D001 Dědeček
Pracoval jsem v domě pro babičky a dědečky, o které se neměl kdo starat, a kteří už to nezvládali. Někdy to byla práce radostná, někdy smutná.
Vzpomínám na dceru, které bylo už 65 let, a její maminku, jak spolu plakaly. Dcera už neměla sílu maminku zvednout a pomoct jí třeba na záchod. Musela ji převézt do tohoto domova. Už spolu nemohly bydlet. Bylo to moc smutné loučení, plné lásky a ujišťování, ale chtěl bych vám povědět příběh o jednom dědečkovi. Bylo mu 92 let. Byl to malý, usměvavý človíček. Vždycky byl učesaný, oholený, čistě oblečený. Do domova přišel, když mu tehdy zemřela jeho sedmdesátiletá manželka a on cítil, že musí opustit svůj domov, protože se o sebe už nedokáže postarat.
V domově na chodbě na něho čeká sestřička. „Čekám na Vás,“ usměje se, když mu říká, že už má připravený pokoj.
Přitom, jak jdou k výtahu, mu v krátkosti řekne, jaký je jeho pokoj. Vypráví mu, že je malý, ale útulný, jakou barvu má záclona, přikrývka na postel, co uvidí z okna.
„Velmi se mi líbí“, rozzářily se mu oči jako malému klukovi, který právě dostal ve svém životě první vlastní pokoj.
„Ale vždyť jste ještě ani svůj pokoj neviděl, počkejte ještě chvíli,“ říká překvapená sestřička.
„To nevadí,” odpoví.
„Radost nezávisí od hodně věcí. Radost si prostě vybírám. To, že se mi pokoj líbí, to nezávisí na nábytku, anebo na doplňcích závisí to na tom, jak já ho chci vidět. Já jsem si to už vybavil ve své hlavě. Pokoj se mi bude líbit. Každé ráno se znovu takto rozhoduji. Rozhodnout se můžu i tak, že svůj den strávím v posteli a budu počítat kolik orgánů mi nefunguje, které části těla mě bolí, anebo můžu poděkovat nebesům za orgány v mém těle, které ještě dobře fungují. Každý den je pro mě jako dáreček. Vždycky je za co poděkovat, být za co vděčný. A pak jsou tu taky pěkné vzpomínky, které jsem za dobu svého života nashromáždil. Stáří je pro mě jako bankovní konto. Vybíráš si a žiješ z toho, co jsi tam za celý život nashromáždil…”
Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Bible, List Filipským 4, 4 - 8
D002 Dvě nádoby
V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, která nosil na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina a voda z ní pomalu vytékala. Ta druhá byla bez vady a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé nosičovy cesty od potoku až k jeho domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody.
Celé dva roky to takto chodilo, nosič donesl každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, že je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila prasklá nádoba u potoku nosiče: „Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.
Ale nosič jí odpověděl: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na druhé straně? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli od potoku domů.
Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.
Všichni máme chyby. Všichni jsme jako ty prasklé hliněné nádoby. Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak zajímavým a vzácným. Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je, a vidět v něm to dobré.
Neboť Bůh, který řekl: „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží, a není z nás.
Bible, 2. list Korintským 4, 6
D003 Dotek ruky Mistra
Byla to dražba na podporu dětského domova. Dražilo se z dědictví vše, co po vychovateli zůstalo. Bylo to jeho přání. V domově žil a pracoval celý život. Vždycky s úsměvem říkal, že ho tu prozřetelnost zapomněla, aby pomáhal těm zapomenutým.
Poslední položka byly housle. Otlučené a poškrábané od častého používání.
„Vyvolávací cena je pět zlatých“
Ticho, ani jedna ruka se nezvedla.
„Tři zlaté. Nezapomínejte, dámy a pánové, že částka je na podporu sirotků.“
Ticho.
„Žádná nabídka? Tak tedy, jeden zlatý. Kdo dá jeden zlatý?“ nervózně poťukává kladívkem licitátor. „Jeden zlatý dámy a pánové, cena těchto houslí je jen jeden zlatý.“
Najednou se v poslední řadě zvedl muž. Pomalu šel dopředu, až ke stolu, na kterém ležely ty staré, otlučené housle. Pohladil je a s láskou a něhou je vzal do ruky.
„Dovolíte?“ obrátil se s otázkou na licitátora.
Ten přikývl.
Smyčec se rozběhl po strunách. Zlehka a jakoby váhavě. Pomaloučku začal utvářet melodii tak krásnou, až se tajil dech. Byla v ní radost i smutek, bolest i něha.
Když dohrál, položil housle zpátky na stůl.
„Byl jsem jedním z chlapců, kterým hrával. Tímto způsobem hladil naše srdce na dobrou noc. Byl to úžasný člověk,“ řekl muž a šel si zase sednout.
