B001 Boha ani maminku jsem neviděl
V břiše jedné těhotné maminky byla dvojčata. Několik hodin před porodem si takto povídala:
Věříš v život po porodu?
Ano, jistě! Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
Taková hloupost! Žádný život po porodu není! Jak by vůbec mohl vypadat?
To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
No, to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu. Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo...
Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě.
No, nevím, jestli zrovna tohle je důkaz. Co když se sem nikdo po porodu vrátit nemůže a možná ani nechce.
Proč by jako nechtěl? A co bys tam vlastně dělal?
No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
No, přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.
Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám láskyplně promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká teprve až potom...
„Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“
Bible, 1 Korintským, 2,9
B002 Bezpodmínečná láska
Jednoho dne se vracel jeden voják z války domů.
Než přijel, volal svým rodičům: „Mami a tati, vracím se domů. Ale musím se vás na něco zeptat. Je tu se mnou kamarád a já bych ho rád vzal s sebou k nám.“
„Jistě,“ odpověděli rodiče, „rádi ho uvidíme“.
„Ale něco byste měli vědět,“ pokračoval syn, „můj kamarád byl těžce zraněn. Šlápl na minu a přišel o ruku a nohu. Nemá kam jinam jít a já bych byl rád, aby žil u nás."
„To je strašné, synu. Samozřejmě mu rádi pomůžeme najít bydlení.“
„Ne, mami a tati. Chci, aby žil u nás.“
„Chlapče,“ řekl otec, „ nevíš, o co nás žádáš. Někdo s takovým handicapem by pro nás byl velkou přítěží. Máme svůj styl života a nemůžeš přece čekat, že jej kvůli němu jen tak opustíme. Prostě přijď domů a na toho hocha zapomeň. Určitě se o sebe dokáže postarat sám.“
Ihned poté syn zavěsil a už se rodičům neozval. O pár dní později jim zavolala policie ze San Francisca. Jejich syn zemřel po pádu z mrakodrapu. Policie to zhodnotila jako sebevraždu. Zdrcení rodiče okamžitě letěli do San Francisca, aby tělo svého syna identifikovali. Poznali ho, ale ke svému zděšení rovněž zjistili, že jejich syn měl jen jednu ruku a nohu.
„Mistře, které přikázání v zákoně je největší?“ On (Ježíš) mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Bible, Evangelium podle Matouše 22, 36 - 40
B003 Bezcitný pán
Na jednom panství vládl přísný pán. Nedalo se říct, že by byl zlý. Ale byl mnohdy bezcitný. Když se někdo dostal do finančních těžkostí, byl schopen celou rodinu bez milosti vystěhovat z jejich domova. Vždy to doprovázel slovy: „Spravedlnosti musí být dán průchod.“
Jednou, když na koni kontroloval svoje panství, dostal se do pořádného deště, nachladil se a vážně onemocněl. Nechal si zavolat svého lékaře, aby mu pomohl. Doktor byl moudrý, ale také zbožný muž. Prohlédl svého pacienta, předepsal mu léky a vědom si svých možností řekl: „Já jsem udělal, co jsem mohl, ale zbytek je v Božích rukou.“
Pán se nad tímto výrokem dlouze zamyslel. Najednou mu na mysli vytanula věta, kterou mu řekl otec rodiny, kterou nedávno vystěhoval. „Jakou měrou měříte, takovou Bůh jednou naměří vám.“
Dostal strach. Prosil, aby mu Bůh odpustil jeho tvrdost a bezcitnost. Jednou z rána, když ze zoufalství svého srdce volal k Bohu, najednou se místnost začala ztrácet a on před sebou uviděl zářící bytost. „To je můj konec,“ pomyslel si pán smutně. „Teď mě čeká odplata.“
Jenomže bytost k němu přistoupila, jemně ho pohladila po sklopené hlavě a promluvila jakoby k jeho srdci: „Je ti odpuštěno. Tak jako jsem já odpustil tobě, běž a odpusť těm, kteří se provinili proti tobě.“
Větší radost pán nikdy v životě nezažil. Když ho za několik dní navštívil jeho lékař, jen kroutil hlavou. Nejenom, že našel naprosto zdravého člověka, on našel člověka úplně jiného.
„Jak se zdá, jste zdráv, nejenom na těle, ale také na duši,“ řekl s úsměvem.
