ŠINTOISMUS
Výraz Šinto pochází z Číny, znamená „cesta bohů“ (šen – bohové a tao – cesta). Šinto označuje původní starobylé národní náboženství Japonců, které se liší od ostatních hlavních soustav japonských náboženství. Informace máme ze dvou historických pramenů, které pocházejí z 8. století. Kodžiki – Vyprávění o starobylých věcech a Nihonšoki – Kroniky Japonska. Tyto prameny líčí stvoření nebe, země a původ bohů. Podle starého mýtu se pět prvních šintoistických božstev vynořilo samovolně z chaosu. Později se objevuje stvořitelský pár, bůh Izanaghi (též Izanagi), tj. „Ten, který zve“. Jeho sestra a manželka se nazývá Izanami, tj. „Ta která zve“. Společně tvoří v moři japonské ostrovy a množství nižších božstev. Při zrození boha ohně se Izanami popálila a zemřela. Izanagi se ji po smrti marně snaží vysvobodit z podsvětí. Potom se musí očistit od poskvrnění způsobeného stykem se zemřelou a při očišťování tvoří další božstva. Jedná se o bohyni slunce Amaterasu – nejvýznamnější postavu šintoistického panteonu a další. Nebeští bohové posílají na svět vnuka bohyně Amaterasu, Ninghi-ho, který zakládá nebeské císařství na zemi.
Šintoistická božstva se nazývají kami. Jejich počet je udáván přes osm milionů. Tato kami se dělí na božstva přírodní a božstva, která vznikla zbožštěním duší zemřelých předků. Zbožštění předků převzal šintoismus pravděpodobně z buddhismu.
Pro šintoismus je charakteristický animismus (z latinského slova anima – duše). Ten vyznává, že všechno živé i neživé má duši podobnou lidské duši a že příroda je obývána dobrými a zlými duchy. Za přírodní božstva jsou považovány kameny, řeky, hory nebo nebeská tělesa a přírodní živly. Mezi přírodní bohy patří i zvláštní nebo významná zvířata a rostliny. Druhou skupinu božstev tvoří duchové významných osobností, které již zemřely.
Nedílnou součást šintoismu představoval císařský kult. Po sjednocení Japonska v 7. století, císařská rodina prosadila za hlavní božstvo císařství bohyni slunce Amaterasu. V průběhu vývoje se vytvořil mýtus, že první císař sjednoceného Japonska Džimmu je přímým potomkem bohyně slunce. Všichni Džimmuovi nástupci byli automaticky považováni za potomky bohyně Amaterasu. Revoluce v r. 1868 dává císaři absolutní moc. Na rozkaz nové vlády byly buddhistické pagody přeměněny v šintoistické svatyně. V letech 1868-1946 byl šintoismus státním náboženstvím Japonska a součástí náboženského kultu byla i povinná úcta k božskému původu císařů. Císař byl pokládán za „posvátného a nedotknutelného“ a byl zároveň i nejvyšším bohem státního šintoismu. Takto pojatý šintoismus se stal oficiální nacionalistickou a velmocenskou ideologií.
Šintoistický kult
Kult má dva různé směry. Prvním je úcta ke kami (božstvům) a duchům v chrámech. Druhým směrem je uctívání duší zemřelých v rodinných svatyních.
Nejvyšším knězem je císař. Při důležitých svátcích koná osobně náboženské obřady. Původně se náboženské obřady vykonávaly přímo v přírodě (na úpatích skal, v horách, u moře nebo v rýžových polích). Později byly obřady vykonávány v šintoistických svatyních, kterých je v současném Japonsku přes 80 000. Šintoistické svatyně mají být stavěny na nějakém charakteristickém přírodním místě. Pokud není tato možnost, svatyně musí obsahovat alespoň symbolickou krajinu. Svatyně jsou stavěny ze dřeva, bohatě zdobeny uměleckými prvky a mají být opravovány každých dvacet let. V každém chrámu se nachází schránka, ve které je uchovávaný symbol božstva. Většinou to bývá zrcadlo nebo meč, protože tyto věci jsou považované za nositele tajemných sil. Nejznámější šintoistickou svatyní je chrám bohyně Amaterasu v Ise. Tato svatyně se jmenuje Miya – státní svatyně.
V těchto svatyních slouží šintoističtí kněží, kteří se nazývají Kaminushi – držitelé duchů. Tyto svatyně spravují vládní úředníci, kteří se jmenují jinkwau. Jejich posláním je konání obětí, předříkávání modliteb a dozor nad chrámem. Kněží přinášejí ve svatyních ráno a večer oběti. Ty mají za účel očistit od rituálních poskvrn a spočívají v předkládání pokrmů a nápojů. Modlitby se nazývají norito a v nich se prosí pouze o dobra časná.
Domácí kult mrtvých v podobě uctívání duší se jmenuje Mitama – vznešený duch. Středem kultu v rodinné svatyni je „vznešený dům duší“ – Mitamaya. Mitamaya je skříňka z bílého dřeva se dvěma otvory. V ní je uložena destička „Tamashiro“. Na ní jsou napsána jména mrtvých. V den pohřbu se Mitamaya otevírá, aby se v ní mohl usídlit duch mrtvého. Duch zesnulého se stává kami a má právo na úctu i oběti pozůstalých.
Šintoismus nemá vypracovanou ani věrouku – ucelená pravidla, ani mravouku. Původně se za nejvyšší hodnotu považoval soulad s bohy, přírodou a obcí. Později částečně převzal etické zásady z buddhismu a konfucianismu. Protože šintoismus není jednolitým útvarem, po roce 1868 se dělí na čtyři základní typy: císařský šintoismus – košicu, šintoismus svatyní – džindžu, sektářský šintoismus – kjohu a lidový šintoismus – minkanu. Od druhé poloviny 19. století do současnosti vzniklo mnoho sekt. Šintoismus je polyteistickým náboženstvím, které je omezeno pouze na Japonsko. Jedná se tedy o typicky národní náboženství.