„Dám tři zlaté.“
„Pět.“
„Deset.“
Toho dne se cena houslí vyšplhala do neuvěřitelné výšky. Ještě hodně dlouho se v městečku mluvilo o tom, co způsobil na dražbě dotek ruky mistra.
Housle samy o sobě cenu neměly. Jejich cena se ukázala až v rukou někoho, kdo na ně uměl hrát. Teprve mistr dal houslím cenu i význam.
Myslím si, že i my máme význam i cenu teprve, když svůj život vložíme do rukou Nebeského Mistra. On jediný ví, kde je naše místo a jaká je naše skutečná cena, a chce, abychom to věděli a prožili i my.
Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě na nás, které povolal…
Bible, List Římanům 9, 21 - 23
D004 Dary lásky
Dva bratři, Tomáš a Petr, společně hospodařili na statku, který zdědili po svých předcích. O vše se společně dělili rovným dílem, ať už to byla páce nebo úroda.
Tomáš byl rozvážný, moudrý hospodář. Měl velkou rodinu a spoustu dětí. Miloval své hospodářství a nejraději měl chvíle, kdy na konci dne všecko utichlo, mohl jen tak sedět a poslouchat spokojené oddechování svých spících dětí. Děti a rodina byl jeho poklad. To, že mohl ještě ke všemu dělat práci, kterou měl rád, bral jako zvláštní výsadu. V takové chvíli jeho srdce překypovalo vděčností za to, co má. Děkoval svému nebeskému Otci za péči a bohatství, které mu svěřil.
Jednou, když tak děkoval, ho napadlo: „ Můj nebeský Otče, myslím, že je to sice spravedlivé, když všechno dělíme na půl, ale není to moudré. Já mám velkou rodinu a děti, které se o mě jednou postarají, ale co Petr? Ten je sám. Kdo se postará o něho?“
A tak dostal nápad. Každý večer, než šel spát, nabral malý pytlík obilí a nasypal ho do Petrových truhlic na obilí. „Tak Petr nic nepozná a bude o něho postaráno,“ říkal si.
Petr byl jiný, taková veselá kopa. S ničím si nedělal moc starosti, pořád vtipkoval a prováděl drobné lumpárny. „Smích je koření života,“ říkával často. Tomášovy děti ho milovaly. Po práci si s nimi hrával a večer jim vyprávěl příběhy.
Petr měl rád rána. Vždycky vstával první a sledoval, jak se všecko probouzí. První zazpívání ptáčka, první paprsky slunce, nový den, probuzení života.
„Děkuju ti, můj Otče, že i já mohu vstát a pracovat. Že se mohu těšit z toho, co mi dáváš. Ale myslím, že není správné, že se s bratrem dělíme o vše na půl. Vždyť on má tolik dětí, a já jsem sám. Nepotřebuji takový nadbytek,“ řekl si jednoho dne.
Od toho dne vždycky, když ráno vstal, nabral i on malý pytlík obilí a nasypal ho do Tomášovy sýpky.
Tak to šlo celá léta. Oběma bratrům bylo divné, že jim obilí neubývá, ale nevěnovali tomu pozornost.
Až jednou. Tomáš přišel z pole tak unavený, že když se najedl, téměř okamžitě usnul. Ráno se probudil dřív než obvykle a první co ho napadlo, bylo, že včera nezanesl Petrovi pytlík obilí. Potichu se oblékl, nabral obilí a šel k Petrově sýpce. Když chtěl otevřít dveře, vrazil do svého bratra, který právě vycházel s pytlíkem na rameni. Rozpačitě se na sebe podívali.
Po chvilce jim došlo, co se vlastně stalo, a se smíchem se objali.
Dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.
Bible, List Filipským 2, 2 - 4
D005 Dřevorubec a syn
„Tatí, tatí můžu jít s tebou do lesa kácet stromy?“
„Do lesa můžeš, ale kácet až budeš velký, synku.“
„Kdy už budu velký?“ nedal se odbýt synek.
„Dočkáš se, chlapče, neboj.“
Jednoho dne se tatínek na chlapce usmál a říká mu: „ Dnes máš narozeniny a myslím, že na stole ve světnici tě čeká překvapení.“
Chlapec vyskočil, jako když ho píchne a už se hnal do světnice. Na stole ležela krásná nová sekera. Chlapec chvilku stál a pak ji s posvátnou úctou vzal do dlaní. Dnes už je veliký! Dnes je ten den, na který se tolik těšil. Může jít do lesa kácet s tatínkem stromy.
Prvního dne pracoval jako drak. Během jediného dne se mu povedlo pokácet deset stromů. „Výborně,“ pochválil ho na konci dne tatínek. „Jen tak pokračuj dál.“ Povzbuzen jeho slovy se rozhodl, že následujícího dne ještě alespoň jeden strom přidá. Na konci dne ale zjistil, že se mu jich povedlo pokácet jen devět. „Dobře, chlapče,“ ohodnotil jeho výkon otec.