Pán se jenom potutelně usmál, ale nic neřekl. Další den nechal vyhlásit po celém panství, že kdo přijde v neděli mezi dvanáctou a druhou hodinou k němu na zámek, budou mu odpuštěny všechny dluhy.
Zpráva se šířila jako lavina. Na ulicích u domů postávaly hloučky lidí a diskutovaly o novém vyhlášení. Mnozí nevěřili. Jiní zase tvrdili, že v tom musí být nějaký háček. Přesto se v neděli u zámku shromáždil veliký dav. Každý stál se svým dlužním úpisem před zámkem, ale nikdo se neodvažoval vejít dovnitř. Hodiny odbyly dvanáctou, pak jednu, ale pořád nikdo nenašel odvahu vstoupit. Pán zklamaně seděl ve své kanceláři a čekal.
Blížila se druhá hodina, když se přišoural jeden stařík se stařenkou. Na nic nečekali a před očima davu vstoupili do zámku, kde je hned odvedli do kanceláře.
Pán je srdečně přivítal, vzal od nich dlužní lístek a před jejich očima jej roztrhal. Jeho písař v dlužních knihách zapsal: „Vyrovnáno.“
Stařeček objal stařenku a pak oba nepřestávajíce děkovat pomalu odcházeli ze zámku.
Právě když procházeli bránou, odbyla druhá hodina.
Zvědaví lidé se k nim nahrnuli a jeden přes druhého se vyptávali, jak to proběhlo.
Stařeček se stařenkou se usmívali a odpovídali: „Poprvé za celý život jsme bez dluhů.“
„A co jste za to museli slíbit?“
„Nic, zhola nic a ještě bylo vidět, že z toho má náš pán opravdovou radost.“
Ten den mnoho lidí odcházelo s pláčem nad promarněnou příležitostí.
Nikdo z nás neví, kolik mu zbývá času. Neváhejme tedy a dejme svoje věci do pořádku jak s lidmi, tak i s Bohem.
Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
Bible, Matouš 24, 42 – 44
B004 Bitevní loď
Dvě námořní lodě zařazené do cvičné eskadry byly již několik dní na moři v nepříznivém počasí. Sloužil jsem na velitelské lodi a měl jsem službu na můstku, když se začalo šeřit. Viditelnost byla špatná a nad vodou se válely cáry mlhy. Kapitán proto zůstal na můstku a dohlížel na všechny činnosti.
Brzy po setmění hlídka na pozorovatelně hlásila: „ Světlo na pravoboku.“
„Stojí, nebo se pohybuje dozadu?“ vykřikl kapitán.
Hlídka odpověděla: „Stojí, kapitáne,“ což znamenalo, že nám hrozí srážka s jinou lodí.
Kapitán pak nařídil signalistovi: „ Signalizujte té lodi: Hrozí nám srážka, doporučuji vám změnit kurs o 20 stupňů.“
Zpátky přišel signál: „Doporučuji vám změnit kurs o 20 stupňů.“
Náš kapitán řekl: „Signalizujte: jsem kapitán, změňte kurz o 20 stupňů.“
Odpověď zněla: „Jsem námořník druhé třídy. Raději změňte kurs o 20 stupňů.“
Kapitán byl již rozezlen. Vykřikl: „ Signalizujte: Jsem válečná loď, změňte kurs o 20 stupňů.“
Zpět přišla odpověď: „Jsem maják.“
Kapitán nařídil okamžitě změnit kurz.
Jsou situace, kdy se nám zdá, že k nám Pán Bůh nemluví, nebo nám odpovídá způsobem, kterému nerozumíme. Když jsme ale trpěliví, po čase se objeví moudrost, se kterou Pán Bůh všechno řídí. Od nás to chce jenom trochu pokory, abychom připustili, že nevidíme věci v celé šíři, tak jako je neviděl náš kapitán, a že to, co žádáme, by nám mohlo ublížit. No, a když k trpělivosti přidáme i lásku, uvidíme, že porozumíme věcem daleko lépe než dříve.
Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.
Bible, Izajáš 55, 8 - 9
B005 Boží příbytek
„Chci se skrýt ve světě, který jsem stvořil,“ svěřil se Bůh svým andělům.
„Musím si najít nějaké místo, které se nedá jen tak snadno objevit. Lidé všemu mnohem lépe porozumí, všechno lépe propátrají, když mě budou hledat.“
„Co, kdyby ses schoval hluboko pod zemí?“ navrhl první anděl.
