmy 14, 1 – 2
K015 Kdy začíná den?
Jeden stařičký rabín položil svým žákům následující otázku:
„Řekněte mi, podle čeho se dá určit hodina, kdy noc končí a den začíná?“
„Já si myslím, že den začíná ve chvíli, kdy se dotkne první sluneční paprsek střechy našeho domu. Hned potom se slunce začne objevovat na obzoru,“ vyhrkl nejmladší z žáků Daniel.
„Ne tak rychle,“ usmál se rabín. „Přemýšlejte a zítra si o tom promluvíme.“
„To je zase nějaký chyták,“ rozumoval David.
„Jak znám Rabiho, asi nás chce upozornit na něco důležitého,“ pokyvoval hlavou Ben.
„To by mě zajímalo, co je na začátku dne tak důležitého?“ mudroval spíš pro sebe Daniel.
Druhý den se posadil rabín mezi své žáky a zeptal se: „Tak k jakému závěru jste došli? Kdy začíná váš den?“
„Myslím, že je to právě ve chvíli, když se dá na dálku rozeznat ovce od psa,“ odpověděl vždy praktický Ben.
„Já si myslím, že je to v okamžiku, když na dálku rozeznám datlovník od fíkovníku,“ přidal se Nikodém.
Rabín se jenom usmíval a neříkal nic.
„Rabi, to je těžká otázka. U každého to bude asi jinak. Pro mě začíná den, když otevřu ráno oči a poprvé se zhluboka nadechnu. Uvědomím si, že žiju a těším se, co mě potká nového,“ řekl David.
„Dobrá odpověď, Davide,“ pochválil svého nejstaršího žáka rabín.
„A kdy začíná den pro tebe, Rabi?“ ptali se žáci o překot.
„Je to tehdy, když hledím do tváře nějakého člověka a spatřím v ní svého bratra nebo sestru. Až do této chvíle je pro mě noc.“
Jsou dny plné sluníčka a my to ani nevnímáme. Srdce máme plné starostí a bolesti, protože nám třeba někdo zrovna ublížil. Nebo nás třeba zradil kamarád. Nebo nás někdo zapomněl pozvat na narozeniny. Třeba nezapomněl a nepozval nás schválně. Anebo je nám někdo jen nesympatický, odporný, nechutný. Naše myšlenky nás dokážou zavléct do pořádné temnoty. Potom jako by ani den nebyl. Starý rabín měl pravdu. Dokud v tom člověku, který mi ublížil, neuvidím přítele, budou pro mě dny jako noc. Zahlédnout přátelství je někdy moc těžké. Odpuštění a přijetí má ale neuvěřitelnou moc probudit v našem životě opět den a rozzářit světlo a radost.
Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
Bible, List Římanům 12, 17 – 18
K016 Kumránské jeskyně
Někdy kolem roku 1947 bloudil jeden mladý pastýř poblíž Mrtvého moře. Zahlédl ve skalách otvor. Podařilo se mu protáhnout se dovnitř. Spatřil řadu hliněných nádob, v nichž byly kožené svitky. Později se ukázalo, že tyto vzácné rukopisy byly v jeskyni uloženy před mnoha staletími, aby byly ve válce uchráněny před poškozením.
Onen pastýř si s sebou vzal jeden svitek a s překvapením zjistil, že archeologové mají o tyto rukopisy veliký zájem. Došlo k divoké tahanici mezi učenci a Araby, kteří na nich chtěli co nejvíce vydělat.
Během let bylo v tomto kraji archeology objeveno několik takových tajných knihoven s různými rukopisy. Ceny svitků vystoupily do milionových částek. Senzační nález u Mrtvého moře vzbudil veliký zájem učenců na celém světě, a ještě dnes pokračují práce s překlady textů. Drobné útržky poškozených svitků jsou postupně fotografovány a sestavovány jako puzzle dohromady. Do dnešní doby byla nalezena většina knih Starého zákona.
Pro nás má největší význam svitek s knihou Izaiáš. Je uložen v univerzitní knihovně v Jeruzalémě. Pomocí Geigerova přístroje, s nímž pracuje moderní fyzika, bylo zjištěno, že svitek Izaiáše z Kumránu byl napsán 70 let před naším letopočtem.
A všem lidem, kteří tvrdí, že Bible je plná chyb, byl podán nový důkaz o nesprávnosti jejich tvrzení. Domnívali se totiž, že tyto staré svitky prokážou, že kniha Izaiáš je nespolehlivá. Co se však zjistilo při jejím prozkoumání? Ukázalo se, že až na drobné odchylky se texty doslovně shodují s těmi, které známe dnes.
Tyto staré dokumenty jsou jen dalším důkazem doslovné, ba až do písmen sahající pravdivosti a správnosti Biblických textů.
Když jsem kdysi četl zprávu o nálezech těchto svitků, které dokazují věrohodnost Bible, tak mě to potěšilo. Později jsem se do Kumránu vypravil, abych to uviděl na vlastní oči. Zároveň si ale uvědomuji, že ani sebepravdivější texty člověka nezachrání. Co nás ale opravdu zachrání, je setkání s živým Stvořitelem a jeho láskou. Po tomto setkání začneme i jinak rozumět oněm textům, o kterých mluvíme. Porozumíme záměru a smyslu. Jinými slovy budeme vědět, co máme dělat a proč.
Ježíš řekl: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“
Bible, Jan 6, 63