„Asi jsem byl unavený, zítra jich musím dát alespoň jedenáct“, umínil si v duchu syn.
Další den jich s vypětím všech sil dal opět jen devět.
„Zítra to musím zvládnout, zítra jich skácím jedenáct.“
Ráno se probudil dříve než ostatní a vydal se do lesa. Přes veškeré úsilí se mu však podařilo pokácet jen osm. „To přece není možné, vždyť jsem pracoval víc jak první den, a přesto jsem skácel o dva stromy méně,“ mumlal si pod vousy chlapec, když kráčeli s tatínkem domů. Příští den vstal ještě dřív s odhodláním pokořit hranici deseti stromů. V poledne, když si přisedl k tatínkovi, aby se najedl, bylo mu jasné, že neskácí ani těch osm jako včera.
„Tati, prosím tě, jak je možné, že pracuji víc jak ty, ale když končíme, tak ty máš těch stromů vždycky víc? Já se nedokážu už ani přiblížit k výkonu z prvního dne.“
Tatínek se usmál a řekl: „Odpověď je prostá. Kolikrát jsi za ten čas brousil sekyru?“
„Ani jednou,“ přiznal chlapec. „Neměl jsem na to čas. Měl jsem moc práce s kácením stromů.“
„Broušením čas neztrácíš, ale získáš.“ poplácal syna po zádech tatínek a podal mu brousek.
Příští den poprvé pokořil hranici deseti stromů.“
Někdy mnoho pracujeme a neuděláme si čas, abychom obnovili vnitřního člověka. Potom se divíme, že jsme stále unavení, skleslí a i ta práce nám jde špatně od ruky. Když se vnitřně neztišíme, abychom strávili čas v přítomnosti svého Stvořitele, jsme jako ten chlapec, který nebrousil sekyru.
Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.
Bible, Matouš 11, 28 - 30
D006 Dědova mísa
„Takhle už to dál nejde,“ prohlásila maminka a sedla si na židli. „Musíme si dědu vzít k nám domů.“ „To bude bydlet u nás?“ zeptal se šestiletý synek. „Jo, v té zadní světničce,“ řekl tatínek.
Jak maminka řekla, tak se i stalo. Naložili s tatínkem všecky dědovy věci na vůz a odstěhovali ho k sobě do chaloupky. Děda byl už starý, ruce se mu třásly, špatně viděl. Rodina se scházela k jídlu u jednoho stolu, ale dědovy třesoucí se ruce a nejistý zrak společné stolování ztěžovaly. Všecko mu dlouho trvalo, jídlo mu ze lžíce padalo, a když se snažil uchopit sklenici s mlékem, často ji rozlil. Párkrát se stalo také to, že když podával mamince talíř, vypadl mu z ruky a rozbil se.
Maminka s tatínkem už z toho byli unaveni. Tatínek jednou řekl: „Musíme s dědečkem něco udělat. Už toho bylo dost! Rozlévá mléko, je nešikovný a jídlo mu padá všude.“
A tak tatínek postavil vedle pece malý stolek, kde dědeček jedl o samotě. Protože, dědeček rozbil pár talířů, dostával jídlo v dřevěné misce, kterou mu tatínek vyrobil. Chlapec to tichosti všechno pozoroval.
„Dědo, proč máš v očích každou chvilku slzy?“ zeptal se jednou synek dědečka.
„To bude asi z kouře, chlapče.“
„Dědo, ale tady žádný kouř není.“ Děda jen smutně pokýval hlavou, ale neřekl už nic. Jednou odpoledne si otec všiml, že si syn hraje na podlaze s kousky dřeva.
„Copak to děláš?“ zeptal se.
Syn mu odpověděl: „Ale, dělám jednu misku pro tebe a druhou pro maminku, abyste měli z čeho jíst, až zestárnete.“ Usmál se na tatínka a pokračoval v práci. „Myslíš, že se vám budou líbit?“
Synkova slova zasáhla rodiče jako blesk. Zůstali zaraženě stát a jen se dívali jeden na druhého.
„Co to děláme, maminko?“ zašeptal tatínek a po tvářích se mu koulely slzy. Maminka se odvrátila a šátkem si také utírala oči. To odpoledne tatínek vynesl stolek pryč ze světnice.
„Tati, co to děláš? Kde bude sedět děda?“
„Ode dneška bude děda sedět v čele stolu tam, kam patří.“ řekl tatínek a maminka horlivě přikyvovala.
Je zvláštní, že od té doby se tatínek ani maminka na dědu nezlobili. Kdo z vás uhodne, proč?
Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.