Bůh se na chvilku zamyslel a potom odpověděl: „Ne. Nepotrvá to dlouho a lidé se naučí, jak dolovat v zemi a jak pod povrchem nalézt veškeré poklady, které se tam ukrývají. To by mne našli dřív, než by měli dost času na to, aby zmoudřeli.“
„Co mořské hlubiny?“
„I tam proniknou velmi brzy,“ odpověděl Bůh.
„A co kdyby ses jim schoval na Měsíc?“ navrhl jiný anděl.
Bůh si nechal projít hlavou i tento nápad a potom řekl: „Ne. Potrvá to sice o něco déle, ale oni se za nějakou dobu naučí létat i do vesmíru. Přistanou na Měsíci a odhalí jeho tajemství. To by mne našli také poměrně brzy, a pořád by jim čas nestačil na to, aby zmoudřeli.
Andělé váhali, jaké další místo navrhnout. Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Já už vím!“ pípl nakonec jeden z nich. „Co kdyby ses ukryl v jejich vlastních srdcích? To je nenapadne tak snadno, aby tě tam hledali!“
„To je ono!“ zvolal Bůh, celý potěšený, že nalezl dokonalý úkryt.
„No jo, to bych jim ale nedal možnost volby, jestli budou se mnou chtít být, nebo ne, a oni by nebyli svobodné bytosti. Udělám to jinak! Připravím si u nich v srdci příbytek. Bude to místo tak zvláštní, že ať tam vloží cokoliv, nebudou spokojeni, protože jen Já dokážu to místo zaplnit. Bude to prostě příbytek na míru. Oni o něm budou od počátku vědět, budou do něho vkládat různé věci – lásku k věcem, úspěch, moc, lásku k lidem, ale nic nebude to pravé. Já tam ale vstoupím teprve tehdy, až mě sami pozvou.
A tak Bůh čeká jako milující Otec ale zároveň jako dokonalý gentleman. Čeká na naše pozvání, aby mohl zaplnit ten zvláštní příbytek, který vystavěl v našem srdci, když nás tvořil. Teprve pak nalezneme, co hledáme, a budeme šťastni.
Za svůj život jsem o tomto místě v našem srdci mluvil s mnohými lidmi. Byli to zedníci, profesoři, doktoři, ale i žáci zvláštní školy. Všichni věděli, o jakém místě to mluvím, i když mnozí, zvláště ti vzdělaní, nechtěli připustit, že o prázdném příbytku v jejich srdci vím. Jak už píšu v našem příběhu, snažili se toto místo zaplnit vším možným - úspěchem, vzděláním, prací, láskou ve svým dětem, nebo jinými vztahy. Pořád byli ale nespokojeni. Dokonce se našli i tací, kteří byli dennodenně opilí, protože už nevěděli, co by ještě mohli vyzkoušet. I já sám jsem hodně zkoušel. Musím říct, že to pro mě bylo velké překvapení, ale i veliká radost, když jsem zjistil, že to místo dokáže zaplnit jenom Bůh. Od té doby není můj život lehčí, ale není v něm taková ta beznadějné touha po vnitřním naplnění.
Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
Bible, Jan 14, 23
B006 Bezbranná ovečka?
Navečer šestého dne Stvoření vyzval Bůh všechna zvířata, aby se společně shromáždila. Zvířata tedy bez meškání předstoupila před svého Stvořitele. Plazi, ptáci, tvorové mořští i pozemští – každé živé stvoření se radovalo z přítomnosti a lásky svého Stvořitele.
Jen ovečka přicházejíc k Božímu trůnu smutně zůstala stát opodál.
„Copak ti schází?“ zeptal se Bůh. „Proč se neraduješ jako všichni ostatní?“
„Jak bych se mohla radovat?“ posteskla si ovečka. „Vždyť jsi mne stvořil úplně bezbrannou! Jak potom můžu chránit svůj život?“
Hospodin se tedy zeptal: „Přála by sis mohutné drápy medvěda?“
Ovečka zavrtěla hlavou.
„Tak třeba ostré zuby jako má lev?“
„Ne,“ odpověděla ovečka.
„Chtěla bych takové zbraně, které by mě ochránily, ale zároveň nikomu neublížily.“
Stvořitel se zamyslel a řekl: „Vidím, že chceš žít v míru a lásce. Proto tvou prosbu vyslyším. Dám ti to, co tě ochrání ode všeho zlého.“
A obdařil ovečku trpělivostí, pokorou a oddaností.
