MANICHEISMUS

Je to náboženské učení, které bylo založeno babylonským prorokem Máním ve 3. století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím a buddhismem. Čerpalo i z chaldejsko-babylonských mýtů, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství; sám Mání pak sám sebe pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. Krista, Buddhy, Zarathuštry, Elchasaie a dalších).

Mání se narodil pravděpodobně 14. dubna 216 v Babylónii asi v dvouměstí Seleukia-Ktésifón. Jeho otec se jmenoval Fataq, matka Marjam (Marie) měla pocházet z rodu příbuzného Arsakovcům - královské dynastii. Je ale možné, že tímto způsobem je pouze proklamován „královský“ původ Máního. Mání se cítil povolán k formulování vlastní gnostické náboženské nauky dvěma viděními kolem r. 229, resp. 240. Vystupoval s nárokem, že v jeho osobě se naplňuje buddhismus, zarathuštrismus a křesťanství. Vyrostl v Babylónii, odešel do Indie a učil po svém návratu v jižním Íránu, resp. v Babylónii. Mání zemřel násilnou smrtí 26. února 227 na popud zoroastrovských kněží. Byl mučen a neschopen pohybu. Zemřel po dlouhotrvající agónii vysílením asi 26. února 277. Jeho mrtvé tělo bylo dle některých pramenů rozseknuto na dva kusy a ukřižováno na bráně Gondéšápuru.

Nauka

Základními texty manicheismu jsou Máního spisy Velké evangelium, Kniha tajemství, Kniha o obrech a Poklad života. Tyto knihy byly sepsané v syrštině a Šáhpuhrakán sepsaný persky, v němž Mání vysvětluje své poslání – završit nedokončené dílo Buddhy, Zoroastera a Krista. Většina textů byla nalezena při vykopávkách v Fajjůmu. Základem manicheistického učení je dualismus dobra (světla) a zla (tmy). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla od jejich hmotné závislosti, a to jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky. Podstata hříchu je vnímána opět jinak, částečně s ohledem na křesťansko-gnostickou tradici. V člověku je znovu rozehrán odvěký souboj dobra a zla - je novým bitevním polem. A proto v člověku kromě duše (jak je obvykle chápána) nacházíme i „anti-duši“, duchovní temnotu, která řídí hmotu, která sama je „anti-Bůh“. Špatnost tedy vzniká, pokud je duše pohlcena „anti-duší“. Ale duše může být vzbuzena slovy zjevení, které přináší Ježíš a jeho apoštol Mání, Paraklét. Ale ani tehdy není spása zaručena. I duše nejdokonalejšího vyvoleného může znovu upadnout v otupělost hmoty. Tento pád - skutečný hřích může ovšem nastat až po „probuzení“, když se duše vědomě odvrací od dobra ke zlu, z vlastní vůle. Hřích může být odpuštěn, protože duše je stále pod vlivem těla. Zpověď měla v manicheismu důležitou úlohu. Duše je trestána nikoliv za zhřešení, ale za to, že svého činu nelitovala. Dalo by se říci, že neodpustitelným hříchem je vědění spojené se zatvrzelým lpěním na hmotě a zlu.

Mání byl posledním z celé řady poslů přicházejících od boha, ale již před ním byli Zarathuštra, Buddha a především Ježíš. Ten zaujímá v manicheismu velmi důležitou roli. Je titulován jako Syn Boha, Slovo, Pán, Spasitel, Ochránce a další. Kristus je zde duchovním Spasitelem. Utrpení na kříži, které mu chtěl přichystat Satan – Pán temnot, se Krista nedotklo, protože Kristovo tělo bylo pouze zdáním. Tak křesťanská tradice Ježíše jako Syna Božího prožívajícího lidský úděl, je změněna. Kristus pokračuje ve své misi a pokračovat bude až do konce zápasu dvou principů. Řetěz zjevení ukončuje až Mání, který se sám označuje za apoštola Ježíše Krista. Jeho příchod je i Kristem ohlášen - v Máním sídlí Duch svatý, Přímluvce. Mání na rozdíl od Krista, který byl dokonalým příkladem lidstvu a byl světelné, a tudíž odhmotnělé podstaty, je Mání skutečně člověkem, ve svém osudu zajatce hmoty je blízký nám všem, reprezentuje skutečné lidství. Až nastane den posledního soudu, bude Ježíš sedět na soudném stolci a Mání bude asistovat jako Advokát věrných duší stojících po Kristově pravici. Těm se potom znovu otevře říše světla.

Manicheimus dělí své vyznavače do dvou tříd: na Vyvolené a Naslouchající. Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Vyvolení odmítali požívání alkoholu, masa, tělesnou práci, hromadění majetku a plození dětí. Naslouchající naproti tomu představovali manichejské laiky. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání: Vzdát se modloslužebnictví, Nelhat, Nebýt lakomý, Nezabíjet, Nepáchat cizoložství, Nekrást, Neobracet se na vědu s dotazy o příčinách, Odmítat kouzla, Nebrat na sebe dvojí závazek, Vyhýbat se nedbalosti a nedostatku péče při konání povinností. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili, na což se nahlíželo jako na almužnu. Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev, v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manicheistických hodnostářů to dále bylo 12 mistrů, 72 biskupů a 360 velekněz a kněží. Tito hodnostáři pocházeli z řad Vyvolených.

Manicheismus se vzápětí po smrti Máního stal v Persii pronásledovaným, ovšem ani za hranicemi Persie to neměl jednoduché: byl pronásledován v Římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně. V roce 762 se k manicheismu přiklonil chán Ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. století plnil funkci státního náboženství. Manicheismus byl kromě toho rozšířen v Evropě (zanikl v 7. století), severní Africe, přes Blízký východ (10. století) až po střední Asii (14. století) a Čínu, kde se udržel nejdéle; v Číně přežívaly komunity manichejců až do 17. století.