Bible, Matouš 7, 12
D007 Dobrý skutek
„Víš, potřebovali bychom alespoň tři tisíce. Abych mohla koupit kočárek, nějaké plíny, oblečky, dudlíky flašky,“ vyjmenovávala potřeby nutné pro miminko Katka.
„Vždyť víš, že stěží vyjdeme, ale neboj se, princezno moje, nějak to zvládneme. Pán Bůh nás neopustí.“ pohladil po vlasech svoji ženu Robert.
Nebyli spolu dlouho a za několik měsíců se jim mělo narodit jejich první miminko. Když se to Robert dověděl, nevěděl, co má samou radostí udělat. Katka ho pozorovala a líbilo se jí, jak se její silný chlapák raduje jako malý kluk. Když ale polevila první radost, Robert zesmutněl. Těžce na něho dolehly starosti o živobytí. Továrnu, kde pracoval, zavřeli a v malém městečku, kde žili, sehnat jinou práci bylo skoro nemožné. A tak zatím žili z jednoho hubeného platu, který Katka vydělala jako servírka v bistru u hlavní silnice.
Jednoho večera se Robert vracel domů. Jel v jejich otřískané dodávce cestou, kterou jezdili jen dělníci z továrny, a ti už byli všichni dávno pryč. Začínalo se stmívat. „ Měl bych přidat,“ pomyslel si Robert a málem by přehlédl postarší ženu, která nešťastně pochodovala kolem svého auta, které mělo píchlou gumu. Paní tu stála už víc než hodinu.
Zastavil a vystoupil z auta. Bylo mu jasné, jak se paní asi cítí. Viděl na ní, že má strach. Ani se jí nedivil. Jeho skoro dvoumetrová postava a ne zrovna nové šaty mluvily samy za sebe.
„Paní nebojte se, jsem tu, abych vám pomohl. Víte co, radši si sedněte do auta, je docela zima.“
Robert se pustil do vyměňování kola. Byla to pro něho hračka. Celá výměna netrvala ani čtvrt hodiny.
Když už byl hotový, paní otevřela okénko: „ Nevím, jak bych vám poděkovala. Asi bych tu uvízla až do rána. Můj manžel se o mě už i tak strachuje. Telefon mám vybitý… Co jsem vám dlužná?“
Paní vytáhla peněženku a čekala na sumu, kterou jí Robert sdělí.
„Jeden úsměv. Na neštěstí jiných se nemá vydělávat. To by bylo proti všemu, v co věřím,“ usmál se Robert. Paní se ale tak snadno nedala odbít. Naléhala, až Robert řekl: „Tak víte, co? Dlužíte mi jeden dobrý skutek. Až potkáte člověka v nouzi, pomůžete zase vy jemu a jsme vyrovnáni.
Podal paní ruku na stvrzení dohody a odjel. Po dlouhé době jel domů s dobrým pocitem.
Paní se rozjela také k domovu. Po chvilce si ale uvědomila, že by měla zavolat svému manželovi, aby se o ni nestrachoval. Zastavila v bistru u cesty. „Máte tady prosím vás telefon? Potřebovala bych zavolat manželovi, aby se o mě nestrachoval. Mám vybitý mobil.“
„Pojďte si zavolat sem do kanceláře,“ řekla Katka a pokračovala v rozhovoru se svou kolegyní.
„A co budeš dělat, když nemáš ani kočárek?“
„Já nevím. Vidím, jak se Robert snaží a jak ho to ničí, že nemůže sehnat práci. Oba ale pevně věříme, že se o nás pán Bůh postará. Stačily by pitomé tři tisíce. Za to bych koupila starší kočárek a všecko, co na miminko potřebuju. Není ale kde vzít.“
Paní dokončila svůj telefonát, a protože byla prokřehlá, rozhodla se, že si dá horký čaj. Slyšela většinu rozhovoru, a když popíjela čaj, hned si vzpomněla na dohodu, kterou udělala s mladým mužem, který jí před chvílí pomohl. Dopila čaj a kývla na Katku: „Zaplatím.“
Katka se na ni usmála: „Patnáct.“ Paní vytáhla pětitisícovku a podala ji Katce.
„Jejda, já nebudu mít zpátky.“
„To nevadí, zbytek je váš. Na miminko.“
Katka ohromeně stála a nebyla schopna slova. Než se vzpamatovala, paní už nasedala do auta.
Vyběhla za ní s pětitisícikorunou v ruce: „To nemůžu přijmout!“
„To je jen malá splátka mladíkovi, který mě před chvilkou zachránil,“ usmála se paní a byla pryč.
Když děláme dobré skutky, neměli bychom čekat nějakou odměnu. Měli bychom je dělat prostě proto, že je to správné. Nikdy nevíme, jak se věci zašmodrchají a kdy mi budeme potřebovat nezištnou pomoc nějaké dobré duše.
Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Bible, Matouš 6, 3 – 4