Ovečka poděkovala a tiše špitla: „Omlouvám se za svoji troufalost, ale myslím, že to nebude stačit.“
Bůh se usmál: „Protože jsi nežádala drápy medvěda ani zuby lva, já sám se stanu tvým pastýřem a ochráncem.“
To, že je člověk slabý, nemusí nutně znamenat, že je bezmocný. Vezměme si takové miminko. Je slaboučké, křehké, a přesto dokáže svoji maminku přimět k neuvěřitelnému výkonu. Stačí jeden malý vzdech a maminka se v noci probudí, vstane a miminko třeba jen přikryje. Jsou ale známy případy, kdy maminka zvedla převržený vůz, abyzachránila svoje dítě, které pod ním uvízlo. Když pak bylo v bezpečí a maminka byla požádána, aby svůj výkon zopakovala, vozem ani nehnula. Síla miminka je v lásce jeho ochránce, ať už maminky nebo tatínka. Tak i naše síla je v lásce našeho nebeského Otce, je, jen tak mimochodem, všemohoucí.
Já jsem dobrý pastýř (myšleno Ježíš). Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
Bible, Jan 10, 11
B007 Brýle
„Půjdeš se mnou?“ ptá se mě můj spolužák Ivan.
„Kam?“
„Vyzvednout si brýle.“„Nekecej, ty jsi byl konečně na očním?“ „Jo. Už mě nebavilo tě pořád otravovat, abys mi přečetl, co je napsané na tabuli.“
Ivan seděl od prváku v první lavici. Teď jsme měli chvilku před maturitou. Kam až moje paměť sahala, předčítal jsem Ivanovi zápisky na tabuli. Ze začátku jsem se na něho zlobil, ale jen do té doby než jsem pochopil, že zápis nevidí. Mnohokrát jsem mu říkal, ať si zajde na oční, že není normální, aby neviděl z první lavice na tabuli. Jenže Ivan už byl zvyklý. Vždycky měl nějakou výmluvu a na oční nešel.
"Ivane, tak dnes je ten slavnostní den, kdy uvidíš jako ten, kdo má zdravé oči. Tak to si věru nenechám ujít.“
Vyrazili jsme k obchodu, kde měl brýle objednané. Ivan vešel dovnitř a za chvilku se objevil s malým pytlíkem, ve kterém měl brýle.
„Tak si je nasaď, ať vidím, jestli z tebe udělají inženýra.“
Ivan opatrně vyndal brýle a nasadil si je. Zůstal stát s otevřenou pusou jako člověk, který prožije šok.
„Dobrý, docela ti sedí! Co je, kámo?“ hledím na vyjeveného Ivana.
Chvíli nic neříkal a pak zakoktal: „Já vidím tu značku.“ Ukazoval prstem na dopravní značku asi deset metrů od nás.
„Co má jako být?“ divím se. „To je přece normál.“
„No jo, já v té vzdálenosti viděl vždycky jenom šmouhy.“
Bylo to zvláštní odpoledne. Chodili jsme spolu po městě a Ivan co chvíli vykřikl, a pak se začal šťastně smát. Vypadal trochu jako opilý. Znovu objevoval svět a já s ním. Hodně jsme se spolu ten den nasmáli a já si uvědomil, jaký úžasný dar mám – vidím.
Ještě dnes, když na to vzpomínám, tak mě zaplavuje vděčnost, že dobře vidím. Taky jsem viděl, co může udělat zvyk. Ivan byl zvyklý nevidět. Tak nějak mu připadalo normální, že vidí jen na tři kroky, protože nikdy nic jiného nezažil a jestli zažil, tak už si to nepamatoval.Chtěl bych vám ale říct o jiných brýlích. O brýlích Života. Těmi brýlemi je Bible-Boží slovo.Jakmile se přes ně začneme dívat na svět, uvidíme ho trochu jinak. Ostřejší. Věci nám budou dávat smysl. Budeme jasně vidět, co je správné a co ne, a hned tak někdo nás neobalamutí. Protože většina lidí tyto brýle nenosí, bude jim mnohdy připadat divné, že vidíme dál než na tři kroky. Abychom ale přes Boží brýle viděli, musíme je dobře znát, a to chvilku potrvá, i když budeme číst každý den kousek.
Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. Světlem pro mé nohy je tvé slovo (myšleno Slovo Boží), osvěcuje moji stezku.
Bible, Žalmy 119, 104 – 105